Trocha ironie nikdy nezaškodí, a tak snad stále ještě mohu věřit, bez ztráty kreditu u rozumně myslící veřejnosti, že jednotlivé změny a celkové směřování našeho školství je motivováno dobrými úmysly, bez postranních zájmů ušetřit na dětech. Jít tak daleko a napsat, že na jedné straně mnohdy nedokážeme rozvinout talentované jedince a na druhé straně, že inkluze vede od systémové péče o znevýhodněné děti k jejich pouhému násilnému vřazení do hlavního proudu, by bylo jistě nespravedlivé k upřímným snahám politiků od roku 89. Přes vědomí, že všichni to myslí vlastně dobře a již bude líp, si nemohu odpustit napsat několik odstavců viz níže.

Stojí za povšimnutí, jakým způsobem stát rezignoval na řízení kvality školství. Není nic, co by v současné době reálně odpovídalo na otázku kvality vzdělávacího procesu ve školách. Pokud navíc vezmeme v úvahu způsob financování škol, kde se měřítko kvality neobjevuje, pak dobrý učitel se pozná podle dobrých známek u svých žáků. Dovolím si tvrdit, že mnoho vzdělanějších rodičů již dávno zjistilo, že za dobrou známkou se nemusí skrývat adekvátní znalosti. Přesto fixace na dobré známky, tedy žádné problémy pro děti, jejich rodiče a nakonec i učitele je natolik silná, že jejich klesající, mnohdy zcela zmatená hodnota, nepřináší odezvu v rodičovské veřejnosti.

Hledat reálné znalosti za hodnocením učitele je stále obtížnější ve chvíli, kdy se již dávno nepoužívá jedna známková stupnice, ale mnoho kritérií pro dané hodnocení v závislosti na dobrozdání od školních psychologů, psychiatrů, lékařů atd. Budete-li mít v jedné třídě děti s různými typy poruch, bude uplatněna na každé z nich v zásadě jiná známková stupnice. To je sice na první pohled krásné, pokud strpíte chaos, kdy podle známky rodič již velmi těžko pozná, co vlastně dítě umí. Navíc na výsledném dokumentu (vysvědčení ) není žádná poznámka o tom, z jakých dalších faktů, kromě znalostí dítěte, vyučující vycházel a tak představa o morálnosti takového hodnocení je, podle mého názoru, sporná. Navíc zde z učitele děláme tak trochu supermana s nekonečnou kapacitou paměti, který si pamatuje při každém hodnocení všechny lékařské zprávy svých žáků a dokáže je tak vždy správně aplikovat v závislosti na dané situaci. Pokud dochází ke společnému vzdělávání, měla by známková stupnice odrážet pouze znalosti a dovednosti s tím, že jakkoli znevýhodněné dítě bohužel nemůže dosahovat stejných výkonů při stejné snaze. Škola je přece o životě, kde se snažíme lidem s hendikepem pomáhat, ale nemá to být skleník, vychovávající jedince bez možnosti na život „za sklem“ později reagovat.