Studoval (a nedostudoval) nejprve techniku a pak malířství ve Vídni, Mnichově, Paříži a Drážďanech. Živil se jako karikaturista v Lidových novinách, to ještě sídlily v Brně (a v tomto městě je po Gellnerovi pojmenována ulice), publikoval povídky a fejetony. V jeho případě je velmi zajímavý onen „život po životě“. Gellnerovy básně totiž byly psány naprosto pravidelným, přísně rytmickým veršem, odvozeným nejspíše od lidových říkadel či kabaretních kupletů. Každopádně se staly vděčnou stravou pro mnohá pozdější zhudebnění – počínaje folkaři Jarkem Nohavicou a Pepou Nosem přes bigbít jménem Katapult až po rockera Vladimíra Mišíka či punkové kapely s bizarními názvy jako Předkožky či Malomocnost prázdnoty. O tom, že si v Gellnerovi každý něco našel, svědčí i fakt, že „vážný“ skladatel Luboš Fišer začlenil zhudebněné texty F.G. do filmu Juraje Herze Petrolejové lampy. A jedna pozoruhodnost závěrem: Gellnera vynášel do básnického nebe obávaný a často dosti sucharský kritik F.X.Šalda, který jej s jeho melodickým a věcným, přímočarým veršováním stavěl do protikladu vůči francouzskému literárnímu samoúčelu (l´art pour l´art).

Pro dnešní čtení jsme vybrali Gellnerovu povídku, která na první pohled vyhlíží nenápadně a starosvětsky, ale mezi řádky i nad nimi najdete mnohé, co vám připomene dnešní náš život vezdejší. Není od věci si tu a tam osvěžit fakt, že vlastně ani nic na světě není úplně poprvé.

Občanská povinnost

Asistent od pošty Roztočil seděl v zasklené verandě malé předměstské hospůdky blízko otevřeného okna a vdechoval dlouze vlhky vzduch poněkud chladného letního večera. Před sebou na stole měl zpola dopité pivo a talíř od skromné večeře, jejž jediný sklepník podniku nijak nespěchal odklidit. Dvě svítilny vrhaly matné světlo do zahrady. Pod stromy ve vzdálenosti několika kroků od vchodu verandy objevila se mužská postava a hleděla zpytavě otevřenými dveřmi. Konečně se neznámý rozhodl a vstoupil. Zamířil rovnou k Roztočilovu stolu a pozdravil přátelsky: "Má poklona, pane asistente!"