V naší historii jsme to zažili dvakrát. Za nacistického Německa a socialistického Československa. Mohu vzpomenout amerického novináře a reportéra Williama Shirera, který podával zprávy z nacistického Německa. Jak popisuje ve své knize Berlínský deník, při vysílání reportáží prostřednictvím rozhlasu za jeho zády stál německý cenzor a přesně sledoval, co vysílá. V případě nějaké závadnosti v textu okamžitě musel přerušit vysílání, popřípadě při zásadním pochybení by hrozil těžký trest. Samozřejmě texty musely být předem připraveny a schváleny. V tomto článku popisuji pouze důsledek, ale nikoliv příčinu. Nejsem historik, proto se mohu pouze zamyslet nad příčinou a tou je nenávist. Tato nenávist má většinou ideologický a fanatický náboj a samozřejmě je většinou namířená proti určité skupině obyvatel a staví je proti zpočátku většinové populaci. Je to klasický příklad mocenské posedlosti na ideovém schématu, kdy většinová společnost je ukolébána nemožností přicházejících pogromu a nepřipouští si, teď použiju název díla od Nassima Taleba, Černé labutě. Tím autor pojmenovává určitou formu nahodilosti, kterou by lidé mohli alespoň částečně předvídat, pokud by neměli potřebu utvrzovat se v tom, co chtějí sami slyšet.

Nenávist, o které jsem se výše zmiňoval, měla hlavní příčinu v neúspěšnosti jedinců, kterým vadila schopnost úspěšných, byli to majitelé průmyslových koncernů, bank, velkostatkáři, řemeslníci, umělci a další. Tento proces prokapával společností a způsobil diverzi vyspělého státu jako bylo Německo. Důsledkem tohoto rozkladu se stalo, že se bezvýznamný učitel stal druhým nejvlivnějším mužem třetí říše a malíř pokojů, psychopat, ve sportovní terminologií jedničkou. Poznámka pod čarou, německé elity, jak generálové, tak představitelé vojenské rozvědky, v jejímž čele stál admirál Wilhelm Canaris, tušili, kam se Německo řítí, tak připravili v roce 1938 zatčení Adolfa Hitlera a měli dohodnuto, že dožije v psychiatrické léčebně na uzavřeném oddělení. Bohužel tuto věc jim zhatil přílet britského premiéra Nevilla Chamberlaina. Přesto vojenské špičky v čele s admirálem Canarisem v roce 1943 se pokusili jednat o míru se spojeneckými mocnostmi, respektive s Angličany, zdroj paměti šéfa anglické rozvědky sira Stewarta Menziese, který ji vedl až do roku 1952. Materiály byly odtajněny až po padesáti letech. Toto varovné memento, kdy v návaznosti na ztrátu veškerých svobod v nejděsivějším konfliktu v historii lidstva zahynuly desítky milionů lidí, tak se plíživě jako pach minulosti vrací cenzura, zejména v západním světě.