Opět nám mezinárodně přihořívá, pokud jde o Sýrii. Emmanuel Macron má pocit, že Asad používá i nadále chemické zbraně, a pokud z pocitu bude jistota, udeří prý Francie na zařízení vyrábějící chemické zbraně. Jde o krok snažící se jen držet „červenou čáru“, nebo za tím lze hledat komplexnější záměr?

Všimla jsem si onoho Macronova výroku a pokrčila rameny. Přišel totiž pár hodin poté, co jeho ministr zahraničí otevřeně přiznal, že Paříž nemá žádné důkazy o tom, že by Damašek používal chemické zbraně, a pár dní poté, co sám Macron připustil, že zničení Libye bylo chybou, a to i chybou francouzskou, protože právě jeden z jeho předchůdců, Nicolas Sarkozy, byl snad hlavním strůjcem tamní „demokratizační“ tragédie, která ve finále zesílila migrační proud do Evropy. Mimochodem, absenci jakýchkoli důkazů o chemických zbraních používaných syrských režimem přiznává i šéf Pentagonu Jim Mattis. 

Co tedy v tomto francouzském zmatení hlasů a názorů znamenají Macronovy pohrůžky na adresu Sýrie, opravdu nevím. Nejjednodušším vysvětlením zdá se být očividná Macronova snaha opětovně pozvednout prestiž Francie, a to nejen v rámci Evropské unie, ale i v rámci světa, v němž chce být Paříž tak říkajíc „u všeho důležitého“. Je příznačné, že na jedné straně byl Macron v Pekingu a hodlá tam – podle svých plánů – jezdit každý rok, aniž by kritizoval tamní lidská práva, k tomu prohlubuje ekonomickou spolupráci s Íránem, a tak lze jeho „varování“ na adresu Sýrie vnímat jako svého druhu pokus o vyvážení politiky. Jako že se ještě úplně „nezaprodal“ – vždyť Čína je pro Ameriku „nepřítelem číslo jedna“ a o Íránu… darmo mluvit.