Zbyněk Fiala: České je lepší

22.01.2021 16:25

Zákon o povinném podílu českých potravin v nabídce řetězců je signálem toho, že problém je naléhavý a že jsme si ho konečně všimli. Špatným se stane až v případě, že u toho skončíme.

Zbyněk Fiala: České je lepší
Foto: Archiv autora
Popisek: Zbyněk Fiala, žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
reklama

Středa 20. ledna může vstoupit do historie. Nezapadne, že nový americký prezident Joe Biden jen hodiny po inauguraci ohlásil návrat USA k Pařížské klimatické dohodě a vnímá klimatické změny jako druhé největší nebezpečí pro lidstvo, hned po koronavirové pandemii. Zřejmě jde o globální tektonické změny v politickém myšlení, protože ve stejný den se utrhli i čeští poslanci a schválili zákon o povinném 55 procentním – a dále rostoucím - podílu domácích produktů v nabídce velkých řetězců. Zákon nesmírně potřebný.

Možná bych mohl ke stejnému dni zázraků přidat i čínské sankce proti bývalému šéfu CIA a nedávnému ministru zahraničí USA Miku Pompeovi, jeho spolupracovníkům, a nakonec i jejich rodinám. Už nesmějí vstoupit na čínskou půdu kvůli tvrzení z posledního dechu ve funkci, že Číňané páchají vůči Ujgurům genocidu. Může to mít podobný efekt jako očkování proti Covidu-19. Poskytnutí drobného vzorku široce rozšířeného neřádstva může rozběhnout proces imunity proti politice samolibého vyhrožování a vydírání. Byť Američanům nelze upřít, že toho o genocidě vědí opravdu hodně a zblízka.

Od středy by tedy mohl být svět lepší. Onen podnět k lepšímu dokonce možná přišel od nás, neboť zákon o povinném podílu českých potravin byl přijat ve chvíli, kdy si Biden ještě dělal poslední poznámky do inauguračního projevu - a kdoví, zda ho to nepovzbudilo k radikálnějšímu vystoupení na ochranu planety.

Pokud jde o ty české potraviny, provázené od té chvíle kvílením reprezentantů potravinářského podnikatelstva, včetně samotného premiéra, to nejjednodušší je zřejmé na první pohled – rajčata, která se nemusí před prodejem dovážet dva tisíce kilometrů, nenarazí na zavřené hranice a mají menší uhlíkovou stopu. A protože žádné vlastní velké obchodní řetězce nemáme, je namístě změnu prosazovat povinně.

Ale jde to i jinak. Čtu si v předmluvě francouzského ministra zemědělství, potravinářství a lesů Stéphana Le Foll k příručce, jak upřednostňovat zásobování místními a kvalitními potravinami do zařízení kolektivního stravování. Odvolává se přitom na nové zásady veřejného stravování, které byly projednány francouzskou vládou 8. října 2014. Argumentace je následující:

„Ve chvíli, kdy velká většina francouzských spotřebitelů chce svými nákupy přispět k podpoře místní produkce, zařízení kolektivního stravování mohou sehrát významnou roli ve prospěch zásobování zblízka, potravinové pestrosti, respektování roční doby, a taky k hospodářskému a sociálnímu vývoji daného území. Je to způsob, jak kolektivně utvářet nabídku a měnit dynamiku vývoje na tomto území a zároveň společně přispět k přestavbě naší ekonomiky. Našim zemědělcům i našemu potravinářskému průmyslu to vrátí oprávněnou hrdost na to, že živí spoluobčany, a zejména ty na vlastním území.“

Za pozornost stojí několik prvků z tohoto staršího francouzského oficiálního prohlášení. Věc první, lidé to chtějí. Je to podníceno preferencemi spotřebitelů. Ti ovšem mohou vyjádřit své preference jen vůči tomu, co je na trhu. Jestliže se podstatná část české živočišné výroby vyváží na živo a dováží se potraviny z té části zvířat, které jsou cenově dostupnější, moc preferencí se projevit nedá. Totéž u českého mléka, které je zpracováváno v zahraničí.

Poměrně nedávná ministerská Zpráva o stavu zemědělství ČR 2018 („Zelená zpráva“) uvádí, že „ve vývozu se nadále prosazují zemědělské suroviny na úkor výrobků s vyšší přidanou hodnotou.“ Dotace toho roku představovaly více než 480 tisíc korun na (přepočítaného) pracovníka v odvětví, ale disparita mezd v zemědělství vůči národnímu hospodářství se přesto prohloubila na zhruba 78 % (čili berou o čtvrtinu míň). Problémy ve vztahu zemědělství k životnímu prostředí se zhoršují, zejména pokud jde o kvalitu půdy a její vodní režim, konstatuje zpráva.

České zemědělství je tedy strukturálně špatně nastaveno. Je to důsledek šíleného nápadu z 90. let zrušit jeho výrobní základnu restitucemi, které přenesly nadvládu nad rozhodováním ze (v tu chvíli už neexistujících) stranických sekretariátů na finanční investory. Ti se ukázali být ještě mocnější a bezohlednější, a navíc ještě žravější.

Vláda více stran zvýšila produktivitu zemědělství v korunách, nikoliv však ve prospěch těch, kdo tam pracují. Ziskovost je z větší části důsledkem toho, že spousta nákladů se prostě neplatí, a vlastně ani plně zaplatit nedá. Například degradace půdy na pouhý substrát, který pak vyžaduje stále více minerálních hnojiv, ochranných prostředků a energetických vstupů, takže produkce je stále nákladnější a stále hnusnější. Vyhlídky příštích generací na zdravou obživu jsou zároveň stále zoufalejší.

Čest výjimkám, ale to je neuživí. Dnes jsme o tři roky dál než popisuje tato Zelená zpráva a svět se za tu dobu opravdu radikálně změnil. Pandemie začala státy izolovat. Přichází nabídka anglické mutace koronaviru, která nás přinutí chodit ve skafandrech. Potravinová soběstačnost přestává být platonickým heslem zelených šíitů a vstupuje do arény politické nutnosti.

Francouzi si toho všimli dřív, snad že jsou více sepjati se svou národní kulturou, ve které jsou sýry a víno stejně důležité jako 0pera Bastille. Vedle individuálních spotřebitelských preferencí tam hrají velkou roli také zařízení kolektivního stravování, samozřejmě ve školách a různých sociálních nebo veřejných institucích, ale i restaurace a jídelny místního významu.

Francouzské průkopnictví nezapadlo, podobně se uvažuje i v Evropské komisi, jak ukazuje Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů ze dne 20. května loňského roku, které nese název Strategie „od zemědělce ke spotřebiteli“ pro spravedlivé, zdravé a ekologické potravinové systémy. Odvolává se na Zelenou dohodu pro Evropu a poukazuje na „neoddělitelnou vazbu mezi zdravím lidí, společnosti a planety“. Tato strategie má být součástí „spravedlivé transformace“, což je heslo, které by se mělo uchytit i u nás. Mluvme o demokratizaci zemědělství.

Zmíněná strategie poukazuje na fakt, že „během pandemie Covid-19 se ukázalo, jak je důležité mít spolehlivý a odolný potravinový systém, který bude fungovat za všech okolností.“ A pokračuje tím, že „díky této pandemii jsme si rovněž velmi dobře uvědomili vazby mezi zdravím, ekosystémy, dodavatelskými řetězci, spotřebními návyky a omezeními naší planety.“

Napadá mě, že tohle jsou hodnoty vyšší než „volný trh“ monopolních řetězců nebo finanční zisky, které se netýkají dolních 90 procent. Jestliže však zabráníme vyčerpání a zhroucení podmínek pro život civilizovaných lidí na této planetě, nakonec přece trochu pomůžeme i těm monopolistům a finančníkům, kteří by si jinak neškrtli. Obavy premiéra Andreje Babiše, že se na nás EU oboří (podobné tvrzení se podařilo vylákat také z několika partnerských velvyslanců), jsou proto liché. Ale musíme dát najevo, že to s tou „spolehlivostí a odolností potravinového sytému“ i „spravedlivou transformací“ funkčně hodně pochroumaného českého zemědělství a jeho zasazení do společnosti myslíme vážně.

Vedle dostatečné nabídky domácích potravin, o kterou se teď snaží postarat Poslanecká sněmovna, je největším pomocníkem domácích spotřebitelů také důsledná kontrola kvality nabízeného zboží. Od toho jsou laboratoře, ty fungují, musí však mít větší kapacitu a systematicky zveřejňovat výsledky, padni, komu padni. Druhou nohou kontroly je spotřebitelské hnutí, jeden z pilířů evropské integrace, avšak u nás jen přetížená protéza. Stát musí podpořit spotřebitelské hnutí například financováním seriózního časopisu, který se bude posuzování a porovnávání produktů věnovat. Pokusy tu byly, ale komerční. Tohle vyžaduje nestrannost. Téměř veřejnoprávní, byť tohle slovo je u nás stejně erodované jako ty nekonečné udusané lány.

A pak je tu samozřejmě potřeba podpořit nabídku kvalitních potravin. Těmi myslím potraviny organické, ale ty nabízejí jen dvě procenta českého zemědělství. Ve statistikách najdete vyšší číslo, pokud jde o podíl organického zemědělství, ale nenechte se zmást, většinu představují „trvalé travní porosty“, čili nic, leda tak občasná kravička. Půda se tam neničí, ale prakticky ani nevyužívá. Jedinou produkci představují dotace.

Potraviny zblízka znamenají decentralizaci. Spousta obcí už nemá ani vlastní hospodu, přišla o prodejnu i poštu a ruší se jim zastávka autobusu. Teď je možná složení obcí trochu odlišné od časů, kdy tam přežívalo pár nezdolných babiček se slepicemi. Lidi utíkají před pandemií k práci z domova, aspoň kdo může. Je možné, že si na to zvyknou a město jim přestane chybět. Pokud ovšem bude možné na venkově normálně žít. Hospodářské oživení zdola může začít od místních potravin a obnovitelných zdrojů energie. Musí však být šance to nějak zainvestovat.

Až nás tedy nějaký bruselský udavač postaví proti Evropské komisi a bude se vyjednávat, jak tu naši ochranu domácích potravin pojmout, jedinou dostupnou argumentací je, že to je dočasné opatření, dokud se nevybudují tržně konformní nástroje pro odstranění nevýhod domácí produkce. Až si lidé budou moci koupit kvalitní domácí potraviny i bez zákona, a budou vědět i od laboratoří, že jsou opravdu dobré, přestane zákon vadit, protože ani řetězce bez takové nabídky neuspějí.

Přesto by měly vznikat i české regionální řetězce, jeden takový funguje třeba v severovýchodních Čechách. Pochopitelně, rozjezd se možná neobejde bez státní podpory, například z části zemědělských dotací. Kvalitní domácí potraviny pak nemusí být dražší, když ubydou náklady na dopravu a zprostředkovatele. A pokud se jejich dobrý hospodářský výsledek promítne do vyšší životní úrovně místních lidí, bude tu zároveň makroekonomický přínos.

Nejlepší by bylo, kdyby si na to regiony vydělaly samy, ale pak je potřeba podpořit nejspolehlivější zdroj příjmů, místní elektrárny z obnovitelných zdrojů. Zákon o povinném podílu českých potravin v nabídce řetězců je tedy jen signálem toho, že problém je naléhavý a že jsme si ho konečně všimli. Špatným se stane až v případě, že u toho skončíme.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Vyvadil: Pane prezidente, díky

19:28 Jiří Vyvadil: Pane prezidente, díky

Vaše upřímná a tvrdá omluva za spoluodpovědnost za brutální bombardování Srbska je v dnešní době vel…