Letos si máme připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?

Revolucí bych to nenazval, protože to byl pouze státní převrat, ve kterém se přerozdělilo více než tisíc miliard, které do té chvíle byly „lidu“, do rukou několika tisícovek lidí. Tak vznikli milionáři a miliardáři. Poctivou prací se miliarda nedá vydělat ani za třicet let. Po třiceti letech valnou většinu této společnosti netrápí nic. Všichni si zvykli na to, co si ukradli a co jim zůstalo. Socialismus už dnes nechce skoro nikdo. Příliš kolektivistický svět. Příliš mnoho lidové kontroly. Komunismus už nechce vůbec nikdo. Lidé se po padesáti letech míru v Evropě bojí jakéhokoliv konfliktu. Stát, kultivovaný a ukonejšený parlamentarismem, nedovoluje příliš velkou politickou představivost ani chtivost. Je to vítězství peněz nad morálkou, sobectví dělících příkopů nad svobodou. Nejnižší nezaměstnanost za posledních 25 let – to je důvod k optimismu i u odborářů, nejen u stařičkých komunistů. Stejně jako minimální mzda, kterou odboráři tlačí stále výš…

Průměrný měsíční plat šplhá do výšek životních úspor většiny seniorů. Všichni přestali spořit. A skoro všichni se stali závislí na sociální politice. Politika prováděná salámovou metodu je účinná. Všichni tvrdí, že učitelé mají dost. Stejně tak si všichni myslí, že dost mají i důchodci. A ti se sami aktivně bránit a protestovat nemohou. Devět stovek jim musí stačit. Hromadu dosavadních politiků ale trápí nevyhnutelnost faktu, že se budou muset začít něčím živit, a politikou to nebude. Přece jen vítězí ANO, a ne „tradiční“ političtí trpaslíci. Lidé už mají „tradičních“ partají dost. Nyní tu deziluzi zažívá sociální demokracie.