Proč jste se rozhodl dát rozhovor pro ParlamentníListy.cz, když jinak je v médiích vašich vyjádření pomálu a spíše to vypadá, že v nich ani nemáte zájem k čemukoli cokoli říkat?
Výjimečně odpovídám Parlamentním listům, a to pod tlakem cenzury ze strany většiny ostatních českých médií, která opakovaně zkreslují nebo ignorují fakta, přestože je ode mne dostávají. Krásným příkladem je rozhovor s panem Leinertem z Hospodářských novin, který si můžete v necenzurovaném originále přečíst zde:
Připadám si poslední dobou jako v Bělorusku, jehož občanům chci tímto způsobem popřát svobodu slova a poděkovat za odvahu, s jakou se za svá práva perou. Pokládám to za aktuální vzdor a svůj vzor. Musím nicméně poznamenat, že s tím, že PL zveřejňují často podivné texty i očividné dezinformace, nesouhlasím. Já se však pokusím odpovídat na vaše otázky upřímně.
Mimochodem, k tomu, abych vám dal rozhovor, mě ParlamentníListy.cz přesvědčily případem Jaroslava Němce, zastupitele Pirátů, dnes volebního manažera Roberta Veverky, který kandiduje za Piráty do Senátu v Praze 1. Jarda Němec musel před časem kvůli kauze, kterou cenzurovali Piráti, také vydat svoje svědectví v PL, jinde to nebylo možné. Mediální odbor Pirátů proti Jardovi následně svedl nechutnou dehonestační kampaň. Tu zase proti mně nyní jede velice tvrdě Bakalova Economia, kde má velké příznivce Zdeněk Svěrák. A musím říct, že to vůbec není příjemné. Jsem stigmatizován jeho výroky a trpí tím i celá moje rodina včetně malých dětí. Tonoucí se tedy stébla chytá, proto vznikl i tento rozhovor.
Městský soud v Praze vám po letech přiznal odškodnění za to, že firma Supraphon v září 2016 bez vašeho souhlasu vydala limitovanou edici desek k 50. výročí Divadla Járy Cimrmana. Při odchodu od soudu jste prohlásil, že jste s žalobou uspěli víc, než jste čekali. Když byla vaše dědická práva evidentně poškozena, chápu ten váš výrok správně, že na spravedlnost u českých soudů příliš nevěříte?
Ano, nevěřím, ale tento rozsudek je poměrně výjimečný a podle mne správný. Městský soud v Praze totiž – zatím nepravomocně – rozhodl, že si Supraphon počínal nezákonně, když mě úplně obešel a domluvil se jen s ostatními nositeli práv. A všechny potomky Ladislava Smoljaka se pokusil podvést tím, že ignoroval roli Smoljaka jako režiséra všech nahrávek, což je tedy opravdu na pováženou. Zvykl jsem si, že vychytralí advokáti kolem pana Svěráka tvrdí, že táta jako režisér nic nevytvořil, ale toto? Tato práva režiséra k záznamům her jsou totiž v České republice jednoznačně respektována a nelze je popírat. Je to známka arogance a bezohlednosti této produkční společnosti, kterou zastupuje dvorní advokátní kancelář pana Svěráka.
Z toho, co říkáte, nevychází dobře nejen Supraphon, ale ani Zdeněk Svěrák. Jakou roli v této věci sehrává?
Domnívám se, že se to všechno děje na jeho přímý pokyn, a to z toho důvodu, že tehdy v onom kruciálním roce 2016 u příležitosti 50. výročí Járy Cimrmana došlo k vícero podvodům najednou a všechny nitky vedou k jednomu subjektu. Za prvé, naše práva – Smoljaků – pro rozhlasové vysílání pořadu k 50. výročí Járy Cimrmana prodala Českému rozhlasu Svěrákova zastupující Divadelní agentura ECHO spol. s r.o. a naše autorské odměny si ponechala, když celkem inkasovala neoprávněně bezmála milion korun. Případ je již u soudu, žalobce Smoljak proti Českému rozhlasu. Dále Česká televize – pánové Jiří Merunka, Ondřej Šrámek – na mě v létě 2016 vyvíjela hrubý nátlak, když požadovala, abych dal svoje práva k televiznímu záznamu pro ČT nikoliv České televizi, ale zmíněné Divadelní agentuře ECHO spol. s r.o., což je úplně absurdní požadavek. Kdyby Česká televize ode mne chtěla licenci, aby mohla zaznamenávat představení, požadovala by licenci k užití díla pro sebe, nikoliv pro někoho jiného. Ale z nějakého záhadného důvodu, který pro chytřejší z nás žádnou záhadou vlastně není, zatlačila na nositele Smoljakových práv, aby licenci udělili nikoliv České televizi, ale poskytli ji přes jakéhosi překupníka, který na tom nepochybně získal nadbytečnou provizi nebo chcete-li „výpalné“.
Psali jsme:
Co o divadelní agentuře ECHO zastupující Zdeňka Svěráka víte?
Divadelní agentura ECHO je skutečně velice podezřelá společnost, neboť například nezveřejňuje svoje závěrky, což pozná každý právník amatér za deset sekund. Nepoznají to však právníci České televize, kteří berou stopadesátitisícové i vyšší odměny za to, aby vymýšleli neuvěřitelné konstrukce obchodních vztahů vedoucích k obohacení třetích soukromých osob mimo tuto televizi. Právní útvar ČT mi dokonce v jednu chvíli napsal, že tato agentura naše práva zastupuje, což je lež.
Dále se ve stejné době, tedy v září 2016, na YouTubu objevilo všech 15 záznamů divadelních inscenací, jejichž autorem je podle zákona můj otec, a to opět bez mého souhlasu. Samo bezplatné streamování divadelních her na internetu by mi tolik nevadilo, kdyby nebylo přerušováno masivní reklamou, která dílo poškozuje. Příjmy z této obtěžující reklamy při desítkách milionů zhlédnutí po dobu tří a půl roku rozhodně nejsou malé peníze. A ty opět mizí neznámo kde. Jestli u rodiny otce a syna Svěráků, na kontě mého bratra, mimochodem věrného spolupracovníka Divadelní agentury ECHO, nemohli bychom se tomu vůbec divit. Mimochodem, vedle této agentury je v podivných finančních tocích nesmírně aktivní ještě jedna spřízněná agentura se Zdeňkem Svěrákem, která zastupuje a podle mých zkušeností také okrádá stovky umělců. O té ale z jistých důvodů konkrétně mluvit nemohu.
Zpět ke zmíněnému soudnímu sporu se Supraphonem. To si nebyl při vydání desky vědom porušení povinností?
Supraphon se jednoduše na můj účet bezdůvodně obohatil a toto bezdůvodné obohacení odmítá více než tři roky vydat. Nyní jsem dostal i zdůvodnění rozsudku, ve kterém se píše, že sám žalovaný při jednáních opakovaně přiznával, že si byl porušení svých povinností vědom, ale že se toho „po zhodnocení podnikatelského rizika rozhodl nedbat s plným vědomím možného soudního postihu“. Dvorní advokátní kancelář pana Svěráka pak u soudu dokonce začala tvrdit, že jsem jako jediný ze čtyř potomků našeho táty nezdědil práva režiséra. Což je docela zajímavé, protože já jsem naopak jediný ze čtyř potomků, který tato tátova práva hájí, jak u Nejvyššího soudu, tak u Ústavního soudu. Naše kulturní mafie je ale velmi mocná a všehoschopná čarodějka, takže táta příliš šancí nemá...
Udivila mě argumentace protistrany, která vás osočila, že při poskytování licencí děláte obstrukce a vaše jednání je v rozporu s dobrými mravy. Copak je vaší povinností poskytnout licenci kdykoli a komukoli?
Pokud máte na mysli výroky ze strany advokátní kanceláře pana Zdeňka Svěráka, která se jmenuje Vyskočil, Krošlák a partneři s.r.o., a konkrétně pana Ostrouchova, je to typická advokátská prolhanost. Připomíná mi to jeden vtip: „Ano, pane strážmistře, okradl jsem ho. Ale když jsem mu rval z kapsy tu šrajtofli, tak mi sprostě nadával. Toho sprosťáka přece nemůžete nechat bez potrestání!“
S advokáty tohoto typu lze hovořit pouze prostřednictvím soudu nebo policie...
Co se týká vyjednávání společnosti Supraphon, pravda je taková, že začala jednat s nositeli autorských práv až poté, kdy se rozhodla onen nezákonný kšeft uskutečnit a desky vyrábět. To jest dva tři měsíce před prodejem, a nikoliv rok, jak tvrdí prolhaný profesionál. Česká televize tuto jeho lež neomaleně převzala a zveřejnila na svém webu. Naopak zatajila informace ode mne, které to vyvracejí. Pořídila se mnou skoro dvacetiminutový rozhovor, ale použila z něj jedinou větu v tom smyslu, že jsem rád, že jsem u soudu uspěl. Všechny lži ale dál kolují vesmírem.
Ostatně jako potížistu vás vykreslují i média a lidé tomu dojmu asi podlehnou, což se málem stalo i mně, pokud bych si nepřečetl rozhovor na webu ČT art. Co je hlavním důvodem, že jste si pro média vysloužil nálepku potížisty?
Zde musím České televizi naopak poděkovat. Udělala se mnou velice korektní rozhovor. Hlavním důvodem pro nálepku potížisty jsou opakované zlostné až hysterické výkřiky Zdeňka Svěráka. Naposledy článek Filipika v Respektu, který šéfredaktor Tabery neomaleně a bez jakéhokoliv ověření si faktů otiskl, přestože měl ode mne hromadu objektivních a ověřitelných informací. Ty však zcela ignoroval. Z Respektu se tak pro mne staly cenzurované noviny, což je poněkud trpký konec našeho mnohaletého přátelství. Dnes Respektu vládne soudem usvědčený lhář Tabery, který tam už dávno neměl být.
Vy však především usilujete o to, aby byla plně respektována autorská práva vašeho otce Ladislava Smoljaka. Hry napsal se Zdeňkem Svěrákem rovným dílem, ale navíc je sám režíroval. Vysvětlil byste mi, proč jeho režijní práva popírá nejen Zdeněk Svěrák, ale u soudu i vaši sourozenci, ačkoli tím jsou de facto sami proti sobě?
Nelze říci, že jsou moji sourozenci sami proti sobě, když jdou na ruku Zdeňku Svěrákovi. Jsou za to velice pěkně odměňováni přízní pana Svěráka. Můj bratr David se například díky němu poprvé dostal do Senátu a pravděpodobně ho tam Svěrák protlačí i napodruhé. David je také pravidelně vyplácen agenturou spřízněnou se Zdeňkem Svěrákem, když dostává od Divadelní agentury Echo deset tisíc korun měsíčně. Že by to bylo za mlčení a za zatajování důkazů svědčících ve prospěch našeho táty? Mohu jen spekulovat. Dále je potřeba vědět, že moji sourozenci již dávno předali svoje plné moci už zmíněné advokátní kanceláři Zdeňka Svěráka, která dostala za úkol zařídit, abych byl zbaven výkonu veškerých svých zděděných autorských práv soudem. Proto všechno, co kdy moji sourozenci řeknou, je nejspíš podle not sepsaných Svěrákovými lidmi. Cílem této advokátní kanceláře totiž je, aby rodina Svěrákova získala pod svou kontrolu veškerá práva Ladislava Smoljaka a mohla si s nimi dělat, co uzná za vhodné.
Nejvíc mě vždycky rozesměje, když o tátovi Svěrák mluví jako o svém příteli. Možná byli kdysi v mládí přátelé, ale každopádně jeden z těch dvou byl tím druhým několikrát zrazen. A když to prošlo za tátova života, určitě to musí projít i po jeho smrti, řekli si asi mnozí. Vždyť okrást mrtvého je tak snadné a koupit si náklonnost některých jeho dětí také.
Jak by měla podle vašich představ vypadat budoucnost a dostupnost her Divadla Járy Cimrmana, tedy jakéhosi uměleckého odkazu vašeho otce?
Užití děl by mělo být v případě neziskových projektů bezplatné. Samozřejmě vzniká otázka, co znamená slovo neziskové. Stačilo by stanovit, že neziskový projekt je ten, na kterém se všichni lidé podílejí bezplatně, tržby jsou použity pouze na hmotné náklady, tedy pronájem, energie, stavbu scény a podobně.
Nemohou být ale všechna představení nezisková, to by se brzy z profesionálních herců stali řidiči taxíků. Autorská práva je třeba respektovat, ovšem je absolutní nesmysl, aby se tak u každého díla dělo sto let, jako je tomu dnes. U divadelních her bych to nechal maximálně na dvacet třicet let od první premiéry. U fotografií třeba jen na rok od jejich vzniku, ale u výtvarného umění by to mohlo být zase mnohem déle.
Je šance, že byste v tomto smyslu našel společnou řeč se Zdeňkem Svěrákem, podle jehož vyjádření pro média, která ho téměř všechna zbožňují, jste „mstivý minoritní dědic“?
Celá tahle anabáze začala ve chvíli, kdy jsem pana Svěráka oslovil velice zdvořilým způsobem s žádostí, aby uvolnil práva na internetu u záznamů divadelních her. Hrubě jsem narazil. Svěrák to arogantně odmítl a ihned vydal pokyny ve smyslu: Ani koruna nesmí jít Filipu Smoljakovi. Proto jsem teď neustále okrádán, dokonce i vlastními sourozenci.
„Mstivý minoritní dědic“ je legrační označení, jehož autor si asi neuvědomil, jak se sám tímto slovním spojením zesměšnil a ztrapnil. Daleko víc mě trápí, že mě Svěrák nařkl z toho, že poškozuji otcovo dílo. Já? Já ho přece neprokládám na YouTubu reklamou, jako to dělají Svěrákovi pohůnci s jeho souhlasem. Já naopak jezdím po celé České republice a podporuji divadelní soubory, aby hrály co nejvíce, a dokonce je finančně sponzoruji. Někdy se stane, že za ně platím nemravné autorské poplatky samotnému Svěrákovi a svým sourozencům, aby ta divadla mohla vůbec hrát.
Když už jsem zmínil média, která tak adorují Zdeňka Svěráka, souhlasil byste s tím, že u nás máme svobodný přístup k informacím, že ho garantuje veřejnoprávní Česká televize a třeba redakce Respektu, Hospodářských novin a dalších titulů Bakalova mediálního impéria, jejichž členové jsou rok co rok dekorováni Cenou Ferdinanda Peroutky?
Vaše otázka je poněkud návodná. To by vám u soudu neprošlo. Ale chápu, kam míříte.
Když Respekt odmítl zveřejnit mou odpověď na Svěrákovy nesmysly tak, jak jsem požadoval, a za dehonestující text se odmítl omluvit, musel jsem se obrátit s žalobou na soud. Pan Tabery je již jednou – v případu Václava Klause ml. – soudem usvědčený lhář, ale tady má na svědomí ještě další problém. Jeden člen z jeho redakčního týmu si totiž řekl o peníze, aby informace o tom, jak si počíná Divadelní agentura ECHO spol. s r.o. byly vůbec brány v potaz, což se nakonec nestalo. Ano, o peníze si řekl jeden z držitelů ceny Ferdinanda Peroutky.
Je pravda, že se potkávám s cenzurou nebo spíš kvazicenzurou i ze strany České televize. Požádal jsem například ČT, aby mi ukázala smlouvy, jichž jsem z titulu dědictví účastníkem a na základě kterých Česká televize hospodaří s otcovým a po jeho smrti mým majetkem. Česká televize to ovšem opakovaně odmítla s odůvodněním plným právnických kliček a vytáček. To mě zarazilo. Proč právníkům z ČT stojí za to dělat takové obstrukce? Pikantní na tom je to, že jsem požádal Českou televizi také o to, aby mi sdělila, kdy a v kolik hodin dávala Cimrmanovy hry ze záznamu, vlastně jsem chtěl obyčejný televizní program. To ČT jako instituce také odmítla a generální ředitel pan Dvořák jako její nadřízený správní orgán to potvrdil. Je to neuvěřitelně skandální chování a strážci tzv. nezávislosti veřejnoprávního média, mezi které se mimochodem počítám i já sám, by měli důkladně zvážit, zda jim stojí za to bojovat za současné vedení televize, které pravděpodobně postihla právní anomie. Kdybych já byl generálním ředitelem ČT, samozřejmě bych zveřejnil všechny finanční toky, o které se koncesionáři a veřejnost zajímají. A hlavně bych okamžitě nechal udělat audit přímo v právním útvaru České televize. Obávám se, že by mnoho zdejších a externích právníků přišlo o práci. Jinak mám ČT vlastně docela rád.
Máte docela rád i Bakalova média, která jsou v mnohém s Českou televizí na stejné lodi?
S Bakalovým impériem je to něco jiného, tam už dokonce proti sobě stojíme před soudem kvůli ochraně osobnosti, protože na mě Bakalova média opakovaně protiprávně útočí. Soudí to ale soudce – bývalý komunista, na něhož jsem podával námitku podjatosti mimo jiné proto, že je obdivovatelem Zdeňka Svěráka, taktéž bývalého komunisty. A také proto, že o něm Bakalovo médium psalo. Ve vyjádření k mé námitce soudce potvrdil, že je Svěrákův „fanda“. Přesto mu tento případ nadřízený soud neodňal. Zatím tedy neproběhlo ani jedno jednání, což nikoho neudivuje, protože soudce byl již v minulosti opakovaně kázeňsky trestán za průtahy.
Přiznám se, že mě překvapilo, když jsem se poprvé dozvěděl, že kandidujete do Senátu. Co vás k takovému rozhodnutí vedlo?
Vedly mě k tomu zejména zkušenosti s českým justičním systémem, do kterého počítám i advokacii a exekutory. Jako taková malá tečka za mým rozhodnutím kandidovat bylo nedávné pokračování kauzy Opencard se soudcem Sotolářem. Berka, Havlín, Elischer... Pro mne jsou to důvody stát se členem horní komory, neboť je to právě Senát, který může podobu naší justice ovlivnit. Nelíbí se mi ani chování Ústavního soudu z poslední doby. A co je asi vůbec nejhorší, to je kvalita státních zástupců. Řeknu zase několik jmen: Grygárek, Rampula, Machová, Falberová. Ta poslední se zasloužila o to, že opilý Rus, který v centru Prahy zabil turistku z Kolumbie, mohl za pouhý jeden milion korun uprchnout. Tím stanovila taxu pro všechny další zločince, kteří budou chtít z odpovědnosti za život člověka vyklouznout. Reforma prohnilého státního zastupitelství je však v nedohlednu, jede se dál.
Do voleb jdete na kandidátce hnutí PRO Zdraví a navíc s heslem Spravedlnost zvítězí. Jak jsem si přečetl, nejde vám jen o více než milion lidí v exekucích, tisíce týraných dětí a osob v závislém postavení na pečující osobě, ale i o masivně rozšířenou korupci, klientelismus, majetkové i politické podvody a také zvrácený systém uplatňování autorských a osobnostních práv. Jak by se na tom dalo něco změnit a co byste pro zlepšení stavu mohl sám udělat, kdybyste byl zvolen do Senátu?
Ano, mohl bych ovlivnit řadu stávajících i nově přijímaných zákonů. U těch stávajících bych se zaměřil na zákon o soudech a soudcích, na občanský soudní řád, trestní řád a řadu jiných oblastí práva a trestní politiky.
Možná ještě důležitější je ale možnost podílet se na chystaných zákonech o sociálním bydlení, o sociálních pracovnících a novele zákona o sociálních službách, což všechno spadá do mojí profese.
A protože se také výrazně zabývám sociálními inovacemi, mým dlouhodobým plánem je zavedení základního nepodmíněného příjmu pro všechny a reforma systému dárcovství, dobrovolnictví, rodinné a občanské výpomoci.
Když to popíšu stručně, naší společnosti chybí spravedlivé odměňování a spravedlivě trestání. To jsou dvě hlavní podmínky k tomu, aby mohla společnost zdravě fungovat a vyvíjet se. Naše společnost je však nezdravá a mohou za to předchozí defektní systémy, ať už ten před rokem 89, nebo ten z devadesátých let, ale koneckonců i defektní systém současný, se kterým se všichni střetáváme nejen u soudů, ale prakticky na každém kroku.
Z vašeho životního příběhu je zřejmé, že spravedlnost je pro vás velká hodnota. Není ale její výklad například v sociální oblasti dost subjektivní? Příjemci některých dávek považují za spravedlivé, že berou od státu peníze, i když nepracují a žádnou práci se neusilují získat, jiná – tedy pracující – část společnosti tento systém považuje naopak za nespravedlivý.
Co podle Vás nejvíc pomáhá proti koronaviru?Anketa
Pro sociální spravedlnost není stěžejní, jestli nějaká malá skupinka zneužívá dávky, ale je pro společnost silně zatěžující, když relativně velká skupina krade. Odhaduje se, že šedá ekonomika tvoří přes 15 procent HDP a například loňské HDP tvořilo 5,6 bilionu Kč. To znamená, že ekonomika je ochuzena o zhruba 840 nezdaněných miliard korun. Co je proti tomu zneužití pouhých několika milionů na různých sociálních dávkách? Nechci to zlehčovat, protože mě každý podvod štve a i ukradená stokoruna je pro mne morálně nepřijatelný podvod. Zneužívání jakýchkoli dávek a dotací v pořádku samozřejmě není.
Ale právě proto je mým cílem prosadit zrušení prakticky veškerých dávek a nahradit je nepodmíněným příjmem pro všechny, u kterého se nedá podvádět. Je pro ty, kteří pracují, i pro ty, kteří nepracují. Prostě pro všechny. Ale nesmí být příliš velký, protože by byl demotivační. Uvažuje se o výši zhruba 8 až 10 tisíc korun měsíčně. K tomu je ale nutno ty peníze někde najít. Takže méně rozdávat na dotacích, méně krást na veřejných zakázkách a minimalizovat šedou ekonomiku. Babiš se o to pokouší například systémem EET. Fajn, ale často říkám trochu škodolibě, že by měl začít spíš u sebe, tedy u zneužívání dotací.
Kdo může být arbitrem toho, co je spravedlivé, když pomineme soudy, o nichž jedno rčení praví, že se k nim nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek?
Arbitrem musí být soud. Otázka ale zní, kdo má být soudcem nebo spíš, kdo soudcem být nemá. Připomněl jsem tu pár jmen, to je ale špička ledovce. Myslím si, že by mohl existovat institut odvolání soudce referendem v daném soudním okrsku. Tím by se zachovala nezávislost justice na státu, a přece by existovala možnost nápravy. Není prostě možné, aby soudce mohl padělat veřejnou listinu, což je zjevný trestný čin, a byl za to potrestán jen symbolicky. Soudce není nad zákonem, to platí v každém právním státu.
K těm soudům ještě malou poznámku. Já si k nim chodím i pro něco jiného než pro spravedlnost. Často je to pro mě jediný způsob, jak získat něco z pozůstalosti po mém otci. Obrovskou část věcí totiž zatajil můj bratr David a já k nim nemám přístup. Stává se tedy, že když chci vidět režijní knihu nějaké tátovy divadelní inscenace, bratr mi odmítá ukázat kopii a originál už vůbec ne. Označím tedy knihu jako důkaz a soud bratra vyzve, aby ji předložil jako důkaz. Já pak chodím po soudních studovnách a alespoň si ty tátovy zatajené věci fotím...
Když slyším, co říkáte o svém bratrovi Davidovi, přestávám se divit tomu, proč jste si pro kandidaturu do Senátu vybral právě volební obvod 24 zahrnující Prahu 9, kde bude mandát obhajovat. Myslíte, že mu ke znovuzvolení může pomoci spíše to, že je na kandidátce v Praze populárních Pirátů, TOP 09 a STAN, nebo že se může spolehnout opakovaně i na podporu Zdeňka Svěráka?
Na tu podporu Zdeňka Svěráka Davidovi se moc těším. Snad přitom konečně vysvětlí, proč je David uzlíčkem dobrých skutků a já hajzl, o čemž se neustále snaží přesvědčovat veřejnost. Že tím, že takhle nechutně rozděluje naši rodinu, vlastně útočí na našeho tátu, to ho asi nenapadlo.
Ale možná mu jeho advokáti poradí, aby se do té podpory Davida tentokrát tolik nehnal. U Obvodního soudu pro Prahu 1 se řeší tátova závěť, kterou z jistých důvodů moji sourozenci před notářem zatajili. Možná o tom Zdeněk něco ví, když v Respektu vyprávěl o tom, jak přesně náš táta o dědictví rozhodl. Navíc se ihned po jeho smrti sám bezdůvodně prohlásil za „pozůstalého“.
Rozkmotřil se s vámi kvůli kandidatuře proti bratrovi někdo z blízkých vaší rodině?
Mámu to nejprve zarazilo. Když jsem jí ale řekl, že každopádně vyhraje jí blízký kandidát, tedy buď její syn nebo Eduard Stehlík, kterého by jako celoživotní volička ODS byla bývala určitě volila nebýt nás dvou, tak to nakonec brala s humorem. Ale poslední roky s velkým nepochopením sledovala počínání mého bratra, který zatajil velkou část majetku po otci. Pochopitelně nebyla ráda, že se hádáme.
Bohužel, maminka už tady není. Naposledy jsem ji viděl, když ji bratr těžce nemocnou odvážel na svatební veselici svého syna sto kilometrů od Prahy. Zní to strašně, ale vrátila se zpátky už jen v urně. O okolnostech a příčině její smrti, bohužel, nemohu víc sdělit, protože to šetří Policie ČR, ale snad jen tolik, že mě to hluboce zarmoutilo a rozčílilo zároveň. Člověk se dvacet let snaží pomáhat lidem s postižením, nemocemi a lidem staršího věku, vystuduje na to školu a pak přijde druhý syn, který vůbec nemá ponětí, jak pečovat o starého nemocného člověka...
Zatímco váš bratr má v přehledu kandidátů u svého jména uvedeno úřadující senátor, radní městské části Praha-Vinoř, scenárista a publicista, u vás čteme poznámku sociální pracovník. Vím o vás ale i to, že jste založil a finančně podporujete obecně prospěšnou společnost Muži a ženy, která poskytuje osobní asistenci lidem se zdravotním postižením a seniorům, ale zároveň jsou jejími pracovníky lidé se zdravotním postižením. Co vás v životě nejvíce ovlivnilo v tom směru, že se už více než dvě desítky let věnujete pomoci těm nejbezbrannějším ve společnosti?
Začalo to v roce 2000 projektem Světluška. Ten název dodnes fungujícího projektu Nadačního fondu Českého rozhlasu jsem vymyslel já, když jsem pracoval v oblasti sociálního marketingu, tedy marketingu zaměřeného na komunikaci neziskového sektoru, sociální či zdravotní prevence. Postupně jsem se seznámil nejen s problematikou nevidomých, ale mnoha dalších znevýhodněných skupin a často tragických případů chudoby a nespravedlnosti, až jsem se problematice začal věnovat naplno. Dnes už žádný marketing, ale sociální práce, což je opravdu práce, práce a zase práce, kterou se živím, studuji ji a obětuji ji vlastně i soukromý život. Ostatně, víte, kolik je dnes v Senátu sociálních pracovníků? Maximálně dva. Ale scenáristů, mystifikátorů a hochštaplerů je tam nepočítaně...
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
