Do Maroka letím přes nesmírně chladnou Paříž, jako by ani nebylo 21. dubna, tedy měsíc po začátku jara. Ve Francii je sobota, den před nedělními prezidentskými volbami, ale ve městě není jediný volební plakát – všechny musely být do páteční půlnoci odstraněny a město zcela vyčištěno. Ani se mi nechtělo věřit, že jsou Francouzi tak poslušní a pořádkumilovní.

V Maroku jsem ještě nebyl. Před více než 50 lety jsem sem měl jet jako tehdejší juniorský reprezentant naší země hrát basketbal, ale zemřel král Mohamed V. a basketbalový turnaj byl kvůli státnímu smutku zrušen. (Po jeho smrti nastoupil král Hassan II. a v roce 1999 současný král Mohamed VI., s jehož bratrem se setkám v Rabatu.)

Přilétám do starobylého Fezu, který je jedním z nejzachovalejších středověkých měst arabského světa. Pochází z 9. století, jeho první stavby jsou z roku 818. Bylo vždy jedním ze sídelních měst marocké královské rodiny. V mešitě Kairuán vidíme nejstarší univerzitu na světě, založenou v roce 856 (tedy pět století před Karlovou univerzitou), kteá stále na stejném místě funguje. Pozorně jsme prošli zdejší nesmírně živou medínou (starým městem), která je jednou z největších na světě – srovnatelná s Káhirou. Žijí v ní statisíce lidí. Dvouhodinová procházka uvnitř medíny člověka velmi rychle přenese do arabského světa.

My jsme ubytováni těsně za zdí medíny v hotelu Palais Jamaï (z roku 1879), který je perlou arabsko-maurské, ale i španělsko-andaluské architektury. Velký vezír sultána Hassana I. si pro svou rodinu postavil sídlo, které se po více než století stalo hotelem. Mám prezidentskou, vlastně vezírskou suitu, která je prostě úžasná. Spím pod velkým baldachýnem a postel je tak vysoko, že jsou k ní schůdky. Nemohu nezmínit, že jsem byl ve 4.08 probuzen modlitbou muezzinů ze stovek mešit. Z hotelu je krásný výhled na staré město.

Ve Fezu se koná historicky první arabské regionální setkání nejvýznamnější a nejslavnější organizace světových liberálů, kterou je mimo veškerou pochybnost Montpelerinská společnost (jejíž světové setkání se koná letos v září v Praze). To, že je tato akce tady, bylo rozhodnuto již v roce 2008, ale nový smysl získala loňskými arabskými revolucemi (jejichž zaměření a budoucí vyhlídky mi ani zdaleka nejsou jasné). Kromě „starých“ montpelerinistů sem přijelo několik desítek arabských a afrických liberálů, ale i významných aktérů současných reformních (či revolučních) pohybů.