Co vy a americký konvoj, který projede naší zemí?Anketa
Jak se vyvíjelo geopolitické postavení České republiky po jejím vzniku?
Pokud jde o geopolitickou pozici České republiky, panuje vcelku shoda v tom, že rozdělení Československa nás posunulo směrem na západ a vzdálilo od problematických končin východní Evropy. Ten příběh pak dál pokračoval vstupem do NATO a Evropské unie, to byly klíčové faktory, které znamenají, že Česká republika je v současnosti v geopoliticky nejlepší pozici, v jaké kdy byla. To ale nic nemění na tom, že ČR fyzicky leží stále ve střední Evropě, která je pořád průsečíkem mnoha různých geopolitických zájmů. Toto vědomí s událostmi posledního roku ožívá.
Objevují se u nás hlasy, že jsme příliš proameričtí a loajální k NATO, ze Západu ale spíš přichází kritika za opačný přístup…
Určitě je zapotřebí chovat se racionálně a věci kriticky hodnotit, nesledovat slepě jen jednu cestu. Myslím ale, že nejsme příliš proameričtí a že bychom za každou cenu neměli hledat jiné geopolitické směry. Obávám se, že trendy volající po takových změnách jsou jen důsledkem ztráty paměti a obecné lidské tendence hledat chyby na tom, co funguje a domnívat se, že lze jinde najít něco zásadně lepšího.
Říkat navíc o české politice, že je příliš proamerická, je úsměvné, protože taková není. Obecně sledujeme prozápadní kurs, jsme v tom směru loajální, ale rozhodně nejsme partnerem, který by slepě a nekriticky následoval Spojené státy a NATO, na to máme už příliš bohatou historii vzdoru a nespolupráce, jak je vidět třeba na kauze radaru v Brdech.
Nejde tady spíš naopak o dobrou paměť a vzpomínku na padesátá léta a rétoriku o americkém imperialismu, jestřábech atd.?
V jistých kruzích taková paměť jistě přežívá a v české společnosti je určitý segment lidí, kteří jsou výrazně orientováni na východ, na Rusko. Možná ale vycházejí spíš z ducha 19. století, kdy byl carský stát vnímán jako velký slovanský ochránce, a vyjadřují nedůvěru ke všemu západnímu. S takovými lidmi musíme počítat, ten obrozenecký duch v některých výrazně levicových kruzích přežívá a jistě souvisí i s následnou historií komunismu u nás.
Jak se s těmito trendy vyrovnávají další středoevropské státy, třeba Polsko?
Polsko se dá považovat za exemplární případ země s protiruskou a proamerickou orientací. I proto je při srovnání s Českou republikou představa, že jsme příliš proameričtí, nepřípadná. U Polska je očividné, že tam hraje obrovskou roli historická zkušenost a potýkání se s Ruskem jako zemí, která opakovaně narušovala polskou suverenitu a podnikala proti němu rozsáhlé akce. V současné polské zahraniční politice je patrná silná snaha odsunout ruský vliv co nejdál na východ . To se realizuje i skrze výraznou podporu demokratických hnutí v Bělorusku a na Ukrajině. Polsko se tak snaží vytvořit nárazníkovou zónu a je v tomto směru výrazným aktérem v rámci EU i NATO, vystupuje jako hráč, který odvážně formuluje východní politiku aliance a NATO tlačí k nekompromisnímu postoji vůči Rusku.
Docela jiný vztah k Rusku má současná maďarská vláda…
V Maďarsku pozorujeme určitý geopolitický příklon k Rusku. To zřejmě souvisí s obecně výraznější podporou pro nacionální agendu, která v Maďarsku vždy latentně existovala. Roli hraje i historická paměť, vzpomínky na Trianon a s tím související pocit permanentní maďarské historické křivdy, která byla po první světové válce na Maďarech spáchána. Z toho pak plyne pocit, že je potřeba nějaká náprava. Současné Maďarsko je něco jako "nemocný muž Evropy" – na jednu stranu se tiše předpokládá, že chování maďarských politických elit nepřesáhne určitou únosnou mez a stát zůstane ukotven v evropském prostoru, na druhou stranu je zde nejistota, zda nedojde k vývoji směrem od Evropské unie. Je to otevřená otázka.
Mluví se o ruských vlivech a zájmech v Evropě. Jakými prostředky je může realizovat?
Bezprostřední vliv ve střední Evropě Rusko nemůže realizovat za použití síly. Jiná věc je, že má výborně rozpracované PR i černou propagandu, a to jsou zbraně, které umí velice dobře použít jak na mezinárodním poli vůči zemím, které jsou předmětem jeho zájmu, tak uvnitř těchto zemí. To nese své ovoce a vytváří se podhoubí k ovlivňování veřejnosti, ta je pak ochotna akceptovat ruské názory anebo je považovat dokonce za vlastní.
Pokud jde o ekonomický způsob uplatňování ruského vlivu, nejde o nové téma, a Evropa se proto již dlouho snaží bránit diverzifikací energetických zdrojů. Tento problém se relativně úspěšně řeší ve srovnání se situací před dvaceti lety je vidět zásadní rozdíl. Ropnou zbraň sice ještě může Rusko dobře využívat, ale už ne v takové míře jako dřív, a tyto možnosti budou stále více omezené.
Psali jsme:
Jak vnímáte proruskou orientaci prezidenta Zemana?
Role prezidenta Zemana je velmi nešťastná a nejen v případě Ruska, ale ve vztahu k celé české zahraniční politice. Bohužel pokračuje "tradice" nekoordinovanosti a nekoncepčnosti mezi Hradem a vládou, prezident Zeman se často se dopouští výroků a akcí, které nekorespondují s českou zahraničněpolitickou linií. Proč má prezident takový postoj vůči Rusku, o tom raději nespekuluji, ale rozhodně si myslím, že nekoresponduje s realitou.
Prezident Zeman také vyzval k tažení proti Islámskému státu a v té souvislosti padla slova jako superholokaust…
Pokud jde o současné problémy konfliktu na Ukrajině a Islámského státu, v Česku převažuje názor, že je větší hrozbou islamismus. To je strašná chyba, ukazuje nepochopení míry nebezpečnosti problému. Jakkoli jsou projevy islámského fundamentalismu dramatičtější a spektakulárnější, není to věc, která by nás ohrožovala tak, jako chování Ruska, které nerespektuje mezinárodní právo a dohody. Fenomén Rusko je mnohem nebezpečnější.
Psali jsme:
A co názory, že k anexi Krymu Vladimira Putina donutil Západ, Jan Petránek mluvil v tom smyslu, že prý tam měly vzniknout expozitury CIA a ruský prezident se musel bránit?
Tohle tvrzení je zcela exemplární ukázkou přejímání ruské propagandy a navíc, obávám se, i ztráty soudnosti pana Petránka. Argument, že Rusko muselo vpadnout na Krym, aby v budoucnu nepřišlo o sevastopolskou základnu své černomořské flotily, není nepodobný argumentům, které hitlerovské Německo použilo k obhajobě útoku na Polsko. Pan Petránek třeba zapomíná říci, že to byl právě Porošenkův předchůdce Janukovyč, kdo Rusku notně nestandardní cestou prodloužil pronájem základny o 25 let až do roku 2042. Opravdu těžko si představit, jak nějaká "expozitura CIA" vytlačuje Rusko ze Sevastopolu, to je čirá fantasmagorie.
Velkou publicitu měla slova Vladimira Putina o připravenosti bránit Krym i s pomocí jaderných zbraní. Je to reálné, nebo šlo spíš o silovou rétoriku?
Myslím, že je to jen rétorika. Jedna věc je, co Rusko dělá, jiná, co říká. Už v době existence Sovětského svazu bylo běžnou praxí, že silácké výroky nebyly ani tak určeny světu jako spíš domácímu publiku. Měly ukázat, že SSSR je silný a stojí si za svým, měly posílit vnitřní soudržnost a oddanost myšlence jednoty. To, že dnes Putin mluví o jaderných zbraních, ale navíc slouží jako zdvižený prst pro svět – nezapomeňte, že tyto zbraně máme.
Jak se může pod vlivem ruských zájmů vyvíjet Evropa?
Rizika tady samozřejmě jsou, a to dost zásadní. Rusko má totiž za posledních patnáct let rozsáhlou historii zasahování do vnitřních věcí svých sousedů, ať už je to Moldávie nebo vztahy s Gruzií a podpora separatistických tendencí. To, co proběhlo na Krymu, je jen pokračováním této linie nejen ve větším měřítku, ale i s větším důrazem. Přikládal bych proto velkou váhu hlasům, které říkají: Dejme si pozor, aby další na řadě nebyly pobaltské státy s výraznou ruskou menšinou. Je velmi snadné si představit, jak v Lotyšsku a Estonsku najednou povstanou silné hlasy o utlačování ruských menšin a ohrožení Rusů volající po ochraně jejich nezadatelných práv. A pak vystoupí Rusko v roli jejich ochránce. To by nás stavělo do situace, která by hrozila přímým ozbrojeným konfliktem mezi Ruskem a NATO. Neříkám, že k tomu dojít musí, ale tento scénář není vyloučený.
Psali jsme:
Tématem pro celou Evropu je rostoucí imigrace a vliv islámu. Jak se lze vyrovnávat s nimi?
Často se ozývají reminiscence na huntingtonovské téma střetu civilizací ve smyslu jejich neslučitelnosti. Je to otázka nekoncepčního přístupu Evropské unie a jejích členských států. Imigrace tak, jak dosud probíhala, neznamenala vytváření multikulturního prostředí a soužití různých kultur respektujících pravidla zemí, kam imigranti přicházeli, ale spíš vedla k vytváření různých izolovaných kulturních entit. Za to jsou odpovědné právě vlády evropských zemí, které ve jménu politické korektnosti zapomněly na prostou selskou logiku lidského jednání a chování – pokud někdo chce přijít do cizí společnosti, je spravedlivé po něm chtít, aby respektoval její pravidla. Tuto logiku je dnes obtížné uplatnit vzhledem k tomu, jak kulturně, nábožensky i etnicky diverzifikované jsou evropské společnosti, zejména v bývalých koloniálních zemích.
Má tato situace ještě řešení?
Jsem optimista a myslím, že má, za splnění určitých podmínek. Za prvé by cesta měla vést přes maximální možnou regulaci imigrace – proč by měl mít každý, kdo dosáhne území EU, automaticky nárok, aby zde zůstal? Za druhé je nutné důsledně trvat na tom, aby imigranti akceptovali dodržování obecně uznávaných pravidel evropských států, a za třetí – snažit se všemi prostředky co nejvíce zakomponovat přistěhovalce do společnosti, aby se vytvořil tlak na pasivní přijetí většinových hodnot.
V souvislosti s islámem se objevují výrazné projevy nesouhlasu u nás, kde je minimum muslimů a ani imigrace nehrozí vytvořit zásadní problém. Jak hodnotíte aktivity, jako je třeba Islám v ČR nechceme apod.?
S velkou nevolí sleduji hlasy a názory, které se paušálně vymezují proti islámu. Tyto reakce jsou založeny na emocích, strachu a neinformovanosti. Nejsem nekritickým fanouškem islámského světa, ale o tomto prostředí něco vím, protože jsem v něm žil a mám osobní zkušenosti s různými arabskými zeměmi. Představa muslimů jako šílenců, třímajících v jedné ruce meč a ve druhé samopal s touhou zabíjet křesťany, je naprostý nesmysl. Většina muslimů nemá žádný problém, když jim řeknete, že jste křesťan. Je jasná dělicí linie mezi islámskou vírou a kulturou a extrémními projevy, které se v muslimském světě objevují. České reakce jsou esencí nepochopení a paušálního jednoduchého uvažování, které může vztahy jenom zhoršovat.
Extrémní projevy ale vycházejí z obecného strachu z islámu, ten je rozšířen poměrně široce. Jak k tomuto náboženství v Evropě přistupovat?
Je úsměvné, když někdo vnímá islám jako něco, co je úplně mimo evropskou tradici. Na Balkáně je jako náboženství etablovaný víc než šest set let a vnímat jej jako něco zcela cizího je nesmysl. Islám je sice okrajovou, ale přece jen součástí evropské kultury a je tedy součástí evropského prostoru už dávno. Pokud jde o imigraci, musíme počítat s tím, že u nás bude a budou zde i muslimové. Jak už jsem řekl, je nutné důsledně vyžadovat, aby přistěhovalci respektovali pravidla komunit, ve kterých budou žít.
Témata, o nichž jsme mluvili, poměrně ostře začala dělit českou společnost. Je názorově rozdělená společnost automaticky horší než ta, kde je klid a problémy možná latentně někde zrají?
Debata o tom, jestli je konflikt pozitivní, nebo negativní veličina, se táhne od antiky do současnosti a platí také, že každá společnost je nějak diverzifikovaná. Já bych se přihlásil k tomu vidět konflikt pozitivně jako něco, co tříbí názory, společnost žene dopředu, vyjasňuje pozice. Musí být ale splněna podmínka, že všechny strany respektují obecně nastavená pravidla.
Hrozí u nás posuny k extremismu?
Neumím si to u nás moc představit. Při pohledu na českou historii se domnívám, že je zde snaha hledat konsensus a nevyčnívat, česká společnost má dostředivou tendenci.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: David Daniel
