Je jen otázkou času, kdy mnozí zavilí euronadšenci (věkově tak do 30 či 35 let) budou otevření vlastenecké alternativě. Pokud vlastenci dokážou přijít s něčím zajímavým. Podrobněji jsem to vyložil v knize Cesta z nevolnictví (ZDE), a zde se to pokusím zkrátit do několika tezí.

Ve starém světě, který fungoval do 80. či 90. let (v socialistické i kapitalistické části světa) se dalo žít „obyčejně“. Člověk mohl být běžným docela šikovným dělníkem, řidičem, lékařem, konstruktérem nebo traktoristou. Nemusel být žádnou hvězdou, a přesto mohl počítat s tím, že bude mít práci, a bude vydělávat tolik, aby za to mohl slušně bydlet, jíst, vychovávat děti, občas si zajet na dovolenou a trávit nějaký čas s přáteli.

To je něco, co se v posledních 30 letech rozpadá. Životní úroveň většiny obyvatel západního světa klesá – nejvýrazněji v USA. I mnozí z těch, kdo neklesli pod hranici chudoby, jsou pod stále větším tlakem. Vědí, že příště mohou vypadnout právě oni. Roste úzkost, kupí se psychické problémy, převládá všeobecný pesimismus. A není jiná možnost úniku než dostat se nahoru, co nejblíže globální elitě. Řada tradičních ctností (jako např. slušnost a vlastenectví) tak ztrácejí na významu. Příkaz doby zní: Dostaň se nahoru za každou cenu. Nemusíš brát ohled na ostatní. Třeba se už brzy vyšplháš až do Londýna nebo Bruselu, a pak je přestaneš potřebovat.

Nové generace jsou vychovávány v tom, že každý je výjimečný a každý se může dostat nahoru, pokud bude dost chtít a pokud bude mít dostatečné sebevědomí. Je to samozřejmě bláhové. Je přece nemožné, aby byl nahoře skoro každý. Mladí tomu nicméně věří. A často, žel, nejen děti, ale i jejich rodiče. Proto se na novou situaci dívají z té lepší strany. Já přece budu nahoře! Já budu příslušníkem nové globální elity. Pryč s omezeními!

Většina z nich ovšem během života zjistí, že to není možné. Budou trpět depresemi a stále více z nich se bude otevírat i těm myšlenkovým směrům, které dnes pokládají za zpátečnické, xenofobní a křupanské. Otázkou ovšem je, zda jim vlastenecké hnutí dokáže nabídnout atraktivní a realistickou vizi. Romantický nacionalismus 19. století už nestačí, a volnotržní pravice se ve světě vlastněném korporacemi stala směšnou. Ono je snadné posmívat se Pirátům, ale je obtížnější přijít s realistickým řešením, které umožní mladým lidem sehnat byt, aniž by se zadlužili na celý život. Fráze o zjednodušování předpisů přestaly fungovat.