Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 64. díl. Síla rozumu

12. 2. 2019 20:54

Oriana Fallaci (29. června 1929 Florencie, Itálie – 15. září 2006 Florencie) byla italská novinářka a spisovatelka. Ve Florencii vystudovala univerzitu a stala se redaktorkou a později - jako první žena v Itálii - válečnou korespondentkou. Od té doby (1967) nechyběla snad na žádné válečné frontě. Dostala se například do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše, Íránu...

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 64. díl. Síla rozumu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Byla velmi úspěšnou novinářkou, vynikala především v jednom z nejčtenějších novinářských žánrů: psala především rozhovory. S respondentem vždy jednala jako rovná s rovným. Nikoho se nebála. Jako jediná žena-novinářka se dostala k šíitskému vůdci Íránu ajatolláhu Chomejnímu. Mezi jinými napsala rozhovor i s Dalajlámou, Henrym Kissingerem, Zulfikárem Alí Bhuttem, Muammarem al-Kaddáfím, Federicem Fellinim, Sammym Davisem ml., Jásirem Arafatem, Haile Selassiem či Lechem Walesou.

Na konfliktní témata vždy měla velmi osobitý názor, se kterým se netajila, například byla velmi nesmlouvavá ohledně přístupu k islámu. Jakýkoli dialog s islámskými zeměmi považovala za nemožný a tím pádem i zbytečný: usuzovala tak z vlastních zkušeností. Jedno z jejích prohlášení vzbudilo vlnu nesouhlasu a musela kvůli němu k soudu.

Líčením této historie počíná Fallaci také svou knihu Síla rozumu (2003). Navazuje v ní na předchozí knihu Hněv a hrdost (2001), kde shromáždila bezpočet argumentů proti akceptaci masové infiltrace muslimů do Evropy. Její postoj v této věci vyvolal prudkou nenávist multi-kulti fanatiků, panujících už tehdy (natož teprve dnes) v oné staré dobré Evropě.

---

Uplynuly více než dva roky ode dne, kdy jsem jako Kassandra volající do větru proroctví o pádu Tróje, vydala Hněv a hrdost. Onen bolestný výkřik, který novodobí bratři Accursiové (Accursio byl ve 14. století krutý toskánský inkvizitor, který za údajné kacířství obsažené v knize Sféra Armillare poslal na popraviště učence Francesca ďAscoli, známého spíše jako Mistr Cecco, pozn. pž), označili za bezbožný, rouhačský, nemravný, ničemný, odporující pravé víře, našeptávaný samotným Ďáblem, nakažený tou nejzhoubnější herezí. Své Jaccuse (Žaluji), podobné Zolovu otevřenému dopisu na obranu Dreyfuse, jímž jsem si nad sebou vyřkla ortel jako Mistr Cecco svou Armilární sférou. (Také on se provinil - prohlásil, že Země je kulatá, tedy černé na bílém zveřejnil pravdy, jimž se nevědomost, modlářství, pokrytectví a nedostatek Rozumu vždy vzpírají.) Jistě, mně pochopové Svatého oficia nepůsobili muka, jakými v letech 1327 a 1328 trýznili jeho. Ačkoli jsem rovněž čelila veřejným urážkám na náměstí Santa Croce, Messer Jacopo da Brescia mě nevydal plamenům (alespoň prozatím ne) spolu s oním škodlivým spiskem a dalšími mými hříšnými díly. Jak známo, inkvizice si uměla poradit. Dnes prohlašuje, že je proti trestu smrti. Před tělesnými mukami totiž upřednostňuje ta duševní a místo kleští, provazů či popravčích seker užívá nástroje, po nichž nestéká krev: noviny, knihy, rozhlas, televizi. Žaláře spravované Svatým oficiem nahradily stadiony, náměstí a manifestace, které, využívajíce svobody, Svobodu zabíjejí. Mnišské kutny s kápí vystřídala dželaba, čádor, dresy duhových loutek, jež si říkají pacifisté, a šedivé obleky s kravatami jejich loutkovodičů (poslanců, senátorů, spisovatelů, odborářů, novinářů, bankéřů, akademiků, prelátů - zkrátka členů Svatého oficia, bratrů Accursiů ve službách „vládnoucí moci" spolčené s „protivládní mocí", která je skutečnou Mocí.) Jinými slovy - moc změnila tvář, její podstata však zůstala stejná. A když napíšete, že Země je kulatá, jedním si buďte jisti: ihned se z vás stane psanec.

„Accursismus" je dnes životním stylem, způsobem myšlení. A ve zmrzačených demokraciích se takovému postoji obzvláště daří. V Itálii, kde přivedl na svět milovaného potomka, totiž fašismus, projevuje nevídanou životaschopnost. Jen se rozhlédněte kolem: v každém domě, kanceláři, škole, továrně, všude, kde se pracuje či studuje, najdete dvojníka či dvojnici Mistra Cecca, kteří tak či onak, tím či oním způsobem, podstupují příkoří, jakým jsem byla v posledních dvou letech vystavena já.

Jaká že příkoří? Darmo mluvit, vyjmenovávat je jedno po druhém se mi protiví. Zmocňuje se mě opět nevolnost a riskuji, že se z mého pojednání stane výčet osobních křivd. Pokud je však zamlčím, ten, kdo nic neví, nepochopí. Zde je tedy jejich krátký přehled. Pro začátek - výhružky smrtí. Pokřikovali je na mě nebo syčeli, zasypávali mě jimi v telefonu, dopisech, tisku. V ohavných pamfletech, šířených v islámských komunitách, které kromě zneuctění památky mého milovaného otce (urážky zesnulých jsou přitom protizákonné) pobízejí „muslimské bratry", aby mě ve jménu Koránu zavraždili. (Pro přesnost, ve jménu čtyř veršíků, z nichž vyplývá, že dříve, než bude nevěřící čubka jako já popravena, musí být svlečena a vystavena těm nejsprostším urážkám.) Připomeňme rovněž odporné články ostouzející dalšího muže, jehož jsem velmi milovala a který již také není mezi námi - Alekose Panagulise. Uveďme jedovaté útoky publikované se stejným uspokojením pravicovým i levicovým tiskem: „Or-hyena Fallaci", „Talibana Fallaci", „Fuck-you-Fallaci". (V jednom ultralevicovém deníku zabíral článek s palcovým titulkem „Fuck-you-Fallaci" celou stranu.) Přidejme obscénní nápisy na zdech („Oriana je děvka") a na transparentech duhových loutek, které si říkají pacifisté a vyzývají mě, abych explodovala spolu s příštím raketoplánem, jenž vybuchne při návratu do atmosféry. Dále připomeňme televizní moderátory, kteří během vysílání přimalovávají směšné kníry na mé fotografie a poté se jako praví džentlmeni natřásají a oznamují, že zítra toto odvážné gesto zopakují… Zmiňme senátory a senátorky, kteří v mých názorech vidí projev duševní poruchy zapříčiněné pokročilým věkem a typicky bolševickým způsobem doporučují internaci v psychiatrické léčebně. Nesmíme zapomenout na slaboduché, nevychované imitátorky, které si nasazují helmu, jakou jsem nosila ve Vietnamu, nazývají mě válečnou štváčkou a vysmívají se mé nemoci, když na mě krutě útočí a pak předvádějí mou reakci: „Rakovinu na tebe!" - „Už ji mám." (Fallaciová na tuto nemoc skutečně několik let poté zemřela, pozn. pž.) Těmto nestoudným útokům jsem byla vystavena v listopadu 2002, když „protivládní moc", která je skutečnou Mocí, uspořádala pochod na Florencii. Právě tehdy, šest set sedmdesát čtyři let po upálení Mistra Cecca, zaznělo znovu Florencií: „Spalme její knihy, vyskládejme z nich hranici!" Právě před bazilikou Santa Croce, přímo na prostranství, kde přečetl bratr Accursio Mistru Cecchovi smrtelný ortel, jsem se stala terčem veřejného zostuzení. Uvedenou scénu zosnoval starý šašek ze sociální Republiky Saló - nyní rudý, dříve černý fašista, tudíž bývalý spojenec nacistů, kteří v roce 1934 pálili v Berlíně knihy svých odpůrců.

---

Zde však musím vložit dodatek týkající se slova, které je na celém světě nejčastěji zrazované, urážené a znásilňované - slova „mír", a rovněž tak slova nejvíce uctívaného, opěvovaného a oslavovaného - slova „válka".

Vážení pacifisté (vzhledem k vaší militantní bojovnosti bych však měla napsat vážení militaristé“). Co máte na mysli, hovoříte-li o míru? Utopický svět, v němž se mají všichni rádi, tak jako by se to líbilo Ježíši, který však zas takovým pacifistou nebyl? (,Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni... Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mě, není mě hoden... Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.' Bible, ČBS, 1993, Matouš 10:34-35).

A co máte přesně na mysli, hovoříte-li o válce? Jen válku tanků, děl, helikoptér, bombardérů, nebo též výbušnin sebevražedných atentátníků, schopných ve vteřině usmrtit tři tisíce pět set lidí? Ptám se zejména kněží a hodnostářů katolické církve - té církve, která jako první užívá v dané otázce dvojí metr. Církve, která nás, ponecháme-li stranou hranice s kacíři, po staletí špinila svými válkami. Církve, jež měla víc než dost bojechtivých papežů (těch, kteří, stejně jako Muhammad, běžně vraždili). A konečně církve, jež se nyní svými krokodýlími slzami a papežskými encyklikami Pacem in terris snaží znovu získat panenskou nevinnost, kterou by jí nedokázali navrátit ani hollywoodští plastičtí chirurgové. Především však žádám vysvětlení od pokrytců, kteří své duhové prapory nikdy nepozvednou, aby odsoudili ty, kdo vedou válku pomocí výbušnin sebevražedných atentátníků či bomb ovládaných na dálku teroristy, jimž se nechce umřít. Ráda bych slyšela vyjádření tlachalů, kteří, ať v dobré či špatné víře, sva-lují vinu za válku jen a pouze na Američany či Izraelce a, aniž by si toho byli vědomi (protože jsou to rovněž ignoranti), papouškují Kantovu nesmyslnou úvahu.

V roce 1795 publikoval Immanuel Kant demagogický esej Květnému míru. Demagogický, protože se v něm (bez nejmenšího přihlédnutí k historii lidstva či zjevným faktům) tvrdilo, že války rozpoutávají výhradně monarchie. Ergo, že jedinou formou vlády, která může přinést mír, je republika. A to právě v roce 1795 republikánská Francie, Francie Velké francouzské revoluce, Francie, jež poslala na gilotinu Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou, a zrušila tudíž monarchii, vedla s rakouskou a pruskou monarchií válku, kterou jim o tři roky dříve sama vyhlásila. Další boje vedla ve Vendeé: šlo o bratrovražednou mstu, kterou revoluce rozpoutala proti vendeéským katolíkům a monarchistům (mezi nimiž, čtěte pozorně, převládali rolníci a dřevorubci). A v Paříži tehdy muž, který ve jménu Svobody - Rovnosti - Bratrství záhy napadl Evropu, stejně jako Egypt a Rusko, čili tehdejší .republikán par excellence' Napoleon Bonaparte debutoval jménem direktoria v roli generála, to jest potlačil promonarchistické povstání. Hrome, právě od těch dob oportunisté tupě napodobují Kantův nekritický pacifismus, zatímco se s drzou bezostyšností ženou do války. Někdy při tom i mávají prapory .světlých zítřků'. Revoluce je totiž, moji drazí, válka. Je to válka občanská, tudíž ještě krutější než ta, obyčejná, a v dějinách lidstva byly občanskými válkami všechny revoluce. Abychom nechodili daleko, vzpomeňte si na revoluci ruskou nebo čínskou. Pomyslete na válku ve Španělsku nebo ve Vietnamu, které byly v každém ohledu válkami občanskými. A kdo to nechce připustit, je padouch nebo idiot. Vzpomeňte na válku v Kambodži, jež byla dokladem téhož. Na masakry, jimiž se z vlastní vůle po desítky let ničí africké země. A konečně na občanskou válku (občanskou z morálního hlediska), kterou vede značná část obyvatel západní polokoule proti Západu...

Platon říká, že válka je věčná, protože se rodí z lidských vášní, a že před ní není úniku, jelikož je zakořeněna v lidské povaze, tedy v našem sklonu k nenávisti a despocii - v naší úzkostlivé snaze prosadit se a demonstrovat převahu, či přímo nadvládu. A nepochybně má pravdu. Když se nad tím zamyslíme, každý náš posunek je válečným gestem. Každý náš všední úkon je v jistém smyslu válkou, kterou vedeme s někým či něčím. Kupříkladu profesní či politická rivalita je svého druhu válkou. Volební kampaň je svým způsobem válkou. Totéž platí ve všech ohledech pro konkurenční boj. Rovněž sportovní klání mají v jistém aspektu povahu války. A některé druhy sportu jsou válkou skutečnou. Například fotbal, kterému jsem nikdy nepřišla na chuť. Sledovat oněch dvaadvacet mladíků, jak si kradou míč, a aby jej uchvátili, strkají se, kopou do sebe, podrážejí si nohy a vzájemně si ubližují, se mi totiž z duše protiví. A už vůbec mi nemluvte o boxu, nebo ještě hůř, o wrestlingu. Podívaná, při níž do sebe dva muži buší, lámou si nosy a čelisti, vyvracejí si z kloubů ruce a nohy a kroutí si navzájem krkem, mě děsí. Přesto se Platon mýlí, když říká, že za války jsou odpovědné jen lidské vášně, že je vedou pouze lidé. Vždyť lev, který pronásleduje gazelu, zakousne se jí do hrdla, rozsápe ji, vykoná válečný akt. Ptáček, který se vrhne na červa, uchopí ho do zobáku a zhltne zaživa, vykoná válečný akt. Ryba, jež sežere jinou rybu, hmyz, jenž pozře jiný hmyz, pohlavní buňka, jež se snaží předběhnout konkurenční buňku, ti všichni vykonají válečný akt. Stejně tak se jej dopustí kopřiva, která zaplevelí obilné pole, břečťan, jenž ovine strom a udusí jej. Válka není osudovým prokletím naší povahy, nýbrž Života. Není před ní úniku, protože je jeho součástí. Je to zvrácené, připouštím. Natolik zrůdné, že můj ateismus pramení právě z této skutečnosti, tedy z mého odmítnutí představy Boha, který stvořil svět, v němž Život zabíjí - požírá Život. Svět, kde je nutné pro vlastní záchranu vraždit a živit se ostatními organismy - ať už jsou jimi kuřata, škeble či rajčata. Pokud by za zrodem takové potřeby stál skutečně Bůh Stvořitel, pak říkám, že by to byl pěkně zlý Bůh.

Nevěřím však ani v masochistické přikázání o „nastavení druhé tváře". A když mě ohrožuje kopřiva nebo dusí břečťan, hmyz mi vbodne do těla jed, zakousne se mi do hrdla lev nebo mě napadne člověk, rvu se. Přijímám válku, vedu válku. Bojuji zbraní, jež je mi vlastní. Nosím ji stále při sobě a používám ihned a bez váhání -přiznávám. Má zbraň nezanechá krev, je to zbraň myšlenek vyjádřených psaným slovem, prostřednictvím idejí a mravních zásad, jež nás odlišují od říše zvířat a rostlin. Pokud to však nestačí, jsem připravena nasadit těžší munici. Bojovat tak jako v raném mládí, když mou zemi zachvátily kopřivy a dusil břečťan. A žádný šašek, který na mě pokřikuje na náměstí, žádný zaprodanec Moci, který v televizi čmárá po mé fotografii, žádná bezcitná husa, která mě napodobuje s helmou na hlavě a vysmívá se mé nemoci, mi v tom nezabrání. Žádný průvod ničemů pochodujících s transparenty, na nichž stojí, Oriana je děvka nebo ,Fallaci - válečná štváčka', mě nezastraší ani neumlčí. Žádný služebník Alláhův, jenž vyzývá ke .ztrestání nevěřící čubky', nikdy nespatří mou úzkost či únavu. Nikdy. Přestože se můj život chýlí ke konci a nemám již tolik sil jako v mládí. Svůj zbývající čas hodlám totiž skutečně prožít, hltat plnými doušky, až do poslední kapky.

---

Na seznam příkoří patří také proces, jemuž jsem byla vystavena v roce 2002 v Paříži pro obvinění z rasismu, xenofobie, hanobení víry a podněcování k nenávisti vůči islámu. Zčásti jej vyprovokoval jistý židovský spolek, jemuž pravděpodobně uniklo, že jsem právě zahájila boj s opětovně sílícím antisemitismem... Tento seznam obsahuje též neodpustitelnou nestoudnost, kterou se pošpinil stát náramkových hodinek a bank milovaných diktátory, šejky, emíry, bin Ládiny, Arafaty a spol. Řeč je o Švýcarsku. O zemi, kde jsou již služebníci Alláhovi početnější, vlivnější a arogantnější než v Mekce a kde pro ně v roce 1995 „ušili na míru" článek 261a trestního zákona, díky němuž může muslimský přistěhovalec, s odvoláním na náboženskou a rasovou diskriminaci, vyhrát jakýkoli názorový, pracovní nebo osobní spor. („Výpověď jsem nedostal proto, že jsem kradl, nýbrž proto, že jsem muslim." „Fyzicky mě napadl, neboť jsem muslim, nikoli proto, že jsem jeho manželce sahal na zadek") Vyzbrojen mocnou složkou důkazních materiálů, zaslanou italskému státu prostřednictvím švýcarské ambasády v Římě, si totiž Federální úřad pro spravedlnost v Bernu v listopadu 2002 troufl požádat italský stát, aby mě pro nevhodný obsah Hněvu a hrdosti vydal, nebo proti mně a mým nakladatelům zahájil trestní řízení. Proces měl být veden na základě článků 261 a 261a švýcarského trestního zákoníku a usilovali o něj (čtěte pozorně) skupiny či jednotlivci muslimského vyznání žijící ve Švýcarsku: Islámské centrum a Somálská asociace v Ženevě, organizace SOS Rasisme v Lausanne a pan Kdovíkdo z Neuchátelu. Podle uvedených subjektů jsem svým „rasistickým chováním" a soudy o islámu, přesněji „urážkami" islámských komunit ohrožovala „veřejný pořádek". (Ano, jistě: „veřejný pořádek".)

A vzhledem k tomu, že má Švýcarsko onen drobný nešvar stíhat obžalovaného v nepřítomnosti a aniž by o tom byl informován, taková kafkovská situace se klidně mohla odehrát. Je jich mnoho - obětí článků 261 a 261a. Patří mezi ně například ochránce zvířat Erwin Kessler, který stejně jako Brigitte Bardot nemůže vystát tzv. halal porážku dobytka a který za její kritiku schytal dvouměsíční trest nepodmíněně. Další obětí je osmdesátiletý švýcarský historik Gaston Armand Amaudruz, jenž vydával malý revizionistický měsíčník (uvádět dějiny na pravou míru, tedy lišit se při jejich výkladu od oficiální verze je dnes trestné - ať žije „svoboda"!), a byl proto 10. dubna 2000 odsouzen tribunálem v Lausanne k jednoletému odnětí svobody a navíc k nehorázně vysokému peněžitému trestu. Jiným postiženým je francouzský historik Robert Faurisson - další revizionista, kterého, aniž by mu to sdělili, soudili 15. června 2001 u tribunálu ve Frieburgu a odsoudili jej k jednoměsíčnímu vězení. Bez ohledu na jeho pokročilý věk opět nepodmíněně. Důvod? Článek publikovaný ve Francii, který převzal švýcarský časopis. Pokud jsem tedy byla bez mého vědomí souzena a odsouzena v zemi náramkových hodinek a bank milovaných diktátory, skončím v bernském, lausannském či ženevském kriminálu, již když si zajdu na kávu v Luganu nebo se ocitnu na palubě letadla, které kvůli povětrnostním podmínkám či odklonu trasy přistane v Curychu. A ještě lépe - stačí mi počkat, až Švýcarsko vstoupí do EU a italský parlament odhlasuje evropský zatykači rozkaz, čímž schválí nekorektní jednání, jehož se od událostí 11. září dopouští vážená Evropská komise.

Evropský zatykač (tzv. rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie z 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a o předávání mezi členskými státy Evropské publikováno dne 18. 7. 2002; Itálie si při implementaci do svého právního řádu nakonec pouze vymohla výjimku, a to tak, že se rozhodnutí týká pouze činů provedených po jeho přijetí, pozn. pž) se měl vlastně týkat pouze trestných činů, jako jsou teroristické útoky, vraždy, únosy, distribuce drog, sexuální vykořisťování dětí, pedofilie, ilegální obchod se zbraněmi a jaderným či radioaktivním materiálem. Ovšem hleďme, osm dní po 11. září, ve chvíli, kdy se bouřlivě diskutovalo o boji s terorismem, skvělá Evropská komise vpašovala do definice tohoto právního předpisu též trestné činy rasismu a xenofobie, hanobení víry a rasové diskriminace, jinými slovy „trestný čin projevu názoru", který uvedenými termíny vymezuje proislámská Evropská unie. V momentě, kdy bude evropský zatykač podepsán zeměmi, které ho, jako Itálie, ještě neschválily, se tudíž z kohokoli, kdo sdílí mé názory, stane mezinárodně pronásledovaný kacíř, který může být kdykoli kdekoli v Evropě zatčen jako delikvent a v poutech vydán zemi, jež o to požádala na základě oznámení nějakého muslima nebo z popudu „politicky korektního" soudce. Vydán (jak praví zákonné ustanovení), „držen minimálně čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě" a poté souzen podle zákonů, které jsou v Evropě vykládány dvojím způsobem, stejně jako slovo mír. A každá záminka, na to můžete vzít jed, bude dobrým důvodem k trestnímu postihu. Řeknete-li totiž své k Vatikánu, katolické církvi, papeži, Panně Marii, Ježíši či kterémukoli světci, nic se vám nestane. Vezmete-li si však na mušku islám, Korán, Muhammada nebo Alláhovy služebníky, bude z vás rasista a xenofob a dopustíte se náboženské a rasové diskriminace. Kopnete-li do rozkroku Číňana, Eskymáka nebo Fina, který na vás na ulici syčel oplzlosti, nic se vám nestane, ba dokonce vás budou poplácávat po rameni: „Pašák, to se ti povedlo!" Reagujete-li však stejným způsobem v téže situaci na Alžířana, Maročana, Nigerijce nebo Súdánce, zlynčují vás. Jestliže vykřikujete nestoudnosti o Američanech, nazýváte je „vrahy a nepřáteli lidské rasy", pálíte jejich vlajky, na fotografie jejich prezidentů kreslíte svastiky, a ještě lépe, oslavujete 11. září, nic vám nehrozí. Naopak, takové hanebnosti budou považovány za projev odvahy. Vymezíte-li se však stejně vůči islámu, skončíte za mřížemi. Jste-li ze Západu a tvrdíte, že vaše civilizace je lepší než ta islámská, že je tou nejpokrokovější kulturou, jakou kdy poznala tato planeta, budete upáleni. Jste-li však služebníkem Alláhovým nebo s ním kolaborujete a prohlašujete, že islámskou civilizaci je třeba odjakživa považovat za tu nejvyspělejší, že byla vždy „majákem uprostřed tem-not", a pokud k tomu podle učení Koránu dodáte, že křesťané páchnou jako kozy, prasata a opice, nikdo se vás ani nedotkne. Nikdo vás nebude žalovat, nikdo vás nepošle za mříže.

Shodný scénář se ostatně odvíjí také uvnitř proislámské OSN. Té OSN, o níž omezenci a pokrytci hovoří s poníženou služebností, jako by ji bylo třeba uctívat, jako by to byla jakási spravedlivá, ctihodná a nestranná matka. („Obraťme se na OSN", „Nechme intervenovat OSN", „Vyčkejme rozhodnutí OSN".) Řeč je o OSN, jež v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv, dokumentem, který muslimské země vždy odmítaly podepsat, vydala v roce 1997 Deklaraci lidských práv v islámu, v jejímž úvodu se říká: „Veškerá práva stanovená v následující deklaraci se podřizují islámskému zákonu, zákonu šaría. V islámských zemích je šaría jediným a výlučným referenčním zdrojem v otázce lidských práv." Hovoříme o OSN, která v Ženevě v listopadu 1997 uspořádala prostřednictvím své dvojaké Komise pro lidská práva seminář financovaný Organizací islámské konference s názvem Islámská perspektiva výkladu Všeobecné deklarace lidských práv, ukončený výzvou, aby byl „po celém světě šířen islámský výklad lidských práv" a „připomínalo se, že islám dal těmto právům základy". (Podle Organizace islámské konference jsou to práva, s jejichž pomocí islám vždy ukazoval národům, kudy se mají ubírat, „aby je vyvedl z temnoty, osvítil a poučil, že se musí podřídit Alláhovi tak, jak praví Korán a sunna".) Mluvíme o OSN, která v roce 1999 pokárala zvláštního zpravodaje Komise OSN pro lidská práva Maurice Glělě Ahan-hanza za to, že ve své zprávě věnoval dvacet pět stran problematice antisemitismu rozšířeného v arabských zemích a Iránu. O té OSN, jejíž pákistánský vyslanec se, aniž by mu kdokoli oponoval, opovažuje tvrdit, že „první listinou lidských práv je Korán a první deklarací lidských práv je ta, kterou vytvořil Muhammad v Medině". O té OSN, která nestydatě podporuje odporný diktátorský režim islámských fundamentalistů v Súdánu, ale předákovi Súdánského lidového osvobozeneckého hnutí, křesťanskému duchovnímu Johnu Garangovi nikdy nedovolila promluvit před výborem či shromážděním. O OSN, která spolu s váženou Evropskou unií vynalezla trestné činy jako „islamofobie" a „hanobení islámu".

Senegalec Doudou (čtěte Dudu) Diene, velký potentát již z dob dříve prosovětsky orientovaného UNESCO, v roce 2002 získal post zvláštního zpravodaje Komise OSN pro lidská práva - funkci, kterou zastával Brazilec Maurice Glělě Ahanhanzo, byla mu však odebrána pro jeho „politicky nekorektní" chování. A hádejte, jak se té role zhostil Dudu: slídí a upozorňuje Komisi OSN pro lidská práva na případy islamofobie, které „počínaje 11. zářím sužují muslimy v Americe i Evropě". Ve světadílech, kde se podle něj „muslimské ženy, starci a děti opakovaně stávají oběťmi fyzických či slovních útoků, a žijí proto trvale ve strachu." Na základě této křivé pomluvy vypracoval zprávu, kterou v roce 2004 představí v Ženevě Komisi pro lidská práva, aby zahájil „morální proces". A víte, kdo patří podle něj mezi hlavní mozky této protimuslimské perzekuce? V Americe to jsou představení evangelických církví bojujících proti islámskému otrokářství v Súdánu, dále šedesát intelektuálů, kteří pod vedením Samuela Huntingtona podepsali otevřený dopis Za co bojujeme, baptistický reverend Jerry Falwell, jenž brání Desatero přikázání, a Pat Robertson, zakladatel křesťanské rozhlasové stanice CBN. V Evropě to jsou „intelektuálové, kteří protestují proti přistěhovalectví, odmítají multikulturalismus, vznášejí obvinění proti islámu, tvrdí, že je neslučitelný se sekularismem a rozvracejí tak světový mír". V čele těchto podvratných snah stojí, jak praví Dudů, Oriana Fallaci se dvěma Francouzi - spisovatelem Pierrem Manentem a vědcem Alainem Finkielkrautem. Fallaci proto, že říká, co říká. Manent, proto, že se vyslovil proti dialogu s islámem a prohlásil, že muslimové by měli zůstat tam, odkud přišli. Finkielkraut se zas provinil, když mě po vydání Hněvu a hrdosti hájil slovy, že „tato kniha nás bez nejmenšího náznaku rasismu nutí zadívat se pravdě do očí, ruší tabu a představuje neohrožený projev svobodného názoru". Uvedená zpráva je však jen malou částí autodafé, které tento potentát rozpoutal. V Ženevě totiž Dudu požádal Svaté oficium OSN, aby vypracovalo „kulturní strategii k vymýcení ideologií ostouzejících islám a svolalo celosvětovou konferenci s cílem zajistit dohled nad historiografií, potažmo výukou dějin na Západě".

---

Ergo, hněv, který mnou otřásal před více než dvěma lety, se neutišil, spíše zdvojnásobil. Hrdost, jíž jsem se tehdy obrnila, nezeslábla. Spíše zesílila. A až se mě nějaký bratr Accursio zeptá, zda něčeho, co jsem tehdy napsala, lituji, zda bych něco chtěla odvolat, odpovím: „Naopak. Lituji pouze, že jsem řekla méně, než jsem měla, že jsem označila umírněným výrazem ,cikáda' ty, které dnes nazývám kolaboranty, to jest zrádci." Poté dodám, že Hněv a Hrdost se spojily a zplodily statného syna: Pohrdání. Pohrdání umocnilo reflexi, posílilo Rozum. A Rozum obnažil pravdy zastírané emocemi, které dnes mohu nekompromisně vyjádřit. Například se ptám: Co je to za demokracii, která zakazuje odlišný názor, trestá ho, dělá z něj zločin? Co je to za demokracii, jež nenaslouchá občanům, a naopak je umlčuje, vydává nepříteli, nechává zneužívat a vystavuje zvůli despocie? Jaká demokracie má právo podporovat teokracii, oživovat pojem „kacířství", mučit a posílat na hranici své chráněnce? Jaká demokracie může dopustit, aby měla menšina vyšší status než většina a aby tato „důležitější" menšina velkopansky rozkazovala a vydírala?!? Říkám vám, to je antidemokracie. Podvod a lež. A co je to za svobodu, která zakazuje myslet, mluvit, jít proti proudu, bouřit se, postavit se tomu, kdo nás okupuje nebo nám ucpává ústa roubíkem? Co je to za svobodu, jež občany nutí žít ve strachu, že budou vnímáni, ba co víc, neprávem souzeni a nakonec odsouzeni jako kriminálníci? Jaká svoboda může chtít cenzurovat nejen názory, ale i emoce, tedy určovat, koho mám milovat a koho nenávidět, a šířit tudíž postoj, že nenávidím-li Američany a Izraelce, dostanu se do Ráje, nemám-li však v lásce muslimy, skončím v Pekle? Říkám vám, tohle je nesvoboda. Výsměch a fraška. Evropa se stále viditelněji mění v provincii, kolonii islámu a Itálie ve výspu této provincie, v baštu této kolonie.

---

Pravda je tato: dnešní invaze v Evropě není než jinou tváří expanzionismu, imperialismu, kolonialismu. Ovšem lstivější, záludnější. V současnosti ji totiž nereprezentují pouze bin Ládinové, Saddámové Husajnové, Arafátové, Az-Zarkáwíové, Jásínové a „řezníci" odpalující se spolu s mrakodrapy či autobusy. Představují ji také, nebo především, muslimští imigranti, kteří se usazují v našich domovech a bez nejmenšího respektu ke zde platným zákonům nám vnucují své zákony, své zvyky, svého Boha. Víte, kolik jich pobývá na evropském kontinentu, to znamená od Atlantiku po Ural? Zhruba padesát tři milionů (toto i následující čísla odpovídají roku 2003, kdy Fallaci knihu napsala, dnes budou podstatně vyšší,pozn. pž.). Z toho asi osmnáct (někdo však říká dvacet) milionů žije v Evropské unii. Mimo ni třicet pět milionů, do kterých spadá i muslimské obyvatelstvo Švýcarska, kde tvoří přes deset procent populace, Ruska, kde jich je deset a půl procenta, a Gruzie s dvanáctiprocentní muslimskou menšinou. Třináct procent obyvatel činí tito přistěhovalci na Maltě, patnáct procent v Bulharsku. Osmnáct procent představují na Kypru, devatenáct v Srbsku, třicet v Makedonii, šedesát v Bosně a Hercegovině, devadesát v Albánii, devadesát tři a půl v Ázerbájdžánu… Jen v Portugalsku jich je pouhých 0,5 procenta, na Ukrajině 0,45 procenta, v Lotyšsku 0,38 procenta, na Slovensku 0,19 procenta, v Litvě 0,14 procenta a na Islandu 0,04 procenta (šťastní to Islanďané). Nicméně všude, včetně Islandu, se množí před očima. A důvodem není jen neúprosně postupující invaze, ale též skutečnost, že muslimové reprezentují etnickou a náboženskou skupinu s největší porodností na světě. Za což vděčí polygamii a faktu, že Korán vnímá ženu pouze jako dělohu určenou k rození dětí.

Ano, jistě, dotknete-li se tohoto tématu, riskujete občanskou smrt. V porobené Evropě je otázka muslimské porodnosti tabu, na něž se nikdo netroufá otevřeně upozornit. Pokusíte-li se o to, skončíte ihned před soudem s obviněním z rasismu, xenofobie a hanobení víry. Nikoli náhodou se mezi hlavními body žaloby v soudním procesu, jehož soukolím jsem byla nucena projít v Paříži, objevila věta (krutá, přiznávám, nicméně přiléhavá) z mého francouzského textu: „lis se multiplient comme les rats. - Množí se jako krysy." Ovšem žádný proces potlačující svobodu nikdy nevyvrátí fakt, kterým se sami muslimové chlubí, že totiž jejich počet za posledního půl století vzrostl o 235 pro-cent. (V případě křesťanů je to pouhých 47 procent.) Žádný takový proces nepopře, že jich v roce 1996 byla na světě miliarda 483 milionů, v roce 2001 miliarda 624 milionů a o rok později miliarda 657 milionů. (Údaje z roku 2003 ještě nemáme, předpokládám však, že při zachování loňského přírůstku třicet tři milionů se počet muslimů vyšplhá nejméně na miliardu 690 milionů.) Ani žádný soudce potlačující svobodu nemůže nikdy ignorovat data poskytnutá OSN, z nichž vyčteme, že roční přírůstek muslimů osciluje mezi 4,60 až 6,40 procenty za rok (u Evropanů je to pouhých 1,40 procenta). Na důkaz stačí připomenout, že nejhustěji osídlené oblasti bývalého Sovětského svazu, počínaje Čečenskem, jsou muslimské, a že v Kosovu žilo v šedesátých letech 60 procent muslimů, že v devadesátých letech jich tam bylo již 90 procent a že dnes tato oblast zcela podléhá islámu. Žádný zákon potlačující svobodu nikdy nepopře, že právě díky oné nezkrotné plodnosti se mohli šíité v sedmdesátých a osmdesátých letech zmocnit Bejrútu a připravit o vládu většinově zastoupené maronitské křesťany. Tím méně vyvrátí skutečnost, že v Evropské unii tvoří muslimské děti každoročně deset procent z celkového počtu novorozeňat, v Bruselu třicet procent, v Marseille šedesát procent, a že v mnohých italských městech jejich procentuální zastoupení dramaticky stoupá, takže roku 2015 se u nás počet Alláhových miminek vyšplhá z aktuálního půl milionu nejméně na milion.

Říkám „nejméně", protože počet žáků ze zemí mimo Evropskou unii činil například v Benátsku a Lombardii v roce 1993 třicet tisíc a letos dvě stě osmdesát tři tisíc. V Piemontu, Ligurii a Toskánsku je to obdobné. V Miláně tvoří muslimové deset procent školní mládeže. Stejná či velmi podobná situace panuje v Mantově. Na jedné střední škole v Brescii je z celkového počtu sedmi set studentů tři sta čtyřicet osm žáků z Albánie, Alžírská či Maroka. A kvůli této etnické skupině muselo jedno soukromé gymnázium v piemontské Ivreji, navzdory všem obtížím, které to přináší, přijmout několik maghrebských učitelů.

Noví žáci totiž nemluví italsky, a máte-li je tuto řeč uspokojivě naučit, trvá to čtyři až pět měsíců. Pokud se do školy přihlásí až po začátku školního roku, nerozumí při vyučování ani slovu. Když učitelka potřebuje, aby si „otevřeli sešity", musí gestem ukázat, že otevírá sešit. To značně poškozuje naše studenty, protože musí čekat, až se spolužáci naučí jazyk, a nestíhají tak plnit výukový plán. Naši studenti strádají také proto, že k opravdu závažným nedorozuměním dochází v humanitních předmětech, v Evropě tak hluboce svázaných s křesťanskou kulturou. Pokud jsou novými žáky muslimové (a ve většině případů tomu tak je), jak jim máte vyložit Božskou komedii či Snoubence? Jak jim budete interpretovat díla našich malířů plná Kristů, Panen Marií a světců či žen v rouše Evině jako v případě Botticelliho Venuše? Jak jim představíte naše dějiny, například křížové výpravy, viděné západoevropskou, tedy křesťanskou optikou? Nejstarší z muslimských žáků se občas bouří. Říkají, že si vymýšlíte, že Svatý hrob patřil muslimům, že Kristus byl islámským prorokem a nikdo ho neukřižoval. A to nemluvím o problému smíšených tříd, o rodičích, kteří si nepřejí, aby chlapci a dívky navštěvovali společnou třídu, o holčičkách i starších děvčatech, jež se odmítají účastnit tělocviku, a už vůbec se nechtějí svlékat do plavek ve školním bazénu. A již tak vysoký počet těchto žáků zatím každoročně stoupá. Roste a roste - a rodiče italských nebo francouzských, anglických, německých, španělských a dalších studentů si kladou otázku: „Kdo že se má integrovat? Oni, nebo my?!?"

Jak se zdá, máme to být my. Roku 1974 Boumedienne, muž, který tři roky po osamostatnění Alžírská svrhl Ben Bellu, v projevu k OSN celkem bez obalu prohlásil: „Jednoho dne opustí miliony lidí jižní polokouli, aby pronikly na severní. A rozhodně nepřijdou jako přátelé, jelikož na ni vtrhnou, aby ji dobyli. Její území zalidní svými potomky. To lůna našich žen nám dobudou vítězství."

Neřekl ostatně nic nového, tím méně objevného. „Politika lůna" neboli strategie, při níž jsou vlastní obyvatelé vysláni do jiného státu, kde se mají hojně rozmnožovat, byla vždy tím nejjednodušším a nejjistějším způsobem, jak se zmocnit cizího území, ovládnout cizí zemi a nahradit či zotročit její lid. Již od osmého století postupoval islámský expanzionismus důsledně v duchu této taktiky a k jejímu naplnění nezřídka posloužily nemanželské styky či znásilňování. Pomyslete, co ve jménu této strategie napáchali válečníci a okupační jednotky v Andalusii, Albánii, Srbsku, Moldavsku, Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Rusku, a také na Sicílii a Sardinii, v Apulii či Provence. Nebo v Kašmíru, Indii a v určitých částech Číny. A to nemluvím o Africe, počínaje Egyptem a celým Maghrebem. Avšak s úpadkem Osmanské říše ztratila „politika lůna" na síle a Boumediennův proslov byl troubením na poplach, jež mělo zburcovat málo uvědomělé muslimy. Vždyť také Organizace islámské konference přijala téhož roku na sjezdu v Lahore usnesení, které zahrnovalo plán transformace přílivu muslimských přistěhovalců (toho času nepříliš silného) na evropský kontinent v „obyvatelstvo s populační převahou". A dnes se stal tento plán rozkazem. Ve všech evropských mešitách jsou muslimské ženy při páteční modlitbě naléhavě vyzývány, aby „porodily nejméně pět potomků". Pět dětí není zrovna málo. V případě, že má přistěhovalec manželky dvě, narodí se mu dětí deset, nebo „minimálně" deset. Pokud má manželky tři, narodí se mu dětí patnáct, či „minimálně" patnáct. A netvrďte mi, že je u nás mnohoženství zakázané, jinak se ještě víc rozlítím a připomenu vám, že praktikujete-li polygamii a pocházíte z Itálie, Francie, Británie atd., skončíte ihned za mřížemi. Dopouštíte-li se však stejného zločinu a přišli jste z Alžírská, Maroka, Pákistánu, Súdánu, Senegalu či podobných zemí, nezkřiví vám nikdo ani vlásek.

V roce 1993 vydala Francie zákon, který zakazoval přijímat polygamní imigranty a umožňoval vyhostit ty, kteří do této země přišli již dříve, a žili zde tudíž s více manželkami. Politicky korektní makabejští a horliví ochránci utlačovaných ovšem začali hlasitě „bránit lidská práva a etnicko-náboženskou pluralitu" a zákonodárce nařkli z intolerance, rasismu, xenofobie a neokolonialismu. A tak dnes polygamní přistěhovalce najdete po celé Francii. Ve zbytku Evropy rovněž. Nevyjímaje Itálii, kde článek 556 trestního zákoníku odsuzuje osoby, které se dopustily polygamie, až k pěti letům nepodmíněně, kde však nebyl pro tento zločin jaktěživ nikdo stíhán či vyhoštěn. Vím o případu maghrebského přistěhovalce, jenž žije nedaleko od mého toskánského domu se dvěma nebo třemi manželkami a tuctem dětí. (Počet dětí je nejistý, protože se každou chvíli narodí další; počet manželek rovněž kolísá, nikdy totiž nevycházejí z domu společně a kromě čádoru nosí nikáb, tedy roušku, která zakrývá tvář už od kořene nosu, takže v něm vypadají všechny stejně.) Jednoho dne jsem se úředníka na kvestuře otázala, z jakého důvodu má mít maghrebský přistěhovalec právo porušovat článek 556. A odpověď zněla: „Z důvodu zajištění veřejného pořádku." Šlo o úřednickou perifrázi, kterou lze jednoduše přetlumočit: „Abychom si ho ne-znepřátelili, abychom nepobouřili jeho krajany a jejich zastánce." A která, řečeno upřímně, znamená: „Protože máme strach."

---

Právě taková je realita. Evropa, ochromená netečností, hořící jako antická Trója, si podruhé vypěstovala chorobu, jež v minulém století učinila fašisty i z těch Italů, kteří původně odsuzovali fašismus, nacisty z Němců, kteří dříve kritizovali nacismus, a bolševiky z Rusů, kteří zpočátku zavrhovali bolševismus. Chorobu, která dnes mění ve zrádce i ty, kdo jimi být nechtějí: jmenuje se strach. Je to nemoc smrtelná. Živena oportunismem, konformismem, převlékáním kabátů a pochopitelně zbabělostí má na svědomí více obětí než rakovina. Jde o nemoc, která je na rozdíl od klasické rakoviny nakažlivá a napadá kohokoli, kdo se jí připlete do cesty. V posledních dvou letech jsem byla svědkem hrozivých výjevů vyprovokovaných strachem. Viděla jsem vůdčí osobnosti, které vypínaly hruď, a pak se srdcem v kalhotách vyvěsily bílou vlajku. Viděla jsem liberály, kteří se prohlašovali za obránce sekularismu, a ze strachu počali opěvovat Korán. Viděla jsem přátele či údajné přátele, kteří se za mě, ač s opatrností, postavili, ale ze strachu obrátili - podlehli autocenzuře. Avšak nejotřesnější bylo spatřit strach těch, kteří by měli chránit svobodu projevu. Vloni v létě vyvěsil don Roberto Tassi, farář z kostelíka Santa Margherita (kde spatřil roku 1274 Dante Alighieri poprvé Beatrici), dvě burcující oznámení. První vystavil před hlavním oltářem a stálo v něm: „Zdráv buď, Kříži, naše jediná naději! Chtějí nás tu všechny zahubit!" Druhé, umístěné na prostranství před kostelem, doplněné fotografií bortících se newyorských Dvojčat, představovalo dokonalý sylogismus: „Islám je teokracie. Teokracie vylučuje demokracii. Islám tudíž odporuje demokracii." „Že je islám mírumilovný a slitovný? Drazí, buď je člověk muslim, nebo není. Pokud jím je, musí se řídit Koránem. A nezdá se mi, že by Korán hlásal pacifismus. Přečtěte si ho, jen si ho přečtěte!" Nuže, ona dvě jímavá oznámení vyvěsil don Tassi proto, aby po svém vysvětlil, že v rukou teokracie slouží náboženství pouze k tomu, aby nás udržovalo v nevědomosti, vymýtilo poznání a zahubilo intelekt. A každý civilizovaný občan by měl tomuto faráři líbat ruce. Kněze, kterému jsou světské hodnoty dražší než katolická doktrína, nepotkáte každý den. Ovšem na pokyn jednoho francouzského antiglobalisty, uvyklého rozkazovat v cizím domě, donutily duhové loutky pátera, aby oznámení odstranil. Nezazněl přitom jediný hlas na jeho obranu. Co se týče tisku, škoda mluvit. Jeden římský deník otiskl zprávu s titulkem „Křížová výprava proti islámu“, ve florentských novinách vyšel článek s názvem „Pryč s protiislámským farářem“.

(Oriana Fallaci – Síla rozumu. Překlad Věra Venetová. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny 2014. ISBN: 978-80-7422-301-3)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…