V druhé půli 80. let byl tiskovým atašé tehdy ještě federálního velvyslanectví ve východním Berlíně (NDR) a první polistopadová léta působil jako zástupce velvyslance Československa v Rakousku. Po roce 2000 se dal i na aktivní politiku, byl funkcionářem a poslancem strany ANO (neplést s Babišovým hnutím, toto bylo slovenské uskupení Aliancia nového občana) a později SDKÚ. V roce 2004 byl zvolen jako první Slovák na post viceprezidenta Parlamentního shromáždění NATO. Po odchodu z politiky se věnuje především literatuře, v níž se ale realizoval už od 70. let. Je autorem desítek televizních, filmových i divadelních scénářů a prozaických děl. Česky vyšla relativně nedávno jeho kniha v originále nazvaná Idioti v politike. Jde o tragikomickou perzifláž poskládanou z osobních zkušeností, jež Banáš v politické sféře zažil a viděl. Kniha je velkým, ale kormutlivým poučením o lidské malosti těch, kdo se chtějí stát za každou cenu velkými. Pro náš účel jsem vybral kapitolu týkající se vztahu politiků, médií a veřejného mínění.

Politik a média
„Žurnalismus je organizovaná klepárna.“
(Edward Eggleston)

Politiky s médii toho mnohem více spojuje, než rozděluje. Navzdory tomu, že se zdánlivě nemají v lásce. Největší podobnost politiků a médií je v tom, že jim nelze věřit. Média, stejně jako politici, však vědí, že lidé jim budou naslouchat i navzdory tomu, že jim nevěří. Lidé jsou totiž nepoučitelní. Proto se médiím a politikům tak daří.

Novináři mají proti politikům výhodu. Politikové o nich nepíší. I navzdory tomu, že o mnoha z nich vědí své. Novináři, na rozdíl od politiků, z peněz daňových poplatníků nežijí ani je nerozdělují. Politikové se proti tomu, co o nich novináři napíšou, nemohou bránit. Tedy mohli by, ale neradil bych jim to.

Politici chodí kolem novinářů po špičkách, novinářkám kupují čokolády, vykládají jim vtipy a vnucují jim své knížky. Politici vědí, že když v novináři vzbudí sympatie, je vyšší pravděpodobnost, že o nich bude psát hezky. Většinou tomu tak bývá. Kromě případů, kdy politik leží v žaludku novinářovu nadřízenému. V tom případě novinář píše o politikovi, i kdyby mu byl sympatický, nepěkným způsobem, protože ho neplatí politik, ale jeho šéfredaktor, přesněji, majitel média. Psát o politikovi hezky je důležité pro politika, protože se chce zavděčit občanům. Psát o politikovi nehezky je důležité pro novináře, protože se chce zavděčit šéfredaktorovi anebo majiteli média. Občané si názor o politikovi vytvářejí prostřednictvím médií. Nemají jinou možnost.