Studoval kněžský seminář, ale ten nedokončil a až do konce svých dnů byl kritikem a nepřítelem římskokatolické církve. Byl, pod vlivem generačních souputníků, příznivcem rusofilství, ale po ročním pobytu v Rusku (působil tam jako vychovatel) dospěl ke zcela opačnému postoji a panslavismus považoval za neuskutečnitelný. Přesto se roku 1848 aktivně podílel na organizaci Slovanského sjezdu v Praze. Téhož roku – po porážce povstání – byl poprvé vězněn. Nicméně nedlouho poté se stal nakrátko poslancem Říšského sněmu, což přineslo značné plody zejména v podobě jeho novinářských záznamů tehdejší zlomové doby. Podílel se na vydávání několika důležitých tiskových titulů – Pražských novin, Národních novin a Slovana. Poslední dva jmenované tituly s jeho prací takříkajíc stály a padaly. Dodnes v článcích zde zveřejněných najdeme vynikající svědectví nejen o době samé, ale i o nebývalém kritickém myšlení autora, který dalece přesáhl tehdy standardní úroveň žurnalistiky a namnoze i politického myšlení. A asi netřeba dodávat, že k výběru právě tohoto autora pro dnešní čtení nás vedla prozíravá aktuálnost mnoha jeho soudů a hodnocení.

Statečnost politická

Národní noviny číslo 190.

Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s úřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál býti neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím, úhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných úzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost. Jaká jest asi příčina tohoto tak obyčejného úkazu?

Ovšem jest příčin více, my však zde jen na jednu hlavní poukázati obmýšlíme. Že jsou vůbec lidé beze všeho mravního charakteru, kteří vždy jen s tou stranou drží, která vyhrává, kteří se tedy i v loni beze všeho přesvědčení a bez mravního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zvítězit a že pak při tom i oni uloví lecjaký výnosný úřádek nebo něco tomu podobného: o tom všem, jakožto věci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slov šířiti. Takoví lidé budou dnes sloužiti absolutní vládě za denuncianty a za biřice, a zítra, kdyby se věci obrátily, budou své nejpoctivější spoluobčany věšet na lucerny a připravovat pod guillotinu, vždy ale budou vyhledávat beze vší svědomitosti jen svého špinavého zisku. My však zde jen chceme jednati o poctivých, ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsou nestálí a lehce zastrašitelní ve svém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to; co skutečně smýšlí, vždycky tak činem vyznati, oni mají jen jakousi sváteční politiku mezí přátely a při sklenici, ale všude ve skutečném životě jenom všední. Když slunce svítí liberální straně, poletují jako motýlkové v nejpestřejším barevném blesku: když ale se obzor zahalí mraky a od daleka bručí vládní hrom, již hned zalézají jako červíkové do svých dírek. Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže při tom často utrží nezaslouženě nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody. V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale, když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.

Naše obávání

Národní noviny, 1. listopadu 1849.