Ruskému ministerstvu zahraničí bylo v týdnu sděleno, že je to odvetné opatření za červencové rozhodnutí Moskvy snížit americké diplomatické a technické zastoupení v Rusku na úroveň ruského zastoupení v USA, což v praxi činí 455 duší, aniž by se vůbec někdo zajímal, proč měly USA v Rusku do té doby skoro dvojnásobně početnější zastoupení.
Mediální mainstream tuto konstrukci zopakoval, byť ve skutečnosti Moskva v červenci reagovala na prosincové, tedy ještě „Obamovo“ vyhoštění 35 ruských diplomatů a zabavení dvou ruských diplomatických objektů v USA. Tehdy Washington podle všeho počítal s tím, že Rusko zareaguje recipročně a hned na počátku tak zhorší vztahy s nastupujícím Donaldem Trumpem, kterého američtí demokraté už více než rok označují za „ruskou loutku“, aniž by to uměli nějak dokázat. V každém případě Rusko právě v červenci vypálilo první salvu v jakési „paritní válce“, v níž nyní svou salvu odpálily USA, stále hluboce ponořené do marného hledání ruských agentů v Trumpově okolí… a dovedly tak celý konflikt na hranici absurdna.
Nejnovější americký krok se totiž týká pouze vyklizení tří objektů a nenutí ruský diplomatický a jiný personál k odjezdu z USA. Čili, na pořadu dne je nejspíš jejich přestěhování do jiných ruských objektů po Spojených státech… Je až neuvěřitelné, že ministerstvo zahraničí USA vysvětlilo své rozhodnutí nezbytností dosáhnout parity nejen v počtu lidí, ale i využívaných budov. A ještě podivnější je konstatování, že diplomaté nejsou vypovězeni „ve snaze zastavit padají spirálu rusko-amerických vztahů“. Jinými slovy, nabízí se pohled na „realitní studenou válku“, kterou je prý třeba vnímat jako příležitost ke zlepšení vztahů.
S další „paritní“ salvou, která by samozřejmě především měla zlepšit vzájemné vztahy, je nyní na řadě Rusko. Co se asi tak nabízí? Pokud by třeba byli mezi ruskými diplomaty a personálem v USA nějací jednonozí, jednorucí nebo třeba bez oka, mohla by Moskva požadovat paritu v handicapovaných. Americký diplomatický personál v Rusku by tak čekaly krušné chvíle – vybrat někoho a obětovat ho kvůli „paritě končetin“ nemusí být nic příjemného, nicméně alespoň by to vysvětlovalo slib ruského ministra zahraničí Lavrova, že odpověď bude „tvrdá“. A až se příslušně paritně dokaličí, bude moci Washington vytáhnout třeba velký trumf v podobě parity gay diplomatů, který Moskva nejspíš jen tak nepřebije…
Ne, vážně. Paritní studená válka nabízí jakousi variantu dětských rvaček na školním hřišti o velké přestávce. Během nich se obě znepřátelené party snaží si co nejvíce ublížit a ponížit, ale po přestávce už před učitelkou (v reálu před novinářským mikrofonem) sedí ve stejné třídě, jako že jsou z nich vlastně kamarádi.
Není zatím jasné, jak Rusko odpoví, lze ale předpokládat, že další vývoj této bizarní „paritní války“ jen potvrdí, že ačkoli obě strany sice do vzájemné skutečné války jít nechtějí, prostor pro jejich reálnou spolupráci bude čím dál symboličtějším, i když koordinace kroků například kolem problému Severní Koreje, která se aktuálně jeví jako největší existenciální problém světa, by se hodila jako sůl.
Jinými slovy, „realitní studená“ jadernou válkou podle všeho neskončí, což je samozřejmě dobře. Ale nabízí pohled na dvě globální mocnosti, které se chovají jako sedmiletí kluci kdesi na hřišti, zatímco zbytek třídy – tedy v praxi náš svět – kvůli jejich pošťuchování sedí za trest po škole. A to už tak dobré není.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
autor: PV
