Podzimní Pražská bezpečnostní konference pod názvem Česko a Evropa sto plus protáhla do budoucnosti úvahy, které provázely oslavy století republiky. A znovu je vykolejila z obvyklých klišé, o což se snažili jak tradiční organizátor Miloš Balabán se svými spolupracovníky ze Střediska bezpečnostní politiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, tak pestrá škála hostí.

První šrapnel do toho hodil Balabán v panelu, který se měl věnovat poučení z historie, a pochopitelně probíral i Mnichov 1938. „Nemá smysl věčně vzlykat nad Mnichovem,“ poznamenal, aby téma posunul k současnosti. „Mělo by nás to poučit o nesamozřejmosti našich spojeneckých vazeb. Tyto vazby jsou najednou zpochybňovány i zpoza oceánu, což je možné vnímat jako bezpečnostní hrozbu.“

Z toho pro mne plyne, že Evropa by se měla víc věnovat sama sobě.

Generál Petr Pavel , bývalý předseda vojenského výboru NATO se pokusil o porovnání definic bezpečnostních hrozeb v NATO, u nás a v Bílém domě. Zaznělo to na okraj debaty, až na konci diskuse:

„Aliance ve svých strategických dokumentech definuje dvě základní bezpečnostní hrozby: na jedné straně asertivní Rusko a jeho přístup, který ne vždycky respektuje mezinárodní pravidla, a na druhé straně terorismus se všemi jeho negativními projevy. Pokud budeme poslouchat pozice vrcholného představitele v ČR, tak je to pouze mezinárodní terorismus, o dalších hrozbách uslyšíme jen sporadicky.