Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 76. díl. Slovník politického myšlení

05.05.2019 14:19

Před týdnem jsme zde přetiskli zásadní pasáže z knihy O potřebnosti národů z pera Rogera Scrutona, britského politického filosofa. Dnes se k témuž autorovi vracíme prostřednictvím úryvků z jiné jeho stěžejní práce, Slovníku politického myšlení.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 76. díl. Slovník politického myšlení
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Roger Vernon Scruton (narozen 27. února 1944) vystudoval filozofii na Jesus College v Cambridgi, kde získal doktorát. Od roku 1971 do roku 1992 vyučoval a byl profesorem estetiky na Birkbeck College of London. V současnosti působí jako hostující profesor na Bostonské universitě a Univerzitě v St. Andrews. Publikuje množství článků v časopisech (The Spectator, The Encounter), denících (The Times) a je šéfredaktorem čtvrtletníku konzervativního myšlení The Salisbury Review. Je ale hlavně velmi pilným knižním autorem, jeho bibliografie čítá zatím kolem třiceti titulů z oblasti filosofie, politiky, umění či beletrie. Průlomovým dílem byl nesporně Smysl konzervatismu (1980), ale také třeba Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře (1998), a samozřejmě i Slovník politického myšlení (v originále vyšel roku 1982, česky pak 1991).

Na Scrutonově biografii je zajímavá kapitola roku 1979, kdy se objevil i v Česku a pro místní disidenty pořádal bytové semináře z filosofie a politiky. Odsud zřejmě pramení také důvod, proč překladatelem některých jeho děl do češtiny byl později Petr Pithart. A stejně zajímavé nepochybně je, že dnes stojí Scruton na zcela jiných názorových pozicích, než tito jeho dávní vyznavači a obdivovatelé. Nezměnil se však on a jeho názory; naopak: to účast na praktické politice a přijetí profánního pojetí politiky nikoli jako služby obci, nýbrž dobývání osobních benefitů, změnila ty druhé. Vážně pochybuji, že by dnes ještě kdokoli z těch dávných disidentů za Scrutona ztratil jediné slovo, když jej nedávno vyhnali ze sboru odborných poradců britské vlády kvůli tomu, že – světe div se – nezměnil své názory a nepřizpůsobil se módní politicky korektní veřejné prolhanosti.

Proto znovu otevíráme Scrutonovy texty, abychom dobře rozuměli tomu, co je dnes postaveno do klatby a mimo tzv. slušnou společnost. Je to totiž právě ten ideový fundament, na němž tato společnost vůbec mohla vzniknout, přijmout demokratické principy, a bohužel též umožnit vznik mechanismů, které samu tu společnost postupně devastují a ničí.

AUTORITA (authority)

Vlastnost osoby, sociální role, úřadu nebo vlády, která autorizuje (tj. činí legitimními, ať již ve skutečnosti nebo zdánlivě) rozhodnutí a příkazy vydávané jejich jménem. O autoritě, kterou má někdo nikoli jako držitel nějaké funkce či úřadu, ale právě jako určitá osoba, se někdy říká, že vzniká z charismatu. S tímto zjištěním přišel Max Weber (Wirtschaft und Gesellschaft, 1922), který rozlišoval tři druhy autority: právně racionální (rozhodnutí tu jsou autorizována normativními pravidly), tradiční (kde legitimitu uděluje prastará tradice) a charismatickou. Tato klasifikace vychází ze sociologického hlediska a nerozlišuje ani tak druhy autority, jako spíše různá vysvětlení autority.

Ve všech případech je třeba odlišit autoritu od moci, která je vztahem de iure, a nikoli nutně de facto: autorita je spíše právo rozhodovat než moc rozhodovat. Moc ji může provázet, a tak podporovat, nebo autorita může existovat i bez moci, a být tak přehlížena. Jednou z nejdůležitějších sil, které autoritu podporují, je síla lidské víry v ní: v jistém smyslu tak autorita může vytvořit svou vlastní moc, což vede k tomu, že lidé mívají sklon užívat těchto dvou pojmů, jako by to byla synonyma.

Z filosofického hlediska je třeba rozlišit tři otázky:

(i) Co vede k názoru, že určití jednotlivci, instituce apod. mají autoritu?

(ii) Je z něčeho patrné, a když ano, tedy z čeho, že tento názor je pravdivý?

(iii) Je z něčeho patrné, a když ano, tedy z čeho, že se s ním lidé mají ztotožnit?

Otázky (ii) a (iii) nejsou totožné. Mnozí z těch, kteří nevěří, že něco takového jako autorita vůbec existuje, si nicméně myslí, že bychom si měli podržet víru v ni, patrně proto, že je to užitečné, nebo že to přispívá k udržení veřejného pořádku. Tři následující postřehy se po řadě vztahují k uvedeným třem otázkám:

(I) Důvody, které vedou k víře v autoritu, jsou rozmanitější, než naznačuje Weberovo rozdělení. Zvyk je jednou takovou příčinou, *zvyklost (obyčej) druhou (Weber obě započítává do *tradice). Vysvětlením víry v autoritu může být dokonce i rozumové vnímání skutečného a objektivně existujícího práva na vládnutí. Nebo tomu může být naopak, a nejlepším vysvětlením je pak vysvětlení funkcionální: znamená to, že se v autoritu věří proto, že tato víra plní nějakou funkci, dejme tomu podporuje určitý ekonomický řád nebo individuální jistoty uvnitř takového řádu (viz "ideologie).

(ii) Základy víry v autoritu zkoumají teorie o "občanských povinnostech. Doktríny o *společenské smlouvě a o vládě na základě "souhlasu tvrdí, že práva jednat lze udělovat institucím, úřadům nebo osobám jen na základě dobrovolného souhlasu těch, kteří jim podléhají, zatímco teorie o vydrženém (zvykovém) právu tvrdí, že za určitých okolností udělují legitimitu pouze dějiny. O této otázce existuje řada skeptických mínění.

(iii) Někdy se konstatuje, že hodnota víry v autoritu pramení z toho, že je nezbytnou podmínkou vládnutí, a tudíž bezpečí a jistoty, které sebou vládnutí nese. Jiní tvrdí, že lidé potřebují věřit v autoritu něčeho mimo ně, mají-li mít jejich životy nějaký vnitřní řád, neboť morální život je bez vnějších symbolů své objektivity nemožný (tento druhý názor zastával zřejmě Hegel). A další, kteří snad zaměňují autoritu s mocí, jíž je zapotřebí k ustavení této autority, pokládají veškerou autoritu buď za bezcennou (protože pak svévolnou, nemá-li svůj vlastní fundament), nebo škodlivou (jako zasahování nebo snahu o zasahování do sféry svobody).

CIVILIZACE (civilization)

Stav společnosti, který je obecně vzato opakem jejího stavu nerozvinutého, neboli „barbarského"; údajně má některé přednosti, kterých není snadné dosáhnout, vyskytující se zpravidla zároveň s pohromami, které rovněž není snadné jinak vyvolat.

Tento pojem hraje důležitou roli při vymezování cílů politiky devatenáctého a dvacátého století a byly učiněny nejrůznější pokusy definovat jej přesněji. Tak "Coleridge (On the Constitution of Church and State, 1830) odlišuje civilizaci, která je nejednoznačným, totiž „smíšeným dobrem" (mixed good), vyplývajícím z obecného materiálního a vědeckého pokroku, od „kultivace", což je dobro jednoznačné, nesmíšené, dobro mysli, v níž se city, myšlenky a lidské možnosti vyvíjejí harmonicky. Z hlediska běžného užívání tohoto slova je to rozdíl umělý, ale z teoretického hlediska není bez významu. Nedílnou součástí mnoha forem "kulturního konzervatismu jsou právě v tomto smyslu oponování ničím nepodmíněnému usilování o materiální pokrok a dále snaha překonávat politickou nestabilitu a nespokojenost nikoli ekonomickým růstem, ale výchovou. Měla by to být výchova "humanitní, napojená na tradice myšlení a jednání, a vyjadřující dílem skeptickou, dílem povznášející představu o složitosti uspořádání lidských věcí. Někdy se má za to, že materiální a vědecký rozvoj takovou výchovu právě tak brzdí, jako povzbuzuje - to všechno jsou úvahy, které vyvolává Coleridgovo rozlišení.

„ČTYŘI SVOBODY" (four freedoms)

Vyhlásil je prezident Roosevelt v projevu k americkému Kongresu dne 6. ledna 1941. Shrnul v něm určité hodnoty, za nimiž (podle jeho názoru i názoru mnoha jiných) stojí americká vláda. Byly to tyto svobody:

(i) svoboda slova,

(ii) svoboda uctívat vlastním způsobem Boha,

(iii) svoboda „od nedostatku" (které má být dosaženo hospodářskou spoluprací mezi národy,

(iv) svoboda „od strachu" (které se má dosáhnout odzbrojením).

Tento seznam je zajímavý tím, že obsahuje dvě představy o svobodě: svobodu od něčeho ((iii) a (iv)) a svobodu k něčemu ((i) a (ii)). Podle jedné interpretace svoboda od nedostatku a svoboda od strachu jsou nedosažitelné pouhou politickou činností a vyžadují dalekosáhlé administrativní řízení sociální a politické oblasti, zatímco svoboda slova a náboženství má být zajištěna pouze jistým omezením politické činnosti. Dvě z těchto svobod tedy vyžadují od druhých (možná ode všech) plnění pozitivních povinností, zatímco dalším dvěma svobodám stačí, když do jejich vymezených prostorů nebude nikdo zasahovat.

Doktrína „čtyř svobod" je podle všeho rétorikou, která směšuje *práva a *závazky, což může pomoci vysvětlit, proč se v pozdějších mezinárodních smlouvách *právo na práci dostalo na roveň jiných práv, jako například práva na svobodu slova a svobodu náboženství, i když tato práva jsou pouze koncesí a nevyžadují aktivní součinnost dalších.

O „čtyři svobody" se také v roce 1953 zasazoval Liu Šao-čchi (1898 - 1973) v Číně: pronajímat a prodávat půdu, najímat si pracovní sílu, provozovat vedlejší hospodářskou činnost a půjčovat peníze na úrok. Protože tyto svobody se rovnají právu na soukromý majetek, zaútočil na ně Mao. V praxi nebyly nikdy uskutečněny. Liu byl později odsouzen jako „kapitalistický vetřelec" a vyloučen ze strany.

DEMOKRACIE (democracy)

Demokracie znamená doslova vládu uskutečňovanou lidem jako celkem (řecky demos), spíše než jakoukoli částí lidu, třídou, nebo jen určitými zájmovými kruhy. Teorie demokracie je nesmírně složitá, což je do jisté míry dáno obtížemi spojenými s pochopením toho, kdo je lid a které činy vlády lze připsat vskutku spíše „jemu" než vládnoucím skupinám nebo určitým zájmům. Nejdříve je třeba odlišit přímou a reprezentativní (zastupitelskou) demokracii: V prvním případě se na rozhodování podílejí všichni občané, dejme tomu hlasováním a přijetím rozhodnutí většiny. Ve druhém případě si lidé vybírají (například rovněž hlasováním) zástupce, kteří jsou jim odpovědni, kteří jsou však zároveň přímo zapojováni do vládních činností, zpravidla už bez dalších konzultací s lidem.

Odhlédneme-li od tohoto rozdílu, panuje jen malá shoda v otázce, co je důležité pro vytvoření demokratického režimu. Do jisté míry je tomu tak proto, že se tu střetávají dvě kritéria, která lze uplatnit při posuzování jakéhokoli politického rozhodnutí: kdo rozhodl, a komu toto rozhodnutí slouží. Na Západě je běžné užívat prvního kritéria a za demokratické označovat ty státy, v nichž je možné každé závažné rozhodnutí nějakým způsobem připsat lidu, ať již proto, že se účastní na jeho tvorbě, nebo proto, že koneckonců záleží na jeho *souhlasu. V sovětském bloku je běžné užívat druhého kritéria a pokládat rozhodnutí za demokratické tehdy, sleduje-li (nebo když snad pouze zamýšlí sledovat) zájmy lidu. Takové rozhodnutí je tu ovšem přijímáno vládnoucí stranou, která nedovoluje, aby do jejích řad mohl vstoupit kdokoli (viz 'demokratický centralismus). Protože v praxi mají rozhodnutí přijímaná vládnoucí stranou tendenci být právě tak v zájmu této strany, jako mají rozhodnutí přijímaná vládnoucí třídou tendenci být v zájmu této třídy, lze snadno rozpoznat, že zásady demokracie ztělesňuje první kritérium, ačkoli by tu mnoho marxistů mluvilo o buržoazní demokracii a odmítalo je jako "ideologickou iluzi“.

Jakmile se jednotlivé lidské společnosti začaly zvětšovat a vyznačovat se rozsáhlou dělbou práce a složitými vzorci rozdělování, stávalo se praktikování přímé demokracie stále obtížnější. Zásadně důležitou se tu pak zdá být otázka, co činí demokratickou tu či onu ústavu. Právě tuto otázku si klade teorie západní ústavní demokracie a zároveň zkoumá, jak se v dlouhé historii evropských ústavních vlád posléze proměňovalo to, co původně existovalo jakožto právo každého jednotlivého poddaného obrátit se na panovníka, v 'omezenou vládu se zastupitelským sborem, jehož souhlasu je třeba ke každému zákonodárnému či správnímu rozhodnutí. Omezovat tímto způsobem moc vlády neznamená ovšem přenášet ji samosebou na lid. I když se dnes pravidelné volby a všeobecné volební právo pokládají za základní rysy demokratické ústavy, jsou jen částí způsobu vlády, který v každé jiné jednotlivosti může být nedemokratický. Zejména platí, že každá ústava vyžaduje určitý rámec úřadů (ve smyslu přesně definovaných funkcí) a pravidel, které nelze jen tak měnit podle vůle veřejnosti. Proto moc a výsady, které jsou bytostnou součástí tohoto rámce (například ty, které jsou svěřeny orgánům veřejné správy), lze stěží považovat za výraz této veřejné vůle, jakkoli mohou být nezbytné právě k tomu, aby tuto vůli účinně prosazovaly. Kromě toho i demokraticky volená vláda může během svého funkčního období prosazovat politickou linii, která je ve zjevném rozporu se zájmy lidu.

V zastupitelských demokraciích byla stanovena řada kritérií, podle nichž lze rozhodnout, zda volba skutečně odráží vůli voličů. Aby se předešlo časté námitce, že stát je pouze jedním z mnoha ohnisek politické moci, dochází navíc k pokusům vtisknout demokratický způsob organizace všem institucím uvnitř demokratického režimu. V poslední době vede přání rozšířit demokratický způsob rozhodování na všechny 'autonomní útvary k mohutné vlně kritického sebezpytování, a to do jisté míry právě proto, že bez takového přesahu je demokracie zásadně neúplná. Takové úvahy lze najít také v argumentaci ospravedlňující vládní formy existující v komunistických státech. Tvrdí se tu, že demokracie se může projevit ve třech sférách - v politické, ekonomické a sociální -, a že buržoazní demokracie bere v úvahu přinejlepším pouze první z nich. Zbylé dvě jsou však stejně důležité, vyžadují kolektivní kontrolu výrobních prostředků (hospodářská demokracie) a zrušení sociálních výsad (sociální demokracie). „Kapitalistická demokracie", která platí pouze v politické sféře, je zařízením, které brání tomu, aby demokracie fungovala i v rovině ekonomické a sociální; „skutečnou demokracii" lze však uskutečnit pouze za předpokladu, že jsou pro ni vytvořeny podmínky na těchto „základnějších" úrovních - odtud nutnost (dočasné) řízené demokracie ve sféře politické.

DEMOKRATICKÝ DESPOTISMUS (democratic despotism)

Tento pojem razil "Tocqueville (L'ancien régime et la Révolution, 1856), aby jím označil ten druh despotismu, který údajně pochází z příliš horlivé a příliš nekritické oddanosti doktríně 'svrchovanosti lidu: „Žádné společenské stupně, žádné třídní rozdíly, žádné ustálené vrstvy, nýbrž lid složený z jednotlivců téměř stejných a zcela si vzájemně rovných. A tato nerozlišená masa je uznána za jediného suveréna, přičemž je pečlivě zbavena všech schopností, které by jí umožnily vládnout, nebo dokonce dohlížet na svou vlastní vládu. Nad touto masou pak jediný úředník pověřený dělat cokoli jejím jménem, aniž by se s ní radil. Ke kontrole tohoto úředníka je tu veřejné mínění, zbavené svých orgánů; k tomu, aby byl zatčen, jsou tu revoluce, nikoli zákony. Teoreticky podřízený činitel, ve skutečnosti pán."

ESTABLISHMENT (establishment)

Termín, jehož význam kolísá mezi (i) etablovanou mocí, (ii) etablovanými právy a (iii) něčím třetím, velebeným některými konzervativci (jako Burke a Bolingbroke) a spočívajícím v jistém druhu syntézy (i) a (ii) v podmínkách "vlády zákona. „Právo", k němuž se odkazuje v (ii), může překračovat úzké legalistické pojetí – možná proto, aby v sobě obsáhlo i představy o "přirozené“ spravedlnosti (jako je tomu u Burkeho). Jeden z autorů soudobého konzervatismu to definuje takto: Establishment znamená jak moc, tak autoritu. Jako věrohodný předpoklad tu platí, že moc a autorita se vzájemně potřebují. Moc bez autority je totiž 'nešťastná moc'. Ve světě působí jako 'utržená z řetězů', šíří kolem sebe násilí, aniž by vyvolávala úctu. Proměna moci v autoritu propůjčuje této moci uznání, čímž z ní odstraňuje prvek svévolné síly. Moc a autorita se tedy vzájemně hledají. Proces politiky je právě toto hledání, zatímco establishment je onou situací, která z tohoto setkání povstává.

Toto konzervativní hledisko je normativní v tom smyslu, že establishment doporučuje jako proces, kterým je moc utvrzována systémem práv, aby poskytla jak vnější, tak vnitřní korektiv výkonu této moci, a zároveň i její ospravedlnění. Jim užívají tento termín popisně, aby prostě popsali „moc, která je" (ve smyslu (i)), tj. nezávislá na jejím legálním či etickém statusu, zatímco ještě další autoři jej užívají vesměs jako nadávku, aby kriticky poukázali na určité vlivné síly, které se domáhají legitimity, aniž by se přitom mohly opřít o cokoli jiného než o etablovanou moc, která ovšem pro masy lidí, jejichž životům vládne, zůstává nedostupná.

Ať již je tento termín užíván jakkoli, je zjevně nezbytné odlišit plný právní establishment, kde instituce jsou uznány a chráněny právem, a jehož moc a výsady jsou právem určeny, od establishmentu de facto. Něco takového se jasně ukazuje u římskokatolické církve v Polsku nebo u odborového hnutí ve Spojeném království - ani první ani druhé nemá právní status vlastní vládním institucím, zato mají dostatek moci, aby o sobě daly vědět prostřednictvím vládní politiky.

Termín „establishment" byl zpopularizován původně v článku Henryho Fairliea (ve Spectatoru z roku 1955), který mu dal lehce pejorativní význam, a ztotožnil establishment ve Spojeném království mezi jiným s takovými institucemi jako je monarchie, parlament, anglikánská církev, BBC a soukromé školy, jakožto s jeho složkami. Ve Spojených státech třeba tyto složky definovat jinak (ať již pochvalně či hanlivě), zatímco v SSSR a jeho satelitech „establišment" normálně tvoří pouze jediná instituce, totiž komunistická strana.

INSTITUCE (institution)

Oxford English Dictionary obšírně definuje instituci jako „zavedené právo, obyčej, zvyklosti, úzus, organizace nebo jiný prvek politického či společenského života lidí; regulující princip nebo úmluvu, sloužící potřebám společenství nebo obecným cílům civilizace". Někteří sociologové se pokoušejí vnést do diskusí o institucích jistý pořádek a dělí je na čtyři typy: na instituce politické (které mají co dělat s regulováním snah získat a vykonávat moc), ekonomické (související se zřizováním a udržováním výroby a výrobních vztahů), kulturní (zahrnující výchovu a vzdělávání, kulturu a volný čas) a instituce příbuzenské (rodinu). Toto rozdělení může být užitečné pouze pokud se tyto čtyři sféry společenského života vzájemně neprostupují, navíc není spojeno s žádnou obecně přijímanou teorií o celkové povaze a funkci institucí. Bez pojmu instituce se však v politickém myšlení obejít nelze, a je tedy důležité objasnit jej. Konzervativci si například stěžují, že ani liberálové, ani socialisté uspokojivě nevysvětlují, co instituce jsou, ani se nepokoušejí ukázat, jak by bylo možné jejich vlastní ideály do institucí vtělit. Zkoumáme-li. Zda je toto obvinění spravedlivé, připomínáme si často neúspěchy "demokratického centralismu“, který nedokázal vytvořit žádnou instituci vzbuzující respekt těch, kterým vládne; často se má zato, že to souvisí s pokusem marxismu o popis základních historických sil - s vyloučením jakékoliv zmínky o institucích. Z řady důležitých rysů institucí zasluhují pozornosti alespoň tyto:

(i) Instituce se skládají z „členů", ale nelze je s jakýmkoli členem ztotožňovat, což platí dokonce i v případě, že existuje pouze jediný člen, jako je tomu u instituce "monarchie.

(ii) Instituce mohou nezávisle jednat a mají svou vlastní tvářnost. Jsou věci, které udělaly nebo kterými trpěly, aniž by bylo možné říci, že je udělal nebo jimi trpěl kdokoliv z jejích členů; instituce může mít práva a závazky, které se nevztahují na žádného jejího člena. (Někteří individualisté o pravdivosti obou těchto tvrzení pochybují.) Udělení akademického titulu je rozhodnutím univerzity, rozhodně však není rozhodnutím nějakého jednotlivého člena univerzity, právě tak jako odsouzení za trestný čin je rozhodnutím soudu, a nikoli nějakého soudního úředníka. Zdá se, že tyto dva rysy k instituci patří, ať již jsou sdruženími dobrovolnými, či nikoli, ať již jsou, či nejsou pokládány za právnické osoby, a ať již jsou, či nejsou institucemi zaregistrovanými (incorporated). (Tak fotbalovému klubu může být dána vina za škody způsobené jeho členy, ačkoli je to dobrovolné sdružení, které není právnickou osobou, a nemá tedy právní subjektivitu.)

(iii) Instituce mohou přežít kteréhokoli určitého člena a mají své vlastní dějiny, které nejsou pouze „dějinami" jejích členů.

(iv) Instituce projevují svou existenci intencionálně zaměřenými činy svých členů; instituce také formují a ovládají záměry těchto členů, zčásti tím, že ovlivňují představy, na základě kterých pak oni jednají. Jako složitější příklad nám může posloužit vojenská přehlídka: vojáci na přehlídce dělají něco, co je bez existence vojenských institucí nesrozumitelné; dělají to také s určitým záměrem, který lze vyjádřit výhradně ve vojenských pojmech.

Instituce mohou, nebo také nemusejí mít své statuty, stanovy apod.; mohou, ale nemusejí mít pravidla, zákony a konvence, mohou, anebo nemusejí být autonomní (viz *autonomie). Obrana autonomních institucí (a požadovaná svoboda sdružování) je pro konzervativce a liberály věcí velmi důležitou. Autonomie může znamenat buď jedno, nebo druhé, anebo také obojí: (a) autonomní instituce je samosprávná, není odpovědná vzhledem k jakýmkoli vnějším omezením, kromě těch, která jsou obsažena v trestním a občanském právu; (b) autonomní instituce má svůj vlastní vnitřní smysl, který nelze naplnit nijak jinak, než právě tímto institučním uspořádáním (například výchova a vzdělání, sport). Rozšíření obou druhů autonomií lze pokládat za nezbytnou podmínku, za níž se instituce přizpůsobují rozmanitosti společenského života, a také podmínku ochrany volného času a *soukromí před zásahy ze strany státu. Stát lze označit za totalitní také tehdy, když nepovoluje autonomní instituce ve sférách, na nichž má zájem sám například ve výchově, v odborovém hnutí apod.

Řada konzervativních myslitelů velebících kontinuitu společnosti se snaží ztělesnit ji v kontinuitě autonomních institucí (spíše než v kontinuitě státu). Takoví myslitelé také rádi připomínají nevyhnutelnou křehkost institucí, které je - stejně jako život - vždycky snadnější zničit než vytvořit; souvisí totiž tak hluboce s mravním vývojem jednotlivce, že ten docela dobře nemusí být s to rozpoznat, co všechno ztrácí, když je rozbíjí, nebo si nedokáže představit – alespoň ne pozitivně - hodnotu světa, který by nebyl podmíněn existencí těchto institucí. (S těmito konzervativními názory se setkáváme například u Burkeho, díky jemuž také získaly tak mocný vliv.) Není třeba se však domnívat, že pojem „instituce" se užívá výhradně v konzervativním myšlení; klíčový význam má i pro onu „ústavu svobody", kterou se ve svých hloubavějších okamžicích pokouší stanovit liberalismus.

KONZERVATISMUS (conservatism)

Politický názor, který pramení z touhy uchovat věci, jak jsou. Pokládá je buď za dobré samy o sobě, nebo za lepší než jejich pravděpodobné alternativy, nebo přinejmenším za bezpečné, totiž vzbuzující důvěru a náklonnost. Konzervatismus má tři odlišné polohy: postoj ke společnosti, ideál vládnutí a politickou praxi. Všechny tři jsou formovány skepticismem (aniž by ovšem byly na něj redukovatelné), zejména to platí o vztahu k návrhům na různé radikální změny, k utopickým teoriím a ideálům a k liberálním a socialistickým doktrínám o lidské přirozenosti.

(i) Postoj ke společnosti. Pro konzervativce je charakteristické, že pokládá společnost za svého druhu vymoženost, kterou - přes všechny její nedostatky - třeba pravděpodobně preferovat před „před-společenským" přirozeným stavem (Hobbes). Na rozdíl od určitých forem liberalismu by mohl konzervativec také tvrdit, že společnost tu byla v jistém smyslu dřív, než jednotlivci, kteří ji tvoří. Jednotlivce pokládají za sociální výtvor, za produkt historických podmínek, které způsobily, že splynul se zvyklostmi, hodnotami a nadějemi, bez nichž by byl vážně poškozen nebo neúplný. Tyto zvyklosti, hodnoty a naděje jsou tudíž vnitřně předmětem respektu a lze je odmítnout pouze za cenu, že se vyvážeme ze společenského řádu, pakliže ovšem takové důsledné odmítnutí vůbec umožňuje. Co konzervativci zbývá, když zvyklosti a hodnoty, které si žádají jeho podpory, začínají ztrácet autoritu? Moderní konzervatismus vznikl jako odpověď právě na tento problém; zdůrazňuje nutnost legitimovat takové hodnoty buď obnovením tradic, pomocí náboženského učení, nebo - což je běžnější - ideou přirozené spravedlnosti, která je oním univerzálním podložím pro všechny lokální patriotismy.

(ii) Představy o vládnutí. Konzervativec se ptá, co zachovat a jak? Na tuto otázku lze odpovědět ideou vládnutí prostřednictvím "institua“, a z ní vyplývajících teorií o povaze a funkci institucí. Mocí by měly být vybaveny úřady a jednotlivci by ji měli mít toliko jako ti, kteří takové úřady zastávají. Tyto úřady by měly být nakloněny těm institucím, které co možná odpovídají zvyklostem a sdíleným hodnotám občanské společnosti, pramení z nich a konzervují je. Odtud konzervativní opozice vůči snahám „tvořit politické instituce podle abstraktních zásad nebo podle vědecké teorie, namísto aby se jim dovolilo vznikat z běhu věcí a událostí a být přirozeně utvářeny potřebami národů" (Disraeli). Stát je institucí nejvyšší, může však uskutečňovat cíle konzervativního vládnutí jen tehdy, vládne-li nad mnoha a rozmanitými institucemi, které jsou jak státu podřízeny, tak zároveň autonomní. Takové instituce budou zachovávat své vlastní principy vývoje a úloha vládnutí bude spočívat zčásti v jejich ochraně před svévolným zasahováním do jejich sféry a před erozí, a zčásti v poskytnutí legálního rámce, uvnitř něhož se mohou rozvíjet v souladu s potřebami a očekáváním svých členů. Tato teorie k sobě váže mnoho myšlenkového úsilí konzervativců a signalizuje příkrý rozpor mezi konzervativní a totalitní doktrínou - v totalitním státě žádná instituce není zároveň podřízená a zároveň autonomní.

Stát, stejně jako jiné instituce, je vymezen svými úřady a funkcemi, tudíž ústavou umožňující napravit, resp. odčinit jednání, která byla překročením pravomocí. Taková ústava nemusí být psaná, ale musí usmiřovat a harmonizovat existující zájmy a aktivity, a to tím, že suverenitě a autoritě dává obřadnou a působivou formu. Moderní konzervativec zpravidla obhajuje dělbu moci uvnitř státu jako nejlepší metodu, jak smířit k jednotě tíhnoucí vládnutí s individuálními svobodami a s rozmanitostí podřízených institucí. Na stát, stejně jako na společnost, se dívá jako na složité jsoucno, které lze mnohem snadněji poškodit než zlepšit, a které je ovládáno určitými zákony vývoje a sebezáchovy, jež je třeba respektovat. Vidí jej mnohem těsněji spjatý s občanskou společností než řada liberálních teorií.

(iii) Politická praxe. Konzervatismus je ve své praxi nevyhnutelně pragmatický a lokálně orientovaný, neochotný obhajovat dalekosáhlá řešení; často připouští, že existují problémy a potíže, které pouze politickými prostředky vyřešit nelze. Při řešení konfliktů se střeží překročit rámec zděděných institucí a „vlády zákona“. Věří ve smysluplnost mocenského působení, ale také v nutnost moc skrývat, a to rozmanitostí forem vládnutí a vytvářením působivého establishmentu. Jeho důraz na přirozeně společenské vztahy vzbuzuje často dojem, že musí zároveň chránit soukromé vlastnictví. I když tomu tak je, zdá se zcela zřejmé, že konzervativní praxe nevyžaduje chránit moderní kapitalismus.

Konzervatismus je zpravidla kritizován jako 'ideologie třídního panství, jako praxe zaručující, že ti, kteří mají právě moc, si ji také podrží, přičemž od tříd, které jsou jimi ovládány a které jsou obětmi jejich panství, se snaží vylákat falešný a klamný souhlas.

LEGITIMITA (legitimacy)

Moc je vykonávána nelegitimně, chybí-li k jejímu vykonávání právo. Pro pochopení pojmu legitimní jsou tedy klíčové pojmy *moc a právo.

Politické myslitele zaměstnává zejména otázka legitimity či nelegitimity mocí vykonávaných ve jménu státu nebo vlády. Co dává státu právo vykonávat takové moci nad občany a které z těchto mocí jsou vykonávány po právu? Tyto otázky se vztahují k problému 'občanských povinností: co občany zavazuje k takovým povinnostem? (Právo a povinnost jsou tu ve vztahu „právní souvztažnosti") Vyjadřovat tuto otázku z hlediska legitimity zdůrazňuje schopnost státu jednat, nést za toto jednání odpovědnost, a zároveň - v případě nedostatku legitimity - tuto schopnost problematizuje.

Je třeba rozlišit čtyři otázky:

(i) Co činí vládu nebo moc vykonávanou vládou legitimní? To je otázka, kterou klade politická filosofie a je obsahově, ne-li svým akcentem, totožná s otázkou občanských povinností.

(ii) Co způsobuje, že lidé věří, že vláda je legitimní, nebo že ji akceptují, jako by takovou byla? To je otázka, které bude zase vždycky věnovat pozornost politik, jakkoli třeba skeptický či lhostejný vůči otázce první. Jsou-li lidé pevně přesvědčeni, že legitimitu udělují pouze demokratické volby nebo dejme tomu dědičné následnictví, lze jim vládnout pouze s pomocí násilí.

(iii) Jaké je právní vymezení legitimní moci? To je právnická otázka, patrně otázka platného práva. Tak příkaz Koruny zmocňuje (tj. uděluje legitimní moc) svého příjemce v mezích práva Spojeného království. Je-li výkon jeho moci překročením zmocnění, je již tímto kritériem učiněn nelegitimním. V širším smyslu, v mezinárodním právu, platí, že legitimní vládu lze odlišit od nelegitimní právními pravidly. Taková pravidla mohou ve skutečnosti odporovat jak skutečným základům (jsou-li jaké) legitimity, tak i skutečným citům těch, kteří by měli takový výsledek akceptovat.

(iv) Jaké je právní vymezení legitimního způsobu nabývání moci? Tato „dědická" představa legitimity patří k jedněm z nejčastěji diskutovaných otázek praktické politiky. Tak jsou demokratické volby podle americké ústavy uznávány za legitimní prostředek přechodu výkonné moci na nového prezidenta (za normálních okolností). Je však zřejmé, že moci udělené ústavou se samy o sobě nestanou legitimními právě jen tím, že jsou v tomto smyslu legitimně předány. Dosud lze tvrdit, že výkon moci na tom a tom území a v souladu s touto ústavou je porušením práva (například práva původních obyvatel amerického kontinentu). Podobně platí, že starosti o „legitimnost následnictví" ve vládnoucí dynastii ve Spojeném království neudělají patrně dojem na toho, kdo věří, že monarchistická vláda činí výkon moci nelegitimním.

Zdá se, že nelegitimitu, podobně jako nespravedlnost, lze rozpoznat snadněji než její opak, a že nechuť k vládě, o níž se soudí, že je nelegitimní, je daleko silnějším citem než spokojenost s vládou, o které se má za to, že je stvrzena právem. V dobách nástupnických válek, když se lidé rozhodovali komu zachovat věrnost, sehrála tato lidské povaze vlastní skutečnost v evropské politice velevýznamnou roli.

MOC (power)

Schopnost dosáhnout jakýkoli žádaný výsledek, a to za všech okolností, třeba navzdory opozici. Moc je věcí míry; může být udělena, delegována, sdílena či omezena. Může být založena na souhlasu nebo na donucení. Moc charismatického vůdce může být založena na souhlasu, zatímco moc tyrana zpravidla takto založena není: moc prvého může však být mnohem větší než moc druhého. Moc může být vykonávána vlivem nebo ovládáním (třeba však poznamenat, že politologové - aniž k tomu mají nějaký dobrý důvod - moc od vlivu často odlišují, čímž zužují pojem „moc" na vztahy realizované ovládáním).

Protože moc - na rozdíl od autority, legitimity a práv (oprávnění) - je neoddiskutovatelnou skutečností, lze jí snadno porozumět jako takové, a protože zřídkakdy existuje, aniž by byla také vykonávána, vznikla řada teorií politiky jako otázky moci, které hledí na moc jako na jakousi základní substanci a na politiku pak jako na její formu. Podle takových názorů je transformování, omezování a racionalizování moci významným rysem každé instituce.

Je-li moc mocí ekonomickou, je schopností ovlivňovat nebo ovládat výrobní prostředky; je-li mocí politickou, je schopností ovlivňovat nebo ovládat instituce, jejichž prostřednictvím se tvoří nebo aplikuje právo; je-li mocí osobní, je schopností vykonávat vliv na lidi a ovládat je, a to z jakéhokoli důvodu. Podle některých teorií je třeba jakoukoli politickou moc vysvětlovat v pojmech moci ekonomické (to je například společné různým formám marxismu). Jiní pokládají všechny formy moci za odlišné formy jedné a téže věci, přičemž ovšem žádná z těchto forem není pro vysvětlení lidské společnosti „základnější" než jiné.

Jedna z důležitých otázek politického myšlení se týká vztahu moci a autority. Rozlišujeme zaprvé moc s autoritou, zadruhé moc s obecnou vírou v její autoritu a zatřetí „holou moc", jaká je vykonávána skupinou neřídící se zákonem. Na politiku lze pohlížet jako na pokus postoupit od třetího typu moci k druhému, tedy jako na snahu vyloučit z veřejného života veškerou moc, která nemá podporu veřejnosti. A tak i tam, kde postrádáme jakýkoli „politický proces" - kde chybí způsoby, jimiž se nové moci „vynořují" na veřejném fóru a usilují o získání autority, která je tu udělována - můžeme se shledat s procesem legitimování, jímž se holá moc pokouší sebe samu představit jako moc stvrzenou právem. Holá moc je slabší než moc akceptovaná veřejností, a potud lze na takovýto proces legitimování pohlížet jako na snahu o získání moci. Pouze když věříme, že je třeba skutečně získat nějakou objektivně existující autoritu, můžeme považovat usilování o autoritu za něco jiného než za usilování o moc.

Výše zmíněný smysl pojmu „moc" musíme odlišit od právního smyslu, neboť ten označuje nikoli de facto schopnost, ale de iure svolení. „Moci" udělené právem (resp. pravomoci) jsou svolení dělat určité věci bez právní sankce. Ten, kdo vykonává takové moci, může být právně omezen pouze v tom smyslu, že je nesmí vykonávat ultra vires (tj. nesmí překročit hranice sdělených pravomocí - pozn. překl.); v takovém případě se má za to, že nevykonává tyto pravomoci (čili že dělá něco jiného, nedovoleného - pozn. překl.).

ODPOVĚDNOST (responsibility)

Bez zavedení pojmu odpovědnosti bychom nemohli hodnotit své činy. Jestliže bychom vy a já byli zavřeni v zapečetěném kontejneru, pak každé mé vdechnutí vás zbavuje vzduchu. Za vaši smrt, která nastane udušením, však nejsem odpovědný, jako bych byl v případě, kdybych vás do kontejneru sám zavřel a záměrně vyčerpal vzduch. Intuitivně cítíme, že rozdíl je zřejmý, ale není snadné jej definovat. Jestliže dnes bývají odmítány staré představy o svobodě v metafyzickém smyslu, podle kterých ničím nezdůvodněný spontánní akt vůle vstupuje do přírodních procesů, je tomu tak v neposlední řadě proto, že s takto pojatou svobodou nelze pojem odpovědnosti vysvětlit. (Často se tvrdí, že odpovědnost zahrnuje „druh příčinnosti", nikoli „svobodu od příčinnosti".) Právníci zpravidla vymezují negativní podmínky odpovědnosti, tj. podmínky, za nichž někdo není odpovědný za důsledky svých činů, jako třeba v případě, když je k nim donucen, a podobně vymezují podmínky tzv. „omezené odpovědnosti". Avšak snaha vymezit podmínky odpovědnosti pozitivně se setkává s téměř nepřekonatelnými překážkami. Je to zčásti kvůli nejasnostem spojeným se samotnou podstatou jednání. Lidé jsou odpovědni za důsledky své nedbalosti, i když nedbalost není něčím, „co se dělá". A u věcí, které „se dělají", a navíc úmyslně, rozlišujeme ještě případy, kdy je člověk odpovědnosti zbaven. Zřejmým příkladem toho je sebeobrana a podobně i případ vojáka, který jedná podle rozkazu. Někteří lidé tvrdí, že odpovědnost je ovlivněna zastávaným úřadem, resp. funkcí, a že to je třeba mít na mysli, když se vymezuje odpovědnost například prezidenta Trumana za smrt statisíců v důsledku bombardování Hirošimy. Jiní jdou ještě dále a tvrdí, že odpovědnost může být ovlivněna přesvědčením, takže například Leninova víra, že moc získaná ve jménu strany bude jen mocí dočasnou, zbavuje jej viny za strašné důsledky, které z této moci povstaly. Všechny tyto případy jsou sporné a sluší se tedy říci, že pokud jde o pojem odpovědnosti, a tím spíše pokud jde o účel tohoto pojmu, není naprosto jasné zhola nic. (Někteří tvrdí, že účelem je tu zaměřit chválu a vinu na ty činy, které jsou jimi ovlivnitelné, jiní soudí, že účelem je popsat charakter osoby, o níž se má za to, že je odpovědná.)

Někdy se pojmu „odpovědnost" užívá k označení jednání nebo celé sféry jednání, které tvoří součást něčí povinnosti, ať již jako nositele úřadu či funkce, nebo jako morálního či politického činitele. V tomto smyslu je odpovědnost opakem zodpovědnosti jakožto povinnosti skládat účty.

PŘEVRÁCENÁ DISKRIMINACE (reverse discrimination)

Diskriminace ve prospěch členů určité skupiny s cílem korigovat nerovnost příležitostí, jak je tato skupina zakouší. Převrácená diskriminace bývá obhajována ve věci práv žen i černochů a příležitostně se praktikuje ve Spojených státech. Kritizuje se proto, že způsobuje právě tu nespravedlnost (tím, že někoho favorizuje z důvodů, jež jsou z hlediska daného účelu irelevantní), kterou údajně překonává. Na to se někdy odpovídá, že cílem je tu korigovat „strukturální" nespravedlnost, a že se tu tudíž vůči spravedlnosti vznášejí konkurující si požadavky těch, kteří právě soupeří o získání výhod, a požadavky společenských skupin jako celků apod. které musí být vzájemně vyrovnávány. Údajně pouze tím, že se po jistý čas bude praktikovat převrácená diskriminace, lze tuto „strukturální" nespravedlnost překonat.

SVOBODA POLITICKÁ (freedom, political)

Svobodu lidé často vyzdvihují jako neoddělitelnou součást kapitalistické ekonomiky a naopak, na její nepřítomnost obvykle poukazují v režimech, o kterých se říká, že jsou totalitní či komunistické. Taková jsou běžně rozšířená mínění a ačkoli je ti, kteří se jimi cítí obviňováni, zpravidla odbývají jako ideologii, není sporu o tom, že jsou utvářena z hlediska pojmu, který má klíčový význam pro politické myšlení a který je také předmětem mnoha filosofických úvah - v dalším textu je můžeme pouze naznačit.

Třeba odlišit negativní a pozitivní ideu svobody. Ta první bývá často vyjadřována jako „svoboda od čeho", ta druhá jako „svoboda k čemu", „svoboda něco dělat". Člověk může být vůči těm či oněm omezením a hrozbám svobodný, ale přitom může žít ve světě, který mu dává svobodu dělat jen velmi málo - dejme tomu, že nemá k dispozici prostředky, bez nichž svá práva nemůže vykonávat. Hranice tu nejsou nikterak ostré, takže se tyto dvě představy svobody mohou do jisté míry zaměňovat. Mezi těmi, kteří se domnívají, že politická svoboda spočívá v nepřítomnosti určitých omezení, resp. přinucení, a těmi, kteří ji shledávají v tom, že člověk určité věci dělat smí (tj. má to dovoleno) a zároveň může, je však rozdíl přinejmenším v důrazu. V jiném smyslu se „pozitivní" svoboda často popisuje jako stav, v němž člověk plně uskutečňuje to, co uskutečňovat smí, to znamená, v němž vnější možnosti odpovídají vnitřním schopnostem člověka uskutečňovat v nich sám sebe a dosahovat svých cílů. Vzájemný vztah různých pozitivních a negativních představ o svobodě patrně způsobuje řadu napětí a konfliktů, které sebou pojem svobody nese.

(i) Liberální postoj (vyložený například v knize On Liberty J. S. Milla z roku 1859) nachází svobodu, stručně řečeno, v možnosti jednotlivce prosazovat se proti státu (nebo proti společnosti - Mill si z různých důvodů tohoto rozdílu nevšímá). Moc tohoto státu je skrytá v právu, takže měřítkem svobody jednotlivce není shovívavost vůči němu, ale míra, v níž jej právo ovládá. Existují jasně vymezené sféry individuálního života, které nejsou regulovány právem, takže jednotlivci je tu ponechána reálná možnost voleb. Dalším vylepšením liberálního hlediska je konstruovat takovou svobodu jako cílovou hodnotu práva: právo by nemělo pouze povolovat takové sféry ničím neomezovaných voleb, ale mělo by je také maximalizovat. To je stará představa, kterou Locke rétoricky oživil tím, že svobodu (liberty) odlišil od svévole (licence). Svobodu nelze maximalizovat jednoduše odstraněním veškerého práva, protože to by znamenalo ponechat jednotlivce bez ochrany proti druhým, kteří by pak do sféry jeho svobody mohli zasahovat. Cílem práva je poskytnout prostředky přinucení, které - ačkoli v jistých ohledech svobodu omezují - zvětšují svobodu všech. Svévole je svoboda, která je uskutečňována pouze za cenu zásahu do sféry svobody někoho jiného: zakázat ji neznamená snížit, ale zvýšit úhrn individuálních svobod lidí. Spory se pak soustřeďují na zpřesňování forem takového práva a na to, má-li či nemá-li právo vycházet vstříc jiným požadavkům než těm, které se týkají svobody.

(ii) Konzervativní postoj (vyložený kupříkladu v knize Liberty, Equality, Fraternity Sira Jamese Fitzjamese Stephena z roku 1873, napsané jako odpověď Millovi). Vychází zpravidla z toho, že liberální pojetí svobody je buď chybné, nebo že je takovou svobodu třeba uvést do rovnováhy s jinými hodnotami tak, aby bylo legitimní do ní zasáhnout. První tvrzení má sklon zdůrazňovat, že svoboda je hodnotou pouze pro člověka, který si zároveň toho, co tato svoboda povoluje dělat, považuje (svoboda která vám dovoluje dělat to, co je pro vás bezvýznamné, nemá žádnou hodnotu). Skutečná svoboda je složitější jev než pouhé svolení a existuje pouze tam, kde existuje také hodnota. Lidé si určitých věcí cení proto, že sami sebe vnímají jako bytosti náležející sociálnímu řádu; má-li být zachována svoboda, musí být uchován sociální řád jako její nezbytný předpoklad. To však vyžaduje existenci práva a zakládá zvláštní kritérium platnosti práva. Toto tvrzení není příznačné výlučně pro konzervativce a často se konstruuje jako útok nikoli na liberalismus jako takový, ale pouze na individualismus obsažený v běžném pojetí liberalismu.

(iii) Socialistické pojetí zdůrazňující péči o lidské blaho. Ani první, ani druhé zmíněné pojetí nevěnuje dostatečnou pozornost zajištění podmínek pro pozitivní svobodu. To, že vás právo k ničemu nenutí, nedává vám ještě žádnou moc cokoli dělat, není-li na světě dostatek jídla, pití a chybějí-li podmínky pro fyzické i mravní zdraví. Toto všechno skýtá lidská práce. Mají-li být lidé svobodni v pozitivním smyslu, tj. mají-li mít možnost plně rozvinout svou přirozenost, pak musí strpět jakákoli přinucení nezbytná k organizování jejich práce a k zajištění uspokojivého rozdělování jejich produktů... Takové uvažování vede k tomu, že se lidem brání ve svobodném rozhodování; liberálové a dokonce i někteří konzervativci na to reagují odvoláváním se na ideu svobody chápané jako "přirozené právo, tj. jako něco, co nemůže být za žádných okolností člověku odňato, aniž by to bylo chápáno jako nespravedlnost a křivda.

V každé rozpravě na toto téma je třeba mít na zřeteli, že svoboda, o níž je řeč, je svobodou rozumné jednající bytosti, která má svou autonomii, své hodnoty a dlouhodobé cíle a plány. Problém svobody tudíž vyvolává dalekosáhlé problémy lidské přirozenosti, z nichž vystupuje do popředí udržitelnost a neudržitelnost individualismu.

(Roger Scruton – Slovník politického myšlení. Přeložil Petr Pithart. Brno: Atlantis 1990. ISBN 80-7108-013-6.)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…