Tak tedy, americký Kongres nakonec schválil pomoc pro Ukrajinu za 60 miliard dolarů. Tanečky skončily. Na jak dlouho válku ještě tedy vidíte?

Podle ČT a dalších českých TV, které nás informovaly o všem, co se ve Washingtonu v těchto dnech dělo, to vypadalo, že to ještě bude trvat tak dlouho, dokud na to budou dohlížet předseda vlády ČR a jeho „tři králové“, kteří jej na cestě do Spojených států doprovázeli. Sice to vypadalo, že se o termínu bojů na Ukrajině a v jejím okolí dohadovali kongresmani a senátoři, ale většině českých expertů, kteří v těchto souvislostech vystupovali na veřejnosti, se zdálo, že válku už nebudou rozhodovat ofenzivy a boje o podzemní pevnosti a velká města, polní tažení na územích přeoraných protitankovými minami, tankové střety těch nejlepších strojů „západní“ provenience a „ruského šrotu“ uskladněného snad už z let druhé světové nebo alespoň studené války. Také začalo docházet k masivnímu sestřelování ruských bezpilotních zařízení, a jak si všimli mnozí čeští konzumenti českých dezinformačních médií, často ve větším počtu, než bylo těch, kterým se podařilo vzlétnout. Ukrajincům bylo odmítnuto nakoupit si famózní americké F-35, trochu bylo obtížné sehnat na evropském trhu dostupnější F-16, ale zato se autoritám českých ministerstev podařilo sehnat peníze na munici a střelivo, kterých se ještě před několika měsíci nedostávalo ani systematicky likvidované armádě Ruské federace. Na Ukrajině se objevily i další problémy v zásobování vojenských částí, ale zdá se, že v posledních dnech a týdnech se v tomto ohledu situace podstatně zlepšila. Těch slíbených více než 60 miliard USD ze státního rozpočtu USA, a předpokládejme, že něco přihodí i další spojenci, vypadá z hlediska ukrajinských politiků a generálů nadějně, i když si dovolím předpokládat, že se s touto částkou bude hospodařit hospodárněji než s půjčkami a dary Ukrajině v posledních dvou letech. Dovolím si proto myslet, že válku, o které zde mluvíme, neukončí větší nebo menší objemy zničeného železa, ale především lidský materiál, kterého se může oběma stranám začít nedostávat. Na ukrajinské straně by mohly pomáhat „administrativní soupisy“ branců obou pohlaví, a dokonce i po Evropě zatoulaní  běženci z Asie a Afriky. Na ruské straně by to mohly být žoldnéřské armády verbované tam, kde je početná lidská síla ještě schopná mobilizace.

V této souvislosti mne ale také zaujalo nadšení mladých lidí v některých evropských zemích pro snížení věku voličů na šestnáct let. Předpokládám, že i to by mohl být nový limit pro výkon vojenské služby, anebo jen dodatek k „administrativnímu“ soupisu branců. 

Takže, ptáte-li se – jak dlouho ještě, pak nemusíme být proroky a čestně prohlásit, že tomu bude tak, jak si budou neviditelní hybatelé lidskými osudy přát, a jak si viditelná gerontokracie bude myslet, že je to možné.

Náš parlament jednal o migračním paktu. Eurokomisařka Johanssonová ještě před začátkem jednání „pomohla“ vládě ujištěním, že povinné kvóty v paktu nejsou, nicméně „povinná solidarita“ ano. Jak se v tom tedy vyznat?

Je to sice velké téma dnešních dnů, ale zdá se mi, že řeči o něm vedou lidé nedůvěryhodní, a to jak ti, kteří mají přístup do mediálního prostoru, tak ti, kteří mají moc a sílu prezentovat a měnit svá a institucionální rozhodnutí. Navíc je veřejnost zavalena množstvím dutých slov, která sice mocně zní, ale nic neznamenají. Stále se ale opakují, až se stávají bezvýznamnými, stejně jako jsou bezvýznamní ti, kteří jimi veřejný prostor zahlcují. Není v silách jednoho člověka hledat v nich jádro sdělení, ale asi je to pravým účelem této slovní mlhy. „Povinná solidarita“ je tak neuvěřitelně bezobsažný blábol, že by měl být pro každého, kdo jej použije, jízdenkou nebo raději letenkou směrem nepaměti do propasti. Verbální prostoduchost, tak úzce spojená se zbabělou zlotřilostí, není jen vadou na kráse jedné eurokomisařky, ale dokonce snad i nedůstojným zveřejňováním podobně chaotických výkonů mysli. Pokud nejde o tajný plán destrukce vložený do předvolební evropské diskuse tajnými agenty z The Voice of Europe...