Roger Vernon Scruton (narozen 27. února 1944) vystudoval filozofii na Jesus College v Cambridgi, kde získal doktorát. Od roku 1971 do roku 1992 vyučoval a byl profesorem estetiky na Birkbeck College of London. V současnosti působí jako hostující profesor na Bostonské universitě a Univerzitě v St. Andrews. Publikuje množství článků v časopisech (The Spectator, The Encounter), denících (The Times) a je šéfredaktorem čtvrtletníku konzervativního myšlení The Salisbury Review. Je ale hlavně velmi pilným knižním autorem, jeho bibliografie čítá zatím kolem třiceti titulů z oblasti filosofie, politiky, umění či beletrie. Průlomovým dílem byl nesporně Smysl konzervatismu (1980), ale také třeba Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře (1998), a samozřejmě i Slovník politického myšlení (v originále vyšel roku 1982, česky pak 1991).

Na Scrutonově biografii je zajímavá kapitola roku 1979, kdy se objevil i v Česku a pro místní disidenty pořádal bytové semináře z filosofie a politiky. Odsud zřejmě pramení také důvod, proč překladatelem některých jeho děl do češtiny byl později Petr Pithart. A stejně zajímavé nepochybně je, že dnes stojí Scruton na zcela jiných názorových pozicích, než tito jeho dávní vyznavači a obdivovatelé. Nezměnil se však on a jeho názory; naopak: to účast na praktické politice a přijetí profánního pojetí politiky nikoli jako služby obci, nýbrž dobývání osobních benefitů, změnila ty druhé. Vážně pochybuji, že by dnes ještě kdokoli z těch dávných disidentů za Scrutona ztratil jediné slovo, když jej nedávno vyhnali ze sboru odborných poradců britské vlády kvůli tomu, že – světe div se – nezměnil své názory a nepřizpůsobil se módní politicky korektní veřejné prolhanosti.

Proto znovu otevíráme Scrutonovy texty, abychom dobře rozuměli tomu, co je dnes postaveno do klatby a mimo tzv. slušnou společnost. Je to totiž právě ten ideový fundament, na němž tato společnost vůbec mohla vzniknout, přijmout demokratické principy, a bohužel též umožnit vznik mechanismů, které samu tu společnost postupně devastují a ničí.

AUTORITA (authority)

Vlastnost osoby, sociální role, úřadu nebo vlády, která autorizuje (tj. činí legitimními, ať již ve skutečnosti nebo zdánlivě) rozhodnutí a příkazy vydávané jejich jménem. O autoritě, kterou má někdo nikoli jako držitel nějaké funkce či úřadu, ale právě jako určitá osoba, se někdy říká, že vzniká z charismatu. S tímto zjištěním přišel Max Weber (Wirtschaft und Gesellschaft, 1922), který rozlišoval tři druhy autority: právně racionální (rozhodnutí tu jsou autorizována normativními pravidly), tradiční (kde legitimitu uděluje prastará tradice) a charismatickou. Tato klasifikace vychází ze sociologického hlediska a nerozlišuje ani tak druhy autority, jako spíše různá vysvětlení autority.

Ve všech případech je třeba odlišit autoritu od moci, která je vztahem de iure, a nikoli nutně de facto: autorita je spíše právo rozhodovat než moc rozhodovat. Moc ji může provázet, a tak podporovat, nebo autorita může existovat i bez moci, a být tak přehlížena. Jednou z nejdůležitějších sil, které autoritu podporují, je síla lidské víry v ní: v jistém smyslu tak autorita může vytvořit svou vlastní moc, což vede k tomu, že lidé mívají sklon užívat těchto dvou pojmů, jako by to byla synonyma.