Zase se budou producírovat provařené tváře „studentských vůdců“, zase nás budou poučovat o tom, jak málo se držíme étosu těch dní, událostí a hrdinů, zejména Václava Havla. Znovu se posypou kbelíky hnoje na hlavy různých dnešních strojvůdců naší společnosti, bude se jim s retroaktivní působností připisovat vina za cokoli, třeba včetně toho, že se Země točí kolem Slunce, a ne naopak. To všechno už známe. Konečně už v 60. letech nazpívala Marta Kubišová docela poučnou píseň, v níž stála slova „Už nevěřím těm jejich legendám“. Dá se říci, že hrdinským legendám o Velkém listopadu věří dnes už asi jen ti, kdo je vyprávějí, pokud vůbec. Proto je zcela neoddiskutovatelnou událostí, když se vynoří kniha svědectví jiných. Těch, z nichž někteří stáli tehdy na opačné straně, ale i těch, kteří opravdu pracovali pro běh dějin, na rozdíl od těch, kteří o tom dodnes žvaní po pražských kavárnách. Takovou knihou je objemný spis Olina Jurmana a kol. Převrat – pravda, fámy a lži o 17. listopadu.

Co o knize říká sám Jurman: „Není to přesná kronika událostí divokých zvratů, pravdy a lásky, jež zvítězila nad lží a nenávistí v několika divokých měsících konce roku 1989. Není to ani antipól temných sil, co vlastní blbostí prohrály svůj boj ještě dříve, než začal. Není to ani usurpování si soudcovské autority nad tehdejším střetem, která se může odpovědněji vyjádřit snad až za dalších padesát let. Je to jen část různobarevné mozaiky od bílé až po škaredou čerň, kde se sešly různé skupinové pravdy, jejichž počet se geometricky navyšuje s počtem let od onoho času navršovaných. Nechceme a nemáme v úmyslu soudit, jen bychom neradi, aby se největšími hrdiny té doby stali podržtaškové, dnes už bez uzardění tvrdící, že právě oni to tenkrát všechno vybojovali, vyhnali komunisty a ruské vojáky a zařídili dnešní krásnou dobu i zářnou budoucnost. Proto se v knize setkáte i s protichůdnými názory, laskavými úsměvy i sametovým šmirglpapírem.“

Ta zkratka „kol.“ je zvlášť zajímavá. V tomto kolektivu se mj. sešli šéf Jazzové sekce a politický vězeň Karel Srp, bývalý funkcionář SSM Ladislav Žák, někdejší vysoký exponent KSČ Rudolf Hegenbarth, plukovník ČSLA Zdeněk Zbytek, dokonce i “mrtvý Martin Šmíd“ – pracovník StB Ludvík Zifčák. Ale také bývalý diplomat a historik Stanislav Suja, politicky proskribovaný ekonom a VŠ pedagog Jan Šolta a řada dalších. A v neposlední řadě politolog, indonesista a jeden z mála polyhistorů, kteří žijí mezi námi – Zdeněk Zbořil. Právě on byl přítomen všem prvním okamžikům vznikajícího polistopadového dění, mj. i protože v té době působil na DAMU, a ta, jak víme, byla po jistý čas v epicentru věcí.

Pro dnešní setkání s knihou jsem, s dovolením, vybral právě tu část, kterou sepsal Zdeněk Zbořil. Jednak proto, že jsem u lecčehos, co popisuje, byl, znám většinu popisovaných aktérů a jejich činy v listopadu i po něm, a mohu tedy potvrdit mnohé, co Zbořil píše, aspoň to, čeho jsem byl svědkem. Ale hlavně proto, že Zbořil má mimořádnou schopnost nacházet v jednotlivých okamžicích zobecnitelné závěry a souvislosti a nabízet velký prostor pro vlastní uvažování. A nakonec i proto, že jako pozvánka k četbě celé knihy je to velmi efektní a šmakovné. Nemiňte tuto knihu, byla by to vaše škoda.

Prologos Zdeňka Zbořila v kulisách DAMU.

Zvláštní místo mezi pozvanými do této mozaiky v knize náleží zlatému střípku vzpomínek Zdeňka Zbořila a jeho trefnými šípy do základní kuchyně, která sametovou revoluci porodila. Protože pak už byla plná porodnice, přicházeli kádrováci druhé strany a slovo sametová se tak nějak začalo vytrácet. A pan Zbořil si mezi tím jen tak procházel a ukládal do paměti historické pravdy, co se na tom DAMU vlastně doopravdy dělo, hlavně v době než přišli ti, kteří později tvrdili, že to vlastně všechno organizovali. Díky tomu zde můžeme tyto pětihvězdičkové vzpomínky předložit. Alespoň ve zkrácené formě. Pane kronikáři, máte slovo.