Pokud bude tento stát pokračovat v současném tempu utahování šroubů (jako např. v rostoucí míře kamerového monitorování občanů), máme reálnou šanci takovouto absurditu zažít. Jak jinak lze totiž hodnotit další z řady státem nařizovaných, pozvolně a nenápadně vnucovaných direktivních opatření, která mají usměrňovat naše jednání a určovat, co smíme, jak smíme a kdy smíme. Tentokrát zde máme geniální nápad na zavedení povinnosti nosit přilby na lyžařských svazích. Neupřímná hra na bezpečnost v zájmu všech i proti jejich vůli, to je oč tu běží.

 Stále si v tomto celém systému připadáte svobodně? Já nikoliv. Vnímám velmi citlivě každý zásah do soukromí a práva nakládat s vlastním životem tak, jak sám uznám za vhodné. Bohužel je takto citlivých relativně málo a státnímu aparátu, politikům a společnostem profitujícím ze státních zakázek se otevírá neomezený prostor dirigovat naše životy. Prostor, který se opírá o ignoraci laxní většiny mající mylný dojem, že se jich tento problém netýká. Majorita se nechává ukolébat metodou, kdy nám jsou svoboda a soukromí zcela pozvolně, nepatrnými kroky, odebírány. Tyto kroky však tvoří dohromady velkou mozaiku, na kterou se jen málokdo dokáže s nadhledem podívat. Finální mozaika, znamenající naši nesvobodu, svázanost, totální podřízenost státu, minimum soukromí a pouhou povinnost žít a tvořit pro blaho státu či jiného celku, jako by již byla dávno v jasných obrysech načrtnuta.