Ale zpět. V době, kde začal vznikat Ústavní soud, jsem četl jakési pojednání, vztažené k německému ÚS, které bohužel nemohu citovat, byla doba „předinternetová“. Pokud si vzpomínám, tak se tam zmiňovalo, že ÚS je tzv. boží institucí, které je lépe se raději vyhnout. Jeho rozsudky jsou totiž, neopravitelné. Přestože jsou mnohdy chabě zdůvodněné, a někdy i prakticky, kontra legem.

Český ÚS vznikl, v „devadesátkách“, dnes braných jako, mírně řečeno „splašené“.
Popularita parlamentu nebyla ani tehdy moc vysoká, a tak zabíral argument, že je nutné mít něco, aby prostě poslanci si nemohli myslet, že mohou tzv. všechno. Opsaly se nějaké západní zákony, tuším hlavně ten německý. O tom, že se tím de facto zřizuje instituce, že právě která bude moci ono všechno, se nijak nepřemýšlelo.
Při čem to bylo i tak snadné. Již v prvých ročních studia práv, se studentům dostane do povědomí myšlenka, že spravedlnost mnohdy nelze kvalitně nějak „zvážit“, a že zákony nemohou postihnout celou realitu života společnosti. To by musely být prostě nekonečné, a tím pádem také neuchopitelné pro běžný život, a to ani v rukou odborníků, právníků. A navíc zákony jsou mnohdy poznamenány tvrdými politickými handly, které do nich zanášejí vágnost, neurčitost a parciálnost.

Nutno také explicite poznamenat, že soudci, kteří jsou nominováni do ÚS, jsou tzv. na vrcholu kariéry, zpravidla tam přicházejí z vrcholových pozic soudní soustavy. Takřka cíleně budovaná fikce téměř neomezené soudcovské nezávislosti, dokumentovaná lidovými rčením typu:
…rozsudek je vítězstvím soudce nad právem a dokládá jeho nezávislost i na spravedlnosti dokladuje to, že soudci si kolem sebe vytvářejí neprůstřelný skleněný zámek, který je dokonale chrání před reálným světem, ke škodě jich samotných.

V onom rozsudku, tedy podle terminologie ÚS, nálezu soudce Jirsa konstatuje, že přisvědčením podavatelům k ÚS by bylo porušeno legitimní očekávání. (k tomu např. ZDE). Tento pro neprávníka poněkud složitý text mj. říká toto: jde-li o zvláštní, více méně neopakovatelnou situaci je nutné, třeba i neabsolutizovat zákaz retroaktivity a pozor: nezamezit dalšímu vývoji práva! (což se ÚS systematicky snaží, omezit suverenitu moci zákonodárné, kdy parlament je suverénem vůle lidu, snad s výjimkou, že by páchal nové křivky).
Ony církevní restituce jakožto takové prakticky demonstrativně splňují ono pravidlo vyjimečnosti, oproti jiným, např. pracovně-právním kauzám, které doputují až k ÚS.