Na úvod si můžeme položit čtenáři či čtenářce s většinovou sexuální orientací či většinovou barvou pleti otázku: jak byste se cítili, kdyby byla vaše sexuální orientace znevažována a napadána, kdyby byli lidé vaši barvy kůže paušálně obviňováni?
Nečteme v novinách, že Češi kradli, případně Češi znásilnili, ač se obojí děje celkem často. Proto je vhodné, abychom nečetli ani o tom, že Romové kradli, případně Cikáni znásilnili. Nikdo nám nedává na odiv svou toleranci vůči heterosexuálům, nikdo nás tím medicínským slovem redukujícím na sex ani neoznačuje. Nikdo nás neoznačuje infantilizující zdrobnělinou, tak jako lesby („lesbičky"). Není na místě chtít rovnost? Tato otázka stojí v základech politické korektnosti.
Psali jsme:
Dělá problém Klausovi i Topolánkovi. Politická korektnost
Klaus: Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti
Sledujeme téma Romové v Novém Boru
Sledujeme téma Romové
Intimní věc?
Nazvěme postoje, které se zformovaly v síti od pražského arcibiskupa a prezidenta republiky až po nátlakovou skupinu DOST s vazbami na rasistické kruhy krajní pravice, od výkonných úředníků exekutivy až po obskurní náboženské blouznivce, politickou homofobií. Postoj českých politických homofobů adresovaný médiím nevyjadřují dobře výkřiky půlfašisty Bátory, ani slova sběratele vlastních kuriózních výroků Hájka. Otcem nejelegantnějších formulací v tomto ohledu je letitý mainstreamizátor postojů krajní pravice Roman Joch.
Jeho rétorika dokáže skvěle využít slovo často skloňované zastánce gayů a leseb: tolerance. Ano, my jsme tolerantní, říká Roman Joch, my přece nijak neomezujeme svobodu gayů a leseb dělat si doma za zavřenými dveřmi, co chtějí. Oni ale chtějí něco navíc, chtějí pro svůj způsob života úctu, chtějí privilegia oproti ostatním - opakuje poradce premiéra v řadě článků, které již k tématu napsal. Ve svém nejnovějším (http://joch.blog.idnes.cz/c/204394/Politizovat-sex-zaslapat-svobodu-slova.html) dodává, že je přece nevkusné politizovat tak intimní věc, jako je sexualita (svůj vytříbený vkus dává najevo tím, že sexualitu postaví hned vedle vyměšování).
Veřejné projevování intimních věcí - to zní strašidelně. Jenže je to přesně to, co většinová společnost zcela normálně dělá. Česká společnost, a najmě její křesťanská část, přece provozuje veřejné obřady jménem svatby, jejichž obsahem je mimo jiné veřejný slib týkající se zcela osobních, ba intimních věcí. Heterosexuále Jochu, proč nás obtěžujete projevy své sexuality a informacemi o své intimitě? Proč jste se zcela veřejně, nejen „před Bohem", ale i „před lidmi" ženil?
Psali jsme:
Havlova socioložka se pustila do Klause a Hájka
SLEDUJEME téma Hájek a homosexuálové
Manifestovat hrdost na svou sexuální orientaci a její projevy dává smysl v momentě, kdy je její hodnota zpochybňována. Proto působí hluše různé „Pochody pro rodinu" zaměřené proti gayům a lesbám, rodinu nikterak neohrožujícím (a naopak získávají věrohodnost demonstrace maminek protestující proti některým opatřením Nečasovy vlády, které rodiny, zejména chudší nebo vícedětné, postihnou, viz např.: http://www.podporarodin.wbs.cz/). Žijeme v situaci, kdy lidé gayové a lesby nemohou mít plnohodnotnou svatbu a adoptovat děti, v situaci, kdy konzervativci neútočí na záštitu danou primátorem kupříkladu nějaké výstavě moderního umění (ač ta jistě také nesplňuje jejich měřítka vkusu), ale právě akci gayů a leseb. Žijeme v situaci, kdy se řada i jinak úspěšných gayů a leseb bojí říct rodičům o své sexuální orientaci. Jinými slovy, žijeme v situaci nerovnosti. A v této situaci je akce, která ukáže život gayů a leseb v pozitivním světle, příspěvkem k dosažení rovnosti a překonání předsudků, které mohou řadě lidem kazit život. Tedy, je to věc, která je povýtce veřejná a politická, jak by heterosexuál Joch pochopil, pokud by se ocitl v situaci, kdy by mu společnost upírala právo adoptovat děti nebo kvůli předsudkům nemohl představit rodičům svou životní partnerku.
Svoboda slova pro státní úředníky?
Žijeme ve společnosti obětí - a konzervativci to už dávno pochopili. Namísto toho, aby hru na chudáčky hrdě odmítli, sami důsledně pózují v roli nebožáků, kterým jsou upírána lidská práva. Naposledy to formuloval právě Joch, když označil kritiky Bátory a Hájka za útočníky na svobodu slova.
Sám Joch přitom má velmi dobře vyvinutý cit pro působení v různých rolích - svého času zcela jasně napsal, že by Hájek pro své kontroverzní názory neměl být poradcem prezidenta Klause (http://joch.blog.idnes.cz/c/88156/Petre-Hajku-kdo-z-Bushovy-vlady-ma-jit-na-elektricke-kreslo.html). Měl pravdu - státu předávají jeho občané volky nevolky monopol užití násilí. Je jen logické, že vyžadují jakési záruky, že tento monopol nebude obrácen proti nim. Jednou z těchto záruk může být třeba to, že na vysokých postech nebudou sedět lidé, kteří jsou agresivně nepřátelští vůči části společnosti a vyjadřují to i jakožto nositelé svého úřadu. Bylo by zajímavé vědět, zda by Joch opakoval své floskule o „svobodě slova" i v případě, že by vysokým úředníkem na ministerstvu nebo spolupracovníkem prezidenta byl protikřesťanský horlitel, brojící proti tomu, že primátor převzal záštitu nad nějakou křesťanskou slavností.
Kdo říká tolerance, říká deviace
Jak v diskusi o Prague Pride připomněl například Petr Uhl, pojem tolerance je pro diskusi o gayích a lesbách nevhodný. Má pravdu. Pokud říkáme tolerance, říkáme tím, že tolerujeme něco, co bychom tolerovat také nemuseli, co je nám vydáno na milost - a zároveň něco, co toleranci potřebuje, co vlastně je tak či onak deviantní. Říkat, že společnost „homosexuály toleruje", je jednak často lhaním si do kapsy, kdy se za „tolerancí" skrývá pouhé neprojevované nepřátelství či ignorance, a jednak to poukazuje k Jochem často navrhované volbě mezi tolerancí na jedné straně a privilegii či úctou na straně druhé. Tedy k volbě, která zcela mate diskusi. Tolerance je příliš málo, úcta příliš mnoho. Gayové a lesby (a také další) potřebují rovné uznání.
Potřebují například rovné uznání, že mohou být dobrými partnery a rodiči (tak jako jimi mohou být heterosexuální rodiče) a zamezení překážek toho, aby mohli adoptovat děti. Česká společnost přiznává právo vychovávat děti ústavům, které sice není vhodné paušálně kritizovat, nicméně nemohou svým svěřencům poskytnout rodinnou blízkost a vzniká v nich deprivace. Výsledek? Až padesátiprocentní kriminalita bývalých chovanců ústavů. Nepřiznává toto právo stejnopohlavním dvojicím.
Pochopitelně, gayové, lesby a další nepožadují úctu, tu nemůže získat skupina. Úctu získají až jednotlivci. Úctu těch, kteří obdivují věrnost (a dlouhověkost) získají třeba sezdaní gayové po své diamantové svatbě. Úctu svých dětí získá stejnopohlavní pár, který je dobře vychová. Úctu těch, kteří obdivují svůdce (a svůdkyně), získá třeba nějaký lesbický protějšek Casanovy, až sepíše své paměti. Úctu těch, kteří mají v úctě překračování hranic mezi konstruktem mužského a ženského, získají ti, kteří svým životem dokážou, křesťansky řečeno, „dát svědectví" o tom, že to je možné.
Nikdo nechce po Romanu Jochovi a dalších politických homofobech, aby projevovali paušální úctu gayům a lesbám. Pokud ale nechtějí budit dojem, že jsou sexem posedlí vymítači části společnosti, měli by stejně jako všichni ostatní nahradit pouhou tolerancí rovným uznáním. Pokaždé, když budou v pokušení mít pocit, že se nejedná o rovné uznání, ale o něco víc, o privilegium nebo projev úcty, měli by si představit sebe samotné v analogické situaci.
Až to udělají, třeba si pak i pan arcibiskup uvědomí, že vztah gayů či leseb může být „zodpovědný, důstojný a krásný".
Autor je politolog.
K tématu politická korektnost
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ondřej Slačálek
