Politolog: ČSSD v roce 2011

1. 1. 2012 19:54

POLITOLOGOVÉ Přestože uplynulý rok nebyl rokem volebním, byl bohatým na události. ČSSD se na mnoho způsobů snažila čelit vládě a využívala k tomu všech nastrojů, které se jí nabízely. Strana zvolila nové vedení a personální šachy vyústily nezávisle na sobě v odchodu jednoho bývalého předsedy a návrat jiného bývalého předsedy do širšího vedení. Došlo i na programové debatu. Politolog Martin Polášek uplynulých 365 sociálnědemokratických dní sledoval a v následujícím článku stručně bilancuje.

Politolog: ČSSD v roce 2011
Foto: Hans Štembera
Popisek: Bohuslav Sobotka
reklama

Bilanční článek má svá pravidla. Nesmí být sběrem okamžitých asociací, nesmí ale být ani prostým výčtem veškerého minulého dění. Bilanční článek musí vybírat. Musí odlišit „pěnu dní“ od toho, co mělo obecnější význam, a/nebo co bude hrát roli také v budoucnu. A i v takovém případě je nutno, vzhledem k prostorovým možnostem, zvolit jen některá témata a jiná, byť podobně důležitá, odsunout stranou.

Další názory předních politologů ZDE

V této nelehké volbě jsem pro bilanční článek o vývoji ČSSD v r. 2011 vybral téma voleb a dění v zákonodárných sborech včetně výhledu na r. 2012, dále některé prvky vnitřního dění v ČSSD (sjezd a volba nového vedení, odchod Jiřího Paroubka, rozpad koalice ODS a ČSSD v Praze a vnitrostranický dopad této události) a nakonec jeden příklad jevů, které zůstaly z větší části stranou zájmu médií, které však mají do budoucna nemalý význam (projekt tzv. zelených knih a příprava střednědobého programu).

Volby a dění v zákonodárných sborech

Rok 2011 byl jedním z mála roků existence samostatné ČR, na které nepřipadl termín žádných řádných voleb. Přesto došlo k jedněm volbám mimořádným. V březnu 2011 proběhly doplňovací volby do Senátu, v němž se po smrti Jiřího Dientsbiera (bez politické příslušnosti, kandidát za ČSSD) uvolnilo místo za senátní obvod Kladno. Za ČSSD kandidoval Dientsbierův syn Jiří Dienstbier ml. a přesvědčivě zvítězil. ČSSD si tím udržela v Senátu absolutní většinu, kterou získala v posledních senátních volbách na podzim 2010. Díky tomu byl Senát jako instituce schopen fungovat ve svém nejvlastnějším smyslu, tedy jako brzdná pojistka proti zásadním krokům, podnikaným většinou v Poslanecké sněmovně. Z hlediska příznivců ČSSD je pak Senát jeden z mála nástrojů, kterými může reálně ovlivnit podobu přijímané legislativy a měnit či alespoň brzdit postup současné vládní koalice. ČSSD toho důsledně využívala a v r. 2012 se proto jistě pokusí nejen obhájit pozice v krajích, ale především obhájit svou senátní většinu (k čemuž ji bude stačit obhajoba nebo zisk 6 mandátů).

Podobně jako Senátu využívala ČSSD také Poslanecké sněmovny. Není zde prostor k tomu, abych rozebíral proti kterým vládním zákonům se postavila a z jakých důvodů. Připomenutí zaslouží v kontextu předchozího výkladu spíše procedurální vrchol těchto snah, tzv. obstrukce, k nimž ČSSD sáhla v listopadu 2011. Ať už posuzujeme obsah těchto obstrukcí jakkoli, volba to byla nejen legitimní, ale z hlediska ČSSD i naprosto logická. V dané situaci to představovalo prakticky jediný nástroj, kterým ČSSD v Poslanecké sněmovně mohla něco ovlivnit – tváří v tvář vládní většině v plénu a vládní kontrole nad klíčovými sněmovními výbory – , byť v tomto případe to znamenalo jen mírné zpoždění ve vládním harmonogramu, nikoli rozklížení vládní koalice a stažení zákona, k němuž v takových situacích někdy dochází. Navíc obstrukce měly posílit a patrně posílily obraz ČSSD jako důsledné opozice, stejně jako získat dostatek mediálního prostoru k prezentaci vlastních názorů.

Přestože role opozice v parlamentní demokracii je primárně kontrolní a vyvažovací, neb její kapacity (finanční, administrativní, personální atd.) umožňují právě jen tuto funkci – a to ještě stěží –, opoziční strany zpravidla některé zákony také samy iniciují. Nejinak ČSSD v r. 2011.
Velká většina jejích legislativních návrhů byla ale zamítnuta v prvním čtení. Přeloženo do srozumitelného jazyka, poslanci vládní koalice je nepropustili ani k jednání do výborů a k případným úpravám.

Před Ústavním soudem

V březnu 2011 Ústavní soud vyhověl stížnosti poslanců ČSSD podané v prosinci 2010, která se týkala vládního postupu ve věci reformních zákonů. Vláda na podzim 2010, ve snaze protlačit své zákony rychle Poslaneckou sněmovnou a zajistit jejich schválení Senátem ještě před tím, než do jeho lavic zasednou nově zvolení senátoři za ČSSD, vyhlásila totiž stav legislativní nouze a omezila tak rozsah debaty, v případě Senátu pak i možnost nově zvolených senátorů do debaty zasáhnout. V dubnu 2011 Ústavní soud vyhověl i další stížnosti ČSSD, podané současně se stížností předchozí a sice stížnosti, jíž se napadalo retroaktivní snížení a zdanění stavebního spoření.

Z hlediska příznivců ČSSD měl tento postup nemalý význam i po stránce obsahové – jakkoli tím vládní zákony nespadly pod stůl, jejich přijetí se protáhlo a účinnost oddálila – , ale já vidím jako podstatnější procedurální rozměr problému. Stížností k Ústavnímu soudu a jeho rozhodnutím bylo potvrzeno, že žádná okamžitá vládní většina – např. většina dosažená v okamžiku jedněch voleb – nemá právo měnit ku svému prospěchu „pravidla hry“ a omezovat kontrolní funkci opozice (v tomto případě využívat nouzových nástrojů legislativního procesu) v situaci, kdy jde pouze o větší pohodlí jejího vládnutí.

XXXVI. sjezd ČSSD, volba nového vedení a Sociální demokracie pro 21. století

Na březnovém sjezdu ČSSD bylo zvoleno nové vedení. O předsednický post se utkali dosavadní první místopředseda strany Bohuslav Sobotka a hejtman Jihomoravského kraje, předseda Asociace krajů Michal Hašek. Po stránce programové se oba soupeři lišili, rozdíly však nebyly zásadní. Spočívaly buď v akcentech, nebo – možná spíše – v míře instrumentálnosti, s níž k formulování programů přistoupili. Programy také nakonec nebyly tím hlavním, co rozhodlo o vítězství či porážce.

Síly obou kandidátů byly vyrovnané, jak o tom svědčil i průběh krajských nominačních konferencí. Po letech to byla zase jednou opravdu soutěživá volba předsedy ČSSD. Výsledkem bylo těsné zvolení Bohuslava Sobotky předsedou strany a sice na první pohled méně těsná, ale ve skutečnosti velmi napjatá volba Michala Haška prvním místopředsedou. Rovnováze sil odpovídaly i volby řadových místopředsedů. Ve straně v důsledku toho nepochybně existuje jisté napětí, ale hovořit o nějakém zásadním patu, který by ohrožoval fungování strany, nebo o latentní dvojkolejnosti sociálně demokratické politiky je velmi přehnané. Přinejmenším do krajských a senátních voleb v r. 2012 není vyústění tohoto napětí do podoby otevřeného konfliktu ani příliš pravděpodobné.

Jednoznačným vítězem jarního sjezdu byl Martin Starec, dlouholetý „muž aparátu“, který v r. 2006 opustil pro neshody s Jiřím Paroubkem post místopředsedy pro řízení (brzy poté byla jeho funkce úplně zrušena a nahrazena funkcí ústředního tajemníka, který na rozdíl od místopředsedy nebyl volen sjezdem a který měl úzký vztah především k předsedovi strany). Martin Starec byl na březnovém sjezdu do obnovené funkce místopředsedy pro řízení znovu zvolen. Především jeho dílem jsou velká úsporná opatření všeho druhu, která významně spoluovlivňovala chod i politickou strategii ČSSD v r. 2011. ČSSD k úsporám sice přistoupila již po parlamentních volbách v r. 2010 a inicioval je tehdejší ústřední tajemník Jiří Havlíček, s Martinem Starcem však tyto kroky nabraly na síle a získaly zároveň formální legitimitu.

Na sjezdu byl také přijat ideový rámec budoucího střednědobého programu, nazvaný Sociální demokracie po 21. století. Nejde opravdu o program v pravém slova smyslu, jde spíše o volbu jazyka, kterým má být budoucí program formulován. A jakkoli většina sjezdových delegátů věnovala po vypjaté volby vedení programovým otázkám jen malou pozornost, pozornost vnějšího pozorovatele si dokument zaslouží. Sám jej zde však nehodlám rozebírat. Jen bych upozornil na skutečnost, že zvolený jazyk je nápadně radikálnější, než jazyk starších programových dokumentů ČSSD. Přisuzuji to třem faktorům, spolu navzájem spojeným. Za prvé, radikálnějším naladění okruhu tvůrců. Za druhé, vlně finanční a hospodářské krize, která zásadním způsobem otřásla nejen postuláty neoliberální pravice, ale i řadou programových receptů dosavadní sociální demokracie. A za třetí, daleko radikálnějšímu postupu domácí pravice (Topolánkova a zejména Nečasova vláda), ve srovnání s jejím postupem předchozím.

Odchod Jiřího Paroubka

V říjnu 2011 opustil ČSSD Jiří Paroubek, který byl jejím členem od r. 1989 a v letech 2006-2010 stál v jejím čele. Pravda ovšem je, že říjnový odchod jen formálně završil vývoj, který započal odstoupením Jiřího Paroubka z postu předsedy strany po volbách v r. 2010 a významně akceleroval po sjezdu ČSSD na jaře 2011. Příčinu bych neviděl v programových neshodách. Opakovaná Paroubkova tvrzení, že ČSSD se posouvá doprava ztrácí na váze tváří tvář statistice hlasování v Poslanecké sněmovně, podle níž ČSSD hlasuje prakticky shodně jako Jiří Paroubek. Domnívám se, že hlavní příčina tkvěla na straně Jiřího Paroubka v potřebě většího prostoru, než jaký dostával jako řadový poslanec a na straně vedení ČSSD v malé ochotě takový prostor poskytnout, případně ve snaze nového vedení zřetelněji se oddělit od vedení starého, symbolizovaného především Jiřím Paroubkem.

Nejpozději od léta 2011 sám Jiří Paroubek sondoval možnost přestupu k ČSNS 2005 (Česká strana národně socialistická). Po jistých peripetiích ale nakonec zvolil odlišnou cestu - vytvořil novou politickou stranu LEV21 (Národní socialisté – levice 21. století). Ta je sice postavena na spojení s ČSNS 2005, její skutečnou páteř ale tvoří bezesporu bývalí sociální demokraté. Jednak tací, kteří byli spojeni s Jiřím Paroubkem jako poslancem za ústecký kraj, jednak tací, kteří s ním byli úžeji spojeni jako s  předsedou vlády nebo předsedou strany.

Z hlediska ČSSD je jistě odchod Jiří Paroubka a vznik nové levicové strany trochu nepříjemný. Jednak proto, že tím pokračuje poněkud neblahá tradice napjatých vztahů mezi ČSSD a jejich bývalými předsedy, která se s Jiřím Paroubkem již podruhé zhmotnila do podoby odštěpené politické strany. A jednak proto, že to přináší nového levicového konkurenta v situaci, kdy má ČSSD sice nakročeno k vítězství v příštích parlamentních volbách, ale ztráta několika málo procent může rozhodnout o podobě a programu příští vlády. Na druhou stranu, LEV21 patrně nebude konkurencí příliš významnou a pokud ano, pak spíše regionálně, než celostátně. Ani ne tak pro sílu ČSSD, jako pro sílu potenciálních konkurentů (Suverenita, SPOZ-Zemanovci, Severočeši.cz, částečně KSČM), kteří budou oslovovat podobné voliče.

Rozpad koalice ODS a ČSSD v Praze

Před koncem r. 2011 došlo ještě k jedné události, která významně ovlivnila vnitřní dění v ČSSD a která jej bude nejspíš ještě silněji ovlivňovat v r. 2012. Na podzim 2010, po komunálních volbách, se v Praze ustavila koalice ODS a ČSSD. Spolupráce nebyla snadná, již od počátku ji provázely problémy, její ukončení však bylo přesto překvapením a nesouviselo ani tak s povahou spolupráce, jako s vnitřními boji v ODS.

Vedlejším důsledkem rozpadu radniční koalice však bylo také rozkolísání pozice Petra Hulínského, dlouholetého radního a především dlouholetého předsedy pražské krajské organizace ČSSD. Hulínský se ocitl pod tlakem části vedení strany, především místopředsedy Jiřího Dienstbiera ml., který stál v komunálních volbách v r. 2010 v čele pražské kandidátky a odmítl koalici s ODS a předsedy Bohuslava Sobotky, který v r. 2010 Dienstbierův postup podporoval. Hulínský svou pozici v čele krajské organizace nakonec opustil. R. 2012 proto bude nejspíš znamenat jednak přeskupování sil v rámci samotné pražské organizace, jednak přeskupování sil a vytváření nových spojenectví v rámci celé strany v linii kraje-ústředí.

„Mluvte nám do toho“ : zelené knihy a příprava střednědobého programu

Konečně, rád bych zmínil alespoň jeden z jevů, který zůstal stranou většího zájmu, který ale pokládám za pozoru hodný.

Příprava programů je v domácích politických stranách zcela nebo z větší části interní záležitostí. Na přípravě se podílejí především straníci a to obvykle úzký okruh stále týchž straníků po delší časové období. Pokusy zapojit veřejnost do přípravy vlastního programu dosud měly buď podobu možnosti zaslat k hotovému programu nějakou připomínku, nebo podobu průzkumů veřejného mínění, jimž byl interně vytvořený program přizpůsobován. Projekt tzv. zelených knih jako formy tvorby střednědobého programu znamená v tomto směru zajímavou změnu.

ČSSD tentokrát nezačala tím, že by veřejnosti představila hotová řešení, celistvé kostky, které budou posléze formálně poskládány do podoby programu. Místo toho začala nastolením témat, která pokládá za důležitá a otázkami, s nimiž se obrací na sebe samu i na veřejnost (tzv. zelené knihy). Sama strana na ně současně nabídla pracovní odpovědi a vybídla veřejnost – chytrým sloganem „Mluvte nám do toho“ – k vlastním odpovědím, nebo kritice odpovědí daných stranou. Dělo se tak v cyklu menších kulatých stolů pro odbornou veřejnost a větších diskusních večerů pro veřejnost širokou, konaných ve všech krajských městech. Od léta 2011 byla tímto způsobem diskutována témata důchodové reformy, daňové reformy a boje s korupcí, částečně také zdravotnická reforma. Výsledkem debat byl první návrh pro danou konkrétní oblast, předložený na listopadové programové konferenci a určený k další diskusi.

V praxi se pochopitelně objevila řada problémů. Od toho, do jaké míry bylo možno během diskuse „do toho opravdu mluvit“ až po zájem ze strany veřejnosti a skladbu přítomných (zdá se, že zatím ČSSD oslovila především své dosavadní příznivce, což patrně nebylo hlavním cílem). A je rovněž otázkou, zda hlavním podnětem byly podobné akce, které v nedávné době realizovali francouzští socialisté nebo britští labouristé a které byly neseny duchem občanské participace, nebo zda hlavní roli hrála ve své podstatě technokratická představa o ideálním procesu tvorby politiky (policy).

V každém případě se ale tímto projektem objevil v domácím stranickém prostředí nový zajímavý prvek a protože v r. 2012 hodlá ČSSD s projektem pokračovat v dalších oblastech, bude zajímavé sledovat, do jaké míry se tento způsob práce osvědčí a zda zakoření natrvalo.

Autor je odborníkem na sociálně demokratické strany.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Martin Polášek
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Protest! Trest za pravdu v ČR, píše Ben Kuras. A nemůže mlčet

14:11 Protest! Trest za pravdu v ČR, píše Ben Kuras. A nemůže mlčet

OBZOR BENJAMINA KURASE Boj s islámem se v Evropě vede od 7. století a neustále se vyhrocuje, píše pu…