Byla velmi úspěšnou novinářkou, vynikala především v jednom z nejčtenějších novinářských žánrů: psala především rozhovory. S respondentem vždy jednala jako rovná s rovným. Nikoho se nebála. Jako jediná žena-novinářka se dostala k šíitskému vůdci Íránu ajatolláhu Chomejnímu. Mezi jinými napsala rozhovor i s Dalajlámou, Henrym Kissingerem, Zulfikárem Alí Bhuttem, Muammarem al-Kaddáfím, Federicem Fellinim, Sammym Davisem ml., Jásirem Arafatem, Haile Selassiem či Lechem Walesou.

Na konfliktní témata vždy měla velmi osobitý názor, se kterým se netajila, například byla velmi nesmlouvavá ohledně přístupu k islámu. Jakýkoli dialog s islámskými zeměmi považovala za nemožný a tím pádem i zbytečný: usuzovala tak z vlastních zkušeností. Jedno z jejích prohlášení vzbudilo vlnu nesouhlasu a musela kvůli němu k soudu.

Líčením této historie počíná Fallaci také svou knihu Síla rozumu (2003). Navazuje v ní na předchozí knihu Hněv a hrdost (2001), kde shromáždila bezpočet argumentů proti akceptaci masové infiltrace muslimů do Evropy. Její postoj v této věci vyvolal prudkou nenávist multi-kulti fanatiků, panujících už tehdy (natož teprve dnes) v oné staré dobré Evropě.

---

Uplynuly více než dva roky ode dne, kdy jsem jako Kassandra volající do větru proroctví o pádu Tróje, vydala Hněv a hrdost. Onen bolestný výkřik, který novodobí bratři Accursiové (Accursio byl ve 14. století krutý toskánský inkvizitor, který za údajné kacířství obsažené v knize Sféra Armillare poslal na popraviště učence Francesca ďAscoli, známého spíše jako Mistr Cecco, pozn. pž), označili za bezbožný, rouhačský, nemravný, ničemný, odporující pravé víře, našeptávaný samotným Ďáblem, nakažený tou nejzhoubnější herezí. Své Jaccuse (Žaluji), podobné Zolovu otevřenému dopisu na obranu Dreyfuse, jímž jsem si nad sebou vyřkla ortel jako Mistr Cecco svou Armilární sférou. (Také on se provinil - prohlásil, že Země je kulatá, tedy černé na bílém zveřejnil pravdy, jimž se nevědomost, modlářství, pokrytectví a nedostatek Rozumu vždy vzpírají.) Jistě, mně pochopové Svatého oficia nepůsobili muka, jakými v letech 1327 a 1328 trýznili jeho. Ačkoli jsem rovněž čelila veřejným urážkám na náměstí Santa Croce, Messer Jacopo da Brescia mě nevydal plamenům (alespoň prozatím ne) spolu s oním škodlivým spiskem a dalšími mými hříšnými díly. Jak známo, inkvizice si uměla poradit. Dnes prohlašuje, že je proti trestu smrti. Před tělesnými mukami totiž upřednostňuje ta duševní a místo kleští, provazů či popravčích seker užívá nástroje, po nichž nestéká krev: noviny, knihy, rozhlas, televizi. Žaláře spravované Svatým oficiem nahradily stadiony, náměstí a manifestace, které, využívajíce svobody, Svobodu zabíjejí. Mnišské kutny s kápí vystřídala dželaba, čádor, dresy duhových loutek, jež si říkají pacifisté, a šedivé obleky s kravatami jejich loutkovodičů (poslanců, senátorů, spisovatelů, odborářů, novinářů, bankéřů, akademiků, prelátů - zkrátka členů Svatého oficia, bratrů Accursiů ve službách „vládnoucí moci" spolčené s „protivládní mocí", která je skutečnou Mocí.) Jinými slovy - moc změnila tvář, její podstata však zůstala stejná. A když napíšete, že Země je kulatá, jedním si buďte jisti: ihned se z vás stane psanec.