Le Bon se zabýval antropologií, procestoval Evropu, Asii a Severní Afriku. Protože byl ovlivněn Charlesem Darwinem, Herbertem Spencerem a Ernstem Haeckelem, podporoval biologický determinismus. Po rozsáhlém výzkumu uvedl vztah mezi kapacitou lebky a inteligencí člověka (Recherches anatomiques et mathématiques sur les variations de volume du cerveau et sur leurs relations avec l'intelligence – 1879). Za toto dílo získal cenu od Francouzské akademie věd. V osmdesátých letech devatenáctého století se začal zabývat studiem moderní společnosti a jejímu vývoji věnoval knihu Člověk a společnost, jejich původ a dějiny, 1881.

Mezi jeho nejznámější práce patří kniha Psychologie davu, která poprvé vyšla v roce 1895 ve francouzštině a o dva roky později byla přeložena do češtiny. Svou koncepci v ní vypracoval v souvislosti s chováním davu během francouzské revoluce. Dav je podle něj soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činnosti, která vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Je to shromáždění, které podléhá snadno davové sugesci a není schopno si utvořit vlastní názor na nic, protože každý názor je davu imputován zvnějšku. Velký význam mají vůdci davů, kteří s davovou sugescí dokáží pracovat – vnutí myšlenku tak, že ji ostatní pojmou za svou.

Dav aktivuje spící či utlumené instinkty - ten, kdo je obklopen davem, se chová jinak (hůř); nechá v sobě probudit nízké pudy a špatné vlastnosti, které nedává v běžném životě najevo. Člověk se v davu chová jinak, než když jedná jako individuum. Klesá na pomyslném civilizačním žebříčku níž, než by stál jako jedinec. Le Bon v knize dochází k závěru, že každá lidská skupina je davem – když se člověk dostane do skupiny, mění se jeho chování a chová se jako příslušníci davu. Tvrdil, že věk, do kterého se společnost dostává (20. století) je věkem davů – dostává se do nebezpečného století, kde budou rozhodovat davy a jejich vůdci.

Při pohledu skrze propast více než celého století můžeme směle konstatovat, že Le Bonovy prognózy se – ke škodě lidstva – vrchovatě naplnily. Prožili jsme dvě světové války, dvě totalitní diktatury, a dnes – v éře nové studené války – začínáme prožívat velmi podobné situace, o nichž teoretizoval už Le Bon. Davové či skupinové fascinace ikonami, „vůdci“, chcete-li, tedy těmi, kteří zvou nerozhodnuté a váhající do zástupu proti společnému nepříteli. A že tím nepřítelem je svoboda, to předvídal v závěru svého díla i sám Le Bon. On ale za nepřítele svobody považoval nekritickou snaživost „parlamentního davu“, vydávajícího horu zbytečných zákonů na usměrnění (rozuměj omezení) individuálních svobod. Dnes jsme však dále. Naše svobody určuje (tedy opět omezuje) zájmová skupina definovaná už ne parlamentně (tedy de facto demokratickou volbou), nýbrž jakýmsi svévolným prohlášením se za lídry dějin. Ať už jsou to byrokraté na všech stupních škály, nebo na ně navázané „neformální“ organizace typu NGO. Vždy se jedná o svévoli a násilí skupinové (davové) mentality na jedinci.

Někdy mě kacířsky napadá, jak by Le Bon se svou jasnozřivostí a chirurgickou přesností popsal náš chmurný dnešek.