Děkuji za pozvání na dnešní konferenci, která se koná u příležitosti blížícího se 30. výročí pádu komunismu. Děkuji Českému rozhlasu a jejímu generálnímu řediteli, že se jejího uspořádání ujal. Mnozí z nás pronášíme v těchto dnech na nejrůznějších fórech doma i v cizině k tomuto tématu řadu projevů, ale kombinace zahraničních a českých účastníků, jaká se zde sešla dnes, je zcela specifická. Rád zde znovu potkávám prezidenta Lecha Walesu a připomínám si, že jsme se společně zúčastnili podobné vzpomínkové konference před pěti lety v Ženevě.
Pád komunismu, spojený v naší zemi s událostmi 17. listopadu 1989, je v každém případě největší událostí našich novodobých dějin. Byla to událost vysoce pozitivní. Vedla k radikální proměně našich životů. Umožnila rychlé zahájení hluboké politické a ekonomické transformace naší společnosti, která nám – jak si dnes a denně ověřujeme – umožnila stát se v relativně velmi krátké době normální, plnohodnotnou evropskou zemí. Právě o to nám po celou dobu komunistické nesvobody šlo. Vývoj po roce 1989 byl nesporným úspěchem a nenechme si tento náš pocit a tuto naši jistotu nikým vzít.
Cíle, které jsme si tehdy kladli, byly srozumitelné. Byla jimi svoboda, demokracie, tržní ekonomika a národní suverenita. Tyto čtyři atributy normální, vyspělé evropské společnosti jsme více než čtyři desetiletí postrádali. A velmi nám chyběly. Takto jsme si své cíle před 30 lety formulovali nejen my, v tehdejším Československu, dnes České republice, velmi podobně si je formulovali naši kolegové a přátelé v dalších zemích střední a východní Evropy.
Lišili jsme se v přídavných jménech, které byly těmto podstatným jménům občas přidávány. Svobodu jsme chtěli všichni, pluralistickou parlamentní demokracii také (místo tzv. lidové demokracie komunismu a místo tzv. liberální demokracie, kterou v současnosti hlásá novodobá evropská a americká levice). Chtěli jsme trh bez jej oklešťujících adjektiv a hlavně jsme chtěli národní suverenitu (místo brežněvovské omezené suverenity, která se skutečnou suverenitou neměla nic společného).
Tyto základní cíle byly – s různou rychlostí a s různou hloubkou a úplností – ve své podstatě realizovány. Proto jsme brzy získali pocit, že si nezasloužíme být – záměrně pejorativně – nazývány postkomunistickými zeměmi. Autoři tohoto výroku nás tímto způsobem vydělují ze západní Evropy. To jsem vždy považoval za neakceptovatelné. Svými základními politickými, ekonomickými a sociálními institucemi a svou nezpochybnitelnou příslušností k evropské kultuře a civilizaci jsme maximálně zeměmi exkomunistickými.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV