Má to s těmi Američany ještě smysl? Tereza Spencerová shrnuje týden, na který dlouho nezapomeneme

07.06.2018 8:12

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Rána za ranou pro zastánce nejtěsnější spolupráce s USA. Nejprve Donald J. Trump uvalil obchodní cla na EU, pak jeho velvyslanec pobouřil Německo, následně přijel do Rakouska, které bude předsedat EU, Vladimir Putin. Do toho problematická situace v Sýrii a začínající summit G7, který bude znamenat další trhlinu mezi Spojenými státy a zbytkem světa. To vše v rámci pravidelného shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz monitoruje editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. A přidává vtip na adresu našich budoucích vojáků v Pobaltí.

Má to s těmi Američany ještě smysl? Tereza Spencerová shrnuje týden, na který dlouho nezapomeneme
Foto: Radim Panenka
Popisek: Miloš Zeman, Donald J. Trump a Melania Trump

Za posledních 7 dní se skutečně „urodilo“. Začalo to Donaldem J. Trumpem, který se rozhodl uvalit obchodní cla na olovo a hlliník např. na Kanadu a Evropu. Využil kvůli tomu zákon z roku 1962, který umožňuje takový krok s ohledem na národní bezpečnost – protože zbrojní materiál potřebuje olovo a hliník, tudíž musí být americký. Justin Trudeau jen nechápavě sdělil, že nerozumí, čím Kanada představuje hrozbu pro národní bezpečnost USA. DJT nabídl jak Kanadě, tak EU, že klidně od tohoto kroku upustí, pokud oni uvalí na zbytek světa, hlavně na Čínu, stejná cla jako USA. To Jean-Claude Juncker odmítl. Co usuzujete z tohoto kroku? Hází nás DJT přes palubu? Nebo jen chce chránit zájmy USA a dodatečnou nabídkou nám vyšel vstříc? A ukázala EU odmítnutím zdanění Číny, že Čína zkrátka potřebuje víc, než si dokáže přiznat?

Anketa

Je dobře, že Zeman jmenoval Babiše znovu premiérem?

79%
21%
hlasovalo: 11204 lidí

Spojené státy vyhlásily obchodní válku proti Číně, Evropské unii, Kanadě a Mexiku současně, což je třeba mít na paměti, protože to ze všeho nejvíc připomíná slavné jiráskovské „Proti všem“. A víme, jak „proti všem“ dopadli husité. Nejsem ekonomka, ale mám silný dojem, že když nyní USA uvalují cla prakticky na všechny své hlavní obchodní partnery, a všichni tito hlavní obchodní partneři odpoví odvetnými kroky, vytváření nových pracovních míst a „zajišťování národní bezpečnosti“ v rámci „Ameriky především“ to snad ani nijak zásadně pomoci nemůže. Místo toho ale nastane v globálním obchodu totální chaos a z něho plynoucí ekonomický pokles „především Ameriky“. Je na jedné straně jasné, že USA nemohou už dál „přežívat“ s obchodním deficitem ve výši 40 až 50 miliard dolarů každý měsíc, ale současné ekonomické „válčení“ na všechny strany snad řešením být ani nemůže. I americké banky typu Goldman Sachs, které si ale v globalizovaném světě připadají jako ryba ve vodě a své rybníky si samy jistě nevypustí, varují před blížícím se ekonomickým kolapsem. Tož uvidíme.

Junckerovo odmítnutí, jít kvůli jakési americké úlitbě proti Číně, lze na jedné straně chápat jako uznání reality ve světě, v němž Peking hraje čím dál větší roli, ale může to být současně i vyjádřením nejistoty, zda má vůbec smysl věřit nějakým americkým slibům. Vždyť za Trumpa už USA stihly zrušit všechny možné dohody a vystoupit z řady mezinárodních organizací, což jim na důvěryhodnosti samozřejmě nepřidává. A tento proces jistě není konečný, protože si lze dost dobře představit, že až si nyní „napadené“ státy budou na Washington stěžovat u Světové obchodní organizace, namísto dlouhých diskusí nebo hádek vystoupí Trump i z ní...

Fotogalerie: - Malíř Faltýnek

Vernisáž obrazů Jaroslava Faltýnka nazvaná Staří b...
Vernisáž obrazů Jaroslava Faltýnka nazvaná Staří b...
Vernisáž obrazů Jaroslava Faltýnka nazvaná Staří b...
Vernisáž obrazů Jaroslava Faltýnka nazvaná Staří b...
Vernisáž obrazů Jaroslava Faltýnka nazvaná Staří b...
Vernisáž obrazů Jaroslava Faltýnka nazvaná Staří b...

Jako další Jobova zvěst zapůsobila návštěva Vladimira Putina v Rakousku. Zelený prezident Van der Bellen řekl, že Rusko je nutné pro evropský mír a že americký plyn je dvakrát až třikrát dražší. Mluvilo se i o zrušení sankcí proti Rusku, což otevřeně navrhl vicekancléř Strache. Jak číst politiku Rakouska? Chce být Rakousko mostem mezi Ruskem a Západem? Je to moudré?

Z rakouských prohlášení kolem Putinovy návštěvy mám pocit určité umírněnosti až racionality. Ano, americký plyn je pro Evropu násobně dražší než ten ruský, to není žádné tajemství, a Rakušané očividně nejsou ochotni zavřít před fakty oči a „raději se mýlit s USA, než mít pravdu s Ruskem“. Mimochodem, letos slaví rovných 50 let od první dodávky tehdy ještě sovětského plynu a dohodu o dalším odběru nyní podepsali až do roku 2030.

A ano, otázka sankcí je bolavá sice záležitost, ale jen tak ji – prostým zrušením sankcí – odmávnout nelze, protože anexe Krymu je anexe Krymu. Odmávnout ji by bylo pro Evropskou unii obrovskou fackou a plivancem do vlastní tváře. Možná, že k tomu dojde někdy, až tu bude komplet nová garnitura politiků, kteří se sami nepodíleli na majdanovském převratu, ale dnes je tu ještě příliš mnoho aktivních aktérů tehdejších událostí, aby byla změna sankční politiky myslitelná. A co víc, z hlediska Rakouska je otázka sankcí beztak spíš jen symbolická, protože Rusko je pro něj až šestnáctým obchodním partnerem, což značí, že až tak velké ztráty zase rakouské firmy asi nevykazují a Vídeň k žádným razantním krokům netlačí.

Přesto mi rakouské postoje, které se vyhýbaly hysterii na straně jedné a hurá politice na straně druhé, připadají sympatické. V době, kdy třeba u nás je Rusko vnímáno buď jen jako čiré zlo nebo naopak jen jako spása všeho myslitelného, je racionalita našich sousedů záviděníhodná. Svět totiž není nikdy černobílý a jen málokdy v něm existuje jen jedna možná nebo snad dokonce povolená cesta. Rakouské předsednictví Unie může přinést kýžené „zklidnění hormonů“, protože Rakušané mají pravdu i v tom, že Rusko je prostě součástí Evropy. Je to axiom; tvářit se, že tomu tak není, je naprostá pitomost. Neznamená to Rusku podlézat, ale snažit se ho akceptovat jako realitu, hledat racionální pozici, asi stejně, jako dnes Evropa zkouší kalibrovat své vztahy s USA… 

Do třetice všeho zlého pro zastánce transatlantických vztahů – nový americký velvyslanec v Berlíně ve výbušném interview pochválil evropské národní konzervativce a řekl, že je třeba bojovat proti mediálnímu establishmentu. To si třeba Anne Applebaum vysvětlila jako přímý útok na Angelu Merkelovou. A také řekl, že tím hlavním, čím ho DJT pověřil, je přinutit Německo zvýšit náklady na zbrojení. Že prý německá armáda je v tristním stavu a že by bylo hezké, kdyby se zapojila v Sýrii. Tak tedy: Má takto mluvit diplomat? Má Německo více zbrojit? Má se Německo zapojit v Sýrii? A jak moc tento gentleman poškodil vztahy mezi USA a Německem?

Bývalý šéf amerických tajných služeb James Clapper v týdnu připustil, že USA ovlivnily volby v nejméně osmi desítkách zemí světa, ale pozor, vždy se tak prý dělo výhradně ve jménu dobra pro dotyčné národy. A teď tu je americký velvyslanec ne v nějaké rozvojové nebo postkomunistické zemi, ale rovnou v Německu, který ovlivňuje tamní politiku, jako by se nechumelilo. Nejprve – a jistě jen pro dobro německého národa – vyzval německé firmy, aby okamžitě přestaly obchodovat s Íránem, jinak na ně dopadnou americké sankce, pak se pochlubil svou ambicí „podporovat evropské konzervativce a jiné lídry“ a na příští týden chystá slávu na počest rakouského kancléře Kurze, o němž mluví jako o „rockové hvězdě“. Zkrátka, ambasador Richard Grenell se nijak nežinýruje.

Upřímně, na otázky, jestli má Německo víc zbrojit, nebo se nějak víc angažovat v Sýrii, si především myslím, že se nyní Německo musí v první řadě samo najít. Ujasnit si, do jaké míry má smysl vnímat USA z jakési setrvačnosti dál jako spojence, vůči němuž je lépe vystupovat s vazalskou úklonou. Ujasnit si, do jaké míry je „trumpovšina“ jen fenoménem dočasným a jestli se vyplatí zatnout zuby, vydržet nějaké ty ústrky a počkat na to, jestli budoucí americký prezident třebas zase vrátí vše do pohodlných „zaběhaných kolejí“. Nebo snad globalizace opravdu dosáhla svého vrcholu a trend se pomalu, ale možná jistě od nadnárodních koncernů obrátí zpět k národním státům a zájmům? Nevěřím, že by příslušné analýzy v Berlíně k dispozici neměli, a tak podle budoucího postupu německé vlády poznáme, na co konkrétně sází. Prozatím platí, že Německo, Francie a Británie po sérii „velkých proslovů“ najednou jako by vyměkly a „požadují“ po Spojených státech jménem svých firem výjimku ze sankcí proti Íránu. Přeloženo, hlavní síly západní Evropy dál věří, že Trump svá rozhodnutí nemyslí vážně, pohladí je po hlavě a vše jim odkýve. No, uvidíme, jak je takový propočet správný.

Mezitím se samozřejmě ale vztahy Německa s USA kvůli velvyslanci zhoršují a čím dál víc politiků proti němu protestuje, ti dotčenější a naštvanější dokonce mluví rovnou o bezpodmínečném vyhoštění, protože kdyby něco podobného prý podnikal německý velvyslanec ve Washingtonu, už by tam nebyl. Někteří Grenella podezřívají ze snah rozbít nebo alespoň oslabit Evropskou unii, ale je pozoruhodné a výmluvné, že palba německé kritiky naráží na zdi Bílého domu. Ambasadoři jsou prý také lidé a v rámci svobody projevu mají právo říkat si, co chtějí, i když se to někomu nemusí líbit… Čili, Washington si za svým „rozbíječem EU“ stojí, z čehož pro Berlín – ale i pro Brusel – samozřejmě vyplývají další fakta ke studiu. A důvody k bolehlavu: vedle Putina jim tu Unii rozbíjí i Trump a nutno přiznat, že v poslední době ji rozbíjejí i každé další volby. A vlastně cokoli, s čím Unie přijde. K uzoufání. Maně se mi vnucuje starý vtip z minulých časů: „Znáte čtyři největší nepřátele socialismu? Jaro, léto, podzim, zima.“ Už se tomu blížíme...

V každém případě se ale zdá, že bez ohledu na současné přešlapování a rozhořčené výroky budou muset – po dekádách důsledného amerického vedení za ručičku – němečtí politici začít jednat samostatně, což samozřejmě není jednoduché. Už dávno zapomněli, jak se plave, a teď je někdo hází do rybníka... Ale nějak se k nově vzniklé situaci „postavit budou muset“, protože dělat mrtvého brouka jim nepomůže – co když Trumpa namísto impeachmentu zvolí podruhé? 

Západním zájmům neprospívají ani dohady o tom, že dojde k dohodě všech stran na vypořádání situace v jižní Sýrii. Jak to tedy vlastně je? Co se dohodlo?

No, cynik by řekl, že západním zájmům v poslední době neprospívá skoro nic, ale to jen tak reaguju na vaši otázku. A ano, otázka jihu Sýrie „nás“, Západ, znovu vyřadil ze hry, nebo lépe, ukázal „nám“ naše reálné postavení. V kostce: Rusko, Izrael, Írán a Sýrie se v zásadě dohodly, že na jihozápadě Sýrie, tedy u hranic se syrskými Golanskými výšinami, které Izrael anektoval, nebudou působit žádné íránské nebo hizballáhovské jednotky, a výměnou za to Izrael nebude nijak narušovat postup syrské armády k ovládnutí tohoto stále ještě džihádistického území.

Dohoda, která vznikla v Moskvě, nabízí další krok k ukončení války a zahájení politického procesu výměnou za přijatelné kompromisy od všech zúčastněných – Sýrie bude mít své území, Izrael „své“ Golany, Írán svůj vliv a posílený regionální status, Rusko své „všechno“ a USA možnost vrátit se (se souhlasem Izraele) k „Americe především“. Bez jasných vítězů a bez totálních poražených, s lehce pochroumanými vítězi a poraženými, jejichž rány ale snadno přebolí.

A tomu, že USA o Sýrii čím dál víc ztrácejí zájem, napovídá o skutečnost, že kývly na turecký tlak a přimějí „své“ kurdské oddíly, aby vyklidily Manbídž, Rakká i Kobani, což se rovná hození Kurdů přes palubu. Hodně se spekuluje, že Kurdy „prodali“ Saúdům k vytvoření jakési nové protiasadovské „armády“, ale bůh suď, jak to všechno bude. Zpráv, podle nichž syrští Kurdové vyhodnotili svou situaci a nabízejí Asadovi jednání, v každém případě rychle přibývá.

Neříkejme hop, ale poslední dny podle mého znovu posunuly syrskou válku k přece jen konkrétnějším závěrům.

Italská vláda vládne a její ministr vnitra Matteo Salvini rozhlásil, že migranti se mohou balit a že se přitvrdí vůči „výlovným“ neziskovkám. Premiér Giuseppe Conte naopak žádá, aby EU začala s přerozdělováním migrantů, kteří jsou v Itálii. Jak tento rozpor chápat?

On to podle mého žádný rozpor vlastně není, protože v obou případech je cílem „zbavit“ Itálii migrantů, rozdíl je jen v tom, kterým směrem. Mně na těch – a nejen italských – protiimigračních plánech zajímá spíš ta praktická otázka „jak“? Umím si vcelku snadno představit, jak „zaříznou“ zmíněné nevládní organizace, které „vozí“ migranty do Itálie. Když ale prohlašují, že se „zbaví“ třeba půl milionu lidí, tak co udělají? V první řadě, ty stovky tisíc lidí do Itálie přišly v mnoha případech jako do země zaslíbené, a sami se jistě dobrovolně kamsi do bezútěšných podmínek subsaharské Afriky vracet nebudou. Takže je bude třeba nejspíš asi nějak pochytat a navozit do nějakých táborů, které se z logiky věci jistě nevyhnou nálepce „koncentrační“. A má Itálie vůbec dostatek letadel nebo lodí a příslušných posádek a kapitánů (a samozřejmě policistů a vojáků), aby všechny ty vzpouzející se lidi někde hlídala a pak i někam odvezla? A i kdyby už kapacity záhadným způsobem nějak vykouzlila, čemuž nevěřím, kam je asi tak odveze? Vždyť u spousty migrantů není v první řadě vůbec jasné, odkud jsou, a navíc není vůbec jasné ani to, zda je budou příslušné africké státy chtít, nebo chtít zadarmo. Nedávný pokus Izraele deportovat africké migranty jasně ukázal, že najít „cílovou“ a ochotnou zemi, není žádná legrace, nebo lépe, že to vlastně ani nejde. Nebo bude stačit navozit je třeba do Libye nebo Maroka či Tunisu, tedy jen přes moře, a bůh s nimi?

A samozřejmě je tu pak i ona druhá možnost, tedy že si „italské“ migranty přerozdělí členové EU, což je ovšem „velmi zlý“ nápad, který může vést jen k dalšímu prohloubení rozporů uvnitř Unie. Není mimochodem bez zajímavosti, že už i kancléřka Merkelová – možná Italům na vztek – couvá od migračních kvót, že prý to byl hloupý nápad…

Nevím, zkrátka, všechny ty deklarace o boji s migrací, a že jich nyní v Evropě zaznívá spousta, neodpovídají na to nejdůležitější. Tedy zda jsou vůbec proveditelné. Samozřejmě za předpokladu, že nám náš novodobý humanitární jemnocit zabrání všechny je někde „potichu“ a „bez televizních kamer“ postřílet nebo nechat někde v poušti na pospas libyjským otrokářům. Že nám zabrání vrátit se k neliberální demokracii konce 19. století, kdy Británie doma sice pro své občany utvářela první občanská práva, zatímco v britské Indii za nezájmu demokratické britské veřejnosti desítky milionů lidí umíraly hlady. Nebo Belgie a Kongo, další šílený příběh tehdejších „evropských hodnot“...  

Součástí české politické diskuse je i požadavek našich spojenců z Pobaltí, abychom k nim vyslali naše vojáky na obranu před Ruskem. Vyslat, nebo nevyslat, co říkáte? 

To je moje oblíbené bizarní téma. Lotyšsko, které mělo podle dva roky starého sčítání necelé dva miliony obyvatel, od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 v důsledku emigrace na Západ ztratilo čtvrtinu všech svých občanů. OSN tvrdí, že do roku 2050 odjede dalších 22 procent. Estonsko má 1,3 milionu obyvatel a je tak srovnatelné třeba s Prahou, a od roku 1990 ztratilo 13 procent lidí, kteří odjeli na Západ. A Litva je dnes sice nejlidnatější – má skoro 2,9 milionu – ale do roku 2050 ztratí dalších 17 procent a do roku 2100 dalších 34 procent.

I bez výhledových čísel se bavíme aktuálně o celkem asi šesti milionech lidí. A s pokračující emigrací se bude logicky zvyšovat poměrné procento tamních ruských komunit, které v rámci svého postavení „neobčanů“ nikam moc emigrovat nemohou. Možná s výjimkou Ruska. Takže se tu nabízí výhled na to, jak chrabré oddíly NATO brání většinové pobaltské etnické Rusy před hrozbou ruské agrese, což mi připadá vcelku vtipné. Tedy, přinejmenším NATO v tomto případě ve své propagandě prokazuje určitý cit pro montypythonovskou filozofii.

A teď si představte, že Rusko – bez ohledu na veškerá ujišťování generála Pavla a dalších – dodrží slovo a nikdy nezaútočí. Proč by taky mělo útočit na své krajany, ne? Ale oddíly NATO tam budou na útok čekat a čekat... Císař Justinián kdysi vyslal 600 vojáků, aby střežili křesťanský – a mimochodem, dodnes funkční – klášter sv. Kateřiny v horách na Sinaji. A pak na ně on i jeho následovníci zapomněli. A vojáci, kteří vlastně neměli před kým klášter bránit, se nakonec zcela přirozeně smísili s místním obyvatelstvem a dnešní beduínský klan Gabaléjů v sinajských horách odvozuje svůj původ právě od nich... Zajímavá představa, co všechno se v tom Pobaltí ještě může našim vojákům stát.

Takže ano, vysílejme do Pobaltí vojáky a tanky a letadla a obrňáky. O to větší podivnost z toho nakonec vyleze. Pokud samozřejmě vynecháme tu krajní možnost, že rozpoutají skutečnou válku. 

Co bychom měli v nejbližších dnech sledovat?

Začíná summit G7. Ještě před pár lety k nim patřilo i Rusko, nyní se čeká, že se vlastně bude jednat o summit světové šestky proti USA. Čili, zavedené pořádky se drolí v přímém přenosu, a mechanismy, které kvůli skrývaným neshodám ani dříve nepřinášely žádné velké výsledky, se rovnou zadírají, protože neshody už skrývané nejsou...

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Takhle naletět, směje se Zdeněk Zbořil těm, co křičí kvůli ,,Zemanovu pálení trenek”. Osidlování EU Merkelovou? Pojďme se konečně ptát...

6:00 Takhle naletět, směje se Zdeněk Zbořil těm, co křičí kvůli ,,Zemanovu pálení trenek”. Osidlování EU Merkelovou? Pojďme se konečně ptát...

ROZJEZD ZDEŇKA ZBOŘILA Pálení spodního prádla na Hradě? O trenýrky nešlo. Doslova kouřová clona zast…