„Podali jsme žalobu a začal panikařit.“ Advokát odhalil praktiky „bojovníka od klávesnice“ Cempera

V týdnu jste byl u soudu jako právní zástupce Matouše Bulíře, který žaloval aktivistu Jana Cempera, jehož články měly dokonce ohrozit Bulířův život. Je to za vás jeden z případů, kdy nedomyšlený „boj za správnou věc“ může jinému člověku podstatně ublížit?

Matouš Bulíř žaloval spolek Manipulátoři.cz z.s., který Jan Cemper, celkem známý pomýlený to hledač pravdy a lži, spoluzaložil a vede. Není snad třeba představovat. Kvůli soudním sporům pak zapojil do svého aktivismu svůj další spolek, Faktické info z.s. No, pokud hovoříte o „boji za správnou věc“, já si myslím, že Jan Cemper skutečně žádný „boj za správnou věc nevede“. On se vrhl, stejně jako jemu podobní levicoví aktivisté, na boj s dezinformacemi, hraničící s udavačstvím, a sám sebe pasoval do jakési role soudce a hodnotitele pravdivosti výroků té či oné veřejně činné osoby, politika, publicisty, či dokonce webových periodik apod.

Věnoval se, pokud vím, i vašim Parlamentním listům. Jednak ale s ohledem na několik prohraných soudních sporů tu svoji, zdráhám se říci „práci“, asi nedělá precizně, ale především jeho výstupy jsou přesně tím, co lze označit za jakýsi angažovaný ideologický aktivismus, kterým se zabývají podobně smýšlející existence, jako je pan Cemper, a jimiž se snaží přispět k umlčení a dehonestování názorových oponentů, tj. těch, které nepovažuje pan Cemper a jeho nevýznamná klika za ideologicky a politicky správné a nekritizovatelné.

Proto se zaměřuje většinou na jedny a ty samé politiky, média a veřejně činné osoby, zatímco u těch mainstreamových a provládních je natolik shovívavý, že jakoby je někdy kritizuje ve stylu „řekl, že to byl pátek, ale byla to sobota“, jen aby se neřeklo. Ty ostatní dehonestuje, do svých komentářů vkládá své politické názory a postoje a objekty své nenávistné touhy se snaží poškodit. Hezky tuto nevyváženou hru na objektivní hodnocení pravdy a lži a vyvracení dezinformací popsala Natálie Vachatová, která se podobným existencím podrobně a erudovaně věnuje. Jan Cemper by byla zcela nevýznamná figura, kdyby jej ale jako na „slovo vzatého odborníka“ nebrali vážně v České televizi nebo i na několika centrálních úřadech, kde jej citují. Což je šílený úpadek naší žurnalistiky i politiky. Nejde tedy o boj za správnou věc. Ví to pan Cemper, vědí to jeho fanoušci a vědí to ti, kteří jeho výplody interpretují a šíří dál. Je to špinavý aktivismus. A u Cempera i způsob, jak se uživit.

V souvislosti s touto kauzou jste upozorňoval i na to, že pan Cemper se snažil své aktivity a svou neziskovku různě kamuflovat, zahajovat a rušit likvidace, měnit sídla atd. Překvapilo vás to? Jinými slovy, je takové jednání u aktivistů, kteří se verbálně obvykle chlubí svou statečností, spíše výjimkou, nebo standardem?

Naprostý standard. Jsou to bojovníci od klávesnice. Cemper se zjevně bál, když jsme podali žalobu, a začal panikařit. Obstrukce nevymyslel sám. Sebevědomí nabral poté, co jej začal zastupovat kolega Artur Ostrý, známý jako advokát liberálně pokrokové scény. Mne označují libtardi za zástupce dezolátů, u kolegy jsem jeho angažmá s ohledem na etický kodex komory označil kultivovaněji.

Tento „aktivismus“ se stal do značné míry veřejným fenoménem. Založit spolek je velmi jednoduchá záležitost, pro jeho činnost nabízí řada velkých organizací (třeba neziskovka Frank Bold, tvářící se jako advokátní poradenství) připravené formuláře. Následně tito lidé mohou čerpat na svou činnost veřejné peníze nebo peníze z různých privátních nadací a za ně ovlivňovat veřejné mínění. Z pohledu právníka – nejedná se o určitou formu klamání či podvodu, pokud je tento „placený“ aktivismus prezentován a vnímán jako autentický občanský postoj?

Tyto spolky podporují buď lidé, kteří sdílejí jejich politické názory, nebo politické subjekty, ministerstva, státní média, kraje nebo obce či „státní podniky“, které jsou aktuálně ovládány politickými stranami, které rovněž pohled na svět oněch spolků, tedy politických neziskovek, sdílejí. Klamání to není, oni dobře vědí, co dělají. Snaží se totiž ovlivnit politiku skrze nevolené subjekty, které na rozdíl od politických stran nenesou žádnou politickou odpovědnost a své mnohdy zvrácené názory a postoje na tu kterou část společenských problémů tlačí bez problému např. i do hlav dětem v našich školách, od útlého věku až po vysokoškoláky. Neziskovky jsou dobrý sluha při „pochodu institucemi“, který se dosud pokrokářům a levicovým liberálům dařil.

Mnohé tyto subjekty působí i jako poradní orgány a subjekty ve veřejné správě, vzpomeňme na Evropské hodnoty bývalého pornoherce Jandy. Jsou takovými Lidovými milicemi dnešní doby a drží směr a trendy pěkně v chodu. Přítrž jim učinil Donald Trump. U nás si na podobně odvážného politika budeme muset počkat. S politickými neziskovkami ale dokázal zatočit, pokud vím, i Viktor Orbán a Robert Fico, takže to lze. Ne že ne. Základem je odříznout je od peněz. Je to jejich tučná obživa a mnohdy neuvěřitelný byznys, neb by se sami jejich aktéři v normálním světě nedokázali uživit. A nemylme se, je to byznys např. i mnoha advokátních kanceláří a dalších subjektů, které jsou na tyto zdroje napojeni jako tele na krávu. Ta vemena je třeba radikálně useknout, jinak postupnému rozežírání naší demokracie nezabráníme.

V posledních dnech se ale mluvilo o několika případech, kdy tento „měkký“ tlak přerostl v reálné zásahy do životů oponentů, často i fyzické. Zejména se mluvilo o panu Oganesjanovi, recidivistovi arménského původu, který přímo fyzicky konfrontuje opoziční politiky či lidi protestující proti vládě, následně na ně volá policii, vše si natáčí a následně monetizuje na webu. Pokud je toto jednání spojeno s přímým politickým zaměřením proti opozici či kritikům vlády, lze to považovat za politicky motivované násilí?

Odpovídá to dnešní atmosféře rozvrácené a zvrácené doby. S panem Cimbálem, který je jednou z jeho obětí, jsem věc osobně rozebíral a nestačil jsem se divit, co je v této věci možné. Ale není to jen o Oganesjanovi, kde o politicky motivované ataky za přehlížení státu jednoznačně jde, nebo o chráněnci Novotném nebo o podobných individuích lůzovitého zrna. Z poslední doby lze sledovat, že neuchráněni před ataky s vládou názorově souladných tlup či jedinců se stávají například i rusky mluvící turisté v Karlových Varech, protože provokace pana Hynka není nic jiného než Oganesjan v bleděmodrém, či ataky proti Pochodu pro život, který proti levicové chátře nedokázala policie ochránit.

Čistě právně, dovedu si představit, že pan Oganesjan, či jak se jmenuje, by měl být jako recidivista a pochybná osoba minimálně odstíhán za přestupek, ale sledoval-li jsem jeho ataky na pana Pavla Cimbála či na seniory u petičních stánků či na shromážděních, jedná se podle mého názoru už o jednání postižitelná podle trestního zákoníku.

Vládní politici se tváří, že tento člověk neexistuje a nemají s ním nic společného. Neměla by se od těchto praktik směřovaných proti opozici ale vláda přece jen distancovat jednoznačněji, aby bylo zřejmé, že to neschvaluje?

Nepochybně. To, že všechny orgány činné v trestním řízení řádění podobných Oganesjanů tolerují, přehlížejí a bagatelizují, je na pováženou. Pak nás tedy nechrání a nepomáhají nám, a takový stav může potkat kohokoli z nás. A pokud tento stav tolerují i političtí představitelé a tolerují jej mainstreamová média, pak je to počátek konce právního státu a demokracie. Takový stav pak opravdu připomíná bojůvky SA ve třicátých letech v Německu a jejich útoky na politické odpůrce a židy, nebo ataky henleinovců v našem pohraničí na české bezpečnostní složky a české nebo německé protinacistické politiky. Jednoznačně je to cesta do pekel. A pokud naše vláda rezignuje na vládu práva a ochranu občanů před násilím, pak nemá legitimitu vládnout. Fialova vláda ale podle mého názoru tuto legitimitu ztratila již dávno.

Premiér Petr Fiala opakovaně hovoří o tom, že letošní volby jsou osudové a opozice, kterou nazývá jako „extremisté a populisté“, nás mohou svést ze „správné cesty“. Pokud za těchto okolností někteří lidé sahají k šikaně či napadání jiných lidí na základě jejich politického přesvědčení, lze za to přičítat nějakou formu odpovědnosti i vládním politikům?

Ano. Ale u nás všichni tito „Fialové“ ztratili již jakoukoli sebereflexi. U premiéra mám vážné obavy o jeho osobnostní a duševní stav, protože jeho vyjádření spíše odpovídají postižení životem v bludu. A to je podle mého názoru na odbornou pomoc. Chytá už se všeho. Tolerování Oganesjana nebo estrád s Pazderkovou. Každý den dobrý… pro něho tedy.

Folklórem koaliční politiky je i komunální politik ODS Pavel Novotný, který byl opakovaně trestně stíhán včetně trestných činů souvisejících s politickou činností (výhrůžky předsedovi KSČM pověšením) a prohrál i několik civilních sporů, naposledy tento týden s Tomiem Okamurou. Je z hlediska práva nějaký rozdíl, pokud takovou činnost páchá běžný občan, nebo veřejný činitel?

Rozlišujme civilní spory a trestní nebo přestupková řízení. Ale ani v jednom rozdíl příliš nevidím. Politik nese ale jakousi vyšší politickou, a tudíž i etickou odpovědnost. Já taky nemohu říkat vše na plná ústa, a to jsem jen advokát. Hrozí mi postih například za vulgarismy, za politické projevy po novele zákona o advokacii již díkybohu ne. Veřejně známé osoby jsou ale především brány z toho hlediska pasivního jako osoby, které musejí snést větší vlnu kritiky a veřejných odsudků a negativních hodnotících soudů. Pokud páchají trestnou činnost, je to přitěžující okolností u některých trestných činů majetkových, na poli hospodaření s veřejnými prostředky apod., myslím to, že jsou veřejnými činiteli. Ale to není tento případ. Nicméně nemohu se zbavit dojmu, že i zde je uplatňován dvojí metr, a to, jak třeba Pavlu Novotnému vše prochází, je k smíchu. V lidech to vyvolává nedůvěru v právní principy a v justici jako takovou.

Před několika týdny se rovněž odehrál skandál při veřejné debatě v Novém Jíčíně, na kterou byl pozván koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn z Úřadu vlády. V průběhu diskuse byl napaden jeden z diskutujících, který nesouhlasil s většinovým míněním v sále, a pan Foltýn, plukovník z prezidentské vojenské kanceláře v aktivní službě a současně úředník na Úřadě vlády, proti tomu nijak nezasáhl, naopak napadeného po vyvedení verbálně napadal a s agresorem se posléze fotografoval. Pokud se takto chová plukovník Armády České republiky, podléhající vojenskému zákonodárství, a současně úředník Úřadu vlády, má to z vašeho pohledu i nějaké právní konotace?

Přesně ty, které jsem uvedl výše. Tolerování zla je souhlas s jeho pácháním. Foltýna považuji za symbol pokřivené a zvrácené politiky v naší zemi. Věřím, že po volbách se bude poroučet. Chtělo by to symbolickou bránu k jeho odchodu jako projev konce jedné bizarní a odporné zkušenosti. Ale třeba jsem v tomto naivní a přijde jiný Foltýn. Snad ne.