Tomáš Krystlík: Byl Edvard Beneš agent NKVD?

10.07.2015 14:54

Hned zpočátku poznamenejme, že i kdyby nebyl, tak konal věrně v intencích Sovětského svazu stejně jako regulérní agent jeho tajných služeb. K tématu mě přivedl jeden diskutér z blogu, který se podivoval faktu, že iredentistické snahy Jihotyrolanů v 60. létech minulého století podporoval finančně a trhavinami Sovětský svaz. Uvědomil jsem si, že není-li toto v Česku známo, nebudou Češi asi nic vědět o tom, že E. Beneš byl pravděpodobně agentem sovětského NKVD. Přímé důkazy o tom sice nejsou dodnes k dispozici, neb zamčeny v nedostupných archivech Ruské federace, ale existuje pro to dost indicií.

Tomáš Krystlík: Byl Edvard Beneš agent NKVD?
Foto: Library of Congress
Popisek: Edvard Beneš

Údajně byl Beneš zverbován v roce 1934 agentem NKVD, bratrem Zdeňka Fierlingera, Otokarem. Pátrejme po činech Edvarda Beneše od druhé poloviny 30. let minulého století, ze kterých lze usuzovat na vliv NKVD.

Indicie 1

Při příležitosti podepsání československo–sovětské smlouvy, která umožňovala zcela obejít rozhodčí řízení Společnost národů o nezaviněné a nevyprovokované agresi a tím hrubě porušila její stanovy, prohlásil 17. 5. 1935 Beneš v rozhovoru se sovětským deníkem Pravda, že o smlouvě se Sovětským svazem snil už dlouho a umožnění vstupu Sovětského svazu do Evropy bylo jednou ze základních myšlenek jeho politického směřování. Bez aktivní účasti sovětských představitelů by zajištění světového míru a rovnováhy sil nebylo podle něj myslitelné. Beneš zašel dokonce tak daleko, že Stalinův Sovětský svaz označil za „pevnou záštitu míru v Evropě“, aby při řeči o říjnové revoluci roku 1917 ztratil smysl pro míru zcela a bolševický puč přirovnal ke zrodu Československa 28. 10. 1918. „Tyto dvě významné revoluce,“ citovala Pravda Benešův výrok, „tvoří nové a pevně základy pro nové a pevné přátelství mezi našimi národy“ [Lukeš].

Zahraniční diplomaté v Moskvě rozhovor okamžitě přeložili a rozeslali do celého světa. Benešova ztráta soudnosti přispěla valnou měrou k následné diplomatické izolaci Československa. Uvedený rozhovor poskytnutý moskevské Pravdě a Benešovo nadšení vším sovětským vtiskly Benešovi nesmazatelný cejch Stalinova pohůnka.

Stvrdil to i jeho rozhovor po podpisu smlouvy a návratu z Moskvy 24. 6. 1935 s britským vyslancem v Praze Josephem Addisonem. Vyprávěl mu o prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků, „placených a živených lépe než v samé ČSR“. Ke „standardu prostého sovětského občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest týdnů na Krymu“. Zásobování sovětského obyvatelstva je podle Beneše na vynikající úrovni, což potvrzuje i jeho žena, která se vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek zboží.

Nejdůležitější informací z Benešova sdělení Addisonovi bylo, že komunismus jako ideologie kvapem mizí, Stalin si je sám vědom neúčinnosti komunistické propagandy za hranicemi SSSR. Beneš Addisonovi zdůraznil, že po nástupu Hitlera k moci je „nezbytné získat Rusko pro Západ, aby v Evropě opět mohla být nastolena rovnováha". Ve svém hlášení vykreslil Addison Beneše jako naivního snílka, který se nechal ošálit průhlednými triky moskevských politruků. Dále naznačil, že Beneš se stal souputníkem Sovětského svazu už dřív a že do Moskvy už odjížděl s přesvědčením, že bezpečnost Československa zajistí lépe spojenectví se SSSR než se Západem.

Beneše do Moskvy nedoprovázel ani jeden novinář, zřejmě kvůli tomu, aby nikdo nemohl sledovat byť jen počet setkání a jednání se sovětskými činiteli. Něco obdobného se bude opakovat i při druhé Benešově návštěvě Moskvy v prosinci 1943.

Počínaje rokem 1936, musel Beneš čelit rozšířené představě o ČSR coby spojenci stalinského Ruska. Beneš při návštěvě Moskvy v roce 1935 slíbil podle indicií řídit československou politiku v souladu se sovětskou, přičemž prostředníkem mezi Benešem a Stalinem se stal ministr zahraničí Maxim Litvinov [Lukeš].

Facit: Pro Benešovy výroky je možné dvojí vysvětlení, ale nejsme schopni dokázat, které převládá: Nakolik byly Benešovy výroky sovětskému tisku a britskému vyslanci v roce 1935 pouze jeho chybnými odhady a nakolik Moskvou řízeným pokusem ovlivnit veřejné mínění ve prospěch SSSR?

Pavel Sudoplatov ve své knize Special Tasks tvrdí, že Beneš za své návštěvy Moskvy v roce 1935 při příležitosti parafování československo-sovětské spojenecké smlouvy podepsal i další tajné smlouvy a závazky, o jejichž obsahu se dodnes nic bližšího neví: o spolupráci tajných služeb ČSR a SSSR, o odstoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu, o své spoluúčasti na pronikavé politické změně ve střední Evropě plánované na rok 1938 a na atentátu na premiéra Jugoslávie [Sudoplatov]. Existenci těchto smluv a Benešovy závazky vůči NKVD nelze prokázat, ruské archívy jsou nepřístupné.

Facit: Na sovětskou žádost a podle Benešových instrukcí vystavila československá vojenská zpravodajská služba v roce 1936 cestovní pasy asi sto padesáti sovětským agentům vyslaným do Španělska zúčastnit se občanské války. Kromě toho jim československá strana poskytla oblečení a cigarety, zejména kvůli výrazně zvonovitým kalhotám, barevným sametovým kloboukům a v Evropě nezvyklým papirosám, průvodce a mluvčí, aby jim pomáhali na cestě do Španělska a nebyli nápadní. Třicet z nich cestou zadrželi Švýcaři, protože mezi sebou přes zákaz mluvili rusky, vyslechli je a vyhostili zpět. Během války disponoval NKVD stovkami pravých československých nevyplněných cestovních pasů, na které se dostávali sovětští nelegálové především do Velké Británie. Zůstává nezodpovězena otázka, jak NKVD k tolika blanco československým cestovním pasům přišel. En passant, atentátníci, kteří zabili v říjnu 1934 francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua a jugoslávského krále Alexandra I., přicestovali do Francie na pravé československé cestovní pasy.

Facit: Vyslanec ČSR v Moskvě Zdeněk Fierlinger podle britského historika Zbyňka Zemana ujišťoval již během mnichovské krize v září 1938 sovětské ministerstvo zahraničí, že Československo chce mít po válce společnou hranici s SSSR (sic). K tomu musel mít instrukce přímo od Beneše [Zeman]. Bez rozbití polského nebo rumunského státu se společná hranice ale nedala docílit.

Na začátku roku 1939, podle záznamu jeho rozmluvy s kurýrem domácího odboje z ledna 1939, uvažoval Beneš takto: „Bude do střední Evropy mluvit Rusko… (Hitler) nám pomůže k sousedství s Ruskem. Cíl po budoucích katastrofách musí být, aby v Užhorodu bylo Rusko… Prešov Rusku co nejblíže… hranice s Ruskem co nejdelší.“ Beneš tedy musel dopředu kalkulovat alespoň se zánikem Polska.

Beneš 19. 9. 1939 v rozhovoru s vyslancem SSSR v Londýně Ivanem M. Majským zdůraznil československý zájem na společných hranicích se Sovětským svazem, neboť i v tom, jak pravil, spočívalo pro Beneše ponaučení z Mnichova. Majskij potvrdil, že sovětským cílem zřejmě bude udržet se kdesi na linii slovenských hranic, aby Moskva měla „lepší přehled" o situaci ve střední Evropě. „Jistě se my oba o společných hranicích na konci války bez nějakých hlučnějších sporů a krizí domluvíme," zakončil Beneš tehdejší rozhovor. Beneš se tehdy diplomatickou mluvou vzdal Karpatské Ukrajiny a Sověti si jeho slova dobře zapamatovali.

V listopadu 1939 se Beneš vyjádřil v jiném rozhovoru s týmž, že již opakovaně nabízel Sovětskému svazu odstoupení Karpatské Ukrajiny a že by nic nenamítal proti zavedení sovětského systému v ČSR (sic).

Indicie 2

E. Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku varoval, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci… asi po způsobu úpravy této otázky za války řecko–turecké… Brutálně řečeno, kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vykliditi. Cuius regio eius natio (čí země, toho národ).“

Facit: Beneš tím prozradil, že očekává válku, a to v době, kdy ji nikdo ve střední a západní Evropě nechtěl, ani Hitler ne. (Teprve až o rok a půl později, 5. 11. 1937, začal Hitler uvažovat, že za vhodné mezinárodní situace v časovém horizontu let 1943–1945 dobude Rakousko a ČSR.) Jedinou zemí, která chtěla v té době válku a chystala se na ni, byl Sovětský svaz, který se snažil zatáhnout Německo do válečného konfliktu, ale ne se sebou, a pak v něm, oslabeném válkou, pomocí Rudé armády nastolit bolševismus.

Indicie 3

20. 5. 1938 proběhla tzv. první (květnová, částečná) československá mobilizace proti Německu, které na ni vojensky vůbec nereagovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých vojsk při československé hranici, které byly nepravdivé. Němci ihned zavezli britského a francouzského atašé v Berlíně na hranice a do oblastí údajné koncentrace německých branných sil [Zeman]. Americký historik Igor Lukeš dovozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských tajných služeb [Lukeš]. Podle Zbyňka Zemana nelze vyloučit variantu, že Beneš využil podvržených zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilizace, aby při nadcházejících komunálních volbách od 22. 5. zabránil možným pokusům vyhlásit tato území za německá. Tentýž uvádí, že českoslovenští vojenští zpravodajci nakonec označili zdroje zpráv o koncentraci německých vojsk za nevěrohodné, ale vláda s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila [Zeman].

Facit: Beneš musel vědět, že mobilizace je casus belli. A to i podle stanov Společnosti národů. Proč riskoval ozbrojený konflikt s Německem, když se pozdě, ale ještě včas dověděl, že zprávy o koncentraci německých vojsk u hranic se nezakládají na pravdě? Československo by pak bylo v případném ozbrojeném střetu s Německem kvůli mobilizaci označeno za viníka, za agresora. V úvahu pak přicházejí pouze dvě příčiny: Buď mobilizace byla prevencí, demonstrací československého vojenského odhodlání proti možné secesi německých sídelních území po vyhlášení výsledků komunálních voleb, nebo Beneš aktivně jednal na přímý pokyn Moskvy a údajná koncentrace německých vojsk proti ČSR byla profesionální provokací sovětských tajných služeb. Podle Marxovy teorie totiž socialistická revoluce měla nejdříve vypuknout v průmyslově nejvyspělejší zemi, v Evropě tedy v Německu. Na tuto Marxovu myšlenku moskevští bolševici nezanevřeli ani po Leninově herezi (Lenin musel zdůvodnit anomálii, že socialistická revoluce vypukla právě v nepříliš průmyslově rozvinutém Rusku) a hodlali tomu napomoci válkou bez své účasti, aby pak ve válkou vyčerpaném Německu lehce dosadila sovětskou moc Rudá armáda.

Indicie 4

Maďaři tajně kontaktovali během války Brity přes polskou vládu v Londýně, od roku 1942 pak přímo, a informovali je, že „Maďarsko nezamýšlí klást odpor anglo–americkým či polským jednotkám, pokud se přiblíží k maďarské hranici a vstoupí do země… a je připraveno podniknout konkrétní vojenskou akci proti Němcům, kdyby se ukázalo, že je možné předem vypracovat praktický plán spolupráce mezi konkrétními armádami“. Nabídku Maďarsko zopakovalo oficiálně přes své ministerstvo zahraničních věcí a spojenecké diplomaty v Istanbulu 17. 8. 1943 s tím, že je také připraveno se spojencům vzdát a neklást spojeneckým vojskům odpor. Britská vláda 9. 9. 1943 maďarskou kapitulaci přijala s tím, že bude utajena do doby, než spojenecké armády postoupí k maďarským hranicím. Aby zabránili obsazení země sovětskými vojsky, byli Maďaři ochotni přijmout všechny anglo–americké podmínky. K Maďarům se posléze připojili i Rumuni. Britové a Američané začali tedy plánovat invazi na Balkán a průnik přes Maďarsko, Rumunsko, Slovensko a Polsko k Baltu [Nálevka].

Beneš si ovšem přál, aby Maďarsko, Polsko a Československo obsadili Sověti. Měl pro své přání i vlastní pádný důvod. Kdyby ČSR neobsadila Rudá armáda, nýbrž západní spojenci, pak by národy na územích obsazených anglo-americkými vojsky podle zásad demokracie rozhodovaly též samy o svém osudu, což bylo výslovně zakotveno v druhém bodě Atlantické charty podepsané v srpnu 1941 USA a Velkou Británií jako prvními. Poválečné vyhnání neslovanských menšin z ČSR by bylo také mnohem obtížnější. Kdyby ČSR osvobodila anglo–americká vojska, musel by Beneš po příjezdu do vlasti také s celou vládou, jak slíbil britské vládě, abdikovat a vypsat volby. Nemusel by se stát prezidentem a to nehodlal riskovat. Osvobození Československa z Východu mu naopak zaručovalo poválečné prezidentství, byť za cenu hození mnoha osob jemu blízkých přes palubu a zatažení země do sovětského vlivu [Nálevka]. Dalším následkem obsazení Československa západními spojenci by bylo obtížné obnovení předválečných hranic, protože zejména britská vláda se v této věci nehodlala vázat. Mohlo by se stát, že všechny národy, které před válkou žily v ČSR, by si mohly svobodně zvolit, ve kterém státě chtějí žít. Tím by byly ohroženy zejména svazek Čechů a Slováků a rozloha státu.

To vedlo k tomu, že Beneš při návštěvě u Roosevelta ostře vystupoval proti záměru spojenecké invaze na Balkáně – vylodění v nejsevernějším cípu Jaderského moře s cílem proniknout tímto „měkkým podbřiškem Evropy“ přes Terst do Maďarska, Československa, Polska, případně na Balkán, tj. být tam dříve než Rudá armáda, a tak jí přetnout cestu do Evropy [Nálevka]. Invaze by evidentně překazila sovětské plány s bolševizací Balkánu a střední Evropy. F. D. Roosevelt se v tajném dopisu Winstonu Churchillovi 11. 11. 1942 vyslovil pro otevření fronty na Balkáně a zastáncem této myšlenky byl až do Benešovy návštěvy USA v květnu a červnu 1943. Podle svědectví Ivana Herbena, jemuž Beneš o setkání s Rooseveltem v Bílém domě vyprávěl, kladl Roosevelt Benešovi i takovéto otázky: „Vy jste přece znalec Ruska. Myslíte si, že na konci války a po porážce Německa bude Sovětský svaz tak vyčerpán, že bychom mohli spojeneckými armádami porazit nejen Hitlera, ale také Stalina?“ „Myslíte si, že bychom mohli přes Berlín mašírovat až do Moskvy?“ Beneš ujistil Roosevelta „o nereálnosti takových myšlenek“ a zároveň mu tvrdil, že „Sověty se demokratizují, že se sbližují se Západem a že po válce budou loajálně spolupracovat se západními demokraciemi… tož, jak je vidět, přesvědčil jsem Roosevelta dokonale“ [Kalvoda, Brod]. Američané pak tzv. istrijskou operaci zamítli.

Facit: I když změna Rooseveltových názorů na SSSR a Stalina byla pravděpodobně z větší části Benešovým úkolem od NKVD, nelze totéž tvrdit o Benešově odporu proti spojenecké balkánské (istrijské) operaci kvůli dokonalému překrytí Stalinových a Benešových cílů. Jen důvody měli odlišné.

Indicie 5

Ke státní návštěvě Moskvy v prosinci 1943 si Beneš s sebou nevzal žádného člena vlády nebo státní rady v Londýně. Proč asi? Aby se nikdo nedověděl, co v Moskvě vlastně vedle podpisu spojenecké smlouvy dojednal? Co mělo zůstat utajeno?

Dodnes je nemožné stanovit, kolik oficiálních i polooficiálních jednání Beneš v Moskvě vedl, bylo jich zřejmě o dost více, než Benešův kancléř Jaromír Smutný, tajemník Eduard Táborský a vyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger zaznamenali [Brod]. Nedá se vyloučit ani Benešův podpis pod úplně jinými smlouvami nebo dokumenty neznámého obsahu. Pokud vyžadovaly ratifikaci, mohl je ratifikovat sám, což učinil s právě uzavřenou spojeneckou smlouvou, kterou ještě v Moskvě před odletem do Londýna sám ratifikoval [Kalvoda]. To znamená, že mohl uzavřít jakoukoliv další smlouvu, aniž s ní a s jejím obsahem seznámil vládu nebo státní radu. Podle svědeckých výpovědí se ví, že Beneš v Moskvě předložil sovětskému vedení čtyři memoranda, a to o odsunu Němců a Maďarů, o hospodářské spolupráci, o vojenské spolupráci, o československých požadavcích pro příměří. Texty těchto memorand předtím neviděla, tím méně projednala a schválila československá exilová vláda nebo státní rada v Londýně (sic). Beneš jim ani dodatečně ona memoranda nepředložil, jejich obsah je dodnes neznámý. Podle vzpomínek Eduarda Táborského se ví, že jedno z memorand obsahovalo požadavek na československou poválečnou okupaci Německa a Maďarska po boku velmocí, přičemž značná část vyhnaných z ČSR měla být přemístěna do oblastí pod československou okupační správou [Brod].

Facit: Členy československé exilové vlády a státní rady v Londýně Beneš s texty memorand ani dodatečně neseznámil, natož s tím, co vše v Moskvě dojednal. A oni se ani příliš neptali, snažili se ho nepopudit, protože byli na něm existenčně závislí. Beneš nejenže mohl měnit ministry podle svého uvážení, nýbrž každý rok smluvně obnovoval každému členu státní rady jeho členství [Feierabend]. Upadnout v Benešovu nepřízeň znamenalo ztratit obživu, klesnout ve Velké Británii na sociální dno, navíc být po návratu do ČSR podle zákona na ochranu republiky z roku 1923 odsouzen a uvězněn, což již tehdy jim známo bylo, nebo případně být ve vězení i zavražděn, což tehdy známo přirozeně ještě nebylo.

Indicie 6

Major Pjotr Zubov byl v roce 1937 pod diplomatickým krytím poslán do Prahy jako rezident NKVD, aby se stal řídícím orgánem Beneše. Po mnichovské konferenci dostal Zubov od Stalina instrukci předat Benešovi přes jeho sekretáře 10 000 US $ a pomoci Benešovi s jeho odjezdem do Velké Británie. Stvrzenku na příjem této částky podepsal Benešův tajemník Prokop Drtina [Sudoplatov]. Příjem peněz se pokládá za nezvratný důkaz zverbování i v případě nepřímého převzetí. Po Benešově odletu do Anglie byl Zubov povolán do Moskvy a zatčen. Důvodem jeho zatčení byl Benešův návrh Stalinovi prostřednictvím Zubova, aby SSSR poskytl subvenci ve výši 200 000 US $ na vojenský puč v Jugoslávii. Zubov od NKVD peníze dostal, odjel do Jugoslávie, kde zjistil, že důstojníci navržení pro provedení puče jsou nespolehliví dobrodruzi, neschopní něco takového provést, a vrátil se i s penězi do Prahy. Hlásil vše do Moskvy a na jeho vysvětlující telegram Stalin vlastnoručně připsal: „Ihned zatknout.“ Zubov několikaleté vězení přežil, byť jako invalida [Kalvoda].

V lednu 1948 nařídil Molotov Sudoplatovovi, aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a sám z úřadu důstojně odejít. Sudoplatov měl vyvinout na Beneše nátlak pomocí stvrzenky na oněch 10 000 US $ z roku 1938 podepsané Benešovým tajemníkem Drtinou. Sudoplatov si vzal s sebou do Prahy právě Zubova. Ten se k Benešovi dostal, vzkaz mu vyřídil s tím, že nemá vyčkat jeho odpovědi [Sudoplatov]. Následné počínání Benešovo tuto hypotézu potvrzuje.

Valerijan Zorin 19. 2. 1948 přímo z letiště navštívil ministry Jana Masaryka, Františka Tymeše a Václava Majera. Poslední dva ministři z ČSSD pod jeho tlakem podali přece jen demisi, byť podle protokolu nedemitovali, nýbrž byli zproštěni úřadu [Veber]. Teprve nyní nastala kýžená situace, kdy odstoupila nadpoloviční část vlády, tedy tudíž celá československá vláda měla za povinnost odstoupit. Benešovým úkolem podle ústavy, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo rovnou vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů porušuje ústavu. Gottwald bez ohledu na výsledky posledních voleb vládu doplnil a v ní zasedlo již 13 komunistů.

Facit: Beneš zcela ignoroval československou ústavu a bez protestu přepustil komunistům, tedy i Moskvě, moc. Frekventovaná hypotéza snažící se jeho počínání vysvětlit je, že nechtěl zemi konfrontací s komunisty uvrhnout do občanské války. Jenže mohl jim moc přepustit a dát přitom najevo, že se od neústavního postupu distancuje. To neudělal. Jediným smysluplným vysvětlením pak je, že NKGB (nástupce NKVD) mu pohrozil odhalením jeho kolaborace a skandálem, pokud moc neodevzdá bolševikům bez odporu a protestu.

Do zpřístupnění ruských archivů se toho více nedovíme a pak pravděpodobně dojde ke snaze českých historiografů zatajit fakta stavějící Beneše do nepříznivého světla.

Zdroje:

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Feierabend, Karel Ladislav: Politické vzpomínky /I/, /II/, /III/. Atlantis, Brno 1996

Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998

Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London/New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999

Nálevka, Vladimír: Světová politika ve 20. století I., II. Nakladatelství Aleš Skřivan, Praha 2000

Sudoplatov, Pavel Anatoli, Schecter, Jerrold L., Schecter, Leona P.: Special Tasks: The Memoirs of an Unwanted Witness – A Soviet Spymaster. Little Brown, Boston, 1994

Veber, Václav: Jak to bylo s demisemi v únoru 1948. Paměť a dějiny, revue pro studium totalitních režimů 1/2009, Praha 2009. www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/005-010.pdf

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…