„Nechci se příliš zmiňovat o volbách na Slovensku, protože za poslední den prošla tato událost zkoumáním ze všech možných stran, zejména potom, když se nenaplnily sny většiny zejména televizních redaktorů a komentátorů,“ říká na začátek komentáře politolog. „TV vstupy skoro ještě celou neděli vysvětlovaly nám neinformovaným, co se na Slovensku vlastně stalo. Rozptyl jejich upovídanosti byl od odsuzování voličů, kteří volili jinak, než si bratislavské celebrity představovaly. Došlo i na urážky vítězné politické strany neobratně skrývané za neupřímnou povinnou diplomatickou zdvořilost. Skoro až komické bylo, když někteří obviňovali dokonce i účastníky anket různých agentur pro zkoumání volebních preferencí z toho, že dotazovaní neříkali pravdu o tom, co si ve skutečnosti myslí, ale že záměrně, zatím ještě nikoliv zločinně, tajili jaké názory doopravdy mají,“ dodal.
„Za starého režimu se říkalo, že příprava a plány jsou dobré, ale lidi nám je neplní. Skoro celý den se mnozí snažili vysvětlit, že Ficův Směr vlastně nevyhrál, ale že úspěšní byli jiní,“ podotkl.
Dopadly slovenské volby dobře?Anketa
Nezapomenul ani na výstup české hlavy státu. „Do tohoto kaleidoskopu nedorozumění se hodilo i proroctví českého prezidenta Pavla, že vítězství Roberta Fica způsobí zhoršení vztahů mezi Českou a Slovenskou republikou. To bylo spíše rezidentské než prezidentské, ale i hloupé, a někdo z poradců pana generála Pavla by měl dostat alespoň „zaražené vycházky“ na několik týdnů. Zpěv české hymny Kde domov můj? a slovenské Nad Tatrú sa blýská z kuloárů strany Směr bylo sice jen improvizací, ale důležitým vzkazem do Prahy, jak se dělá zahraniční politika,“ podotkl.
Přidal i tato slova: „Slovenské volby odsunuly z českého malého jeviště i pozoruhodné události ve Spojených státech a v kontinentální Číně, ale to nám jistě neuteče, protože se jedná o události definované na neurčito a jen se nám všechno trochu opozdí, aniž si toho kdo všimne.“
Stávky akademiků v Česku. Rezignovaly školy na autonomii?
A do jaké míry může být účinná stávka filozofických fakult? „Už dlouho nejsem v kontaktu se svou alma mater a dokonce se v poslední době snažím nezabývat děním okolo zejména filozofických fakult. Na FFUK v Praze jsem studoval, vystudoval, přednášel a byl krátkou dobu členem jejího akademického senátu,“ začíná své vyjádření na toto téma politolog. „Dokonce jsem byl i dvakrát přítomen projednávání a schvalování rozpočtu fakulty. Ale to bylo před více než dvaceti lety. Proto se mi zdá, že moje poznámka k nápadu těchto několika vysokých škol, které postupně rezignovaly na svou autonomii a nezávislost na státu, jsou něco jako knížecí rady. Když vidím, kdo dnes reprezentuje akademický personál mnoha univerzit a mezi nimi i filozofických fakult, musí být obezřetný ke všemu, co souvisí s jejich provozem a vědecko-pedagogickou úrovní. Některé nápady okolo změn a úprav studijních programů mi připadají jako degradace akademického vzdělání na úroveň středního školství a někdy se mi zdá, že je to dokonce záměrné. Stejně jako likvidace profesur oborů, které měly alespoň v Evropě srovnatelnou úroveň,“ dodal.
Fotogalerie: - Čekání na Fica
Jenže, jak se vyjádřit eufemisticky? „Kdo má přehled o názvech některých z nich, ví o čem se snažím ohleduplně mluvit. Možná že někdo bude překvapen mým tvrzením, že tato degradace studií na FF začala záhy po roce 1989 a podle mého názoru stále pokračuje. Jsou samozřejmě výjimky na univerzitách v Olomouci, Brně a na některých fakultách UK v Praze, ale to jsou opravdu jen výjimky. O jejich úrovni dnes rozhodují přímo i nepřímo státní úředníci, mj. i tím, že mají veškerou moc nad jejich financováním. A tak i filosofové, kteří se zabývají studií moudrosti – sofie, tuto činnost degradovali na filozofii, studia zofie, jakési služebné Žofky, jak můžeme číst na každé reklamní ceduli „filozofických“ fakult. Podle prohlášení některých filozofů, které jsem měl možnost zahlédnout, se zdá, že jim to nevadí, a že jde jen a jen o peníze v první řadě,“ konstatoval. „To je, podle mého názoru, marná cesta a dostane se jim možná nějakých drobků od ministra a ministerstev, ale na splnění jejich „vystávkovaných“ peněz z pochybného měšce státu asi nedojde. Asi se budou radovat některé „neziskovky“, jejichž existence univerzitám nevadila, a tak jim nesmí vadit ani stání v řadě u stejného státního a ministerského krmelce,“ dodal.
Koneckonců u nás si může každý vybrat politické uskupení
V České republice stále vzniká každým dnem spousta nových politických subjektů, jak si to vysvětlit? „To není nic nového a traduje se to už od konce 19. století. V tzv. první republice to pokračovalo a politických stran bylo několik desítek a stále vznikaly a zanikaly nové. Po Mnichovu to bylo neudržitelné a z moci úřední omezené a snad mnozí ještě víme, že redukce počtu politických stran navrhovaly všechny odbojové organizace vč. Obrany národa za druhé světové války. Bylo to v dnes málo vzpomínaném manifestu Za svobodu! Do nové ČSR! v roce 1941,“ uvedl politolog. „Odtud se tento princip dostal do Košického vládního programu a měl být účinný pro „období válkou zničeného hospodářství“. V roce 1948 toho obratně využil Klement Gottwald za souhlasu některých představitelů nekomunistických politických stran. Ten pak existoval až do roku 1990 jako politický systém bez opozice,“ dodal.
Fotogalerie: - Slovensko za časů voleb
A ještě přidal exkurz do historie: „Na jaře 1990 došlo k bouřlivému zakládání nových politických stran. Tento systém a způsob, který je definován i ústavou České republiky, platí až do současnosti. MV ČR založení politické strany v podstatě jen eviduje a nepamatuje, že by byla některá politická strana zrušena, natož zakázána pro něco jiného než neplnění povinností z hlediska evidence MV. Čas od času dojde k pokusu tento systém omezit, ale i tak byly doby, kdy bylo na MV ČR evidováno 60–120 politických stran (nevím, kolik jich je dnes, ale může to být něco mezi těmito dvěma čísly),“ konstatoval.
„Pokud se ptáte, proč tomu tak je, dovolím si odpovědět, že to umožňuje poměrný volební systém (u nás stejně jako na Slovensku) chápaný jako ochrana politického pluralismu.
Druhá příčina je triviální, ale možná ještě důležitější. Už od vzpomenutého konce 19. stol. se u nás vyskytuje největší počet „mistrů světa“ na kilometr čtvereční a jak víme, mistr světa může být jen jeden. Neschopnost politiků dohodnout se na společném programů dvou, tří nebo více politických stran je charakteristická a mnozí jsou přesvědčení, že na jednom hnojišti může kokrhat jen jeden kohout,“ dodává s úsměvem.
Psali jsme:
Samozřejmě nejde jen o české specifikum. „Není to jen naše zvláštnost, ale najdeme její podobu u sousedů bližších i vzdálenějších. Proto se čas od času objevují nápady zavedení většinového politického systému (u nás ho propaguje Andrej Babiš) a odkazuje se na anglosaskou tradici, podle které „vítěz bere vše“. To ale předpokládá jinou stranickou kulturu, protože rozdíly mezi jednotlivými nositeli originálních názorů a postojů sice nezmizí, ale jsou skryty uvnitř politických stran a jejich frakcí. Na Britských ostrovech a v britských koloniích se tato kultura kultivuje několik století, a stejně, jak víme z půvabného britského seriálu Jistě pane ministře nebo premiére! moc daleko se tam stejně nedostali. Jenom se podařilo skrýt frakční boje do politického zákulisí. A jak říká klasik – do parlamentu zvolení šampioni vedou další souboje za nás a zbytek národa se může pokojně věnovati hře v kriket,“ doplnil
Přidal i širší aspekt kontextu. „Z hlediska studií politiky je tak zvaný Rychetského syndrom pokusem o dílčí gottwaldovské ‚obrození národní fronty‘, ale dosti nedokonalé z hlediska občanů a až příliš dokonalé z hlediska vládní moci. (Protože se odpovědnost za vládní agendu až příliš soustřeďuje na malou skupinu osob, a ta za to může být trestána neprávem.),“ analyzoval. „Proto se zdají být poslední volby na Slovensku zajímavým pokusem, jak přirozeným způsobem snížit počet politických stran na sedm, samozřejmě za cenu opomenutí hlasů několika desítek tisíc voličů, které vzhledem k velikosti slovenského elektorátu tolik veřejnost neurážejí. Zvláště, když je neparlamentním stranám částečně honorována jejich účast ve volbách. I to je ale někdy zneužíváno jako politický byznys,“ dodal.
Fotogalerie: - Volebný vlak
Polský způsob revolty. Systémové změny s otazníkem
Všímat si lze i opoziční předvolební demonstrace v Polsku. A do jaké míry je pravděpodobná změna na této politické scéně? „Tentokrát dění ve Varšavě zasluhuje pozornosti, protože v něm hraje roli válka na Ukrajině a vztah členského státu EU k jejím institucím, které buď z nerozumu, anebo se zlým úmyslem se rozhodly této situace využít k posílení práv a moci svých byrokratických struktur. Není to nic, o čem bychom nevěděli, zřejmě jen polské volby akcelerovaly střet uvnitř polské politické třídy a vyvolaly zájem o to, jak si „v Bruselu“ představují, že by mohli Polsku a jeho občanům něco oktrojovat. Tato scéna je jednak větší než u nás doma, a také dynamičtější než v našem tak trochu retropolitickém systému,“ zmínil Zbořil. „Nedoluji si tvrdit, že tomuto politickému systému rozumím, ale Rzeczpospolita Polska (nezapomínejme na jméno polského státu) je řádově o několik pater výš, než naše přizdistrannost. A fenomén zbrojení nebo militarizace polské společnosti je také součástí tohoto vývoje. Už první agenturní zprávy tvrdí, že se zúčastnilo 100 tisíc osob, Tuskovi organizátoři, respektive jim nakloněná média mluví o jednom milionu. Asi budeme muset ještě počkat, abychom mohli hodnotit význam tohoto dění. Ale nebude to dlouho trvat, události se budou počítat ve dnech,“ dodal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
antigreen
