Oslavy 17. listopadu, i když já je spíše považuji za oslavy konce komunismu u nás než, za pouhé připomenutí onoho, letos stejně jako tehdy pátečního večera, jsou za námi. Měli bychom se vrátit k normálním tématům našeho dneška, i když mnoho z věcí, které máme se 17. listopadem spojeny, se zdá být dnes opět vysoce aktuální.

Už jsme opět v situaci, kdy pouhé hájení základních svobod, které si oprávněně spojujeme s listopadem 1989, vypadá téměř revolučně. Když vidím plejádu dnešních normalizátorů našich životů, jak se naparují se svými věnci na Národní třídě (my, kteří jsme k tomu byli neskonale blíže, jsme se nikdy neodvážili nic jiného než tam – potichu – zapálit svíčku), máme pocit, že nějaký další revoluční krok bude už velmi brzy znovu nezbytný.

Píše mi – po mých televizních vystoupení a publikovaných článcích k tomuto výročí – nemalé množství lidí, a ne úplně výjimečné jsou věty typu „prožil jsem desetiletí masových oslav února 1948, pak desetiletí oslav listopadu 1989 a teď čekám desetiletí oslav konce kapitalismu“. Odpověděl jsem autorovi, že „dnešní vývojovou změnu [to je jeho termín – pozn. VK] já také považuji za mimořádně vážnou, jenom nevím, jestli bude tak jasně ohraničená jako ty předcházející“.