Vladimír Pelc: Zapeklité omyly prezidenta M. Z.

16. 11. 2020 16:31

Na 62. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, která projednává státní rozpočet na rok 2021, vystoupil prezident republiky.

Vladimír Pelc: Zapeklité omyly prezidenta M. Z.
Foto: narsoc.cz
Popisek: Vladimír Pelc
reklama

Vládní návrh rozpočtu ve svém vystoupení prezident Miloš Zeman podpořil. Řekl mnohé podnětné. Sdělil také některé své omyly, na něž se v dalším textu zaměřím.

M. Z. *) A teď zde máme zapeklitý problém, který se jmenuje zrušení superhrubé mzdy a který zasahuje do výdajové struktury. Kolegyně a kolegové, neznám hloupější diskuzi, než je diskuze o zrušení superhrubé mzdy. Proč? Superhrubá mzda není nic jiného než způsob výpočtu základu daně z příjmu. V jednom případě k tomuto základu připočítáváte, jak víte, sociální a zdravotní pojištění a v druhém případě ne. A můžete si klidně vybrat. Stejně, jako když chcete měřit teplotu, můžete si vybrat Celsia, Fahrenheita, možná ještě Réaumura, pokud se to někde používá, ale v každém případě, ta teplota se tím nezmění. A pro to, co nazýváme superhrubou mzdou, je pouze důležité dosadit daňovou sazbu, která je součinem s daňovým základem, a výsledkem tohoto součinu je samozřejmě daňový výnos. To je všechno. Já nechápu, jak je možné, aby kvůli technikálii kvůli měření základu daně z příjmu se tady rozpoutávala taková diskuze, když podstata věci je někde úplně v jiném. Podstata věci je samozřejmě ve výši daňové sazby. … Uvědomuji si, že snížení sazby daně z příjmu na hodnotu patnáct procent zasáhne ekonomiku přibližně ztrátou 90 miliard ročně.

V. P. Diskuze o superhrubé mzdě, jejím zrušení, není hloupá – ovšem, aby nebyla hloupá tak musí být vedena kvalifikovaně.

Není pravda, že superhrubá mzda není nic jiného než způsob výpočtu základu daně z příjmu. Proč? Protože základ daně v modelu superhrubé mzdy je stanoven i z plateb, které příjmem poplatníka nejsou. Přesto, jako příjem fiktivní, základ daně též tvoří, a poplatník z něj daň z příjmů fyzických osob platí.

Superhrubá mzda byl pravicový útok na příjmy zaměstnanců. Ustanovení o superhrubé mzdě bylo do § 6 odst. 12 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, vloženo novelizací provedenou zákonem č. 261/2007 Sb. Jde o fiktivní zvýšení základu daně z příjmů ze závislé činnosti, které se vymyká hospodářské a daňové logice; v historii zdaňování v Evropě nelze najít s tímto institutem ani vzdálenou podobnost. Tato novelizace byla výsledkem pravicového ideologického uvažování (vláda ODS, premiér Topolánek); na tripartitním jednání zástupci podnikatelské ekipy tuto změnu tvrdě podporovali – ať zaměstnanci vidí, co za ně musíme platit. Důvodová zpráva vládního návrhu zákona uváděla, že kromě toho, že nemá být snižován příjem zaměstnance pro účely výpočtu základu daně ze závislé činnosti o pojistné, které sice sráží zaměstnavatel, ale které je povinen platit zaměstnanec, je nezbytné, kvůli dodržení daňové spravedlnosti, do základu daně zaměstnance zahrnout též částku odpovídající pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění, které z těchto příjmů podle příslušných zákonů je povinen platit zaměstnavatel. Přitom uváděla, že v tomto nejde o platbu pojistného zaměstnavatele za zaměstnance, a tudíž ani o příjem zaměstnance, a zaměstnavatel může tuto částku uplatnit jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což se týká jak zaměstnavatele – právnické oso-by, tak i zaměstnavatele – fyzické osoby. Změnu vláda zdůvodňovala též tím, že důchod ze sociálního pojistného je nezdaňován, takže se tímto opatřením neporuší daňová spravedlnost (vládní návrh zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, PSP ČR, V. volební období, r. 2007, tisk č. 222). Základ daně je tak zčásti tvořen fiktivní částkou odpovídající výši pojistného na sociální a zdravotní pojištění, které je povinen platit podle zvláštních právních předpisů (zákon ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákon ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění) z příjmů zaměstnance zaměstnavatel sám za sebe. V žádném případě tedy není pravda, že způsob zdaňování formou superhrubé mzdy je pouhá technikálie.

Tvrzení - V jednom případě k tomuto základu připočítáváte, jak víte, sociální a zdravotní pojištění a v druhém případě ne. - je na takové úrovni, že ho nelze interpretovat.

Příklad o měření teploty různými způsoby se do kvalifikované diskuze o superhrubé mzdě nehodí – teplota, ať je měřena jakýmkoliv přístrojem a vyjadřována v jakýchkoliv jednotkách reálně existuje. Základ daně v případě modelu superhrubé mzdy je zčásti tvořen položkami, které jako příjmy poplatníka reálně neexistují. Teplota měřená libovolným způsobem v jakýchkoliv jednotkách se skutečně tím (měřením) nezmění. V případě superhrubé mzdy se základ daně poplatníka, na rozdíl od běžné tvorby základu daně pouze reálnými příjmy, mění.

Tvrzení, že pro to, co nazýváme superhrubou mzdou, je pouze důležité dosadit daňovou sazbu, která je součinem s daňovým základem, a výsledkem tohoto součinu je samozřejmě daňový výnos je banální pravdou, která platí pro všechny způsoby tvorby základu daně a použité daňové sazby; pro kvalifikovanou diskuzi o superhrubé mzdě je zbytečná.

M. Z. Uvědomuji si, že snížení sazby daně z příjmu na hodnotu patnáct procent zasáhne ekonomiku přibližně ztrátou 90 miliard ročně.

V. P. Tvrzení není přesné: Jednak současná základní sazba daně z příjmů fyzických osob je 15% (viz § 16 zákona č. 586/1992 Sb.), není tedy potřeba ji snižovat; jde buď o její zachování, nebo zvýšení. Dále tvrzení, že daňové inkaso z důvodu odstranění tzv. superhrubé mzdy bude o 90 mld. korun ročně nižší, není způsobilé – reálný vliv může činit asi o dvacet miliard méně.

M. Z. Uvědomuji si, že na rozdíl od OSVČ nebo důchodců a dalších kategorií nedošlo k jisté úhradě, solidární úhradě, vůči zaměstnancům. A proto zde vidím rozumný kompromis spočívající v tom, že snížení této daně z příjmu bude časově omezeno dvěma lety.

V. P. Vůči zaměstnancům v případě koronadotací skutečně nedošlo k žádnému fiskálnímu benefitnímu plnění. M. Z. v projevu uvedl, že v případě zrušení superhrubé mzdy pouze na dva roky jde o kompromis; kompromis je, jak známo (musím té fráze použít, pan prezident ji také rád užívá), tedy kompromis jak známo označuje nenaplnění očekávání žádné z účastných stran, nenaplnění žádné z kladných možností, jež jsou uskutečnitelné – nebo alespoň většiny z nich. Zrušením superhrubé daně při zachování 15% sazby daně nedojde ke snížení daňového zatížení zaměstnanců s nižšími příjmy (nedojte tak k naplnění jejich očekávání); při zachování této sazby ušetří daňové výdaje výrazně výše příjmoví zaměstnanci; méně příjmovým zaměstnancům zrušení superhrubé mzdy nijak nepomůže. Lze, kvůli daňové spravedlnosti, volit jinou škálu daňových sazeb. K dalšímu nenaplnění dojde v případě fiskálu – daňové příjmy se z titulu zrušení superhrubé mzdy výrazně sníží.

Avšak zavádět uvedenou daňovou změnu, výhodnou pro výše a vysoce příjmové zaměstnance, která vytvoří propad daňového inkasa na dvě zdaňovací období, je nesmysl. V každém případě totiž platí, že daňová soustava má být stabilní, výrazné změny, navíc působící pouze do času, jsou špatné.

M. Z. Spočítali jsme s paní ministryní Schillerovou, že zrušení daňových výjimek a úlev by představovalo 380 miliard korun. … Zrušení daňových výjimek v této krizové situaci nedostatku reálných prostředků, nedostatku krve, je podle mého názoru cestou, jak ekonomiku ozdravit.

Přečetl jsem si program všech politických stran. Připomínám, že v programu hnutí ANO, ve volebním programu, se říká, že je třeba omezit daňové výjimky, se zcela pravdivým zdůvodněním, a sice že kdo neplatí daně, za toho ty daně musí zaplatit někdo jiný. Chceme-li daňovou spravedlnost, kolegyně a kolegové, pak by daně měli platit všichni. A žádné extrabuřty. Nicméně protože za každou daňovou výjimkou je nějaká lobbistická [správně česky má být lobbyistická; V. P.], nechci říci mafiánská, ale lobbistická skupina, tak se stalo, že když touto Sněmovnou procházel skromný návrh na odstranění daňové výjimky u dálkové dodávky tepla, podotýkám, že by to klienty stálo 25 korun měsíčně, tak za těchto 25 korun na barikádách padly hlasy poslanců a skončilo to nakonec tím, že daňová výjimka byla zamítnuta. Co dělat s výjimkami, které mají daleko delší dosah než 25 korun měsíčně. Ale to, co vám nabízím a co je krutá terapie, ale terapie, spočívá v těch 380 miliardách disponibilních prostředků, přičemž jsem si realisticky vědom, že všechno se prosadit nepodaří, ale jsou zde desítky miliard, které by byly k dispozici, samozřejmě za cenu, že ti, kteří dosud měli extrabuřty, je už dnes mít nebudou.

V. P. Především není zřejmé, odkud M. Z. těch 380 miliard vzal (o tvrzení, že je spočítal s ministryní Schillerovou, si dovolím s úspěchem pochybovat). Důvodová zpráva k vládnímu návrhu státního rozpočtu na rok 2021 takovou částku neuvádí (viz tisk č. 1067, kvantifikace daňových úlev ZDE). V září 2019 prezident hovořil, u fyzických osob, o 318 miliardách a kousek (viz).

Ale k věci: Moderní daňové systémy jsou na daňových výjimkách, řekněme obecně daňových benefitech, založeny. Patrně by nebylo vhodné vracet se do daňového středověku, kdy bezbenefitní daňový systém byl založen na dani z hlavy, z ohniště, majetkovém výmazném … a kdy zdanění plnilo pouze funkci fiskální; mělo tedy za úkol naplňovat pokladnici vladaře. Současné daňové systémy svým benefitním charakterem umožňují, kromě funkce fiskální, plnit potřebné úkoly společenské. Zdanění obsahuje širší aspekt, kupř. politický, sociální, ne jen základní, tj. rozpočtový, fiskální, či obecně veřejněrozpočtový. Daň je sociálním vztahem, politickou maximou i ideologickou platformou. Daň je vztahem společenským, z hlediska dílčích aspektů pak vztahem hospodářským. Daň je vztah komplexní, nejde jen o vztah daňového subjektu a veřejného rozpočtu (státu, samostatného správního celku), jde i o vztahy mezi lidmi, protože z různých důvodů existuje rozdílné zatížení daňových subjektů, jde o zprostředkovaný vztah (daňový vztah) mezi nimi, sociální vztah plynoucí z politické orientace společnosti. Daně jsou systémem sociálně-hospodářským, mají aspekty alokativní, distributivní a redistributivní, hodnotově motivační. Do jejich struktury jsou mnohdy vloženy prvky nefiskální, sledující jiné politiky (politiky zdravotní, populační, ekologickou, zaměstnanosti, podpory vývozu atp.). Pochopitelně, že ne všechny výjimky jsou dobré. U daně z příjmů fyzických osob tvoří segmenty sociálních a propopulačních benefitů, a benefitů ze sociálního zabezpečení asi pětadevadesát procent hodnoty (viz, 26. 10. 2019).

Tvrdit, že se dá státní pokladna doplnit o tři sta či více miliard korun zrušením tzv. výjimek, je tvrzení silně zjednodušené. Zjednodušené politické výkřiky o tom, že by se paušálně měly zrušit daňové benefity ve formě daňových zvýhodnění sociálních, propopulačních apod., a taková nekvalifikovaná paušalizace není na místě, není hospodářsky, sociálně ani politicky perspektivní. Daňové benefity nejsou rezervou, která by se mohla dostat do státní rozpočtu. Je to omyl. Návrhy na zrušení tzv. daňových výhod mají zpravidla antisociální charakter, jsou destruktivní vůči sociální situaci občanů, společensky kontraproduktivní.

Cesta paušálního rušení daňových benefitů by byla chybná. Hospodářství by mělo směřovat ke snížení daňového zatížení práce, obecně získávání zdanitelných příjmů (je tomu však opačně, složená daňová kvóta je vysoká), naopak by měla být více, ve srovnáním s příjmy, zatížena spotřeba. Několikanásobně by měly být inkasně vydatnější daně nepřímé ve srovnání s daněmi přímými. Daňový systém by měl více danit tvorbu negativních externalit.

Pan prezident uvedl, že za každou daňovou výjimkou je vždy nějaká lobbyistická skupina (v projevu je chybně lobbistická); v případě daňových benefitů pro fyzické osoby s příjmy ze závislé činnosti však takových lobbyistických skupin mnoho není – za zaměstnance se nikdo moc nepere, za zdravotně postižené apod., dárce krve etc. už vůbec ne – za nimi takové skupiny nestojí.

Příklad s výjimkou při dodávce tepla není seriózní, je to hospodářsky banalitní záležitost, a tento příklad v žádném případě nemíří k podstatě problému.

Označování daňových benefitů, tzv. daňových výjimek, za extrabuřty, je velmi mírně řečeno, zavádějící. Stejně je chybný názor, že chceme-li daňovou spravedlnost … pak by daně měli platit všichni. Je to omyl. Nebudeme se vracet do daňového středověku, když ohniště bylo ohniště, a z něho se platila paušální daň bez ohledu na to, kdo se u něho hřál. Kromě zásady všeobecnosti zdanění musíme dodržovat i další: zásady dostatečnosti daňového výnosu, únosnosti daní, rovnoměrnosti zdanění, neutrality zdanění, stability daní, efektivnosti a elastičnosti daní a kompatibility daňového systému. Daňová spravedlnost nespočívá v tom, že by daně měli platit všichni; zdanění je spravedlivé tehdy, když nemění důchodovou ani majetkovou strukturu poplatníků a jejich individuální situace (tzv. edinburské pravidlo).

Výzvy k paušálnímu odstranění daňových benefitů není terapie daňového systému ani resuscitace státní kasy; jsou to návrhy směřující k hospodářské destrukci.

*) Text vystoupení prezidenta M. Zeman je ZDE (11. 11. 2020)

Převzato z Profilu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Růžena Chrasteková: Čistému vše čisté

21:04 Růžena Chrasteková: Čistému vše čisté

Jakkoliv toto staré řčení kulhá na obě nohy, protože má v sobě velký díl naivity, pravdou je, že v p…