Zbyněk Fiala: Česko a Evropa sto plus

Podzimní Pražská bezpečnostní konference pod názvem Česko a Evropa sto plus protáhla do budoucnosti úvahy, které provázely oslavy století republiky. A znovu je vykolejila z obvyklých klišé, o což se snažili jak tradiční organizátor Miloš Balabán se svými spolupracovníky ze Střediska bezpečnostní politiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, tak pestrá škála hostí.

První šrapnel do toho hodil Balabán v panelu, který se měl věnovat poučení z historie, a pochopitelně probíral i Mnichov 1938. „Nemá smysl věčně vzlykat nad Mnichovem,“ poznamenal, aby téma posunul k současnosti. „Mělo by nás to poučit o nesamozřejmosti našich spojeneckých vazeb. Tyto vazby jsou najednou zpochybňovány i zpoza oceánu, což je možné vnímat jako bezpečnostní hrozbu.“

Z toho pro mne plyne, že Evropa by se měla víc věnovat sama sobě.

Generál Petr Pavel , bývalý předseda vojenského výboru NATO se pokusil o porovnání definic bezpečnostních hrozeb v NATO, u nás a v Bílém domě. Zaznělo to na okraj debaty, až na konci diskuse:

„Aliance ve svých strategických dokumentech definuje dvě základní bezpečnostní hrozby: na jedné straně asertivní Rusko a jeho přístup, který ne vždycky respektuje mezinárodní pravidla, a na druhé straně terorismus se všemi jeho negativními projevy. Pokud budeme poslouchat pozice vrcholného představitele v ČR, tak je to pouze mezinárodní terorismus, o dalších hrozbách uslyšíme jen sporadicky.

Budeme-li poslouchat naše kolegy zpoza oceánu, tak ti dnes vidí na prvním místě jako bezpečnostní hrozbu Čínu, teprve potom to bude terorismus, a pak, třeba na třetím místě, možná, Rusko.“

Je to tedy dost komplikované. Generál přesto varuje, abychom nepodlehli mámení, že tyto problémy mimo se nám budou řešit líp EU a NATO.

Nový ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, či spíše jeho poradce, jehož podklady ministr odevzdaně četl, je velice opatrný a neříká tak, ani tak.

Napřed NATO:
„NATO je pro nás zásadním bezpečnostním pilířem. Navyšovat obranné výdaje k 2 procentům HDP do roku 2024. Budeme spolehlivým spojencem v misích a operacích NATOa EU.“

Ale je tu i debata o evropské obraně:

„Jsem rád, že v Evropě je dosahováno stále širší shody, že v Evropě je nutno posílit evropský alianční prvek, posílit akceschopnost EU, podílet se na obraně euroatlantického prostoru.“ Kam tedy skočit?

Kam se přiklonit?

„ČR nechce být stavěna mezi NATO a EU.“

Skočíme tedy oběma směry současně. A kde všude být ve střehu?

„Je nezbytné nazírat na zahraniční investice nejenom jako na přínos, ale taky na možné riziko pro naši bezpečnost.“

S tím bych nakonec souhlasil, kdyby to mělo vést k větší obezřetnosti nad podílem zahraničního kapitálu u nás, ale obávám se, že to tak myšleno nebylo.

Energetické bezpečnosti bylo překvapivě věnováno i hlavní vystoupení generála Pavla. Tvrdil, že „v ruských strategických dokumentech je energetika považovaná za zbraň“ a že „ruské pojetí geopolitiky vychází ze staré teze o ovládání střední a východní Evropy, a tím pádem Evropy jako světového ostrova a globální moci.“

Takže kdo má Česko, má Evropu, a kdo má Evropu, má svět? Vzpomínám, jak za revolučních časů v mrazivém lednu 1990 vlasaté hlídky nelitovaly zdraví a nocovaly na ledovém soklu sochy sv. Václava, neboť „kdo má sochu, má i Václavák, a kdo má Václavák, má i Prahu.“

Obecné úvahy ponechme stranou. To, o co tady skutečně jde je, dostavba Dukovan a Temelína: „Nikdo asi nezpochybní, že jaderná energetika v takovém rozsahu vytváří zcela jednoznačně závislosti nejenom na dodávkách paliva, provozu a likvidaci, ale v mnohem širším kontextu vytváří také závislosti v oblasti stavební, finanční, politické a jiné. Konkrétně v případě Ruska by mu dávala neúměrně velký prostor k rozšíření svého vlivu v ČR,“ varoval generál. Zároveň však upozornil, že bychom měli myslet na energetickou soběstačnost, protože v případné krizi nám nikdo nic nedá:

„Ochrana národních zdrojů a jejich maximální využití v době krize je také jedním z klíčových elementů odolnosti jednotlivých států. Takže budeme-li uvažovat o dalším rozvoji energetické báze ČR, po případném uzavírání některých zdrojů bychom měli být stále na paměti, že v případě krize energetická potřeba u všech našich partnerů se bude orientovat především na domácí spotřebu, a pak každý energetický zdroj, který bude k dispozici, se bude hodit.“

Vyznělo to jako ochrana uhelných elektráren, ale to se mi nezdá z bezpečnostního hlediska jako nejprozíravější. Mohlo by nás to vystavit nepřátelství zemí, které se snaží zbrzdit tempo klimatických změn. Napadlo mne, že o to rychleji bychom se měli chytit trendu energetické přeměny, který nám stále uniká, a který radí radikálně snižovat spotřebu a zbytek pokrýt obnovitelnými zdroji. Slunce a vítr jsou zaručený národní zdroj, ty přece máme svoje.

V dalším panelu o ekonomické bezpečnosti zazářil ekonom Jaroslav Ungermann, který teď působí jako poradce premiéra Andreje Babiše:

„Když se budeme bavit o bezpečnosti, jednou z komponent je voda. Řekněte mi, co se za posledních třicet let udělalo, aby ČR měla dostatečné zásoby a zadržovala odtok vody z našeho území. V podstatě nic. Je to především o struktuře zemědělské výroby, kolik humusu budete vracet do půdy, protože každý hydrolog vám řekne, že humus je zásadní pro to, aby půda byla dostatečně porézní a dokázala vodu vsáknout.

Zkuste taky dneska debatovat o tom, že by se někde měly postavit malé vodní nádrže, a já vám garantuji, že v tu chvíli se zvedne veliký odpor. K tomu je tu ohromná kůrovcová kalamita, která znamená odlesnění velkých ploch. Jak se potom bude vyvíjet adsorpční kapacita lesů, které drží vodu v přírodě?“

Ungermann se dále vyjádřil k tvrzení, že doprava patří ke zdrojům naší prosperity. Uvedl příklad z nedávné návštěvy Bulharska, které pamatujeme jako agrární velmoc. Zašel do Lidlu a zajímalo ho, kolik domácí zeleniny tam najde. Rajčata měli ze Slovenska nebo Itálie. Ta bulharská byla v malinké bedýnce, a byla nejdražší.

„Když se podíváte do českých obchodů, vidíte něco podobného. Dovážíme vepřové maso ze Španělska. A já jenom se tak ptám, kolik tisíc kamionů jezdí přes celou Evropu, vozí produkty – a říkáme tomu prosperita. Když to bude takhle pokračovat dál, tak nám ve skutečnosti zlikvidují zemědělství. Kolik máme soběstačnosti v obyčejném vepřovém mase? Méně než 50 procent. Nemluvě o tom, že když potlačíte živočišnou výrobu, nemáte pak humus do půdy...“

Nakonec ještě zaznamenejme Ungermannovu poznámku k bezpečnosti v jaderné energetice:

„Pro mne je bezpečnost v tom, že ten, kdo tu jadernou elektrárnu staví, už ji někde postavil, ta elektrárna skutečně funguje a funguje bezpečně. A je to elektrárna tři a půlté generace, ne dvojková generace, kterou nám někdo nabízí.“

Doporučil proto každému, kdo se zabývá bezpečností, aby ji zasadil do širšího rámce. Nemělo by v tom být příliš politiky, protože v řadě případů jde o ryze expertní, technická hlediska, která pak v té diskusi chybí. Politika nemůže vládnout nad ekonomikou, nemůže změnit techniku nebo matematiku. Tři a tři je vždycky šest, a je jedno, v jakém je to kontextu.

Vůbec nejzajímavější byla závěrečná debata o naší (bídné) připravenosti na Společnost 4.0. Tam zazněla poznámka, že české školství připravuje žáky leda tak na Průmysl 1.0 nebo nejvýš 2.0. Ale tomu se chci věnovat v samostatném příspěvku.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.