Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 160. díl. Úder

31. 10. 2020 21:27

Petra Hájka znám od roku 1984 (krásné, symbolické číslo, to nevymyslíte!). On si na to možná nevzpomene, byla to banální scéna. Seděl jsem s nějakými spolustudenty Fakulty žurnalistiky v kavárně Slavie (to se tam ještě dalo snídat vejce natvrdo nebo rohlík se džemem bratru za tři kačky, za další tři kafe nebo čaj, a jediný cizinec, který se tam objevoval, byl můj spolužák a kamarád ze Senegalu, který uměl česky lépe než všichni čeští kolegové z kruhu).

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 160. díl. Úder
Foto: Archiv P. Žantovského
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Seděli jsme u oválného stolu v prostředku Slavie, s námi nějaká lepá děvčata, vedle mne můj tehdy nejlepší přítel (až po deseti letech jsem se měl dovědět, že byl na mě na fakultu nasazen jistou organizací z Konviktské ulice). Vešel Petr Hájek, snad by bylo lépe říci: přitančil k našemu stolu, on, tehdy už zkušený novinář (t. č. týdeník Květy). Měl dlouhé vlasy, džínové kraťasy a nátělník. Dívky kol stolu okamžitě přestaly vnímat chytrolínské proslovy mne a mého Bretschneidera a obrátily pozornost k Petrovi. Hergot, ten mě tedy naštval  :-)

Už jsem o něm tehdy dost věděl. Debutoval mladistvou novelkou Balada číslo jedna (1975). Myslím, že by i sám dnes přiznal, že to byla ryzí juvenilie. Ale hned jeho druhá knížka (sbírka povídek Halelujá, 1977) mi vyrazila dech. Byl to takový „sešit směšných lásek“, ale bez toho Kunderova cynismu a bonvivánství. Moc hezká věc, ještě se tu a tam vidí v antikvariátech. A do třetice román Areál snů (1980). Údajně stál jistého odpovědného redaktora nakladatelství, kde vyšel, práci. Byl to výjimečný literární čin, a zdaleka nejen na svou dobu. Existenciální drama o tom, že před osudem neutečeš. Hájek pak ještě napsal tři knížky v žánru, který v 80. letech vymysleli pobaltští spisovatelé, třeba Estonec Enn Vetemaa. Tři malé romány v jednom svazku, nemající tytéž hrdiny, kulisy ani příběhy, ale vytvářející mozaiku toho našeho „labyrintu světa a lusthauzu srdce“, jak nazval jednu svou divadelní práci Ludvík Kundera. Dvě z nich, Vlídná past a Svět je na rozvod, vyšly ještě na přelomu režimů (1987, 1990), ta třetí – Zvířátka noci, nevyšla, ani nevím proč. K těm dvěma by sedla velmi ústrojně. Četl jsem ji v rukopisu. Nevyšel ani první polistopadový román, a nemýlím-li se, též poslední dokončená Hájkova próza Český krvák. Tu jsem měl vydávat někdy v roce 1997 já, už byla v korektuře (dosud uchovávám ve svém archivu), ale pak to Petr zrušil. Vlastně taky nevím proč. Říkal něco o své nespokojenosti s tím dílem. A to je dost podstatná věc, kterou je třeba o Hájkovi vědět. Je velmi pedantský, k ostatním, i k sobě. K sobě asi víc. Což je nejspíš také to, co měl a má společné se svým dlouholetým zaměstnavatelem Václavem Klausem.

Hájek po odchodu Klause z Hradu se vymezil zpět na žurnalistickém poli. Vydává web Protiproud, jímž uvádí k nepříčetnosti všechny ty krasoduchy z Pražské kavárny. Napsal několik knih, jimiž reagoval na klíčové dobové události (Smrt ve středu, Smrt v sametu, Smrt ve věži, Reportáž psaná na obrátce), a zatím jako poslední vyšel Úder. Kniha psaná ve stínu covidmánie, a přece o ní nelze říci, že je (na)časovaná. Je to olbřímí mozaika autorových vědomostí, názorů, postřehů a vývodů, které vkládá do všech možných souvislostí – od historických po náboženské. O této knize, jakož i o těch předchozích z první až druhé dekády našeho milénia platí, že Hájka prostě musíte respektovat, přemýšlet o tom, co píše, konfrontovat to s vlastní zkušeností a znalostmi – anebo prostě zatratit. Však také těch nálepek konspirátora atd. už utržil za ta léta dost na to, aby na ně byl imunní. Hájek je prostě literární a publicistický myslitel, a dokud si jeho texty nepřečtete, nemáte právo jej posuzovat a soudit.

Petr Hájek měl před pár dny (23. října) narozeniny, a tak si myslím, že je případné do našeho cyklu vetknout pár ukázek z jeho nové knihy Úder (se sebeironickým podtitulem „10 týdnů, které otřásly světem očima konspiračního teoretika“). Vybrali jsme dvě celistvé kapitoly, z nichž si můžete učinit obrázek o jeho myšlení a psaní. K tomu ostatnímu se ovšem musíte pročíst skrz celou knihu. Věřte, stojí to za to.

Kapitola první: Pád

1)

Vím: všichni už toho „koronaviru“ mají plné zuby. Tedy alespoň ti, kteří zdravotní komplikace jím způsobené zatím přežili. Paradoxně nejvíc (anebo alespoň nejhlasitěji) jej ale asi nesnášejí ti, jimž se zatím úplně vyhnul, nebo je napadl bez zjevných příznaků. Ale omylem. To, co se stalo s epidemií, která zasáhla svět asi ještě více než pověstných 10 dnů, které před více než sto roky „otřásly světem“, ani zdaleka není u konce. Naopak. Je na samém počátku. Zatím jsme si pouze vyslechli a prožili ouverturu odkazující k biblickým „troubám z Jericha“.

Připomeňme si, že podle „Knihy knih“ tehdy Hospodinem vyvolený národ začal dobývat „Zemi zaslíbenou“. Když židé narazili na skvěle opevněné napohled nedobytné Jericho – jedno z nejstarších měst světa – vůdce Jozue přikázal vojákům a kněžím: Vezměte trouby z beraních rohů plus Archu úmluvy, a po sedm dní choďte a trubte kolem hradeb. Učinili žádané, leč šest dní se nic nedělo. Sedmého dne kázal Jozue přidat k tomu jekot a ryk obléhatelů – a hradby, neviditelně nahlodané týdenním muzicírováním, se pod tím náporem zhroutily.

Pohanským Jerišanům to způsobilo šok. Skutečný „úder z nebe“, něco naprosto nečekaného. Zavládla panika, chaos a strach. Pro útočníky bylo pak už hračkou město zničit, domácí vybít či učinit otroky, a zaujmout jejich místo.

Nějakých půl čtvrta tisíce let po Jozue, obklopeni pocitem bezpečí ze všemocnosti a nevídaného blahobytu v opět zpohanštělé Evropě, za zdánlivě nepřekonatelnými hradbami našich pohádkových technologií, se stalo něco podobného: Mediální trouby den za dnem po dvacet čtyři hodin vyřvávaly nekonečné variace na koronavirus tak intenzívně a sugestivně, že nejpozději po týdnu se pod náporem propagandistického hluku vnitřní hradby většiny lidí v jednom okamžiku rozpadly.

2)

Když padne základní obraná linie (hradby), lidé začnou jednat chaoticky, často i hystericky. Pokud odevšad slyší, vidí a vnímají totéž, propadnou pochopitelnému zmatku, a snaží se přizpůsobit tomu, co jim diktuje většina (aniž si uvědomí, že ji spoluvytvářejí). Tím spíš, dojde-li k neočekávané situaci náhle, uprostřed klidu a blahobytu. Opakuje se to znovu a znovu.

Lze ještě pochopit, že duchovně soustavně a cíleně odzbrojovaná civilizace zapomene na tisíce let starý příběh, který už má jen za pohádku. Ani vlastní nedávná historie ji však nepřiměje k jisté obezřetnosti, přestože si její „poučné příběhy“ připomíná i prostřednictvím hollywoodských velkofilmů, před kterými prakticky není úniku. Třeba takhle:

15. dubna roku 1912, za nádherné bezměsíčné noci uprostřed Atlantického oceánu se potopil „superparník“ Titanic. Plavidlo, zosobnění úchvatné technologie průmyslové epochy, inzerované jako nepotopitelné – hned při své první plavbě zmizelo navždy tři kilometry pod hladinou. Za úplně klidného počasí, bez bouře a všech obdobných filmových dramatických doprovodných jevů, náhle, rychle a definitivně.

Na svých dokonalých palubách s bazény, sportovišti a salóny vezl z Británie do Spojených států spoustu významných osobností, milionářů a politiků, ale také – ve spodních palubách třetí třídy – „občanskou společnost“. V téměř symbolickém průřezu tehdejší sociální skladbou tu žilo pospolu, ač zcela odděleně a v nesrovnatelných podmínkách, po šest dní 2 224 lidí: 1 316 cestujících a 908 členů posádky.

Zahynulo 1 500 z nich, něco kolem šedesáti procent, v mixu, který v podstatě nerespektoval společenské postavení obětí. Blízkost dosti nepříjemné smrti utopením strhávala masky a odhalovala charaktery a vnitřní ukotvení jednoho každého. Odehrály se fantastické scény odvahy a sebeobětování, právě tak jako odpudivé příběhy zbabělosti, cynismu a zvířecké zběsilosti – opět bez ohledu na „třídní“ postavení. I když, jak jinak, nejmenší šance dostali nejchudší, kterým dveře na horní paluby posádka otevřela, až když záchranné čluny již byly na vodě.

Tragédie s vysokým počtem obětí se později vysvětlovala malým počtem záchranných člunů, lidskou chybou a tak dále. Pravá příčina byla ale jinde: Neskonalá pýcha a přesvědčení o všemocnosti člověka vybaveného posledními technologickými zázraky.

Po sto osmi letech Titanic narazil podruhé. Je ještě o něco větší, zhruba jako planeta, ještě vybavenější – a tentokrát nemá pro jistotu vůbec žádné záchranné čluny. Posádka ovšem slíbila, že se je pokusí vyrobit, pokud se ovšem mezitím plavidlo nepotopí. To dá rozum.

3)

Není tak úplně od věci, že ti, kteří prožili (a přežili) komplikace nemoci Covid-19, popisují stavy dušnosti pocity, jako by se topili. Nic není náhoda. Ani to, že američtí vojáci používají při výslechu některých zajatců „techniku“ zvanou watterboarding, při níž mučený prožívá pocity topícího se.

Je to prý v pořádku, protože nějak z nich to doznání a případné další „informace“ přece vyrazit musejí. A protože Spojené státy jsou (nebo alespoň do zvolení Donalda Trumpa prezidentem byly) vzorem „liberální demokracie“, kterou je pro dobro lidstva nutno aplikovat (po dobrém či po zlém) po celém světě, je pomalé topení těch se „špatným myšlením“ nanejvýš něco jako „kontroverzní metoda“. O mučení šlo, když totéž používali „komunističtí“ Rudí Khmérové v Kambodži.

Z hlediska našeho tématu je zajímavé připomenout, že podle odtajněných materiálů CIA američtí lékaři na těchto „účinných metodách“ s vládou nejen spolupracovali, ale přímo je aktivně vytvářeli: Vyzkoumali například, že pět dní „tonutí“ vyslýchaného je podle nich maximum. "Mimo tuto hranici už pokračující intenzivní aplikace waterboardingu nemusí být z lékařského hlediska vhodná."

Mýlili se. Třeba takový Abú Zubajdá byl na jedné tajné věznici CIA v Thajsku během jediného měsíce topen celkem 83krát (než začal spolupracovat) – a přežil. Pak si jeden z lékařů všiml, že Zubajdá si zvykl na waterboarding stejně jako na mnohahodinový pobyt v rakvi. Navrhl proto použít takzvané "sérum pravdy". Látku, po jejímž vpichu dotyčný vše prozradí. Lékaři k tomu vyšetřovatelům doporučili lék Versed, který býval oficiálně předepisován i pro „normální pacienty“ v psychiatrických léčebnách údajně ke zmírnění úzkosti.

Kdo si vzpomene na slavný film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem, tuší, o čem je řeč, aniž by bylo třeba se rozhořčovat nad praxí zavírání nepohodlných osob do blázinců v „komunistických“ zemích za dob bipolárního světa, který skončil počátkem devadesátých let minulého století.

Tajná zpráva, kterou musela CIA na základě rozhodnutí soudu zveřejnit, je však již z jedenadvacátého století. A mluví se v ní nejen o "séru pravdy". Chladným způsobem popisuje, jak byli lékaři, psychologové a zdravotní sestry v letech 2002 až 2007 přímo zapojeni do výslechového programu, během nějž pozorovali a ošetřovali 97 vězňů v desítce tajných zařízení CIA v zahraničí. Proč o tom teď mluvit?

Lékaři a zdravotníci vůbec během koronavirové epidemie získali ještě bájnější statut, než měli dosud. Celé země uvězněné v karanténě jim v osm hodin večer tleskali z balkónů, příběhy onemocnělých a zemřelých lékařů letěly světem, a stávaly se ikonickými.

Nic proti tomu. Značná část lékařů a zdravotníků jsou nepochybně mravní lidé oddaní svému poslání a přísaze. Něco jiného to však je se statutem „bílé armády“ jako celku. I proto, že smrt byla v době mezi prvním a druhým Titanikem zcela oddělena od života a tabuizována, zaujal lékařský stav pro většinovou západní společnost místo kněží: provází své „pacienty“ od počátku do konce života – včetně role zpovědníka.

Lékařská věda spolu s genetickými manipulátory a tvůrci technologické „umělé inteligence“ sugerují veřejnosti v posledních desetiletích (prostřednictvím médií) jednu iluzi za druhou – včetně možné budoucí „nesmrtelnosti“ prostřednictvím genetických manipulací. Tato fikce je jednou z „opon v pozadí“, která se podílela jak na blahobytné bezstarostnosti převážné většiny lidí do roku 2020 – tak na hloubce šoku, když jeden malý neviditelný organismus začal svou vražednou misi.

4)

Tajná spolupráce CIA a lékařů se samozřejmě neomezuje jen na Ameriku. A nic na tom nemění, že valná většina doktorů by na něco takového pravděpodobně vědomě nepřistoupila. Slovo „vědomě“ je ovšem mimořádně důležité. Způsob vzdělávání mediků vede od první chvíle k totálnímu „brainwashingu“, který budoucím lékařům totálně určí směr uvažování – a všechny jiné prostory k širšímu pohledu na svět a člověka v jeho úplnosti uzavře. A stačí pak jen málo – například imperativ „národní bezpečnosti“ (to jistě platilo i v Hitlerově Německu) – aby významné jednotky „bílé armády“ nastoupily do bitev či válek, které s domněle humanistickým posláním jejich profese nemají nic společného.

Spousty lékařů oddaných svému povolání dnes bez nejmenšího stínu pochybností spolupracují s různými výzkumnými laboratořemi farmaceutického hyper-průmyslu, jehož zaměření a produkty jsou – jak se politicky korektně říká – „sporné“ či „kontroverzní“. Někteří prostě pro peníze, jiní s vidinou kariérního postupu a „vědeckého věhlasu“, další se již přímo účastní politiky (typicky globalistická organizace Lékaři bez hranic), mnozí však zcela idealisticky, přesvědčeni, že cestou ke zdraví populace je jen jejich „věda“.

Je otázka, kteří z nich jsou nebezpečnější – zvlášť v situacích, které jako nyní nečekaně ochromí dosavadní blahobytné fungování západního světa. Ostatní občané se totiž na nich stávají zcela závislí (že byli i před tím, jen si to tak naléhavě společně neuvědomovali je jiná věc). Bezmezná důvěra v kohokoli a cokoli vytvořeného lidským intelektem, je vždycky nebezpečná. Zvláště když do cizích rukou oddaně předáváme vlastní podstatu své pozemské existence s dilematem žít, nebo zemřít. Bez váhání a bez otázek, protože si myslíme, že „tomu“ nerozumíme. Že jde o věc odbornou, expertní, neproniknutelnou bez specifických znalostí a vědomostí.

To je ovšem jeden z největších omylů – či spíše záměrně vytvořených mystifikací – současného západního světa. Nikdo neví o svém zdraví či nemoci víc než jeden každý z nás. Na nikoho dalšího bychom proto neměli slepě delegovat rozhodování o tom, zda a jak máme být léčeni. Jenže to je jednak nepohodlné, jednak v podstatě „zakázané“.

Nepohodlné v tom, že je mnohem snazší předat péči o své zdraví a život „odborníkům“, s pocitem, že „když jim to nevyjde“, mám alibi: to ne já, to oni to zpackali. Podobná psychologie, jako když se někteří lidé na přechodech bez rozhlédnutí vrhají (nejlépe ještě se sluchátky s ryčnou hudbou z mobilu) pod přijíždějící auta, protože přece chodci mají na přechodech přednost. Takže pokud to řidič neubrzdí, a zmrzačí mě či zabije, je to jeho problém. Půjde sedět. Možná ano, možná ne – přednost na přechodu není absolutní atd., ale já nejspíš půjdu ležet (dnes spíše shořet). Navěky.

Tím hůře, že jsme postupně soustavně zbavováni vůbec možnosti volby při péči o vlastní zdraví – a zatím proti tomu ani příliš neprotestujeme. Nemáme na výběr – i kdybychom se o sebe autenticky starat chtěli. Spousta metod je totiž zakázaná, zatímco jiné povinné. Mocné farmaceutické a zdravotnické lobby se (specificky v euro-anglosaském civilizačním prostoru starají o to, aby nikoli jen lékaři, ale také politici tančili podle jejich not. Všichni jsme sice povinni platit si „zdravotní pojištění“ (odhlédněme teď od toho, že ve skutečnosti o žádné pojištění nejde, je to jen jinak nazvaná daň, z níž většinu dostanou farmaceutické koncerny), ale v případě potřeby s penězi ze své „pojistky“ nemůžeme nakládat, jak bychom uznali pro sebe za nejlepší – a v neposlední řadě třeba i za hospodárnější.

Mimochodem – v tomto je náš stát jedním z nejrigoróznějších. Ve většině evropských zemí (a také v Americe) si zájemce může z pojištění platit například léčbu homeopatií, tradiční čínskou medicínou, či různými rehabilitační a „alternativními“ metodami.

Jistěže nejsou všelékem. Všelék z lidských rukou neexistuje. Což dnes už většinová část veřejnosti nepřipouští, ač to není tak dávno, co většinově (i ti nejvýznamnější) příslušníci naší civilizace nepochybovali, že „člověk léčí, Bůh uzdravuje“.

Přitom kombinace „oficiální“ medicíny s různými „alternativními“ metodami, postupy a léčivy jsou pro mnohé lidi skvěle účinné – jenže často také „neúnosně levné“. Jsou tak totiž nebezpečnou konkurencí mocného farmaceutického a zdravotnického průmyslu, jehož náklady pokládají finančně na lopatky nejen zdravotnické systémy, ale i státní rozpočty v podstatě všech zemí Západu. Nutí vlády zvyšovat daně. Nebo si ještě více půjčovat a zadlužovat daňové poplatníky.

Nejen lékaři, ale i politici se tak stávají stále bezmocnějšími zajatci tohoto mocensko-politického systému, v němž už dávno nejde o zdraví. Medicínsko-farmaceutický průmysl si pod shovívavým dohledem státu dnes především „vyrábí pacienty“, aby je následně „lege artis“ uléčit k smrti. Spousty lidí by nemuseli předčasně zahynout, kdyby se mohli svobodně dozvědět a rozhodnout, jakými metodami se léčit. Nesmějí. Zemřít v nemocnici za využití nejmodernějších léčiv a přístrojů je v pořádku. Známý případ z Kalifornie, kde před lety dlouho stávkovala řada nemocnic – a úmrtnost v těch několika měsících poklesla o dvacet procent – je stejně klasický jako nepublikovaný. Ještě si jej v jiné souvislosti připomeneme.

5)

Jsme zajatci důsledně vytvořeného systému, a protože jej většinově akceptujeme, není proti němu legální obrany. Brusel je v utahování opasků nesvobody pochopitelně ještě aktivnější než jednotlivé státy „německého protektorátu“. Například pěstitelé a výrobci bylinek a různých přírodních, staletími ověřených přípravků, již ani nesmějí na obaly napsat, že jsou určeny k léčení konkrétního neduhu. O medu a dalších včelích produktech „apiterapie“ nemluvě. Platí to o všem, co nemá tak či onak původ v Rockefellerově ropě, černé olejovité substanci z temných hlubin země.

Anketa

Zaslouží si herec Josef Dvořák státní vyznamenání?

88%
12%
hlasovalo: 17660 lidí

Vše to funguje do okamžiku, než přijde krize. Skutečná krize. Taková, jakou právě zažíváme. Najednou jsou všichni překvapeni a nastává chaos, vlády denně zasedají, stanovují ad hoc postupy a opatření. Lidé znejistění nejistotou dosud suverénních lékařů, jsou zděšeni a propadají buď přehnaným obavám, či naopak nesmyslnému hazardérství. Mnozí chtějí využít kritické situace k politickým cílům.

Právě tam dnes jsme – a dostali jsme se tam sami. Svým nezájmem o věci veřejné, svým blahobytným pocitem bezpečí, svou neochotou zabývat se vlastním životem v jeho pravé podobě – včetně svého fyzického a duševního (o duchovním nemluvě) zdraví. Že jsme do toho byli vmanipulováni? Samozřejmě. Problém našeho zabloudění a zajetí je ovšem daleko širší – vlastně úplně komplexní.

Je z toho cesta? Okamžiky velkých krizí vedle všech převážně nepříjemných důsledků obvykle nabízejí také zcela nové nečekané možnosti. Praskají zdi, jako se stalo v Jerichu. Otevírají se nečekané průrvy a možnosti, na které bychom si dosud neodvážili ani pomyslet. Pojďme se na to, co se stalo, co se děje a co se stát může, podívat bez zábran a trochu strukturovaně. Výkřiky odleva do prava, jimiž je po měsíce zahlcen mediální prostor, aniž kdo cokoli jistého ví, jen zvyšují nejistotu a obavy.

Jakby ne. Jde přece o život. Nebo snad ne?

A už jsme zase v tom.

Kapitola třetí: Spiknutí

1)

Jakou roli sehrál (a nadále sehrává) úder uměle vyvolané pandemie v procesu po desetiletí probíhající přeměny euroamerické civilizace v totální diktaturu dosud nevídaného otroctví, jež má ambice stát se celoplanetárním? Jak pracuje s ovládanými společenskými vrstvami, aby nadále věřily, že mají vliv na utváření reality a svých osudů v ní? A jakými nástroji a metodami se brání spontánní snaze stále mohutnících částí veřejnosti, které si nebezpečí zotročení „ve jménu dobra“ diktovaného vládnoucími elitami uvědomily, a začínají se bouřit?

Pokud takto či podobně strukturované otázky nepoložíme (a nepokusíme se na ně najít srozumitelné odpovědi), ulpíme na povrchu celého tohoto převratného jevu, odkud nás „deratizační čety“ stávající moci snadno „spláchnou“. Teprve když na celé toto neštěstí (v původní civilizační terminologii bylo daleko srozumitelnější „Boží dopuštění“) pohlédneme jako na součást mnoha událostí a jevů, jež se vzájemně podmiňují a doplňují, máme šanci spatřit jejich podstatu. S tou je nutné svést zápas. Když totiž dovolíme, aby naše postoje (ať souhlasné či protestní) formovala pouze každodennost valících se „zpráv a informací“, dovolili jsme, aby nás protivník dostal na své hřiště. Tam, kde má veškeré zázemí, odkud přicházejí rozhodčí, kde je herní plán dopředu připraven a odzkoušen. Při nespravedlivě nařízené „penaltě“ si pak můžeme stěžovat akorát tak „na poště nebo na nádraží“.

Největším nebezpečím každé totality je především svoboda slova. Nikoli ta formální, zaspaná v zákonech či ústavách – takovou jsme měli i za minulého režimu. Nebyl by v tom dnes vůbec žádný rozdíl, kdyby technologie – určené a vyvinuté primárně jako nástroje k dokonalejší mocenské manipulaci veřejností – nezačali využívat i „bezmocní“. Svoboda slova skutečná, která dopředu neomezuje žádný veřejný projev, a neumožňuje aktuální moci postihovat jeho nositele. Svoboda slova, jakou (coby „první dodatek“) vetkli do ústavy Spojených států „otcové zakladatelé“, v době, kdy ji ještě potřebovali.

Svoboda slova, která ostatně Ameriku uchránila před nacistickou i bolševickou „revolucí“, na rozdíl od Evropy, jež vždy spoléhala na cenzuru, a vytvářela tak efekt „papiňáku“, který nakonec vždy explodoval v nějakém ideologickém schématu, jež jej dokázalo usměrnit – a zneužít.

Důvod, proč dnes tak hlasitě naříkají „frajtři“ totality Bruselu nad donedávna relativně svobodným prostředím internetu, je právě tento. Odtud plynou i „regulace“, jak se dnes říká cenzuře postupně se roztahující nad internetem jako mračno blížící se bouře. Odtud celá agenda, pro niž represívní aparát vytvořil pojmy jako desinformace, fake news atd., přičemž pouze on si usurpoval právo posuzovat, co se smí a nesmí říkat, psát a vysílat.

V tomto ohledu vnesla epidemie koronaviru do naší nesvobody novou kvalitu. Přesněji řečeno dala na ni lépe pohlédnout. Dokud se totiž „neoficiální“ informace a názory týkaly „jen“ ideových témat (homo a gender, klimatický alarmismus atd.), otázek státní suverenity (včetně migrantské invaze), nebo třeba takzvané politické korektnosti (vyžadování autocenzury), šlo pro mnohé o cosi „teoretického“. Něco, co se jejich životů bezprostředně nedotýkalo. Že je to smrtící omyl, je jiná věc, ale prostě to tak je.

Jakmile se však „informační válka“ přenesla do „bitvy o zdraví a život“, začaly se jí účastnit i ti, kteří se jinak o věci veřejné příliš nezajímají. Nevědí, že již dlouho vedou mnozí „popírači báječného nového světa“ drobné (obvykle beznadějné) souboje s „očkovací mafií“ (legie farmaceutického hyperprůmyslu), za svobodu zvolit si za své peníze (daň zvaná podvodně zdravotní pojištění) léčbu podle vlastního rozhodnutí, za právo vzít odpovědnost za sebe, své děti a rodinu do vlastních rukou. Netuší, či je dosud nezajímalo, že různé metody „alternativní medicíny“ jsou mocensky potlačované a zakazované – jak z „úrovně“ bruselských vládců či jejich domácích pomahačů.

A tak, přestože koronakrize trvá teprve několik měsíců (a – jakkoli se to po „rozvolnění“ vládních opatření většině nezdá – jsme vlastně teprve na jejím počátku), ostrá cenzura začala řádit téměř okamžitě. A už rovnou i s výhrůžkami postihem – včetně toho pomocí mříží.

Nikoli PROTO, že jde o život, ale NAVZDORY tomu. Protože hlavním a dlouhodobým záměrem tvůrců a architektů úderu a jeho důsledků není nic jiného než rozsévat smrt a současně zabránit, aby se život mohl množit.

2)

Že je to „konspirační teorie“? Pokud někoho toto právě teď napadlo (což je velmi pravděpodobné), jde pouze o důkaz, jak účinná byla propagandistická operace, která úderu předcházela. Protože – co je vlastně za konspirační teorie označováno? Zjištění, že za nějakým dějem či událostí není pouhá shoda okolností, ale dopředu připravený záměr. A pokud zjistíme, že o takovém záměru svědčí řada indicií, je třeba to říci nahlas. Tedy to, co původně bylo smyslem médií, dokud se především ta velká nestala majetkem mocných jednotlivců či skupin. Od té chvíle slouží těm, kteří mají zájem své skutečné zájmy a záměry utajovat. Známe to z nesčetných příkladů, které byly zprvu označovány jako „konspirační teorie,“ aby se po nějaké době (obvykle, když už to není aktuální a důležité) ukázalo, že nešlo o konspirační teorii, ale praxi. A tak je to stále dokola.

Známý bonmot říká, že když něco vypadá jako kachna, kváká jako kachna a pohybuje se jako kachna, nejspíš to bude kachna. Což je právě i případ krize způsobené rozšířením nebezpečného viru po celém světě. Jenže to je teprve půl pravdy. Nyní jde o to, zda máme mít svobodu to veřejně říci. Veřejně říci, že jedna a jedna jsou dvě. Nebo:

„Svoboda je svoboda říci, že dvě a dvě jsou čtyři. Pokud je toto zaručeno, vše ostatní následuje“ (motto Orwellova románu 1984). Proto u této „podmínky“ ještě chvilku zůstaňme. Je pro porozumění nevídané nastupující krizi rozhodující.

3)

„Já neříkám nic, ale na moje slova dojde,“ zní klasická mantra těch, kteří „moudře“ neriskují svůj názor, dokud není ustálen ten převažující, jak se dnes říká „mainstreamový“. Zní to trochu jak z nějaké humoristické knihy Karla Poláčka, ale je to přesný popis reality.

Jenže my žijeme (nejpozději od 11. září 2001) ve světě permanentních mystifikací, v nichž nejsilnější politici Západu a „jejich“ média vytvářejí podmínky pro nastolení celosvětové totality, kterou sami nazvali Nový světový řád (NWO). Oficiálně se tak stalo při setkání Michaila Gorbačova s prezidentem G. Bushem starším po pádu bipolárního světa v roce 1990.

Tím začaly dějiny takzvané globalizace, což byl jen jiný termín či spíše praktický prováděcí plán pro NWO. V záchvatu touhy po svobodě, po dlouhých letech žití v „reálném socialismu“ uvnitř sovětského bloku, unikl ten „jemný rozdíl“ v interpretaci „pádu komunismu“ většině z domnělých aktérů či diváků v dramatickém představení jejich vlastních osudů. Jednou věcí je, že se „něco stane“. Druhou – a důležitější – je pak výklad té události. To už je nejen v rukách politiků, ale především médií.

Proto se v okruhu lidí kolem Václava Havla okamžitě objevil termín „sametová revoluce“, jenž nekonečně opakován v našich i světových televizích a novinách měl naší i západní veřejnosti zafixovat v hlavách představu, že „dominové zhroucení“ evropských zemí sovětského bloku bylo „nekrvavou revolucí“, v níž občané svrhli nenáviděný režim – a přimknuli se k západním „demokraciím“.

Dnes již samozřejmě dávno víme, že nešlo o spontánní revoluci, ale o státní převrat řízený ze dvou center: západních (především anglo-amerických) zpravodajských centrál ve spolupráci se sovětskou tajnou službou KGB (respektive její dominantní částí). Stejně tak je již dlouho jasné, že Západ v té době již nepředstavoval „demokracie“, o kterých jsme naivně snili, ale od šedesátých let usilovně pracoval na přípravě NWO.

Demokracie bez přívlastků se změnila na „demokracii liberální“, což znamenalo postupnou demontáž všech dosavadních hodnotových základů, na nichž nejpozději od konce první světové války demokratické státy Západu stály. Přídomek „liberální“ ve skutečnosti znamenal „levicový“.

Jen málokterý z nás, kteří jsme žili za ostnatými dráty „tábora míru a socialismu“ si to uvědomoval. A až na opravdové výjimky by nikoho nenapadlo, že se tam právě potichu rodí to, čemu se po dalších desetiletích a dramatických převratech bude říkat „DeepState“, hluboký levičácký stát ukotvený v institucích – bez ohledu na výsledky voleb, které se stále více stávaly jen formalitou k legitimizaci Nového světového řádu.

„Tuto strategii vymyslel v Mussoliniho vězení Antonio Gramsci a nazval ji „dlouhý pochod institucemi“. Jak takový pozvolný, ale cílevědomý převrat učinit atraktivním pro nové generace mírových intelektuálů a provést v nich nábor, vymysleli otcové pochodu – Gramsci byl jeho dědem – němečtí filozofové takzvané Frankfurtské školy. A po úprku před Hitlerem jej od roku 1935 dopracovávali na amerických univerzitách.

Na nich tento převrat zapustil hluboké kořeny, z nichž později rozkvétá to, čemu se dnes říká Nová levice a politická korektnost. Jejich stěžejním úkolem bylo vysvětlit nové generaci, že tábor míru (sovětský blok) to zbabral a že na Západě se nová univerzální civilizace bude budovat humánněji, demokratičtěji a spravedlivěji.“

Právě tak se rodila myšlenka na „Spojené státy evropské“, které – analogicky ke Spojeným státům americkým – měly centralizovat kontinent, vymazat historické státy a jejich národy nahradit „euronegroidní rasou“.

Evropská unie se ideově rodila již na konci druhé světové války, kdy si majitelé mocných německých průmyslových kolosů a politici do té doby oddaní Hitlerově pokusu o „sjednocení Evropy“ pod německou nadvládou uvědomili, že Německo válku prohraje. Bipolárně rozdělený svět pak k tomu poskytl skvělou příležitost: vzniklo NATO (poté zrcadlově Varšavská smlouva) a ESUO, Evropské společenství uhlí a ocele (poté zrcadlově RVHP), z nějž vzniklo již mnohem těsnější Evropské hospodářské společenství a po rozbití bipolarity a rozpadu Sovětského svazu konečně Evropská unie.

Německo bylo opět sjednoceno (varování Margareth Thatcherové, že tím vzniká 4. říše, což opět povede k válce, se k veřejnosti prakticky nedostalo, ostatně premiérka byla brzy pro svůj odpor k EU politicky zlikvidována). Nový světový řád v podobě globalizace se mohl naplno rozjet k uskutečnění.

Jeho v podstatě nezakrývaným smyslem bylo celoplanetární vládnutí „vyvolených“ (pod vedením Spojených států), zastavení přirozeného přírůstku světové populace, respektive její postupná redukce na „přijatelnou“ zhruba jednu miliardu lidí, kteří se měli stát v podstatě otroky a nezbytnou výrobní „obsluhou“ vládnoucích elit.

Takový plán ovšem vyžaduje úplně nové technologie na kontrolu a vlastní „redukci“ lidí: rozjel se obrovský potratový průmysl, farmaceutičtí a zdravotničtí průmysloví giganti dostali další „transfuzi“ v podobě obrovských finančních zdrojů od „nové nobility“ – typicky Bill Gates.

4)

Že i toto jsou všechno jen „spiklenecké teorie“? Že se svět ve skutečnosti vyvíjí „evolučně“ a žádný plán typu NWO neexistuje? Mnozí si to myslí stále. Mají k tomu různé důvody. Pokud vynecháme mediálně zmanipulovanou část společnosti, jejíž „jednota“ byla narušena až nástupem internetu a vznikem „alternativních médií“ nezávislých na penězích průmyslové a finanční oligarchie (Rockefeller, Gates, Soros a tak dále a tak dále), je tu ještě jiná entita. Patří mezi ně i někteří významní politici, ekonomové, žurnalisté a známé a úctyhodné osobnosti, kteří prostě nemohou přijmout představu, že chtěnechtě pouze hrají předepsanou roli v představení, které zpoza opony někdo cílevědomě řídí.

Museli by totiž připustit, že sami jsou jen figurkami na šachovnici, a že jejich veřejně deklarovaný odpor ke světu bez demokracie, je pouze trpěnou „fikcí opozice“. A současně – což je ještě důležitější – jakmile by dostali nálepku „konspiračních teoretiků“, znamenalo by to okamžité vyřazení ze hry: mediální atentáty a lynče, výsměch degradující je z pozic sice se mýlících, ale vážných oponentů mezi „spodinu“. Tohle si každý dobře rozmyslí. A tak pouze v daném paradigmatu hlasitě protestují, a jsou postupně odřezáváni od finančních zdrojů a mediálních příležitostí – až do bezvýznamnosti.

Ovšem pořád ještě mají „právo na život“ a občas je dominantní politická, hospodářská a mediální mafie hlavního proudu používá ke zpestření „jídelníčku“: spolupracují tak nevědomky na iluzi, že opoziční názor je akceptován, tedy že stále existuje „pluralitní demokracie“ – přičemž jejich možnosti něco skutečně ovlivnit jsou minimální či přímo iluzorní.

Ti, kdo tuto nevyřčenou, ale bedlivě sledovanou čáru překročí – a stanou se skutečnou opozicí, jež míří k fundamentálním základům totalitního režimu se značkou „liberální demokracie“ – jsou okamžitě vyvrženi na okraj. Nemají přístup do hlavních médií, a pokud se jim přesto podaří vstoupit do nejvyšších pater politiky (parlamenty, vlády), jsou onálepkováni jako „populisté, extrémisté, fašisté“ či „fóbové“ všeho druhu. Zesměšňováni a skandalizováni, stanou se jen „folklórní“ součástí politického spektra, s nimiž nikdo z „demokratických“ stran nemůže spolupracovat – aniž by jej čekal stejný osud.

V mediálním světě je to obdobné: Pokud se někdo rozhodne klást skutečně závažné otázky, poukazovat na „díry“ v oficiálních interpretacích významných událostí, a ptát se, proč, kam a v čí prospěch (qui bono) se to vše děje, je v lepším případě označkován jako „konspirační teoretik“ – opět se všemi důsledky (včetně existenčních). V horším případě už přímo čelí státní represívní mašinérii, a nezřídka skončí ve vězení. A zdaleka nejen třeba „popírači“ židovského holokaustu (na holokaust slovanský se to kupodivu nevztahuje). V kdysi tak svobodomyslné zemi jakou bývala Velká Británie, kolébka moderní demokracie, vás dnes zabásnou třeba i kvůli kritickému (údajně „nenávistnému“) výroku na adresu muslimů či nelegálních migrantů obecně.

Média, na prvním místě ta takzvaně veřejnoprávní (famózní evropský mocenský vynález na monopolizaci informací ve zdánlivě pluralitním světě) jsou každému investigativnímu novináři označenému za „konspiračního teoretika“ neprodyšně uzavřena.

Pokud se s tím nesmíří, a pokusí se třeba vytvořit médium nezávislé na moci, je likvidován ekonomicky: agentury mu odříznou zdroje z inzerce – bez ohledu na to, že je to pro potenciální inzerenty třeba nevýhodné. Je označen jako šiřitel „fake news a desinformací“, nepřátelský (v našem případě obvykle kremelský nebo čínský) agent, takže buď zahyne, nebo živoří z nemnoha příspěvků čtenářů či diváků. Velká média jeho zjištění obvykle ignorují, pokud přesto dojde k jejich rozšíření, nastoupí mediální lynčovací čety, které jej osobně a společensky deklasují.

Ve svobodné společnosti nemožné, v totalitě hlavní zákon: svoboda slova existuje jen na papíře, v praxi vládne cenzura, respektive autocenzura (ta již zmíněná takzvaná politická korektnost). Vždy jde jen o jediné: mít pod kontrolu jak informace, tak jejich interpretaci, výklad dějů. Jakmile takové „kontroverzní médium“ a jeho necenzurovaný výklad sporných událostí nelze napadnout právně, protože uvádí reálně existující (dohledatelné, ale mainstreamem ignorované) zdroje, osoby, výpovědi a tak dále, ocitá se na černé listině, a je určen k likvidaci.

(Petr Hájek – Úder. Praha: Česká citadela 2020. ISBN 978-80-88382-02-7)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Před covidem převzali unikátní manufakturu, 600 objednávek vylétlo komínem. „Rodinné stříbro“, světoznámé, o němž Češi moc neví

17:55 Před covidem převzali unikátní manufakturu, 600 objednávek vylétlo komínem. „Rodinné stříbro“, světoznámé, o němž Češi moc neví

REPORTÁŽ Špičkový instrumentalista Milan Řeřicha s manželkou-klavíristkou Fatimou Alieva se loni uja…