Vláda přichází s komplexním návrhem Státní hygienické služby. Novela zákona má zřídit centrální hygienický úřad, který získá řadu kompetencí – například sledovat mobilní komunikaci obyvatel nebo rozhodovat o uzavírání provozoven či dokonce omezení práva vycestovat. Sdílíte obavy, zaznívající v posledních hodinách, že by návrh v této komplexní podobě byl ohrožením ústavního systému?
Návrh vlády na novelizaci zákona o Státní hygienické službě, který samozřejmě nemáme v originálním znění k dispozici, připomíná či dokonce překonává svojí absurditou dramata významných autorů Samuela Becketta, Eugène Ionesca, Friedricha Dürrenmatta a ne v neposlední řadě Václava Havla či France Kafku. To jest, staví nižší orgán státní správy nad instituce, které ústava obdařila výkonem moci, jejichž legitimita a pravomoce, jsou de facto výsledkem demokratických parlamentních voleb.
V okamžiku, kdy vláda si „zařídí“, řekl bych až alibisticky, další instituci, která nevzešla ústavou stanovenými pravidly, dojde k narušení dělby moci a k ohrožení ústavou a mezinárodními pakty garantovaných občanských a lidských práv. Zůstává otázkou, kdo bude kontrolovat jedinou centrální hygienickou instituci, která bude disponovat pravomocemi brutálně zasahovat do práv občanů, kterými ani nyní nedisponují mnohá ministerstva.
Státní hygienická služba by měla mít rozhodovací pravomoci v otázkách obrany proti epidemii na úrovni celoplošných opatření, která nyní schvaluje vláda. Po zkušenosti s letošní pandemií – je podle vás nezbytné takto zásadně měnit pravidla státní správy za pandemie?
Je to stále stejný problém. Plíživé přibližování se k sofistikovanému policejnímu a všemocnému státu, ke kontrole občanů a brutálnímu zasahování do jejich životů. Pokud si vláda nevystačí se stávajícími zákony a předpisy, měla by rezignovat, protože její chaotické a nekoncepční jednání i rozhodnutí zapříčinilo stávající situaci. Za koronavirus opravdu nikdo nemůže, avšak za nezodpovědné jednání můžou ti, kteří nejsou s to připustit, že pochybili a že je na čase, aby odešli, a ne aby vyráběli při kdejaké „těžkosti“ nové zákony a nové instituce, na které budou moci v budoucnu selhání systému svést.
Jako hlavní důvod novely vláda uvádí, že letošní pandemie prokázala, že opatření proti ní byla nejvíce limitována roztříštěností hygienických stanic a rozhodujících úřadů celkově, a právě proto je nezbytné rozhodování centralizovat. Myslíte, že právě roztříštěnost úřadů byla hlavním problémem toho, jak stát na pandemii reagoval?
Nikoli, nemyslím si, že jde o roztříštěnost hygienických stanic. Jde evidentně pouze o nekoncepčnost a nekoordinovanost, což mělo zajistit ministerstvo zdravotnictví, potažmo krizové orgány, které byly ustanoveny k řešení problémů a jejich komunikace nejen s hygienickými stanicemi. Navíc, hygienické stanice jsou blíž konkrétnímu spádovému území a mohou bezodkladně reagovat na danou situaci. To, zdali se tak nedělo, neumím posoudit, určitě však se ukazuje, že selhalo ministerstvo zdravotnictví díky tomu, že je to byrokratický moloch plný zbytečných lidí.
Centralizace, tj. jeden celostátní orgán, je přesně to, čím se stát vzdaluje od lokálních problémů, místo aby vznikl koordinační orgán složený z lokálních institucí. Obzvláště dnes, kdy máme digitální instrumenty ke komunikaci, přenášení dat a informací.
Je podle vás správné, aby veškerá moc a rozhodování v pandemii byla centralizována v rukou jednoho úřadu, který navíc ani není přímo zodpovědný Parlamentu? Nedalo by se v takovém případě už skutečně hovořit o „diktatuře“?
Již výše jsem se zmínil, že je v rozporu s ústavou, ale hlavně s demokratickými principy právního státu, aby existovala centralizovaná moc v rukou jediné instituce s pravomocemi dramaticky a zásadně zasahovat do práv občanů, prostřednictvím zákazů a nařízení, postihů; tj. jakési náhradní totalitní ministerstvo vnitra, bez jakékoliv zodpovědosti a kontroly ze strany Parlamentu.
Je podle vás možné takto zásadní změny provést novelou zákona? Nebo by bylo třeba provést i nějakou změnu v ústavním pořádku?
Ač nejsem legislativec či ústavní právník, přece jen po dvaceti šesti letech zkušeností z činnosti našeho Spolku Šalamoun, který se zabývá dlouhodobě prohřešky české justice a orgány činnými v trestním řízení vůbec, a častém kontaktu s osobnostmi z právnického prostředí, nepovažuji za nutné pokaždé, když si politici nevědí rady s danou situací či fenomény, měnit zákony, ústavu atd.
Pokud by mělo dojít ke změně dle zákona navrhovaného vládou, pak by dle mého názoru muselo dojít k úpravě ústavy, což je náročná procedura, nikoli jen legislativní, ale i proto, že by se zákon musel dostat tak, jak ho vláda předkládá Parlamentu, do rozporu ze stávajícími články ústavy.
Ministr Blatný žádá přijetí novely v režimu legislativní nouze se zdůvodněním, že „po tom všichni voláme“. Jsou podle vás důvody pro takto mimořádný legislativní postup, který omezuje ústavní legislativní procedury?
Pan Blatný je zase jeden z řady těch, co padli předsedovi vlády do oka. Nechci zpochybňovat jeho zkušenosti a právní erudovanost, nicméně, odkud bere jistotu, že ten jeho blábol je podložen fakty? Měl by jaksi doložit, kdo všechno volá po tom, aby zákonodárci odhlasovali ve zkráceném režimu rychlé vypocení zmetka, který je zcela nedemokratický, zneužívající dané situace a ohrožení. Pan ministr jenom potvrzuje, že se zase jedná o jednoho z dalších z dostihové stáje předsedy Babiše. Jen coby nové koště mete trochu rychleji než jeho předchůdci.
Měla by rozhodnutí, zasahující do ústavních práv občanů, být v podstatě v kompetenci jednoho úředníka (hlavního hygienika, který má být současně ze zákona náměstkem ministra zdravotnictví)?
Samozřejmě že ne. Je to koncentrace moci do jedněch rukou, jednoho ministerstva, přesahující dokonce pravomoce prezidenta republiky coby vrchního velitele branné moci v případě války. Neboť i on je limitován pravomocemi Parlamentu.
Návrh počítá s tím, že Státní hygienická služba by těmito pravomocemi disponovala i mimo režim nouzového stavu. Nehrozí tedy, že by hygiena mohla opatření bez mandátu od vlády a poslanců v podobě vyhlášeného nouzového stavu vyhlašovat tato zásadní omezení práv nikoliv jen ve skutečně mimořádných případech?
Odpověděl jste si, pane redaktore, sám. Ano hrozilo a hygiena by mohla (tedy mohl, neboť by to byla pravomoc jedné fyzické osoby) si de facto dělat cokoli.
Státní hygienická služba má být mimo jiné oprávněna mít „možnost vyžádat si od mobilních operátorů lokalizační data o nakaženém až tři týdny zpět“. Někteří to označují za „šmírování telefonů“. Je podle vás tato pravomoc ospravedlnitelná?
Je to jen to, co stále opakuji v předchozích odpovědích – ano, bylo by to šmírování, kontrola pohybu občanů, zásah do jejich soukromí, tedy systém, ne nepodobný tomu, který mocenské síly komunistické Číny už dávno zavedli do praxe. Je vidět, že inženýr Zeman má své následovníky, co se týče názoru, že se máme učit od čínských komunistů totalitním praktikám, jež usnadňují vládnoucím elitám a jejich pohůnkům, aby si mohli dělat, co se jim zamane. V určité podobě to zažíváme v soudních síních, kdy soudci (samozřejmě ne všichni) jsou přesvědčeni, že jsou nedotknutelní.
Z dalších oprávnění má centralizovaná hygienická služba mít oprávnění rozhodovat o zavírání obchodů či služeb, omezit setkávání mezi lidmi, dokonce omezit nebo rovnou zakázat cestování. Tato opatření byla v letošní pandemii prováděna usnesením vlády, podle tohoto návrhu k nim má být oprávněn nižší ústřední správní úřad v podobě Státní hygienické služby. Vnímáte to jako problém?
Aby hygiena rozhodovala, bez zřetele na ústavu, o zavírání obchodů či služeb, omezení setkávání mezi lidmi, dokonce omezení nebo rovnou zákazu cestování... Tato opatření vlády byla v letošní pandemii prováděna bez toho, jaké budou mít následky její rozhodnutí a do jaké míry to ochromí sociální, ekonomické, kulturní a společenské oblasti, zajišťování edukace dětí a mládeže, zabezpečování zdravotní péče, sociální služby a mnoho dalších oblastí nutných ke zdravému, ekonomicky fungujícímu státu, což je zcela ze strany těch, jimž byla svěřena moc řídit věci veřejné našeho státu, nepřípustné.
Přestože koronavirus je hrozbou, není tak velkým nebezpečím, abychom upřednostnili brutální dekonstrukci stávajících hodnot, jež jsou stavebními a základními kameny demokracie, tím, že zavedeme opatření podobné válečnému stavu, neboť za prvé není to válka, jak často nejen politici, ale i novináři rádi tvrdí, není to ani boj, neboť virová nákaza není nepřítel. Je to zavádějící a velmi účinný instrument na oblbování lidí, neboť mít nepřítele a soustředit na něj pozornost, zbavuje veřejnost ostražitosti vůči jakýmkoli projevům a snahám, v zájmu „boje“ a ohrožení ze strany nepřítele, krátit občany na jejich právech a svobodách. Jako bychom byli nesvéprávní jedinci, kteří nenesou za sebe a své blízké, děti, rodiče a přátele odpovědnost a pocit sounáležitosti. Už jsem to zažil.
Čtyřicet jedna let jsem žil v totalitním režimu, který určoval, v co mám věřit, jak mám žít a myslet, co smím a nesmím, rozhodoval o mně, zda smím na návštěvu mé matky, žijící ve Velké Británii, zda moje děti smějí studovat, věřit v Boha, číst jen to, co je „pokrokové“ a nečíst to, co je „škodlivé“ atd. Nevnímám to jako problém. Vnímám to jako ohrožení.
Nemáte obavy, že proti rozhodnutí hygieny bude obtížnější vymáhání odškodnění než proti usnesení vlády? Už proto, že žádosti bude nejspíš administrovat vláda, nikoliv orgán, který vydal rozhodnutí o omezení...
Administrovat stížnosti by asi nespadalo do kompetence vlády, ale z logiky věci, samotného ministerstva zdravotnictví, neboť dle návrhu vlády by šéf jedné samojediné hygieny byl zároveň náměstkem tohoto ministerstva. A z dlouholeté zkušenosti coby občanského obránce práv vím, že ministerstva se ke stěžovatelům chovají arogantně, v očekávání, že to občan vzdá, a když pak nakonec dojde k žalobě na ministerstvo, byrokraté se raději léta soudí, než aby přistoupili na smírnou dohodu, utrácejí peníze z daní občanů na výlohy právních zástupců a doufají, že justice bude na jejich straně. Což většinou je, ne však vždy.
Zaznamenal Spolek Šalamoun nějaké stížnosti či podněty občanů k opatřením v první nebo druhé vlně korona viru?
Ano, jedná se o omezení rodinných příslušníků odsouzených a vězněných osob nebo těch, které jsou ve výkonu vazby, neboť vězeňská služba argumentuje opatřeními, které vyhlásila vláda, případně ministr zdravotnictví nebo hygienici.
Advokát Tomáš Sokol se vyjádřil, že pokud by návrh byl schválen v této podobě, neměl by šanci obstát proti ústavní stížnosti. Myslíte si, že je natolik zásadním porušením základních lidských práv, že by se mu Ústavní soud postavil?
Nemám co k tomu dodat, neboť s názorem pana doktora Sokola se plně ztotožňuji. Nemohu posoudit, zda by Ústavní soud vyhověl stěžovatelům. Už sama skutečnost, jak alibisticky se vyhnul rozhodnutí o neoprávněnosti státu zamezit občanům vycestovat do zahraničí, což je právo garantované nejen zákonem, ale samotnou ústavou, mně neumožňuje, abych jednoznačně byl přesvědčený o tom, že by věc veřejně projednal a rozhodl ve prospěch stěžovatele.
Jediný člen senátu, paní JUDr. Kateřina Šimáčková, ve svém disentu vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím celého senátu, a zdůraznila, že senát měl věc projednat a proč tak měl učinit. Nicméně věřím, že pokud by se našel dostatečný počet poslanců nebo senátorů k podání ústavní stížnosti a že by Ústavní soud věc projednal ve „zkrácené lhůtě“, tuším, že 30 dnů a že by shledal dotčený návrh vlády jako protiústavní.
Nicméně doufám, že pokud by Sněmovna nevrátila vládě ten paskvil a začala návrh, na požádání ministra Blažka, který by jej asi předkládal či byl garantem, projednávat, že díky převaze soudných a zodpovědných poslanců, kteří ctí ústavu ČR, by věc nepustili do dalších rozprav a vládě ho vrátili.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
