Rok 68 jinak: USA, pozor na příklad SSSR. Co znamenal 21. srpen pro Západ? Nic. Převratná reportáž v ruské TV

21.08.2018 7:48

Československo okupované roku 1968 k nějakému velkému zhoršení vztahů SSSR–Západ/USA nevedlo, přispívá do debaty o 21. srpnu historička a analytička Veronika Sušová-Salminen. Ta se věnuje i tomu, zda si máme „dávat pozor na Rusy“ a v rozhovoru s ParlamentnímiListy.cz zmiňuje novou reportáž ruské televize, která se vypořádává s invazí vojsk Varšavské smlouvy k nám.

Rok 68 jinak: USA, pozor na příklad SSSR. Co znamenal 21. srpen pro Západ? Nic. Převratná reportáž v ruské TV
Foto: Hans Štembera
Popisek: Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí okupace armádami Varšavské smlouvy. Akce byla nejen vzpomínkou na tyto události, ale připomněla také intervence současného ruského režimu

Je 50. výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Je pochopitelné, že výročí je mediálně široce akcentováno? Jde skutečně o trvající celonárodní trauma, nebo je jeho význam médii zkreslen?

Začnu od médií. Samozřejmě, že rok 1968 je v médiích nutně zkreslený, protože média nedokáží popsat složitost popisovaného světa kolem sebe. A ani se o to už nepokoušejí.Dnes převládá něco, čemu říkám „komiksová“ žurnalistika, která v podstatě vypráví příběhy boje dobra proti zlu. Komiksy jsou moderní mýty pro konzumenty. Takže je to taková mytologie, která se vejde, pokud možno, do titulku.

Fotogalerie: - Nezapomínáme. Protestujeme...

Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...
Demonstrace "Nezapomínáme. Protestujeme" k výročí ...

50 let od okupace vojsky Varšavské smlouvy je samozřejmě událost, kterou nejde přejít, i když nepochybně to dnes bude mít pro různé lidi různý význam. Ale obecně to určité trauma je, protože asi žádný stát nebude jásat nad tím, že k němu přijedou na tancích a reálně mu hrubě omezí jeho státní suverenitu i právo na vlastní volbu a vývoj. Navíc jeho vlastní spojenci. Tohle se tehdy v kostce stalo, ostatně to vlastně nepřímo přiznala Brežněvova doktrína tím, jak okupaci teoreticky ospravedlnila. Musela sama sobě vysvětlit oprávněnost zásahu do suverenity a práva na sebeurčení Československa slovy o „socialistické solidaritě“ a „fundamentálních zájmech“ jiných socialistických zemí a „vzájemné závislosti“ socialistického tábora.

 

Druhá věc je, když se takové historické trauma vezme a traktuje se v rámci komiksové žurnalistiky nebo jako politická agenda různých politiků nebo stran, či dokonce jiných velmocí.

Reformní komunisté dali lidem naději na lepší život, ale tuto naději zardousili zlí komunisté v čele s Leonidem Brežněvem. Čeští politici selhali a podvolili se, čímž uvrhli národ na 20 let do temnoty. Je tento výklad „zrady elit“ pravdivý? Mohlo vedení našeho státu situaci lépe „ustát“, kdyby bylo pevnější? Petr Pithart například hlásá, že kdyby Dubček a spol. odešli ze svých funkcí a kladli odpor, měli to Sověti těžší.

To je určitý občanský postoj k historickým událostem a jejich aktérům o tom, jak se měli zachovat, ale nezachovali. Myslím si, že ta slova jde vnímat spíš jako osobní vidění pana Pitharta, kterému bylo tehdy 27 let a z KSČ po srpnu odešel.

Z perspektivy Dubčeka a dalších, kteří byli tehdy v Moskvě, to asi vypadalo jinak. Okupace byla fakticky už ztrátou kontroly nad děním pro Alexandra Dubčeka a jeho spojence ve straně. Tam už nešlo nic moc ustát, maximálně mohli zkusit uhrát nějakou remízu. Mohli rezignovat demonstrativně, ale těžko by tím něco změnili. Když si přečtěte pozorně prohlášení „Dva tisíce slov“ a jeho kritiku politiky KSČ, tak prostě zjistíte, že normalizace byla skutečně určitým návratem k normě čili tady platilo spíš „něco shnilého ve státě dánském“. Myslím ale, že v srpnových dnech se dost obyčejných lidí zachovalo důstojně tváří tvář okupantům, takže bych o nějakém totálním podvolení nemluvila... A co se týče selhání elit, tak to je bohužel český problém, který se táhne našimi dějinami docela dlouho.

Ještě k tomu mezinárodnímu kontextu... Zcela otevřeně, jaká byla míra zájmu o naše záležitosti na tzv. Západě? Jak vypadaly tehdejší vztahy USA a západní Evropy k Sovětskému svazu?

V tomto ohledu to bylo poměrně strukturované. Byla to doba studené války, kde platilo poválečné uspořádání a rozdělení sfér vlivu, které se více či méně respektovalo. Zároveň probíhala mezi oběma bloky velmocenská soutěž v rámci strategické rovnováhy. Československo tak bylo v podstatě „zadní dvorek“ Sovětského svazu. Ostatně Washington před okupací naznačil Moskvě, že je to její problém. Samozřejmě, že pak okupaci náležitě odsoudili i v USA i v západní Evropě. Ta dělící linie sfér vlivu v Evropě byla tehdy dost jasná a nepřekročitelná. Jinak tomu bylo v případě tzv. třetího světa, kde se vedly buď proxy konflikty, nebo se provozovala praxe vměšování – v Latinské Americe, v Africe a samozřejmě v Asii. Rok 1968 byl například rokem Ofenzívy Tet, která dost otřásla americkou politikou a vůbec pozicemi americké armády ve Vietnamu.

Ve střednědobé perspektivě vývoje po roce 1968 a nehledě na dění v Československu i na vystupňování konfliktu ve třetím světě, směřovaly vztahy mezi USA a SSSR spíše k „détente“ čili uvolnění, které se nejvýrazněji projevilo za prezidenta Nixona zhruba v letech 1969–1979. Sem pak patřila i západoněmecká Ostpolitik Willyho Brandta nebo helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě či série dohod mezi USA a SSSR o omezení strategických zbraní. Takže Československo roku 1968 k nějakému velkému zhoršení vztahů SSSR–Západ/USA nevedlo. Ovšem ve vztazích v rámci sovětského bloku nepochybně posílilo už tak existující rozkol.

Předseda KSČM Vojtěch Filip označil nedávno za „viníky“ okupace Ukrajince, ne Rusy, vzhledem k národnostnímu složení politbyra KSSS a tomu, že okupaci provedly převážně ukrajinské části sovětské armády. Jak takový výrok hodnotíte?

Je to ahistorický úlet. Rozhodnutí o okupaci nemělo nic do činění s národnostní politikou SSSR, jehož vedení bylo v různé míře mnohonárodní. Odpovědnost za něj neslo a před dějinami nese sovětské vedení a také „soudruzi“ z východního Německa, Polska, Maďarska a Bulharska. Filipův výrok podporuje nepřesný a ideologický výklad, že SSSR a současné Rusko jsou vlastně totéž a Rusko nese odpovědnost za kroky vedení SSSR. Je jedno, že to Filip dělá vlastně přesouváním odpovědnosti „nebyli to Rusové, ale Ukrajinci“. Samotný princip je nesprávný.

 Když nahlédneme do ruských médií... Jakou reflexi srpna 68 komplexně vidíte?

Tady bych začala jednou poznámkou. Ruský a český výklad těchto událostí se bude asi vždycky lišit. Obecně v dnešním Rusku došlo k něčemu, čemu říkám „geopolitická renesance“, která s sebou přinesla určitý pohled i na SSSR a na zahraniční politiku vůbec. Ten výklad zní v obrysech: byli jsme supervelmoc, museli jsme dělat i špinavou práci, která ale byla v našem národním nebo strategickém zájmu. Tečka. Jenže dějiny se dají vidět z různých úhlů a zkušeností. Z pohledu země, kam vtrhne obrovská vojenská moc vlastního spojence kvůli „strategickým zájmům“, je to dost jinak. Muselo to nutně vést k určitému revidování toho, jak SSSR chápal ono „spojenectví“. Taky tečka.

Reflexe srpna 1968 a vůbec celé sovětské etapy dějin se dá v Rusku popsat asi nejlépe slovem nekonzistentní a nekonsensuální. To platí například ve vztahu k Stalinovi, k politickým represím, k Leninově mauzoleu, a dokonce i třeba ve vztahu k ostatkům Mikuláše II. a jeho rodiny, kde stát a pravoslavná církev zastávají jiné postoje k jejich autentičnosti. Těch příkladů je x.

V neděli vysílal ruský státní kanál Rossija 1 reportáž o událostech v Československu, takže si ji můžeme vypůjčit jako nejčerstvější příklad. Máte tam v podstatě tři linky: československá reforma byla pokusem o „třetí cestu“, která navazovala na Chruščovovo tání, ale umožnila aktivizaci pravicových sil v Československu; reforma byla nerealistická, i když to byla slovanská „perestrojka“; SSSR reagoval logicky v rámci studené války. Pak reportáž přejde do spekulací: podle slov sovětského diplomata měl Dubček požadovat od Brežněva invazi pět dní před vstupem vojsk, SSSR očekával střet s NATO (proto do země vstoupilo půl milionu vojáků) a západní tajné služby „zaplavily“ Československo a podporovaly tam revoltu mládeže. Takže tady krásně vidíte, že se reportáž potácí mezi autenticitou pražského jara („třetí cesta“, „slovanská perestrojka“ a návaznost na Chruščovovo tání), studenoválečnickým výkladem (nebylo to realistické, muselo se zakročit) a nakonec spekulacemi (Dubček volal Brežněvovi a chtěl po něm invazi, zaplavení ČSSR západními tajnými službami). Celkový tón určil „geopolitický výklad“, jak prozrazuje samotný závěr reportáže.

Co pro nás události srpna 68 a pozdějších měsíců znamenají z hlediska dnešní geopolitické praxe? Z hlediska vztahu vůči Rusku, ale světu obecně? Liberální pravice nás nabádá, že je to pro nás věčné memento, abychom si na Rusy dali pozor...

Jenom na Rusy? Pokud má být poučením dávat si pozor na Rusy, pak je to zase další verze romantického pohledu na mezinárodní vztahy. Tento idealistický přístup přispěl k tomu, že pražské jaro skončilo v srpnu intervencí, protože jaksi nepočítal v realistických součtech studené války. Ten československý byl ve 20. století takový, že nás dvakrát fakticky zradili vlastní spojenci s argumentem „vyšších“ nebo „strategických“ zájmů.

Dnešní praxe je ale poněkud jiná, protože mezinárodní vztahy nejsou postaveny na bipolaritě, nejsou tu dvě zhruba stejně silné supervelmoci, které proti sobě provádějí politiku vyrovnávání a balancování. Zároveň jsme svědky bankrotu unipolárního pokusu USA a vznikání světa o vícero menších centrech, která se budou snažit utvářet meziregionální koalice, čemuž se USA snaží, logicky, zabránit. V krizi se ocitají vztahy mezi EU a USA a nepochybně i evropská (ve smyslu EU) koncepce mezinárodních vztahů a „sdílené suverenity“. Takže dochází k tomu, že mezinárodní vztahy jsou mnohem méně stabilní a méně přehledné než v době studené války. Není tu žádné dělení sfér vlivu a jasnější pravidla hry, je tu i ideologická a hodnotová bifurkace. Takže bych si nedávala pozor jenom na Rusy a rozhodně bych ruskou zahraniční politiku dnes nevnímala schématy studené války.

Ale možná, že tu určitá paralela v rámci tak odlišných kontextů je. Totiž, sovětská okupace Československa byla pro SSSR otázkou rovnováhy mezi mocí (a jejím užitím) a legitimitou (ospravedlněním); a asi to byl ten okamžik, kdy pro SSSR převážila či začala převažovat moc nad legitimitou. Napřed jenom v Československu a v těch zemích, které se proti okupaci v socialistickém táboře postavily (Albánie, Rumunsko a samozřejmě Jugoslávie a Čína), a pak i v rámci západoevropského komunistického hnutí. Na konci toho příběhu je bleskový rozpad sovětského bloku a následně i rozpad SSSR. Čímž jsme mimochodem zpátky u onoho ruského geopolitického výkladu roku 1968, který vytěsňuje „nerealisticky“, řečeno jeho vlastními slovy, přesně tento rozměr. Konec toho příběhu ztráty legitimity SSSR jako „alternativy“ přece známe všichni. A třeba by si ho měli dnes připomenout i v dnešním Washingtonu, pokud toho jsou schopni.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

ČT? Bordel. V penězích ne, jinde. Štěpán Kotrba: Může to skončit zle. Moravec, zprávy a poslanci, co vědí hovno

4:42 ČT? Bordel. V penězích ne, jinde. Štěpán Kotrba: Může to skončit zle. Moravec, zprávy a poslanci, co vědí hovno

ROZHOVOR Česká televize. Začíná jít o nejskloňovanější téma v politickém i veřejném prostoru těchto …