Josef Skála pro PL: Trump ukázal, co vše obnáší „America First.“ Že jde i o vraždy zahraničních činitelů ve stylu panského honu na škodnou

10.01.2020 20:11

ROZHOVOR „Česká armáda nemá ve válkách, vedených v cizím zájmu, co pohledávat. Účastí v trestných výpravách, které po mezinárodním právu velkopansky dupou, si koledujeme o pomstu, již většinou odnesou bezbranní civilisté,“ domnívá se v rozhovoru pro PL.cz Josef Skála z KSČM. „Oč déle ty agrese trvají, tím rozsáhlejší je plocha, kde se terorismus urval ze řetězu. Jsou to orgie idiotismu. To, že svět drží v zajetí psychopati, se už ví. Jak málo si vidí na špičku nosu, je však šokující,“ konstatuje.

 Josef Skála pro PL: Trump ukázal, co vše obnáší „America First.“ Že jde i o vraždy zahraničních činitelů ve stylu panského honu na škodnou
Foto: Hans Štembera
Popisek: Protest za propuštění Juliana Assange, zakladatele WikiLeaks, před britskou ambasádou v Praze
reklama

Nejdříve se zeptám na současné maximálně vyostřené napětí na Blízkém východě. Američané raketovým útokem v Bagdádu zabili elitního íránského generála Kásima Sulejmáního. Jak tento čin hodnotíte?

Za zločin to má i Karel Schwarzenberg. Může to marxista vidět v růžovějších barvách?

Při útoku zahynuli i příslušníci iráckých ozbrojených sil. Jak pak mohou naši vojáci cvičit tamní ozbrojené síly?

Česká armáda nemá ve válkách, vedených v cizím zájmu, co pohledávat. Od samého počátku, a ne až teď, kdy se Sulejmáního úkladná vražda může vymstít i nám všem. Účastí v trestných výpravách, které po mezinárodním právu velkopansky dupou, si koledujeme o pomstu, již většinou odnesou bezbranní civilisté. Oč víc se utrácí za ministrování v křížových výpravách, tím děravější je obranyschopnost našeho území. Tak chatrná, jako dnes, nebyla ještě nikdy. Zodpovědná politická garnitura by naše vojáky stáhla z Iráku i všech ostatních zemí, kde nemají co dělat. A do žádné války mimo naše území by je už jaktěživ neposlala. Tolik státnické moudrosti a odvahy se u nás však zatím nerodí.

Anketa

Kdyby Milion chvilek uspořádal akci kousek od vašeho domu, co byste udělali?

hlasovalo: 29426 lidí

Útok Íránce sjednotil a v příštích volbách se dá čekat vítězství radikálních protiamerických sil. Strategicko taktický smysl útoku ze strany Američanů mi uniká. Vy ho vidíte?

Která z agresí, slibujících nadílku demokracie i spoustu jiných dobrot, dosáhla deklarovaných cílů? Ani jedna. Zůstaly po nich milióny padlých či zmrzačených lidí – a ještě mnohem víc lidí zubožených. Rozvrácené státy, v nichž je i demokracie mnohem méně než dřív. Žalostná je i bilance obou dalších cílů – „změny režimů“ a „války s terorem“. V Sýrii vládne muž, kterého Západ vylíčil jako Satanáše – a roky vřískal, že „musí vypadnout“. V Iráku, dříve sunnitské baště, posílil vliv šíitů s Íránem za zády. Opak svatoušků, školených předstírat liberální maškarní, tahá za delší konec i v Libyi a v dalších zmasakrovaných zemích. S „war on terror“ to dopadá navlas stejně. Oč déle ty agrese trvají, tím rozsáhlejší je plocha, kde se terorismus urval ze řetězu. Jsou to orgie idiotismu. Ledaže je pravým cílem něco docela jiného. Například stěhování národů, které má zahnat do úzkých Evropu. A dát tím americké nomenklatuře v EU záminku, aby vydírala i země typu ČR, jimž z cizího státního terorismu nekyne sebemenší plus.

Proč tomu šílenství nasadil korunu Trump? Napadají mne tři důvody. Trump převzal Ameriku, která se topí v mamutích dluzích. Války a vojenské základny po světě ji do té pasti ženou ještě víc. Skutečné náklady navíc obrostly „tunely“, vedle nichž bledne závistí i česká galerka. Jen co se Trump nechal slyšet, že stáhne pár tisíc vojáků ze Sýrie, „hluboký stát“ po něm vyjel jako drak. Teď, po atentátu na Sulejmáního, může americké armádě v regionu hořet půda pod nohama ještě víc. Tak moc, až ji to donutí hodit zpátečku, jako v poslední fázi války ve Vietnamu. Takže se tam, kam to nešlo napřímo, dojde zvrhlou oklikou. Spektakulární akcí proti Sulejmánímu se přitom Trump zároveň předvedl jako ostrý hoch. Možná tím „straně války“ přivře zobák aspoň na chvíli. Vyslal ovšem i jasnou zprávu, co všechno obnáší ono „America First“. Že už nejde „jen“ o výhrůžky cizí firmě, která si troufla asistovat při stavbě ruského plynovodu do Evropy. Ale i o vraždy zahraničních činitelů ve stylu panského honu na škodnou. Aby si každý, kdo Americe nechce číst z pysku, přestal být jistý i holým přežitím. Je-li cílem atentátu i to, zvěstuje nástup obludné totality. Globální a v „liberálním“ balení.

Může se z tohoto napětí rozhořet i nějaký větší konflikt?

Samozřejmě. Írán není pidistátem, co se po někom jen opičí. Má svoje ego, opřené i o nepřehlédnutelnou stopu v dějinách. V Teheránu se vidí i šíité, rozesetí po řadě jiných zemí. Mohou si jeho špičky dovolit dělat mrtvého brouka? Není snad nad slunce jasnější, že by je smetly ještě radikálnější síly? To, že svět drží v zajetí psychopati, se už ví. To, jak málo si vidí na špičku nosu, je však šokující.

Pokud se navrátím do České republiky, tady byl rok 2019 ve znamení demonstrací organizovaných spolkem Milion chvilek, zaměřených hlavně proti premiéru Babišovi. S preferencemi jeho hnutí to však vůbec nepohnulo a stále jsou zcela jasně nejvyšší ze všech stran a hnutí. Čím to je?

Milion chvilek je zboží, střižené na míru kolektivnímu bezvědomí. Frontální debilizaci, do níž má být uvrženo podhradí. Na té se sice, nonstop a všemi prostředky, pracuje už třicet let. Řídící důstojníci, kteří ten virvál dirigují, jsou přesto obětí vlastní propagandy. Civí na „mlčící většinu“ – a mají omylem za to, že je důkazem „Mission Accomplished“. To ovšem neznají českou duši. Tady se za mlčením umí schovat i skřípějící zuby.

Pramálo na tom změní i sebeklam hrstky „celebrit“, které se mají omylem za pupek světa. Kalibru Jana Wericha nebo Zdeňka Štěpánka nedorostly ani umělecky. Tím víc si zvykly na život v bavlnce, leckdy i docela faraónské. Duševní svět jim zkameněl v mrákotách „pravdolásky“. Ten kříženec lhaní a nenávisti byl ovšem uvaděčkou jiných poměrů, než o jakých sní klaun. Vyskakovat si sice může i teď. Těm, komu patří existenční zdroje, je to však šumafuk. „Třicet let svobody“ dalo lidem přesně opačnou lekci, než na jakou spoléhají řídící důstojníci. To u nás už neudělá díru do světa ani žádná Greta, ani její klony v hnědých košilích. Troufnu si tvrdit, že by to nezlomil už ani nový „mrtvý student“. Až dorazí i ekonomická krize, z miliónových chlívků bude kůl v plotě.

Rok 2019 byl i ve znamení boje proti klimatické změně, na niž zareagovala nová Evropská komise svoji „zelenou politikou“. V Česku se mnozí obávají, že by mohla ohrozit konkurenceschopnost našeho průmyslu a na to navázané sociální následky. Sdílíte tyto obavy?

Paskvily, padající z Evropské komise, nejsou řešením, ale součástí problému. Ba většinou i jeho prvořadou příčinou. To pravidlo platí už téměř univerzálně. V daném případě však obzvlášť markantně. Hrozbou pro životní prostředí a klima je totiž právě „zelená politika“, vnucovaná i z Bruselu. Mánie kolem solárních a dalších „obnovitelných zdrojů“, ničivá jak pro konkurenceschopnost průmyslu, tak pro zeleň i dostatek vody. Produkce „biomasy“, hojně dotovaná i z vůle „eurokracie“, vytlačuje výrobu potravinářských komodit. Ruinuje půdní fond i jeho retenční schopnost. Tím níž ji sráží „bezzásahové hospodaření“ s lesem. S kůrovcem si poradily i barokní hájovny. To až „zelená politika“ mu vydává jehličnaté porosty nadoraz. Tvoří přes polovinu lesních ploch. Absorbují mnohem víc vody, než listnáče. A navíc i v zimě, která jí nabízí největší masu. Právě les je i „klimatizací“, nemající srovnání. Za letních veder je pod jeho korunami teplota i o 20 až 30 stupňů nižší. Oč víc je země lesnatější, tím příznivěji to ovlivňuje celkovou bilanci – teplotní, ale i srážkovou.

Tohle vše bere „zelená politika“ hunskými nájezdy. A ještě každého, kdo si jí troufne věcně oponovat, velkopansky peskuje. Právě „ekologická“ energetika přitom elektřinu i nehorázně zdražuje. Nám to uškodí o to víc, oč průmyslovějším jsme státem – a navíc i energetickou kolonií země, propadlé „zelenému“ amoku naprosto otřesně. Až Německo odpojí nejenom všechny jaderné, ale i většinu uhelných elektráren, „tržní cenu“, vyfutrovanou dotacemi solárním a větrným baronům, to vyšroubuje ještě mnohem výš, než kam míří už teď. „Tržně jednající“ ČEZ ji s gustem uvalí i na nás. A s ní i tím větší rizika výkyvů a poruch v přenosových soustavách. Závislost na vrtkavých výkonech solárních a větrných zdrojů jim v Německu dává zabrat už dnes. V XXI. století umí „blackout“ řetězové reakce, přesahující i ty nejdivočejší sny.

„Zelenou politiku“, kterou nám vnucuje i Evropská unie, si objednala parta vykuků. Za doprovodu „ekologických“ kázání nás chce podojit ještě víc, než dnešní kšeft se zdroji energií. Průmysl, rodinné finance i přírodu ubrání jen politika, která ten kolosální švindl porazí. Přestane zdržovat výstavbu nových jaderných bloků i plynových a dalších kapacit, garantujících dostatek i dostupnou cenu elektřiny. A rázně skoncuje se vším, čím politika, „zelená“ jen naoko, devastuje i naši přírodu. Včera bylo pozdě.

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula varoval, že pokud v roce 2020 nebude pokračovat růst mezd v obdobném tempu jako doposud, může to ohrozit ekonomiku. Má pravdu? A co říkáte na jeho tvrzení, že zatímco česká ekonomika v reálném HDP již překročila devadesát procent průměru EU, české mzdy jsou pořád někde kolem třiceti procent evropského průměru v nominálních hodnotách?

Pravdu má, říká však jenom A. Do „průměru EU“ se totiž počítají i všechny země, přijaté až po popravě politického Východu. Oproti „starým členům“ EU na tom nejsme vůbec lépe, než v 80. letech. Tehdy jsme přitom hodnotou, přidanou českou prací a invencí, disponovali my sami. Vracela se do našich kolektivních investic a spotřebního koše. V něčem byl možná nivelizující až příliš. Nehorázné sociální rozdíly však vylučoval z principu. Z dnešního HDP mizí „za kopečky“ skoro celá pětina. HDP zahrnuje i soukromý zisk z každého článku ekonomického řetězce. A také mraky „hodnot“ naprosto fiktivních, ba vysloveně destruktivních – a nejenom v podobě „výkonů“ všelijakých právních a jiných „poradců“, leckdy ve výši stovek tisíc za hodinu práce. Oč víc toho mizí těmito směry, tím méně zbude na platy pro ty, kdo vytvářejí skutečné hodnoty.

„Není možné, aby člověk, který pracuje v obchodě v Plzni, prodává stejné zboží, často za vyšší cenu, dostával třetinu toho, co má člověk, který pracuje v obchodě stejného řetězce ve Weidenu,“ uvedl Středula pro server iDNES. Jde o opodstatněné nářky? Jsou na vině zaměstnavatelé?

Pan předseda není sám, koho to irituje. Za dnešní konstelace je to však nejen „možné“, ale nevyhnutelné. Jsme cizím krmelcem. Tím výnosnějším, oč kulturně, kvalifikačně i průmyslově vyspělejším. Na tom se cizí mamon balíkuje ještě víc, než z afrického Zapadákova. U nás mu spadly do klína lidské i věcné zdroje „finalizující ekonomiky“. Přišel k nim za účetní hodnotu cihel, komínů a soustruhů, odvozenou ze socialistických cen minus amortizace. Cílem byla i likvidace nežádoucí konkurence. Degradace české ekonomiky v závislého přidavače, obsluhujícího rentiérskou cizinu.

V tomhle zajetí se propast, zející mezi platy v Aši a Weidenu, nemá jak zmenšit. Řešením je jen obnova mnohem suverénnější ekonomiky. Ta ovšem předpokládá rozvod se zaklínadly, která nás do koloniální léčky zahnala. Zatím si dává na čas. Navzdory řadě kvalifikovaných analýz, jež na dané téma zpracovaly i odbory. Nemá-li zůstat jen u nářků, chce to přitvrdit muziku.

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • mimo zastupitelskou funkci

Velmi pozitivně však vidí naši budoucnost premiér Andrej Babiš. V novoročním proslovu nešetřil optimismem. Podle něj žijeme v nejsvobodnější a ekonomicky nejúspěšnější době a „bude ještě lépe“. Bude? Co na jeho hodnocení říkáte?

Že se většině žije lépe, než za „škrtforem“, je objektivní fakt. „Ekonomicky nejúspěšnější doba“ to ovšem není ani náhodou. Suchá řeč statistik, které nemlží, by tu říkanku rozbila napadrť. Lidi však logicky zajímá hlavně budoucnost. Premiér sliboval reprízu Švýcarska. Takové štěstí nás nepolíbí ani za příznivějších okolností, než v jakých vězíme teď. Z nás ždímou pobočky cizích bank několikrát větší zisk, než jejich „matky“ doma. Švýcarsko je sídlem institucí, v nichž probíhá vypořádání mnohonásobně větších transakcí, než ekonomický výkon řady velmocí. Marže a poplatky všeho druhu nese každá z nich. Celkový výnos je šťavnatější, než z masívních industriálních komplexů. Investiční a provozní nálady – neporovnatelně nižší. Tahle „komparativní výhoda“ se k nám stěhovat nehodlá. Švýcarsko si – na rozdíl od českého „postkomunismu“ – nenechalo rozkrást ani své přesné strojírenství, zbrojní průmysl či potravinářskou produkci.

V siamské dvojče Švýcarska nás má změnit Národní investiční plán. To, že chce rozvoj země založit na dlouhodobém výhledu, se vládě sluší přičíst k dobru. Počítá s náklady ve výši 8 tisíc miliard. Zaplatí je daňoví poplatníci. Tím ostřeji stojí otázka, nakolik se utratí ve veřejném zájmu – přesněji veřejných priorit v pořadí jejich důležitosti. Zimní stadion se plánuje i pro městečka, jež o něj jaktěživ nežádala. Mraky peněz mají spolknout sídla a výbava pro erární byrokracii. Největší porce veřejných fondů má vylepšit infrastrukturu – silniční, železniční i komunikační. Z té bude ovšem, vedle občanské veřejnosti, profitovat i sféra generující privátní zisk. A v ní mají „vedoucí úlohu“ zahraniční koncerny.

Má-li i tohle vše dotovat každý daňový poplatník, zaslouží si především dvě záruky. Prvou je nezcizitelnost veřejných investic, vymahatelná úplně za každé politické konstelace. A ne že se z našich daní uhradí vše, čím infrastrukturu zanedbala moc privátního kapitálu – aby se páteřní sítě ekonomiky, jen co budou modernizovány, staly znovu kořistí parazitních sarančat. Neméně důležitá je i druhá záruka. Z tisíců miliard, stažených z našich daní, musí zbýt dostatek i na nové zdroje, které nás vyvedou z koloniální pasti – a vrátí do světové extraligy k vlastnímu, a ne cizímu prospěchu. Domácí kapitál na to nemá – a nemá to ani v plánu. Je to jen v silách průlomů ve veřejné režii, a tedy i vlastnictví. Právě takové však zatím neobsahuje ani Národní investiční plán. Na stole je tak téma, volající po široké veřejné diskusi. A volající po energickém tlaku všech, kdo mají razit zájem „dolních deseti miliónů“.

Co můžeme reálně očekávat pro rok 2020?

V Americe bude gradovat rvačka o Bílý dům. Bude to občanská válka jinými prostředky, mám-li si pohrát s moudrem starého Clausewitze. Tím víc musí cenit tesáky na svět i Trump. On sám z něj chce dolovat hlavně ještě větší výpalné. Kličkuje však i před magory, lačnými po lidské krvi. Budou na něj stražit i habaďůry, které nemusí prokouknout včas. Hrozí to spustit domino, které zastaví jen chladná mysl a nervy ze železa. To druhé Trumpovi nechybí. V tom prvém mívá značné výkyvy. Tlak na větší výpalné prožene veřejným testem americké satelity. A tahle podívaná může rozlepit i spoustu oči, které za paraván dnešních poměrů zatím nevidí.

Už letos podle všeho začne i nová ekonomická krize. A vyhrotí dvě kardinální otázky ještě víc, než ta před deseti lety. Jednak tu, zda se Himaláje dluhů, které hromadí nenažranost „elit“, podaří znovu kompletně „znárodnit“, a navalit tak i na příští generace – anebo už ne, a nastane tak mazec nevídaných rozměrů. Tím ostřeji vyvstane i otázka, co všechno si lidé ještě nechají líbit. Zda vyhraje oligarchické, nebo demokratické řešení krize. To druhé je možné jen jako chirurgický řez. Sám vztek na psychopaty u koryt ho nezařídí. Své kvalifikované mluvčí, kteří nestáhnou chvost, potřebuje i demokratická většina. Zatím se na obzoru nerýsují. Tím rychleji bude potřeba to napravit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Oldřich Szaban
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jakýkoliv lidový vůdce české společnosti musí být zničen. EU to nepřipustí. Profesor Ivo Budil o širších rozměrech dnešní krize

20:43 Jakýkoliv lidový vůdce české společnosti musí být zničen. EU to nepřipustí. Profesor Ivo Budil o širších rozměrech dnešní krize

ROZHOVOR Individualismus a osobní svobodu si na Západě mnozí vykládají jako sebestřednost a absenci …