Plukovník Švehla: A pokud jsem něco prozradil, je to stejně už promlčené... Zrušili tři civilní pluky. Asi je nepotřebujeme…

19.03.2020 21:01

„Kdosi z vojenských a politických diletantů rozhodl…“ poznamenal plukovník ve výslužbě Bedřich Švehla, když pro PL odpovídal na otázku o civilní obraně. Nejen na tu se armáda cvičí v újezdu na Doupově, o jehož tajemstvích ikonický porevoluční velitel píše. Ve Valči na Karlovarsku se s ním těsně před zákazem pohostinství sešlo na třicet vojáků a pamětníků z Doupovských hor.

Plukovník Švehla: A pokud jsem něco prozradil, je to stejně už promlčené... Zrušili tři civilní pluky. Asi je nepotřebujeme…
Foto: Lucie Bartoš
Popisek: Bedřich Švehla, plukovník v záloze, bývalý velitel Vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Na snímku podepisuje svou knihu "Tenkrát na Doupově 2", z níž přijel číst do Komunitního centra ve Valči nedaleko vojenského újezdu.

V nepřístupném vojenském výcvikovém prostoru Hradiště lze dodnes spatřit třeba dříve utajovaný bunkr sovětské armády Jasyr, a to těsně u hranice míst, kam už civil nesmí vstoupit. Plukovník ve výslužbě Bedřich Švehla o tom píše v knize, kterou právě vydal.

Veřejnost z Doupovska, která mohla do valečské kavárny U Muzea v maximálním počtu do 30 osob, zajímal také někdejší kšeft s minerálkou, díky kterému se mohl plukovník stát milionářem. Překvapivě prozradil podrobnosti tohoto zákulisního „obchodu“, který překazil.

Po skončení akce jsme od váženého exvelitele dostali nečekanou informaci k současnému nouzovému stavu, respektive, čeho se neměla armáda zbavovat…

Političtí diletanti zrušili…

Začneme tím, co zajímá veřejnost, když dnes vidí vojáka, ať aktivního, nebo v záloze. Je podle plukovníka česká armáda cvičená na epidemiologické situace a má být nějak zapojena v současném nouzovém stavu? 

„Armáda je především cvičena a určena k obraně teritoria před vnějším nepřítelem a plní úkoly v rámci NATO,“ upozorňuje Bedřich Švehla a pokračuje: „Bohužel v minulosti byly zrušeny tři pluky civilní obrany, které byly pro podobné události speciálně cvičeny, měly příslušnou techniku a odborníky. Kdosi z vojenských a politických diletantů rozhodl, že tuto důležitou složku armády nepotřebujeme,“ dodává ironicky s dovětkem, že se podle nich zřejmě nedala využít v zahraničních misích.

„Došlo k rozpuštění těchto pluků a jejich výzbroj a výstroj zmizela neznámo kde,“ poukazuje na další nešvar a na doplňující otázku směrem k NATO dodává, že je k uskupení nejen skeptický, ale doslova odmítavý.

Podle plukovníka je pochopitelně možné i současnou českou armádu využít – v krajním případě – i jako doplňkovou sílu při řešení mimořádných událostí. Těmi mohou být záplavy, vichřice, hromadné katastrofy, požáry a podobně. „Zažil jsem situaci se záplavami, ale ten rozsah byl omezen a nedá se srovnávat se současnou situací,“ poznamenává s tím, že k těmto úkolům je skutečně připravována jen okrajově.

Plukovník ve výslužbě Bedřich Švehla (vpravo) ve Valči prozradil detaily o působení vojáků na Doupově. Možná padla i nějaká tajemství. Na snímku je vedle důstojníka v záloze Zdeňka Macha (uprostřed), jemuž muzejní kavárna patří, a Miroslava Andonova, který vede spolek zajímající se o někdejší bunkr využívaný Sovětským svazem. Foto: Lucie Bartoš

Infobox

Společné cvičení českých a amerických výsadkářů

Bedřich Švehla a kniha Tenkrát na Doupově

Knihu (letos již 2. díl) napsal z popudu svých „kamarádů-spolubojovníků“ jako výsledek mnoha vzpomínek a vyprávění při společných setkáních bývalých spolužáků z Vojenské školy Jana Žižky v Bratislavě a Vyššího vojenského učiliště Otakara Jaroše ve Vyškově.

Jako jediný z nich celý vojenský život prožil u prvosledových jednotek a útvarů 19. a 20. motostřelecké divize. Zde prošel velitelskými funkcemi velitele čety, roty, praporu a pluku.

Později vykonával funkci náčelníka operační skupiny a náčelníka štábu 19. motostřelecké divize v Plzni.

Po jejím rozpuštění v roce 1990 přijal nabídku vykonávat funkci velitele Vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Zde působil do března 1995, kdy odešel do zálohy. Žije z Plzni.

Byli problém vojáci?

A právě to, kde jsou čeští vojáci vlastně pro svou službu cvičeni, bylo leitmotivem poslední besedy v kavárně Valeč na Karlovarsku, která se ještě stihla uspořádat před zpřísněním bezpečnostních pravidel v rámci koronavirové prevence:

Největší z českých vojenských výcvikových území a také jedno z nejrozsáhlejších ve střední Evropě – Vojenský výcvikový prostor Hradiště v Doupovských horách, které jsou mimo jiné zároveň největším sopečným komplexem České republiky.

Co vše se tam dělo po válce, píše formou čtivých vzpomínek Bedřich Švehla v knihách „Tenkrát na Doupově“. Armáda mu prý do psaní nezasahovala. „A pokud jsem něco prozradil, je to stejně už promlčené,“ podotkl autor. Některé pasáže však konzultoval se svým bývalým nadřízeným, generálem Vackem.

„Měl jsem to štěstí a nakonec i tu čest, abych se podílel trochu na osudech lidí, kteří zde žili. Zejména v té poslední části, kdy se republika privatizovala, jsem tento prostor trošku i ochránil a zamezil tomu, aby se zde neusídlila firma, která zde chtěla čerpat Žebletínskou minerálku. Firma, která tady z toho chtěla udělat lyžařské středisko a podobně,“ zmínil. Právě zákulisí o minerálním prameni některé zajímalo do hloubky. 

„V roce 1990 jsem dělal na statku a vím, že náš ředitel Malhaus byl v nějaké společnosti, která chtěla čerpat tu minerálku a vozit někam. Chtěli tam mít stáčírnu, kterou jste jim prý nedovolili vy, vojáci. Je kolem toho hodně fabulací,“ začal na toto téma přítomný posluchač Majer, který pokračoval: „Chtěli to stáčet, prodávat, ale že vojáci dělali problém... Víme z historie, že Mattoni pramen koupil jenom proto, aby neměl konkurenci, stáčel v Kyselce, tam nechal pramen volně vytékat. Jak to tenkrát bylo? Byli největší problém vojáci?“

Na to plukovník Švehla celou věc objasnil: „Já jsem nastoupil na podzim do funkce a na jaře jsem se poprvé dozvěděl o problému Žebletínky coby ekonomického nástroje rychlého zbohatnutí. Existovaly zde v té době dva zájmy. Jeden zájem byl od obcí a lidí, kteří bydleli na východním okraji prostoru. Jmenovaný ředitel statků kolem sebe soustředil skupinu více nebo méně pochybných podnikatelů, dovolím si říci dobrodruhů. A pak tady byla mnohem nebezpečnější skupina, která mohla věci zvrátit, a v jejím čele byli, bohužel, někteří generálové tehdejší Československé lidové armády. Nechci je jmenovat, jednoho jsem, myslím, jmenoval v prvním díle své knihy v kapitole Jak jsem mohl být milionářem. Mohl jsem být milionářem, dneska bych tu asi neseděl a možná bych konkuroval i Mattonimu,“ poznamenal.

Dávné neřesti vyplouvají na povrch

První skupina neuspěla, protože šlo o civilisty a na Doupově neměli co dělat. „Takže tato skupina byla eliminována poměrně briskně,“ pokračoval Švehla: „Horší to bylo s druhou skupinou, která na to šla poměrně rafinovaně. Obešli všechny dotčené orgány – začali na Ministerstvu zdravotnictví, zašli na balneologický ústav, nechali si udělat rozbory léčivosti, využitelnosti a podobně. Jako budoucího akcionáře do svých tenat chytili i správce tehdejšího vojenského újezdu a některé další funkcionáře. Všechno bylo připraveno, chybělo jen razítko od velitelství Vojenského výcvikového prostoru Doupov. Generál za mnou přišel, že zakládají akciovou společnost: ‚Je nás tady 14, nějak jsme si rozdělili procenta a na tebe by zbyla dvě.‘ Tak jsme tam tak chvíli seděli a oni: ‚Oni se ti ty dvě procenta asi nezdaj, tak ti dáme čtyři.‘ No a když jsme po pracovní době vypili becherovku, už jsme byli na osmi procentech.“

Happyend ale pro akcionáře nenastal. Příští den přijeli a plukovník Švehla jim prý v přítomnosti tří pracovníků řekl, že udělá vše pro to, aby se jejich úmysl nerealizoval. „Přece nepřipravím naše vojáky o to potěšení pít minerální vodu, pobíhat potom s průjmem po Doupově a ostatní připravit o tento zážitek,“ zakončil své vyprávění s úsměvem. „Klobouk dolů. Zachránil jste Doupov!“ zvolal posluchač.

Podle Švehly byli ještě chvíli nepříjemní, volal i nejmenovaný náčelník generálního štábu, který dokonce přijel. „Pak už to nekomentoval, byl na tenkém ledě,“ poznamenal ještě plukovník

Švehla nevynechal při psaní ani nešťastnou událost se skákající střelou, kdy dělostřelci ze Sokolova stříleli jinam, než měli, a zasáhli obytný dům. Aféru rozvádí nadmíru detailně. Nepomlčel ani o návštěvě Václava Havla v roce 1991, který se sháněl po pivu. Nechybí ani pověstná zdrcující doupovská zima, kdy teploměr ukazoval minus 38 stupňů Celsia a salám prý tehdy krájeli sekyrou. „Přežil jsem na Doupově i něco nedobrého, ale to dobré vždy převládlo,“ prohlásil na besedě.

Záhadný sovětský bunkr

V aktuálním, druhém, díle své knihy vysloužilý plukovník podrobněji popisuje, jak v újezdu fungovala pošta a železniční doprava, jaké složky ozbrojených sil zde až do vzniku vojenského újezdu působily. Přidal i řadu osobních zážitků. Zvlášť podrobně popisuje osudy několika svých přátel, které Vojenský újezd Hradiště nezapomenutelně poznamenal.

Na četné žádosti čtenářů zde také odhalil – ve spolupráci se Spolkem vojenské historie Jasyr a jeho předsedou Miroslavem Andonovem – tajemství záhadného bunkru sovětské armády v prostoru Malý Hlavákov. To již spadá do kategorie dříve přísně utajovaných skutečností. „V 70. roce byla naším a sovětským ministerstvem obrany podepsána smlouva o bezplatném pronájmu tohoto prostoru. Sloužila tam osádka KGB,“ prozradil mimo jiné Andonov. Šlo o podpovrchovou stavbu, která se dle mýtů stavěla pouze v noci. 

Současná situace? Kázeň všech občanů!

Druhý díl Švehlovy knihy vznikl na základě velkého zájmu od příznivců vojenské historie a doupovské kotliny. „Budu psát i třetí díl, něco vám z něj přečtu už teď,“ prozradil výhled do budoucnosti

K současnosti, která do českých rodin přináší řadu omezení a příkazů, se na přání ParlamentníchListů.cz také vyjádřil: „Domnívám se, že je to hlavně otázka odborného řešení a kázně všech občanů plnit opatření nařízená vládou. Samozřejmě, situaci průběžně sleduji a myslím si, že přijímaná opatření jsou zcela adekvátní.“

Zda se v posledním díle trilogie dostane až do současnosti, kterou nyní prožíváme, však neprozradil. V posledním díle už totiž „vyčerpal“ například téma působení 2. protiletadlového raketového oddílu dislokovaného v prostoru Dlouhá. Je tomu více než 30 let, kdy zanikla Československá lidová armáda – i té věnoval jednu kapitolu: V ní popisuje, jak jednotlivé útvary v újezdu cvičily, jakou měly výzbroj a organizaci a také, jak on sám v ní působil.

Doupov nabízí dodneška řadu témat, na jejichž rozluštění se čeká nebo je zatím nikdo nepopsal. A nejde jen o osudy lidí, kteří tímto místem na území takzvaných Sudet putovali do dáli od svých dosavadních domovů. To mimochodem připomíná fotografie v muzejní kavárně, kde se setkání s exvelitelem s „básnickým střevem“ konalo.

Bedřich Švehla si své knihy vydává vlastním nákladem. Jeho publikace byla prý vůbec první vydanou knihou o Doupově a vojenském prostoru Hradiště. Bližší informace najdete zde. Foto: Lucie Bartoš

U příležitosti březnové autogramiády vydala pošta speciální příležitostnou nálepku. Cennou nálepku lze sehnat výhradně na poště ve Valči.  

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Lucie Bartoš

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Lanz: Lepší čapí hnízdo na komíně než piráti na lod

20:04 Zdeněk Lanz: Lepší čapí hnízdo na komíně než piráti na lod

Pod pirátskou vlajkou? Mnozí čtenáři si možná vybaví knihu s podobným názvem. Ano. Je to dnes již le…