Exministr financí Vlastimil Tlustý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz tvrdí, že jsme stále na začátku propadu. Proto je zhoršování ekonomických parametrů zatím pomalé a očekává, že se bude zrychlovat. Je to týden, co v rozhovoru pro iDnes prohlásil premiér Petr Fiala, že teď už to nejhorší máme za sebou a přicházíme do pozitivnějšího období. Kdo se má v těch protichůdných vyjádřeních vyznat? Nebo to je v obou případech hádání z křišťálové koule?
Vlastimil Tlustý už politiku nedělá, takže si může dovolit říkat pravdu. Petr Fiala politiku dělá, a tak ho to motivuje k optimistickým vyjádřením, která veřejnost chce slyšet. Věštění z křišťálové koule to není; vlastně je to poměrně průzračné.
Víte, hospodářské politiky v podobě zvyšování úrokových sazeb zafungovaly – až moc. Je přitom vysoce pravděpodobné, že kompetentní místa ve státní správě si neuvědomují, že zafungovaly „až moc“. Aby si to totiž uvědomily, musely by si nejprve připustit, co bylo příčinou cenového růstu. Každý klasický ekonom ví, že to byl předešlý tisk peněz. Státní správa to ale neví – což lze identifikovat z toho, že stále dokolečka omílá onu nelogickou průpovídku, že „ceny vzrostly v důsledku války na Ukrajině“. A protože si státní správa neuvědomuje, že její emise peněz způsobila inflaci, neuvědomuje si také, že nyní boj proti inflaci zabral „až moc“.
Co mám na myslím tím „až moc“: V důsledku toho, že centrální banky výrazně zvýšily úrokové sazby, naposledy tak učinila ECB minulý týden, a to na 4,50 procenta, začalo docházet k živelné deceleraci peněžní zásoby, kterou už ani centrální banka nemá pod kontrolou. To se projevuje jednak prudkým poklesem výrobních cen – jednak se to ale projevuje také na finančním trhu. Kde je hodně peněz, ceny rostou. Kde je málo peněz, ceny klesají. A jsme u toho. Ceny akciových indexů dál klesají. A leckdo se diví.
Jenomže nemůžeme se divit, když hlavní světové ekonomiky jsou v recesi nebo na hraně recese, a současně klesá množství peněz v oběhu…
Více než 40 milionů, z toho 18 milionů korun za plakáty ve vlacích a dalších 24 milionů korun za plochy ve městech a obcích, utratí ministerstvo vnitra za velkou plakátovou kampaň, která poběží déle než rok. Kampaň bude informovat širokou veřejnost o aktuálních tématech, pomoci státu v různých oblastech a dalších agendách, ve kterých stát zajišťuje služby občanům. Dá se čekat, že se vynaložené peníze vyplatí, že lidé z kampaně pochopí, co pro ně vláda dělá, když to jinými komunikačními kanály nepochopili? Nebudou to brát jen jako vládní propagandu?
Tohle je vysoce nemorální a dokonce si myslím, že pokud by se toho nějaký právník chytil a stát napadl, že zneužívá veřejné finance, možná by i měl šanci uspět. Protože o tom, co jsou „aktuální témata“, co lidi zajímá, o tom rozhodují volby. Voliči svými hlasy rozhodnou, jaká témata jakých stran je zajímají. A tady vláda za peníze vybrané nedobrovolně od lidí utváří veřejné mínění, tedy v podstatě manipuluje veřejné mínění. To není informování, to je propaganda. Pokud bychom šli do extrému, mohli bychom to považovat až za manipulaci voleb skrze vyrábění veřejného mínění. Opravdu se takto mají chovat volení politici, kteří ve své podstatě mají být cosi jako servisáci státu a služebníci lidu, který ho svými daněmi platí?
Psali jsme:
Když ministr kultury Martin Baxa nedávno oznámil, že se zvýší televizní poplatky na 160 korun měsíčně a že by nově měli koncesionářské poplatky hradit i ti, kteří mají zařízení umožňující příjem veřejnoprávních médií – tedy i mobil, tablet nebo počítač, pozapomněl informovat, že do novely zákona o České televizi vpašoval jeho úřad čistě ideologický termín „odpovědný přístup“, jímž lze kdykoli omezit požadavek objektivity, vyváženosti a všestrannosti. Nezmínil ani to, že za Českou televizi budou živnostníci a podnikatelé nově platit podle počtu zaměstnanců a budou povinni hlásit ČT a ČRo jejich aktuální počty. Nejsou ty „zamlčené“ změny podstatnější než to, že si každý za ČT připlatíme 25 korun měsíčně?
Ano, je to ryzí manipulace. Manipulovat můžeme vložením nějaké informace do konkrétního kontextu, volbou slov – ale i zamlčením nějaké podstatné části informace, která kontext posune. Čisté by bylo říci, že tyto poplatky jsou pouhou daní. Alespoň by se tím demaskovala jejich pravá podstata. Daněmi si tak povinně platíme svého velkého bráchu.
Volání po změnách v Evropské unii mnohem častěji zaznívá od jejích kritiků. Nyní ale skupina expertů z Francie a Německa sepsala 60stránkový materiál, který navrhuje, jak by se měla změnit Evropská unie, aby mohla přijmout další členy. Objevují se v něm doporučení typu menší počet komisařů než členských zemí, většinové hlasování téměř všude, dotace striktně podmíněné kvalitou vlády práva v daném státě. Pokud by se státy neshodly na změně stávající smlouvy, vznikla by „dvourychlostní Evropa“. EU by v takovém případě byla tvořena několika různě spolupracujícími okruhy zemí podle jejich vlastní ochoty. Co by to pro Unii mohlo do budoucna znamenat a kde by mělo být místo České republiky?
Já proti dvourychlostní Evropě vůbec nic nemám. Mohlo by se to dokonce stát zárodkem budoucího rozštěpení a rozpadu EU. Tvrdé jádro by zůstalo socialistické, „odpadlíci“ v pomalejší části Evropy by si mohli zachovat více autonomie, více státní svébytnosti, více trhu. Nám by to určitě pomohlo – a asi není třeba zdůrazňovat, že doufám, že bychom se dostali mezi ty „odpadlíky“. Ale, bohužel, si myslím, že k tomu nedojde. Tak jako Sovětský svaz do poslední chvíle kopal, když měl přijít o své satelity, tak také nevěřím, že Brusel by byl ochoten pustit některé země do „pomalejší“ části Evropy.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
S tím souvisí aktuální rozhodnutí Bruselu neprodloužit zákaz dovozu ukrajinských zemědělských produktů do pěti členských zemí Evropské unie sousedících s Ukrajinou. Maďarsko se ozvalo, že pro vedoucí představitele Unie jsou víc zájmy nečlenského státu než členských zemí. Ukrajina poté podala u Světové obchodní organizace stížnost proti Polsku a Maďarsku za to, že její obilí nechtějí a požadují, aby se přepravovalo přes solidární koridory, nikoliv však na evropské trhy, ale do třetích zemí. Měly by mít státy možnost bránit svůj domácí trh, nebo to je neakceptovatelný postoj?
To jsou dvě věci spojené dohromady. Jedna věc je, zda by státy měly mít právo rozhodovat, s kým a za jakých podmínek obchodují. Takové právo by samozřejmě mít měly. Úplně jinou věcí je ono spojení „ochrana trhu“. Ekonomové vědí, že taková „ochrana trhu“ je eufemistické označení pro státem organizované „poškození spotřebitelů“. Ochranářství v zahraničním obchodě nefunguje, je to svinstvo, a nejvíc na to doplácí právě jednotlivci, kteří naivně těm hezkým slovům o ochraně věří. Ale rozumím, že takto jste to nemyslel, podstatou vaší otázky bylo právo na autonomii jednotlivých zemí. A na tuto část odpovídám: Ano, autonomii by jednotlivé země měly mít. Vždyť v mnoha ohledech dnes jsou jednotlivé státy EU už unifikovanější a musí Brusel víc poslouchat než jednotlivé státy USA!
Myslíte, že jsou na místě obavy některých českých politiků i médií, že by se po volbách příští sobotu mohlo Slovensko začít ubírat cestou, která by s tou českou byla ve značném rozporu, ať už jde o vztah k Bruselu či pomoc Ukrajině?
Ano, o Slovensko se bojím, ale úplně obráceně, než jak to prezentují média. Myslím, že průšvih pro Slovensko nastane, pokud zvítězí Progresívne Slovensko.
Psali jsme:
 |
ANATOMIE SVOBODYMarkéta Šichtařová a Martin Vavruša
|
autor: Jiří Hroník
