Politickou funkci lze v zásadě vykonávat trojím způsobem. Buď jako jeden velký večírek, kdy se politik soustředí na slavnostní koncerty, přestřihávání pásek na nových stavbách, kladení věnců a účast na recepcích. Ať již pořádaných jím samým, nebo někým jiným. Nebo jako na úřad, kdy vyřizuje a podepisuje došlé žádosti, různé spisy a lejstra, která mu podřízení či kolegové připraví k podpisu. Případně k odhlasování. Třetí způsob představuje provádění společenských změn, nebo naopak bránění tomu, aby k nim došlo. Třetí typ se vyskytuje velmi vzácně a označujeme jej slovem státník. Politik, který si chce zvolit tuto cestu, samozřejmě musí provádět i úkoly popsané v metodě dva. Od byrokrata se však liší tím, že umí říci „NE“. A hlavně, že pozná, kdy má říci: „Tohle nepodepíšu nebo neodhlasuji.“ A pak to taky udělá. I státník se účastní různých slavnostních akcí. Od dobře placeného kladeče věnců se však odlišuje tím, že i na vrcholné diplomatické nebo politické akci přemýšlí a je připraven reagovat na nenadálé situace.

Dobrý politik přichází do funkce připraven. Zná Ústavu a zákony, jimiž se při výkonu funkce musí řídit. Špičkový politik si umí najít i skvělé spolupracovníky a poradce. Nikdo totiž není schopen znát úplně všechno. Ani zvládat sám veškerou agendu, která se na něj v úřadu valí. Státník má však ještě něco navíc. Schopnost rozeznat problémy, které společnost trápí, anebo které se na společnost řítí, aniž si to řada lidí vůbec uvědomuje. A hlavně umí nacházet řešení těchto problémů. To se nadá naučit zpaměti podle pokynu poradců a imagemakerů. Státníka od obyčejných politiků a politikářů odlišuje právě tento vrozený a léty zkušeností vybroušený talent.

Problémy totiž často přicházejí zcela nečekaně. Nebo skrytě. Anebo odněkud, odkud bychom to vůbec nečekali. Na každého, kdo se nechá zvolit do politické funkce, dříve nebo později přijde něco, na co se nepřipravil. A často ani nemohl. Velkým státníkem je pak ten, kdo se v takové situaci umí správně rozhodnout. Pod časovým tlakem. Pod tlakem okolností. Nebo i pod nátlakem. Své by o tom mohli vyprávět všichni političtí matadoři.

Politikem se člověk stává zvolením do funkce. Že jde o státníka, to se pozná až v kritických situacích, které umí ve funkci vyřešit. Vzhledem k tomu, že nemáme křišťálovou kouli ani jiný nástroj schopný věštit budoucnost, tak se při svém rozhodování o tom, pro koho hlasovat ve druhém kole prezidentské volby, musíme rozhodovat aspoň podle toho, co nám kandidáti slibují udělat v případě krizí nebo rozhodování, jež očekávat lze. Zkusme se nyní zamyslet nad některými situacemi, které bude muset řešit prezident republiky, jehož si zvolíme za necelé dva týdny.
Prezidentské pravomoci, jak jsou obsaženy v článcích 62 a 63 Ústavy, lze v zásadě rozdělit podle dvou hledisek. Prvním je výlučnost pravomoci, neboli otázka, zda příslušný úkon činí prezident sám, nebo ve spolupráci s jiným orgánem veřejné moci. Druhým hlediskem, podle něhož můžeme rozdělit prezidentské kompetence, je směr, kterým působí. Takto lze úkony rozdělit na vnitrostátní a zahraničněpolitické.

Čistě výhradních pravomocí je jen několik. Patří mezi ně jmenování předsedy vlády v případě prvního a druhého pokusu. V těchto případech si může prezident vybrat zcela libovolně. Může klidně jmenovat i bezdomovce z hlavního nádraží. Třetí pokus už je však na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, takže jde o sdílenou pravomoc. Jmenování a odvolávání ostatních členů vlády prezident provádí na návrh předsedy vlády, takže jde rovněž o sdílenou pravomoc.