Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 157. díl. Statečnost politická… a jiná

13.10.2020 11:02

Karel Havlíček Borovský (31. října 1821 – 29. července 1856) byl český básník, novinář a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Ve svém nedlouhém životě prošel podivuhodnou řadou zkušeností.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 157. díl. Statečnost politická… a jiná
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Studoval kněžský seminář, ale ten nedokončil a až do konce svých dnů byl kritikem a nepřítelem římskokatolické církve. Byl, pod vlivem generačních souputníků, příznivcem rusofilství, ale po ročním pobytu v Rusku (působil tam jako vychovatel) dospěl ke zcela opačnému postoji a panslavismus považoval za neuskutečnitelný. Přesto se roku 1848 aktivně podílel na organizaci Slovanského sjezdu v Praze. Téhož roku – po porážce povstání – byl poprvé vězněn. Nicméně nedlouho poté se stal nakrátko poslancem Říšského sněmu, což přineslo značné plody zejména v podobě jeho novinářských záznamů tehdejší zlomové doby. Podílel se na vydávání několika důležitých tiskových titulů – Pražských novin, Národních novin a Slovana. Poslední dva jmenované tituly s jeho prací takříkajíc stály a padaly. Dodnes v článcích zde zveřejněných najdeme vynikající svědectví nejen o době samé, ale i o nebývalém kritickém myšlení autora, který dalece přesáhl tehdy standardní úroveň žurnalistiky a namnoze i politického myšlení. A asi netřeba dodávat, že k výběru právě tohoto autora pro dnešní čtení nás vedla prozíravá aktuálnost mnoha jeho soudů a hodnocení.

Statečnost politická

Národní noviny číslo 190.

Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s úřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál býti neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím, úhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných úzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost. Jaká jest asi příčina tohoto tak obyčejného úkazu?

Ovšem jest příčin více, my však zde jen na jednu hlavní poukázati obmýšlíme. Že jsou vůbec lidé beze všeho mravního charakteru, kteří vždy jen s tou stranou drží, která vyhrává, kteří se tedy i v loni beze všeho přesvědčení a bez mravního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zvítězit a že pak při tom i oni uloví lecjaký výnosný úřádek nebo něco tomu podobného: o tom všem, jakožto věci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slov šířiti. Takoví lidé budou dnes sloužiti absolutní vládě za denuncianty a za biřice, a zítra, kdyby se věci obrátily, budou své nejpoctivější spoluobčany věšet na lucerny a připravovat pod guillotinu, vždy ale budou vyhledávat beze vší svědomitosti jen svého špinavého zisku. My však zde jen chceme jednati o poctivých, ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsou nestálí a lehce zastrašitelní ve svém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to; co skutečně smýšlí, vždycky tak činem vyznati, oni mají jen jakousi sváteční politiku mezí přátely a při sklenici, ale všude ve skutečném životě jenom všední. Když slunce svítí liberální straně, poletují jako motýlkové v nejpestřejším barevném blesku: když ale se obzor zahalí mraky a od daleka bručí vládní hrom, již hned zalézají jako červíkové do svých dírek. Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže při tom často utrží nezaslouženě nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody. V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale, když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.

Naše obávání

Národní noviny, 1. listopadu 1849.

Dnešní německé vládní noviny ("Prager Zeitung") přinášejí pod názvem "Unsere Lage" dle našeho mínění velmi důležitý článek z Vídně, jehožto úřední původ jest dle obsahu příliš patrný, ačkoli v části neúřední stojí. Uznáváme za povinnost svou i k vládě i k obecenstvu, abychom nenechali tento článek bez poznamenání, z kteréhožto ohledu také dříve klademe jeho věrný překlad: "Z Vídně, 29. října. Pozorujeme li pilně tón a způsob psaní mnohých zde vycházejících novin, jsme na rozpacích, jak bychom jich obávání, které buď zřejmě na jevo dávají, aneb umělým způsobem zahalují, pojmenovati mohli. Myslejí to opravdu, anebo se jen tak staví? Myslejí opravdu, že ministerstvo zamýšlí ústavu podkopávati, a upsané a svaté sliby zrušiti? Čili čelí jich jednání pouze k tomu, by světu to namluvili? "Nechceme to hlouběji rozbírati, jisto jest však,že naše časopisectvo není prosté vášní a nevědomostí. Neb jsou publicisté, kterým "organický zákon" jest takový, který se pouze potahuje na úřady, t. j, na administrativní ustanovení, kteří, neohlížejíce se na neúnavnou činnost vlády, pořád k nové činnosti ji vyzývají a bez všech ohledů i bez předložení vždy nerozhodnuté a nové úlohy jí předkládají, bylo by tedy marné jim ho rozkládati. "Ost-Deutsche Post" se obává, že hrozí svobodě tisku nebezpečí, a že všecky konstituční naděje utonou. Kdyby to vskutku pravda bylo, mohla ona by se opovážiti, to vysloviti? "Ost-Deutsche Post" to napsala, i vychází posud. "Presse" se odvolává k císaři proti ministrům, i snaží se svobodu tisku, o kterou se "Ost Deutsche Post" bojí, štítem císařského slova ochrániti, při tom však tvrdí, že zemské ústavy nevstoupí již v život dle slov ústavy od 4. března.

"Presse" tvrdí svá slova s určitostí, a pročež musí býti dána na tato opovážlivá a znepokojující slova, která mnohého lekají, určitá odpověď. "Dokuď nám známo, panuje potěšitelné srozumění mezi mocnářem a mezi ministry, mezi radou a mezi korunou. Všickni znají účel, který mají dosáhnouti. A tento účel jest, aby svoboda na dlouho byla organisovaná, aby železnou vytrvalostí všecky demagogické, separatistické a foederalistické snahy byly potlačeny, aby byla zřízena čerstvá intelligentní a spravedlivá zeměspráva, i aby pořádek a blaho byly pojištěny a zachráněny. "Nezměnitelnou zásadou všeho počínání vlády zůstane ústava od března. Bude spravedlivě a do slova vyplněna. Všecky zemské ústavy, ano i ústava lombardskobenátská, která jest bez odporu nejobtižnější, budou ještě tohoto roku zákonně prohlášeny. To jest odpověď na tyto žaloby".

Již to, že tento článek, ačkoli hlavně čelí proti "Ost-Deutsche Post" a "Presse" novinám ve Vídni vycházejícím, přece vytištěn jest v "Prager Zeitungu" a ne v některém vídeňském listě, zdá se nám býti zjevným důkazem, že se za prospěšné aneb potřebné uznalo, zvláště na obecenstvo v Čechách jím působiti. Článek tento v úředních novinách pronešený podává nám tedy smělosti, užíti zase jednou té svobody tisku, o jejížto skutečnosti nás tento článek navzdor zkušenosti a vojenským soudům ubezpečuje.

V Rakousích jest pro pravou svobodu tisku příliš nepříznivá půda, a sice pro jistou zcela zvláštní okolnost. V Rakousích padá se snadno pronešením jistých pravd do podezření aneb již zrovna do obvinění z velezrády. V jiných zemích (ku př. ve Francouzích) jest o každé straně politické jisto, že chce udržeti a zvelebiti vlast svou, v Rakousích ale jsou strany, o nichžto nade všechnu pochybnost jisto jest, že Rakousko chtějí zničiti. V takovém pádu jest ale již dílem proto nebezpečno se vší upřímností o pravém stavu věcí promluviti, dílem ale zas vláda sama užívá proti některým jí osobně nemilým pravdám toho prostředku, že je za velezrádné prohlašuje, třeba byly nejlépe míněné. V takovém pádu je ku př. sama naše strana. V nejnebezpečnějších dobách říše rakouské osvědčila strana naše skutky svou upřímnou vůli zachovati Rakousko, a jak dalece tyto skutky naší slovanské strany opravdu k zachování Rakouska přispěly, o tom necháme pozdější nepředpojatý dějepis rozhodnouti: neboť strana ta, která se s nynější naší vládou za stejně smýšlející vydává, ráda tvrdí, že jenom armáda rakouská zachovala Rakousko, zapomínajíc již na povolání rusko-slovanského vojska. Připomínajíce tyto slovanské zásluhy, nechceme se tím snad chlubiti, nýbrž předhoditi jen nynější vládě její nespravedlivost, s kterou počala hned naši stranu za revoluční a destruktivní protirakouskou prohlašovati, když podle svého smýšlení samostatného přinucena byla oposičně vystupovati.

To samé myslím, že se říci může o našich novinách, ba byly doby, ve kterých naše noviny více patriotismu projevily než vláda sama; byly doby, ve kterých se naše noviny proti destruktivní vládě rakouské ku prospěchu Rakouska samého opírati musely (ku př. Pillersdorf, Frankfurt). Že jsme ale v každé době odhodlanosti měli proti přemrštěným a destruktivním snahám vystupovati, a sice s dobrým prospěchem, v tom se můžeme odvolati vždy směle na předešlé svoje listy. Přece však jsme byli od vlády od té doby, co sněm říšský rozpuštěn jest, ustavičně pronásledováni, dříve cestou konstituční, pak ale, když tato vládě nesloužila, vojenskou, mimozákonní; neboť každý ví, že obležení Prahy není vlastně nic jiného, než zrušení svobody tisku v Čechách. Snažili jsme se sice i ve stavu obležení svou předešlou tendenci zachovati - ale ustavičné stíhání a vyslýchání u soudu vojenského, zákaz novin našich, vězení, vyhrůžky, vypovězení z Čech atd., to byly nástroje, kterými jsme z veliké části odstrašeni od volného užívání svobody tisku, a kterými také zastavena jest veškerá skoro politická činnost naší strany. Těmito skutky vlády nabyli jsme my praktického přesvědčení, že se v Praze nejedná o potlačení destruktivních aneb revolučních živlů, nýbrž že ani liberální strana, je-li opposiční, nesmí svobody tisku užívati. Zavede-li se ale censura úředně, aneb musí-li redaktor sám censorský úřad u svých novin zastávati, v tom sice jest ještě nějaký rozdíl, svobodou tisku ale se to jmenovati nesmí. Třeba byl sebe přísnější zákon o tisku, přece se svoboda tisku i v tom obmezení udrží, jen když vím, jak daleko se mohu dle výměru zákonu pustiti: ale když se u vojenského soudu pouhým mnohosmyslným slovem "aufreitzendes" všeliké články dle osobního náhledu některého pána aneb některých pánů zatracují a trestu podrobují, tam jiř přestalo právo a nastala libovůle, Člověk není trestán za přestupek, nýbrž jen za své mínění, které může býti tak dobré a státu prospěšné jako mínění vojenského soudu, jenže se s tímto nesrovnává. Myslíme tedy, že by toto zde řečené zatím mohlo vládě posloužiti pro vysvětlení té nedůvěry, s kterou mnozí k ní hledí; kdybychom se nemuseli obávati zapovězení svých novin, mohli bychom snad docela důkladně tuto nedůvěru ospravedlniti. Caeterum autem censeo obsidionem esse tollendam.

Jak se chovati k úřadům?

Národní noviny 22. prosince 1849

0 čem tedy velmi mnoho zvlášt patrimoniálních úředníků až do nejposlednější chvíle pochybovalo - to jest nyní nade všechnu pochybnost. Nové politické úřady jsou již ustanoveny, a brzy budou následovat i soudy. Co se týče nových politických úřadů, nechceme obsazení ani hanit ani chválit: kdybychom haněli, řeklo by se, že jim kazíme již napřed důvěru, a kdybychom chválili, možná, že bychom si sami důvěru pokazili. Budeme tedy čekat, jak se věc ve skutečnosti ukáže.

Nedá se hned na první pohled nepozorovati, že to vlastně nejsou noví úředníci, nýbrž skoro všechno buď starý Kreisamt neb Oberamt v nové uniformě: jinak také skutečně býti nemůže; odkud by se nových úředníků nabralo? Doufejme však, že těmto panům změna povětří dobře poslouží, a že těm z nich, kde toho zapotřebí, vytáhne zdravý vítr nové krajiny staré bürokratické vrtochy z hlavy.

Anketa

Akceptujete nově vyhlášená vládní opatření?

81%
19%
hlasovalo: 24411 lidí

Jaký jest úředník, to hlavně závisí od občanstva k jeho správě náležejícího: občané mohou si úřednictvo takřka sami vychovati. Kterak to, moudrá hlava ustanovená od nejvyšších vysoce slavných instancí k řízení a spravování celého okresu, má se snad dát teprva vychovávat od nevzdělaného lidu jemu podřízeného? Není to urážka pro důstojnost úřední? Inu, mnohý venkovan má tak nazvaný zdravý rozum, jenžto zas chybí mnohému pánovi, který v bázni boží u papínka práva absolvoval, jako ouhoř se skrze úskalí zkoušek protáhl, a pak zase mnoho let v kanceláři podle starých formulářů nové spisy plodil.

Co tedy míníme tímto vychováním úřadů, jest následující: Občanstvo starej se především o to, aby mělo u úředníka vážnost. Vážnost tato se však nenabude nezdvořilostí a hrubým chováním k úředníkům, jak mnozí sprosťáci myslí, nýbrž naopak slušnou zdvořilostí a uctivostí, při tom však nezadáváním svého práva. Znej každý dle možnosti zákony, které se jeho věci týkají, a nedej si pak učiniti od úředníka bezpráví, zároveň ale varuj se, abys to, co úředník jakožto vykonavatel zákonů činiti musil, nepovažoval za jeho vlastní libovolnost v každém pádu, kdyby se ti to nezlíbilo. Umějme vždy činiti náležitý rozdíl mezi tím, co úředník, jakožto zákonní předpis konati musí, a mezi tím, co by snad jen z vlastní libovolnosti k naší škodě bez zákonního předpisu neb proti němu činiti chtěl. Takové libovolnosti a protizákonnosti netrp nikdo od úředniků, nýbrž odvolej se hned k místům vyšším a nejvyšším.

Zvláště však, co se národní rovnoprávnosti týče, nedejme si nikterak ubližovati a skracovati slib císařský, ústavou říšskou zaručený. Kdyby se některý z nových, v českém okresu ustanovených shledal jakožto neumějící řádně česky, nepromeškejte žádnou chvíli, abyste tu věc nejen hned novinami oznámili, nýbrž také zároveň žalobu a stížnost proti tomu rovnou cestou k náměstnictví královskému do Prahy neb do Brna podali, a sice vždy erga recepise, aby se na ni zapomenouti nemohlo. Neprospívá-li to, ještě k ministerstvu dále, a takový úředník musí být z českého okresu odstraněn, pokud neco platí slovo císařovo v ústavě. Nedávejte se v takovém pádu uchlácholiti výmluvami, že ku př. každý počátek jest těžký, že to dále půjde

Předpeklí politické

Slovan 1950

Nevím, jestli všichni naši čtenářové, slýchajíce často v katechismu mluviti o předpeklí, náležité ponětí sobě utvořili o tomto strašlivém slovu. Co jest peklo, co jest nebe, ví zajisté každý, a třeba si někdo představoval nebe ve způsobu jedění samých pečení a peklo ve spůsobu smažení duší ve veliké peci, ve které je ďábel hroznými vidlemi obrací, přece v celku má každý o obou místech pro svou osobu dosti dobré ponětí. Co jest očistec, ví alespoň každý katolík, věří totiž, že tam na čas duše v jistém způsobu jsou v karantýnu a v očistění, než mají přístupu k radostem nebeským.

Dobře jest tomu, kdo jest v nebi, dobře jest tomu, kdo jest v očistci, neb ví, že po čase mu přece nebe neujde, a v jistém způsobu jest (dle mého mínění, já totiž pravím, a ne Pán, jak říkává sv. Pavel) i dobře tomu, kdo jest v pekle, neboť alespoň ví, na čem jest, a nedělá si daremné naděje, a člověk konečně všemu přivykne. Ale ze všech nejhůř jest tomu, kdo jest v předpeklí - a proč? Proto, že neví, přijde-li do pekla nebo do nebe.

Nemysliž ale nikdo, že se strany toho s našimi učenými pány dogmatiky do nějakých hádek pouštěti míním: jáť si zbytečně podobnými věcmi hlavu nelámu, a věřím jednoduše, že Bůh, který mně již v tomto životě na příslušné místo postavil, zase bude nejlépe vědět, kam se po smrti nejlépe hodím, a poněvadž vím, že Bůh zcela konstitučně vládne, jsem pevně přesvědčen, že se mi křivda a nespravedlivost státi nemůže.

Chci ale tentokrát jednati jenom o předpeklí politickém, o kterém sice veřejně posud nic mluveno ani tištěno nebylo, které však zakoušíme nyní v Rakousích již skoro po dvě léta. Politické nebe jest spravedlivá konstituční vláda, kde se nic libovolného, nic proti vůli většiny, nic proti právu neděje; peklo politické jest absolutismus, kdežto celý národ jest odevzdán do milosti a libosti několika lidí, kteří s jeho jměním a životem dle vlastní hlavy hospodaří; očistec politický přestáli jsme si roku 1848, kdežto jsme všechny zmatky, všeliká nepohodlí radostně trpěli v naději, že brzy již nastane opravdivá konstituční vláda; v předpekli politickém jsme ale nyní, a jak dlouho v něm ještě posedíme, nevíme posud.

Že stav, ve kterém nyní bez naděje na spasitelné změny žijeme, horší jest než absolutismus, pochopí snadno každý z následujícího uvážení. Stav náš má totiž všechny zlé vlastnosti absolutismu, ale chybí mu zase právě jediná dobrá vlastnosť absolutismu, totiž zřejmost. Proti zřejmému, netajenému absolutismu prohlásí se každý, kdo má cit pro právo, a proto by takový zřejmě vyslovený absolutismus neměl za nynějších časů dlouhého trvání. Nyní však mají to páni ministři tak dobře zařízeno, že v každém způsobu vládnou dle své libosti; když něco chtějí, hned si na to vydají zákon, a když se jim zas něco nelíbí, vydají nový jiný zákon, neb nějaké „objasnění a doplnění“ k předešlému zákonu. Takovým způsobem mohou páni ministři jednat vždy dle zákonů, ať si dělají cokoli, a jestli přece nyní časem svým nezachovají se někdy dle některého svého vlastního zákona, děje se to jen z přespřílíšné pohodlnosti, že si totiž někdy ani tu malou práci vzíti nechtějí, aby ještě před tím ten zákon dle potřeby své změnili.

K tomu má ještě nynější stav pro pány ministry to pohodlí, že mohou velmi dobře odbýt každého, kdo jim vytýká nekonstitučnost. Počkejte jen – praví - až bude všechno v pořádku, až vydáme všechny organické zákony, až upokojíme a uspořádáme všechny země, které jsou ještě rozkvašeny od revoluce, počkejte, až také se srovnáme s ostatními evropskými mocnostmi, až bude zase v celé Evropě normální, pokojný život: pak povoláme sněmy a začneme vládnout konstitučně!

Dokažme ale potom pánům ministrům, že nemají úmysl sněm říšský opravdu povolati; - toť dokázati není nikdo v stavu, a kdyby okolo sebe viděl sebe více patrných připrav k upevnění staré vlády, přece musí věřit, že to všechno nic neznamená, sice ještě se vydá na nebezpečí jakožto rozšiřovatel nedůvěry býti potrestánu. Vidíme sice patrně, že král Neapolitánský již nyní po druhé zcela zrušil ústavu, kterou slavně slíbil a zaručil, vidíme, že to samé učinila vláda papežská a toskánská, víme, že naše vláda s těmito vládami v nejlepším jest přátelství a že stojí tyto vlády pod velikým vlivem, ano takřka pod poručnictvím naší vlády; přece však musíme a máme věřiti, že naše vláda upřímně konstituční jest. Vidíme, že v Hessensku podporuje naše vláda zřejmé rušení ústavy, vidíme, že pod svou ochranu vzala Hassenpfluga, vidíme, že se pod plášť rakouský chtějí skrývati všechny ty vlády německé, které by se rády zbavily konstituce: přece však máme a musíme věřiti, že naše vláda dle jiných pravidel se řídí doma a dle jiných za hranicemi!

Vidíme, kterak vládní noviny, orgány ministerstva slovo konstituce sice v ústech mají, avšak všechno co opravdu a ve skutku konstituční jest, jen zlehčují, přechvaty, demagogií, buřictvím atd. nazývají, že držení se konstituce jmenují v Hessensku rušením monarchického principu a v Sardinsku zase neznabožstvím, vidíme, že suvrenitu lidu, komunismus, anarchii, atheismus a materialismus co stejné vedle sebe staví, jako to nedávno učinil Víd. Den. č. 992: to všechno vidíme a přece máme věřiti na upřímnou konstitučnost!

Z těchto příčin jest patrno, že nejen lidé demagogického směru, kteří proti každé vládě vždycky brojiti obyčej mají, nýbrž i všichni vůbec, kterým na správné konstituční vládě něco záleží, jenom s nepokojnou a starostlivou myslí hleděti musí na jednání nynější vlády, jsouce vždy v tom neblahém zřízení ducha, kterým je naplňuje nejistá budoucnost.

Tento trapný stav, ve kterém vždy jen před sebou vidíme ústavní vládu, ale jako Tantalus nemůžeme ji nikdy dosáhnouti, tento stav nazvali jsme předpeklím politickým. Tento stav, tato nesmírná nejistota jest také hlavní příčinou všeho zlého, které Rakousko nyní zakouší, žádný neví, jak budou stát záležitosti naše za rok, za měsíc, ba ani za druhý den skoro předvídati nemůžeme, jak bude s námi. Proto hynou obchody, není smělosti k žádným průmyslným podniknutím, všechno jest jako na váhách, všechno žije jen od dneška na zejtřek. Každý, kdo by něco podniknul, musí se obávati, aby se zatím okolnosti nezměnily, a aby tím podniknutí jeho, založené na nynějšku, nevzalo zkázu. Země naše chudnou, cizina kořistí z našeho neštěstí: a přece na žádné straně neprokmitá ještě světlo nějaké určitosti a jistoty. Jak dlouho ještě budeme kvíleti a rmoutiti se v tomto předpeklí?

Censura a svoboda tisku

Podle mého mínění máme nyníjiž největší naději, že stav obležení co nejdříve u nás vyzdvižen bude. Kdo by tomu veřiti nechtěl, tomu uvádíme následující důvody našeho mínění. A sice:

V ústavě oktrojované stojí psáno: Censura se zavésti nesmí. Aby se tedy tato slova ústavy vyplnila, přece však pravá svoboda tisku zamezila, k tomu cíli bylo na nejhlavnějších místech, kde by se svobody tisku s prospěchem užívati dalo, zavedeno obležení místo censury, která se, jak již praveno, zavésti nesmí.

Nyní však vynalezeny a hned také do života uvedeny jsou v Prusku zcela nové surrogaty místo censury, které jsou ještě mnohem lepší než obležení, proto že nedělajíce tak mnoho hluku, ještě více jdou do živého než obležení. V Prusích totiž následkem toho, že jeden voják a vychovanec vojenských škol střelil na krále, potrestána jest za to svoboda tisku: kdyby byl král pruský, o němž se praví, že velmi rád pije šampaňské a také časem dobrého páleného, někde klopýtnul přes kámen a zlámal si nohu, byl by zajisté také následkem toho obmezil svobodu tisku aneb volební právo.

Tomu by se také ani žádný, kdo zná svět, tuze diviti nemusil. Zkrátka tedy vydali v Prusích nový zákon o tisku a ustanovili kromě kaucí a jiných zámečků na prostořeká ústa svobody tisku také ještě i to, že pošta nemusí každý časopis rozesílati, a že se tiskařům může odejmouti jejich právo, když by toho úřad za dobré uznal. To jsou ovšem pro toho, kdo nerozumí věcem, jen maličkosti: kdo ale rozumí, pozoruje hned, že to jest nejvýbornější surrogat za censuru, který až posud vynalezen jest. Který časopis se ministrům líbiti nebude, který jim bude tuze upřímně na svědomí doléhati, ten nebude smět rozesílati pošta a jinou cestou se rozesílati nemůže: aby však ve hlavních a větších místech takový z poštovní rozesílky vyobcovaný časopis pánům ministrům škoditi nemohl, budou mít v ruce tiskaře. Pošle se pěkně policejní komisař k tiskaři s vyřízením: Budeš-li, mílý pane, časopis ten a ten tisknout, odejme se ti právo tiskařské, to jest tvá celá výživa a můžeš jíti s celou rodinou na žebrotu, jestli jinou živnost neumíš. Dá se mysliti, že každý tiskař takovým slovům v srdci svém místa propůjčí, a tak poznenáhla nebude chtít žádná tiskárna časopisy od vlády nenaviděné tisknout, a časopisy pominou. A kdyby se přece vyskytla nejaká tiskáma, která by, jak písmo praví více poslouchala Boha nežli lidí, a tiskla podobné vládě nepříjemné věci, nu tedy se jí odejme právo, zapečetí se presy a při nejkrásnější svobodě tisku nebude vycházet nic, co by nebylo naplněno chvalozpěvy na dobrou, otcovskou, od Boha ustanovenou vládu!! -

Že jsou tyto prostředky proti svobodě tisku vydatnější než obležení, toť patrno na první pohled. Obležení na každý pád dělá mnoho povyku, musí se také vždy alespoň nějaké záminky a příčiny k němu najíti, neboť stojí také psáno v ústavě: že obležení jen v čas vojny a vnitřních nepokojů dáti se může. To však by ještě ani přiliš nevadilo, neboť když se věc vezme důkladně a nepředpojatě, jest vojna vždycky, když ne u nás, alespoň někde jinde, třeba v Americe, a mezi Negry v Africe jistě pořád trvá, a kdyby se přece jednou (což za nemožné držím) přihodilo, že by nikde vojna nebyla, přece budou ještě zase vnitřní nepokoje a kdyby alespoň několik občanů jen bolení břicha mělo, již to každý, kdo jen drobet logiku zná, a o potřebnosti suspendování ústavy přesvědčen jest, za vnitřní nepokoje uznati musí. O záminky a příčiny k obležení nebyla by tedy právě veliká nouze: hlavní věc jest to, že zkušenost ukázala, kterak ani obležení není již za těchto zkažených časů postačující proti zlomyslnosti některých redaktorů a spisovatelů, kteří místa do obleženosti daná, ve kterých jejich časopisy vycházeti nesměly, zrádně opustivše, na jiných místech své buřičské, všeliký blahobyt podrývající, státní dluhy rozmnožující, a státní příjmy zmenšující časopisy vydávati počali, jakožto jsme toho některé smutné příklady v nejnovějším čase sami na své oči viděli. Má to ale přijíti tak daleko, aby se kvůli nehodnému tvoru jako jest redaktor opposičních novin obležení z města do města stěhovalo? aby jako hromosvod mračna takový zločinec obležení všude za sebou táhnul? aby takový nejposlednejší a nejopovrženější občan se mohl chlubiti řka: Kde já chci, tam bude obležení! Nikoli, tím by zajisté tak vznešený a blahodárný konstituční ústav, jako jest obležení, jen ve vážnosti utrpěl! Z toho tedy ohledu pomohla si nyní vláda na poštách a v tiskárnách k tomu, k čemu jí mělo dříve obležení pomáhati - to jest k censuře, neboť že to nic jiného než censura není, lehko jest dokázati.

Censura záleží v tom, že se bez povolení vlády (respektive úředníků k tomu ustanovených a censorů nazvaných) nic tisknouti nemohlo a nesmělo. Každý spis musil se před tiskem odevzdati censorovi a ten podle své libosti buď vytrhal z něho, co se mu nelíbilo, buď změnil neb jinak napsal, aneb dokonce ani celý spis tísknouti nepovolil. Takovým způsobem ovšem panovala největší temnota, a lid se nemohl ničeho dověděti o veřejných zemských záležitostech a vláda uvarovala se všelikého posuzování občanů a vládla nad ním nejinak než co pastýř nad ovcemi. Proto také se hlavně při povstání r. 1848 dbalo na to, aby censura vyzdvižena a svoboda tisku zavedena byla. Svoboda tisku znamená ale tolik, aby mohl každý to, co smýšlí, veřejně tiskem vydati a spoluobčanům svým oznámiti, a aby se mu pod nižádnými záminkami zamezovati nesmělo toto svobodné ohlášení jeho myšlének. Aneb jinými slovy, svoboda tisku záleží v tom, že se proti tisku nesmějí užívati praeventivní t. j předcházející prosředky. Oznámiti své myšlénky spoluobčanům musí mi býti možno, kdo se tím ale nějak provinil, buďto lži rozšiřuje, nebo někomu jinak ublíživ, budiž tak jako za každý jiný přestupek potrestán před náležitým soudem. Tak jako všichni lidé proto svázaní choditi nemají, protože někteří ke krádeži rukou svých zneužívají, tak se nesmí svoboda tisku zameziti, proto, že jí někteří zneužívají. Censura ale jest každý prostředek, kterým se někomu hned napřed nemožné činí a zamezuje, aby své myšlénky spoluobčanům ohlásil, ať pak se nástroj k tomu zamezení jmenuje censor nebo pošta, neb tiskař, neb obležení, to všechno jest jenom obejití, vyhnutí se slovům ústavy, ale přece zavedení censury, totiž zamezení svobody tisku.

Jakmile jsem svobodu tisku nemožnou učinil, zavedl jsem censuru, neboť na jménu censury nezáleží nic, ale všechno záleží na skutečnosti svobody tisku. Svoboda tisku nemá býti v opravdivě konstitučním státu ničím obmezena než neodvislým soudem, jenž tresce přestupky svobodným tiskem spáchané; všeliké přímé a nepřímé prostředky, které jinak svobodu tisku obmezuji, jsou censura, a vždycky méně neb více jen farizejství. Poněvadž tedy známo jest, že obyčejně to, co v Prusích se děje, brzy na to v Rakousích se uvádí: obáváme se, že i u nás též něco podobného se stane, tím více poněvadž již z některých sem tam po vládních novinách proskakujících známek takový obrat čekati musíme. Jaké by to mělo následky jak pro vládu tak pro nás, nepotřebujeme dodávati.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jan Urbach: Nord Stream 2 - Němci ví, jak přechytračí USA

21:37 Jan Urbach: Nord Stream 2 - Němci ví, jak přechytračí USA

Vedení německé spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko chce obejít americké sankce proti plynov…