Jste radním Českého rozhlasu, nicméně v politice rezonuje i téma České televize. Co je dobrého a špatného na České televizi? Jak vidíte kontroverzní téma jejího zpravodajství a publicistiky?

Veřejnoprávní média jsou často poměřovány prizmatem jejich zpravodajství a publicistiky. Trochu se zapomíná, že se jedná o důležitého spolutvůrce a uchovatele národní kultury, mediální archivy a také součást klíčové infrastruktury státu, pro případ ohrožení země, jako třeba v době Pražského povstání, v srpnu 1968, nebo při povodních.

Přesto všechno se Česká televize, konkrétně její zpravodajství a publicistika, ukazuje jako jeden z největších boláků naší demokracie. Jedná se o veřejnoprávní médium, ale od doby televizní revoluce před dvaceti lety si ji zprivatizovala jedna zájmová skupina, která k sobě nepustí nikoho mimo svůj neoficiální mediální kartel, postavený na půdorysu nakladatelství Economia (Respekt), Deník N a Seznam Zprávy. Poslední dvě zmíněná média nahradila dřívější pozici Mladé Fronty, která se po jejím zakoupení Andrejem Babišem stala rovněž ne zcela žádoucí. Zpravodajství jede pořád jak kafemlejnek svou liberální agendu, zamlčuje a manipuluje skutečnosti. O agresivní publicistice pod taktovkou Marka Wollnera a Nory Fridrichové nemá cenu ani mluvit, natož pak o jednom z nejodpornějších pořadů, který se kdy na obrazovce ČT objevil, tedy Newsroomu, který nás má asi proškolit v tom, kdo má pravdu. Václav Moravec je pak zašlá hvězda, která si nikdy nepřipustí, že nejlepší časy TOP 09 jsou už dávno minulostí. Prostor jiným však nedá. Vzpomeňte si na jeho uraženost, když nemohl moderovat prezidentskou debatu mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem.

Veřejnoprávní média potřebují notnou dávku rekonstrukce. Změnit konstrukci jejich financování a zároveň posílit i jejich kontrolu. Současné mediální rady jsou bezzubé, z Rady ČT si ředitel Petr Dvořák dělá vyloženě dobrý den.