Co vlastně evropská diplomacie? Existuje vůbec? Před časem vyvolala pozdvižení slova Emmanuela Macrona o tom, že bychom se jako Evropa měli víc zaměřit na vlastní zájmy a nebýt ve vleku toho, co chtějí a potřebují Američané. Lze udělat z Evropy světového hráče, který bude brán vážně?
Jestliže na tohle Evropa rezignuje a nebude schopna se dohodnout na společné zahraniční a bezpečnostní politice, bude hrozit, že se náš kontinent stane hřištěm, na kterém budou hrát geopolitické hry jiní. Nebudeme-li schopni sami, budou zde dominovat jiní a Evropa jako entita zmizí. Vždy jsem bral velmi vážně, že je potřeba mluvit o určité strategické autonomii Evropy. Nedávno jsem byl ve Varšavě, kde mi francouzští politici říkali, že nejsou schopni se s Američany dohodnout na tom, že pro Evropu je strašně důležitá Afrika. Nestabilita celého severu Afriky, migrační vlny a oni nejsou schopni Spojeným státům vysvětlit, jak je to pro Evropu důležité. Amerika má jako hlavního vyzyvatele Čínu, hlavní předmět jejich zájmu je v Asii a s Afrikou nám nehodlají pomoci, protože to necítí jako problém. Říkám to jako příklad, že zájmy Evropy a Ameriky nebudou nikdy stejné. Svět viděný z Washingtonu je jiný než svět viděný z Evropy. Tlačí nás nebezpečí migrace, potřebovali bychom mít společnou politiku vůči Africe, protože destabilizace zemí Sahelu a severní Afriky je něco, co nás konkrétně ohrožuje. Vidíme, že to může měnit politické uspořádání v některých státech Evropy. Jak se chceme dohodnout na migrační politice, když nemáme společnou strategii vůči severní Africe? Nemáme schopnost ovlivnit v těchto zemích, ztratili jsme k tomu schopnosti. Pokud nemáme vliv na sever Afriky, v konečném důsledku to bude destabilizovat celou Evropu. Nejsme bez viny, protože jsme v řadě zemí pomáhali situaci rozbít, než abychom pomáhali hledat způsoby jak koexistovat. V těchto oblastech musíme cestu hledat sami a nikdo nám moc nepomůže.
Africkou politiku tedy vlastně Evropa nemá.
Její současná podoba je taková, že tam dodáváme zbraně. Ano, podporujeme tam naše organizace nebo nějaké menší dobré věci, například tam budujeme studny, ale Afričané řeknou, že jim tam Číňané budují infrastrukturu. Tím jim vytvářejí podmínky k tomu, aby ti lidé zůstávali ve svých zemích a něco dělali. Jednak je čínská pomoc daleko masivnější, ale hlavně míří skutečně k tomu, aby Afričané své země dále rozvíjeli. Zatímco naše pomoc se vůbec nedostává na takovou úroveň a to ani rozsahem, ani tím, že bychom podporovali něco významného, co tamním obyvatelům ulehčí život a dá jim důvod tam zůstat. Teď nejde zrovna o Českou republiku, ale západní Evropa se nezbavila postkoloniálního syndromu a představuje si, že Afrika je dobrá hlavně na těžbu surovin. Vzácné zeminy a ostatní věci, které potřebujeme k našemu Zelenému údělu, budeme získávat z Konga a dalších afrických zemí. Sami Afričané si to uvědomují a říkají, že jsme pro ně dobří jen pokud si u nich můžeme vytěžit suroviny, ale jejich zemědělské suroviny už na evropský trh nepustíme. Využíváme je účelově, jak se nám hodí a to je právě ten postkoloniální syndrom. Opakuji, že nemluvím o Česku, protože my jsme žádné kolonie neměli, ale jde o Západ. Ten je vnímán jako ten, kdo Afriku pouze využívá. U Číňanů naopak Afričané oceňují, že jim tam nehlásají žádné hodnoty, ale staví jim kriticky důležité infrastrukturní projekty jako železnice apod.
Charakter toho, co my v Africe děláme, a strategie, jak se tam pohybujeme, v tom nám nikdo pomáhat nebude. Budoucí vývoj mezi Evropou a Afrikou je klíčový, což je zřejmé z migračních vln. Musíme se naučit hledat způsoby, jak Afriku stabilizovat a ne ji dále rozvracet, protože za to neseme určitou odpovědnost. Není pochyb o tom, že se Evropa musí postavit na vlastní nohy a pokud to nezvládneme, budou si ji krájet ostatní.
Zmínil jste v souvislosti s Afrikou Čínu. Rozveďme trochu více naši čínskou politiku v porovnání s tou západní a nyní hlavně americkou. Ministr zahraničí Blinken byl nedávno v Pekingu obě země sbližovat, usmiřovat, pracovat na oteplování vztahů. Mezitím česká vláda označila Čínu za nepřátelskou zemi. Co si z toho vzít? Kdo se chová správně?
Naše role je strašně sporná a nedomyšlená. Podívejme se trochu zpátky, jak vznikla ta naše tchajwanská politika. Zrodilo se to v Poslanecké sněmovně s tím, že se stalo hrozně populární jezdit na Tchaj-wan, kdekdo už tam byl, protože to prostě byla možnost si někam zajet a poslanci to měli zaplacené. Nebyla to promyšlená aktivita, šlo o určitou roli parlamentní diplomacie a ne moc šťastné. Nikdy se mi nelíbila chuť jezdit do Tchaj-wanu a nechat si za to platit hostitelem. Bohužel zrovna Česká republika je země, kde se to Tchaj-wanu velice vyplatilo, protože hledal mezi postkomunistickými zeměmi někoho, kdo jim půjde na ruku. Naše tchajwanská politika nevznikla proto, že bychom tomu natolik rozuměli a chtěli do toho aktivně vstupovat. Kdybychom chtěli dělat hodnotovou politiku, můžeme ji dneska dělat v Polsku nebo Izraeli, kde jde o zásadní věci týkající se například nezávislosti soudů a jiných záležitostí.
Připadá mi kuriózní, že jsme se rozhodli dělat hodnotovou politiku zrovna na Tchaj-wanu. Kdyby nám šlo o tchajwanské investice, jak slýcháme od těch, co tam jezdí, tak největší tchajwanský investor v České republice je společnost Foxcon a její majitel Terry Gou je člověk, který tady sice zaměstnává asi 10 tisíc zaměstnanců, ale v Číně jich zaměstnává půl milionu a je to obdivovatel čínské politiky a někdo, kdo je stoupencem co nejlepší spolupráce mezi Čínou a Tchaj-wanem. Na jeho názory se u nás moc nikdo neptá, protože by asi byli překvapeni. Toto je věc vnitřní politické diskuse na Tchaj-wanu, kde budou zanedlouho volby. Tam se bude rozhodovat, jaký koncept vztahů s Čínou zvítězí. Jistě vím, že drtivá většina Tchajwanců nechce válku s Čínou. Nepřejí si eskalaci vztahů s Čínou a nepřejí si válku s Čínou, to vám garantuji.
Česká republika v této věci sehrává roli, ve které se sama moc neorientuje a daleko lepší by bylo, kdybychom se více bavili se svými partnery v Evropě. I tady bychom si měli hledat svou evropskou pozici. Jestliže vláda plánuje dávat do naší bezpečnostní strategie, že Čína je nepřítel, bylo by dobré registrovat, že Německo nyní poprvé ve své historii vydává národní bezpečnostní strategii a mluví tam o Číně jako o partnerovi a zároveň jako o strategickém soupeři. Formulují to tak starostlivě, že jde o partnerství a systémovou rivalitu. Nedávno čínský premiér navštívil Berlín a dokonce byl doprovázen skupinou dalších ministrů. Je evidentní, že vztah mezi Německem a Čínou je daleko sofistikovanější a potvrzuje to, že se Němci nehodlají vzdát čínského trhu. Je pro Německo zásadní a zprostředkovaně je významný i pro nás. Pořád platí, že v současném světě nejsme bez Číny schopni vyřešit žádný základní problém, který planetu sužuje. Nukleární zbraně, pandemie, klimatická změna. Při řešení jakéhokoli globálního problému, na který narazíme, se nejsme schopni hnout z místa, nebudeme-li mít partnera jako Čínu.
Ostatně německá zahraniční politika a výstupy kancléře Scholze mluví jasně: nesouhlasíme s Putinovým pokusem rozdělovat svět na sféry vlivu, nesouhlasíme s vytvářením vazalských států, ale stejně tak nechceme přepisovat svět do bloků, které stojí proti sobě. Němci odmítají přistoupit na to, že se svět začne rozpadat na soupeřící bloky a říkají, že musíme být schopni mluvit s odlišnými zeměmi světa. Scholz uvedl, že nemůžeme jednoduše říci, že tady stojí demokracie a proti nim autoritativní režimy a vytvořit černobílý svět. Musíme brát partnery v Indii, Africe, Asii jako sobě rovné. Musíme se zbavit pocitu, že máme nějakou mimořádnou hodnotovou pozici a ostatním vysvětlujeme, co a jak mají dělat. Potřebujeme napravit mezinárodní řád a v něm respektovat svět, který má stále více multipolární charakter a být aktérem v tomto multipolárním světě. V tom máme umět definovat svou pozici. Němci také opakují, že pokud se nám toto nepovede, budeme hřištěm, na kterém budou hrát jiní. To je daleko sofistikovanější než prostě někam napsat, že Čína je nepřítel, všichni jsou nepřátelé, jsou to všechno autoritativní režimy a my budeme proti těmto „škůdcům rozkládajícím mezinárodní řád“ budovat nějakou pevnost. Ne, tohle je ve skutečnosti George Orwell, který před tím varoval ve svém slavném románu 1984. Svět rozpadlý na tři celky. Z české strany někdy slýcháme přípravu právě tohoto typu světa, který správně odmítá Francie i Německo a také poměrně významný segment Ameriky.
Jaká je v tom celém vlastně pozice Spojených států?
Role Spojených států amerických je podle mě v současné době dost komplikovaná. I slavný Richard Haas (bývalý americký elitní diplomat a exšéf Rady pro mezinárodní vztahy, pozn. red.) ve Foreign Affairs napsal, že největší hrozbou pro USA není nic zvenčí, ale současný stav Spojených států a nevypočitatelnost, kam se Amerika zítra pohne, třeba po dalších prezidentských volbách. Není zřejmé, jestli je vůbec Amerika schopna si sjednotit svou politiku, třeba vůči Číně. Z jedné strany tam jsou kruhy, které nesmírně stojí o to, aby se svět nerozpadl do bloků, aby se udržela komunikace a obchod, viz návštěva Billa Gatese v Pekingu a jednání se Si Ťin-pchingem. Stejně tak s ním mluvil Elon Musk nebo šéf Applu Tim Cook. Elitní američtí byznysmeni Čínu navštěvují a dávají najevo, že si jsou vědomi důležitosti čínského trhu a hrozby poškození obchodních vztahů v případě dalšího konfliktu mezi Čínou a Amerikou.
Mluvil jste o návštěvě Anthony Blinkena, ale nešlo zdaleka jen o něho. V Číně byl také William Burns, což není pouze šéf CIA, ale též významný americký diplomat. Připomenu i setkání poradce pro národní bezpečnost USA Jakea Sullivana s čínským diplomatem číslo jedna Wang I. Všechny tyhle kroky jsou vedeny snahou zabránit dalšímu vyhrocování vztahů a vytváření další fronty nové studené války, protože jak řekl Kissinger, stojíme na vrcholu propasti. Teď už jde o to, zda chceme spadnout dolů, nebo se pádu vyhneme. Proto přichází zmíněná aktivita ze strany Ameriky. Jak jsem říkal, vývoj americké politiky je problematický, protože je nejistý z hlediska dalšího vývoje a zarážející je, že vzápětí po misi Anthony Blinkena v Pekingu se americkému prezidentovi podařilo pronést výrok, ve kterém Si Ťin-pchinga nazval diktátorem a vzápětí byl zase oheň na střeše. Leckdo si klade otázku, co to má všechno znamenat. Udělá se série kroků, které mají za úkol vztahy zklidnit a začít budovat rámec, ve kterém bude možné spolu komunikovat a pak přijde tohle.
Fotogalerie: - Zpívá celá Ukrajina
Zajímavá souvislost s Tchaj-wanem, o kterém jsme mluvili. Když teď USA vyzvaly k tomu, že se nesmí vozit čipy do Číny, tak generální ředitel největší tchajwanské firmy pro výrobu čipů řekl, že to není možné, protože dodávky čipů do Číny jim na světě nic nenahradí. Doslova řekl, že Čína není nahraditelná. Ukazuje to, že prostě nejsme schopni se v současnosti oddělit od někoho, s kým jsme v takové míře propleteni a propojeni. Mělo by to důsledky, které nejsme schopni dohlédnout. Světu se vyplatí být jeden a nerozpadat se do celků, které jsou proti sobě a ještě zvyšovat nenávist mezi sebou. Otázkou je, jak Amerika tuhle roli zvládne, protože možná sama nemá úplně pod kontrolou co dělá. Je to ovšem strašně důležité, protože jsme před zatáčkou, kterou když nevybereme, může to způsobit obrovský náraz. Připadá mi, že by si česká politika měla více všímat toho, co se děje kolem a nedělat nesmyslně nějakou svou specifickou politiku. Zvlášť pokud je to i falešné, protože tu hodnotovou politiku děláme pouze když se nám to hodí.
Evropa se nedovede dohodnout na společné zahraniční a bezpečnostní politice, nedokážeme se bavit o věcech, které nás dělí a to nám brání například vytvořit efektivní migrační politiku, domluvit se na rozumné strategii vůči Ukrajině a ne slibovat něco, co nemůžeme splnit. Pořád tu bylo opakováno, jak musíme být jednotní, ale může se stát, že budeme jednotní na něčem, co je cesta do zdi a to se nám do určité míry stalo. Nemáme představu strategie a cíle, kterého chceme na Ukrajině dosáhnout, protože jsme si to nedovedli stanovit a čekali na nějaký zázrak. To je slabost evropské politiky. Nehrajeme žádnou vlastní hru, hrajeme cizí hry. Děje se to v České republice, ale bohužel je to trochu problém i Evropy, která se může stát terénem, na němž se odehrává něco, co jsme ztratili možnost ovlivňovat.
Začali jsme evropskou zahraniční politikou, tak s ní také skončeme. Jsme bráni na světové scéně vážně? Chápeme problémy v širších souvislostech?
Mít konflikt na vlastním kontinentu je strašně zásadní a do budoucna to zpochybňuje stabilitu celého regionu. Proto vidí příležitost jiné části světa, kterým je jasné, že Evropa si nedovede vyřešit ani vlastní problém jako je válka na jejím území a mají zato, že přichází jejich chvíle. Například hnutí ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie, které sdružuje 10 států včetně Vietnamu, Singapuru nebo Indonésie, pozn. red.) jehož význam a stabilita roste. To nikdo nečekal. Místo válčení se dávají dohromady a fungují velmi dobře.
Naším problémem je také to, že si nedovedeme představit, že svět v jiných koutech vypadá jinak než od nás z Evropy. Svět nebere ani to, jakým způsobem mu nutíme ukrajinskou agendu, protože z africké nebo asijské strany slyšíme: jak to, že vám nevadilo 220 tisíc mrtvých civilních obětí v Afghánistánu? To jste neviděli těch 650 tisíc mrtvých civilních obětí v Iráku? To vás nezajímalo? Vy jste neviděli téměř půl milionu mrtvých v Sýrii? Neviděli jste mrtvé v Jemenu? Nedávno jsem četl, kolik dětí bylo zabito v Afghánistánu s tím, že tři čtvrtiny z toho v důsledku akcí spojeneckých vojsk. Všechno tohle jsme ignorovali. Nejde o zpochybňování toho hrozného, co se děje na Ukrajině, ale o to, že z jiných koutů světa to vidí jinak a nechápou, proč nám nevadilo to, co jsem vyjmenoval a teď děláme, že to je něco víc. Paradox je, že Rusku se významným částem světa podařilo vnutit narativ, že bojuje proti postkoloniálním mocnostem, čemuž některé státy rozumí, protože vědí, jak se dřív Západ choval ve svých koloniích a vlastně Rusko i chápou. Jeden africký delegát vypálil, že Západ označuje Rusko za kolonizátorskou zemi, ale oni si ještě příliš dobře pamatují západní manýry a uvažování a nechápou, proč by se v tom měli angažovat, když to pro ně není tak nebezpečné. Nemusí se nám to líbit, ale tohle zaznívá. Nedokázali jsme moc vnímat, jak se svět změnil, že se daleko více stává multipolárním a máme celou řadu mocností, které jsou schopny si podvolovat vlastní politiky a my se v něm dneska těžko prosadíme s představou, že jsme nějakým hodnotovým hegemonem. V tom nás nikdo nebere vážně a trvá to nějakou dobu. Přijde mi, že si to v České republice uvědomujeme s velkým zpožděním a moc to nechápeme. Se starým arzenálem přicházíme do světa, který se mění, stará rétorika v něm nefunguje a nevede k výsledku. Přál bych si, abychom se u nás dobrali k tomu, co bylo v Británii v 18. století. Historici vzpomínají, že tehdy tam byl parlament, ve kterém se vedla kritická, otevřená a poměrně pravdivá debata o zahraniční politice. Tohle se nám nedaří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Radim Panenka
fuki
