Nedávno jste se věnoval kontroverzi, kterou vyvolalo vystoupení někdejšího komunistického šéfa Státní bezpečnosti Alojze Lorence na akademické půdě. Během samotné debaty se nad přítomností Lorence podivoval redaktor ČT Marek Wollner, názor, že Lorenc nemá na půdě univerzity co dělat, zazníval ve veřejném prostoru i dlouho poté. Je správné, že Lorenc vystoupil? Měli bychom dávat prostor všem názorům?
Na právo sdělovat fakta a názory na veřejnosti se vztahuje obrovské množství pravidel, takže jejich vyjadřování nebude nikdy zcela svobodné. Svoboda slova je jedním ze základních znaků demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek osobnostního rozvoje i naplnění. A neplatí to jen o informacích a názorech, které jsou příznivě přijímány a hodnoceny jako neútočné nebo neutrální, ale také o takových, které útočí, šokují nebo iritují.
Potlačování určitých názorů také může zakrývat podstatu problému, na který společnost neumí reagovat. Zároveň může restrikce názorů zvýšit radikalizaci jejich nositelů a zahnat je do ghetta, což může vyústit v sociální otřesy. Restrikce svobody slova navíc vedou k pokřivení demokracie, která by neměla konflikty řešit násilně, ale debatou a přesvědčováním.
Pouhá prezentace názorů však může vést k nevyváženosti, protože nemohou být jako rovnocenné prezentovány postoje toho, kdo právo porušil, i oběti takového porušení. Takový přístup je nepřijatelný, protože by vedl k pošlapání hodnot, na kterých stojí naše společnost. Vystoupení generála Lorence by tedy mělo být zarámováno do skutečnosti, že se podílel na potlačování lidských práv a podpoře zločineckého režimu.
Co se týče svobody slova, v jaké je u nás kondici? Všemožná oficiální i neoficiální místa šermují termíny, jako např. „dezinformace“, „trollové“ či dalšími. Proti takzvaným trollům mají vystupovat takzvaní elfové, kteří si kladou za cíl dezinformace vyvracet. Miroslav Kalousek volá po tom, aby některá média finančně podporoval stát. Co si z toho všeho vzít?
Problém dezinformací je možná ještě větší, než si vůbec uvědomujeme, a dosahuje intenzity informační války. Je velmi obtížné určit hranici mezi dezinformací a alternativním úhlem pohledu. Nebezpečí spojené s dezinformacemi je to, že devalvují a delegitimizují informace a názory reálných autorit, koncept objektivních dat, oslabují schopnost společnosti činit racionální rozhodnutí založená na faktech a přispívají ke společenskému chaosu. Dezinformace oslabují důvěru ve společenské instituce a jsou navíc takřka nevyvratitelné pravdivými informacemi.
Demokracie je založena na tom, že se lidé rozhodují a činí volby na základě informací. Lidé nemusí být znalci, ale musí mít základní povědomost o světě, ve kterém žijí. Pokud ji mají pokroucenou, činí špatná rozhodnutí. Výměna informací je natolik demokratizována díky platformám sociálních sítí a technologiím produkce digitálního obsahu, že každý může vytvářet zdánlivě kredibilní informační odpad, který je obtížně odlišitelný od kvalitních informací.
Lidé v současnosti více věří osobně sděleným informacím než těm, které jim sdělí autoritativní zdroje. Šíření dezinformací je symptomem hlubších strukturálních problémů našeho mediálního prostředí. Lidé věří více tomu, co propagují nebo sdílejí ostatní z jejich okruhu.
Devastující vliv na české mediální prostředí má fakt, že Andrej Babiš, vlastnící jednoho z největších vydavatelů denního tisku, je zároveň politikem, a to politikem velmi významným. Kombinace politické a mediální moci, kterou má Andrej Babiš, je v rozporu s naším vnímáním demokratického fungování médií. Média vydávaná pod podnikatelským uskupením náležejícím politikovi ztratila svůj společenský smysl. Tato média nemohou být hlídacím psem politické moci, protože se stala její součástí. Tato média jsou ze své podstaty nedůvěryhodná.
Produkce veřejného statku, jakým je produkce médií, má pozitivní efekt na společnost, který dosahuje za sféru osoby, která veřejný statek konzumuje. Existence zdravých svobodných médií prostých vládní kontroly nebo kontroly vlastníka je veřejným statkem, tedy benefitem většiny, dokonce i těch, kteří nemají zájem o zpravodajství, nečtou noviny a jsou politicky pasivními.
Jsem skeptik k tomu, zda volný trh sám může nabídnout optimální množství informací produkovaných dostatečným počtem médií nezbytných pro dobrou správu společnosti. Kapitalistický trh většinou nefunguje dobře, pokud má vytvářet veřejný statek, protože korporace, které jsou zaměřeny na maximalizaci zisku, nemohou dát dostatečnou váhu pozitivním, univerzálním benefitům. Veřejný statek musí být veřejně podporován. Varoval bych však před podporou ze strany státu.
Na veřejné podpoře, která by bránila koncentraci politické, korporátní, mediální či kulturní moci však nic špatného není. Difuze mediální moci podporuje občany, aby se účastnili na veřejném životě, a je výrazem demokracie.
Komentátor Martin Fendrych navrhl, aby byl prezident Miloš Zeman ve spojitosti se svými veřejně pronesenými a velmi nelichotivými výroky na adresu BIS obžalován pro velezradu. Má takový návrh racionální základ? Překročil Miloš Zeman jakousi linii, za kterou se nemá chodit?
BIS a její zpráva není posvátná kráva. Přesvědčení, že kritika státního orgánu nebo státní organizace je zradou, je symptomatické pro totalitní režimy. V demokratických režimech musí být naopak kritika státních institucí přípustná pro každého, včetně prezidenta. Je ale škoda, že nás prezident neseznámil s tím, o co svoji kritiku opírá.
I v minulých letech se mluvilo o nesvornosti našeho národa, a to kvůli politice. Letos byly prezidentské volby, komunální volby, rozruch byl i kolem Andreje Babiše. Jsme po tomto roce svornější a sjednocenější coby národ?
V České republice ve skutečnosti existují dvě společnosti. Je to dáno mimo jiné tím, že např. Praha má šestý nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele v porovnání jednotlivých regionů zemí Evropské unie a je tak přibližně na 180 % průměru regionů zemí v Evropské unii. Její hrubý domácí produkt na obyvatele je tak srovnatelný s hrubým domácím produktem na obyvatele například v Bavorsku. Mimopražské české regiony se pohybují přibližně okolo 75 % průměru regionů zemí v Evropské unii a jsou tak srovnatelné např. s nejbohatším bulharským regionem. Nebude asi pro nikoho překvapením, že míra společenské koheze regionu na ekonomické úrovni Bavorska a na úrovni Bulharska nebude vysoká.
Mzdy v Praze jsou o více než 40 % vyšší než v mimopražských regionech. V důsledku vyšších příjmů si může více pražských žen dovolit starat se pouze o domácnost, kdežto v mimopražských regionech je více žen, které jsou plně zaměstnány a k tomu musí pečovat o domácnost a rodinu. V mimopražských regionech se také ženy vracejí daleko dříve z mateřské a rodičovské dovolené zpět do pracovního procesu.
Pražané mají také v průměru nesrovnatelně vyšší vzdělání než obyvatelé mimopražských regionů. Růst životní úrovně obyvatelů mimopražských regionů po roce 1989, který je nesporný, tak zřejmě nesplnil očekávání, která po pádu železné opony panovala. Pro tuto skupinu obyvatel není zachovávání statu quo přitažlivé, protože na něm nemají co získat. Daleko přitažlivější jsou koncepty, které nabízejí změnu v krátkodobém horizontu. Pražanům se v kontrastu s tím po roce 1989 mimořádně dařilo a daří, a tudíž o zásadní změnu nemají zájem.
Na druhou stranu je ale skutečností, že představa sjednoceného národa je spíše romantickou představou 19. století.
Jak se vám líbila letošní vzpomínka na 17. listopad? Sledoval jste dění v Praze? Ozývají se námitky, že původní rozměr celé akce se vytratil na úkor politizace. Takřka souběžně se vzpomínkovými akcemi proběhlo i několik protestů proti Andreji Babišovi. Zároveň již takřka zcela zapadl význam 17. listopadu 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Panuje dnes v rámci výkladu českých dějin jistá selektivita?
Vzpomínka se mi líbila, byla velmi živá. Nejenže jsem ji sledoval, ale rovněž jsem se jí účastnil. Význam událostí roku 1939 skutečně poněkud zapadl a je tedy možné hovořit o vámi zmiňované selektivitě. Tato selektivita je dána tím, do jaké míry mají tyto historické události přesah do současnosti. V čele české vlády nestojí prominent režimu nastoleného německou okupační správou. Premiérem české vlády není ani bývalý člen strany, která otevřeně s hitlerovským Německem kolaborovala a která z přítomnosti okupačních vojsk odvozovala svoji legitimitu. Zemi také neřídí politik, který by byl evidován jako spolupracovník tajné policie, která v souladu s vůlí německých okupantů a jejich českých kolaborantů terorizovala obyvatelstvo.
Stejně tak českou vládu nepodporuje strana, jejíž význační představitelé by považovali nacistickou okupaci za internacionální pomoc nebo by psali, že německou armádu vítali. Vládě také nevyjadřuje důvěru strana, jejíž představitel by v souvislosti s německou invazí v roce 1939 hovořil o zfalšování dějin a ideji postavené na pozici proti Německu, protože se jednalo ve skutečnosti o invazi rakouskou, neboť Adolf Hitler byl Rakušan.
Zatímco události z roku 1939 jsou sice tragickou, ale přece jen minulostí, události roku 1989 mají přesah do dnešní doby. Rozdíl spočívá i v tom, že česká společnost se od nacistických kolaborantů očistila, někdy možná až příliš brutálně, zatímco kolaboranti s komunisty drženými u moci sovětskými vojsky jsou nyní často v nejvyšších patrech politiky.
Převrat v listopadu 1989 byl založen na odmítnutí politického řádu, který do té doby panoval. Pokud se po volbách v roce 2017 dostali k moci prominenti reálného socialismu, nebo dokonce lidé, kteří obhajují jeho legitimitu a legalitu, je logické, že si lidé více připomínají listopad 1989 než listopad 1939.
Andrej Babiš získal důvěru Poslanecké sněmovny, ale důvěru většiny národa nemá. Stojí za to, aby Česku vládl dál? Protestovaly proti němu různé skupiny lidí. Ubližují mu kauzy jeho minulosti, jeho rozdávačný a štědrý politický program, jeho vystupování, či je to něco jiného? Co Babiš dělá špatně?
Po listopadu 1989 se od politiků očekávala mimo jiné určitá morální integrita, oddanost ideálům demokracie a odbornost. Andrejovi Babišovi se nedostává morální integrity již z toho důvodu, že ve větší míře kolaboroval s komunistickou mocí, i když zřejmě pouze z oportunních důvodů. Úctu a respekt nevzbuzuje ani způsob, jakým přišel ke svému ohromnému majetku. Uvěřit jeho historce o dotaci pro Čapí hnízdo by pak vyžadovalo konzumaci většího množství halucinogenních prostředků. Nevěří jí ani fanoušci Andreje Babiše, i když tito většinou jeho jednání schvalují s poukazem na to, že se tak chovali i jiní a že se navíc jednalo o evropské prostředky, které by bylo škoda nevyčerpat. O oddanosti Babiše ideálům demokracie je možno mít také vážné pochyby, podíváme-li se na fungování jeho loutkového politického hnutí. Rozval, v jakém po sobě zanechal Ministerstvo financí, nepřesvědčuje ani o jeho odbornosti.
Hnutí ANO navíc není reálný politický subjekt. Připomíná spíše další korporaci Babišova holdingu. ANO bez Babiše by působilo spíš jako špatný vtip. Mimo Andreje Babiše jsou v něm pouze více či méně tragické nebo komické figury, které by bez něj živořily v politické bezvýznamnosti. Jediným reálným politickým pohybem vrcholných politiků tohoto hnutí je závod o projevy co největší loajality vůči předsedovi hnutí.
Andrej Babiš se ani nesnaží předstírat, že by měl nějakou vizi. Je ale pravda, že nějakou vizi naposledy prezentovali coby premiéři Václav Klaus a Miloš Zeman. Určitý pokus učinili i premiéři Špidla a Nečas, ale u prvního jmenovaného byl výsledek jeho vládnutí žalostný a u druhého jmenovaného tragický.
Jiří Ovčáček vidí za pozastavením eurodotací pro Agrofert nekalé úmysly. „Jsem zcela přesvědčen, že bruselské tažení proti Agrofertu má ve skutečnosti cíl zbavit západoevropské agrofirmy české konkurence,“ napsal hradní mluvčí na Twitter. Souhlasíte s tímto pohledem?
Této konspirační teorii nevěřím. Podle zákona o střetu zájmů je zakázáno poskytnout dotaci nebo investiční pobídku obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti. Andrej Babiš prostřednictvím možnosti jmenovat a odvolat svěřenské správce svých fondů má na volbu a odvolávání orgánů korporací soustředěných v holdingu Agrofert stejný vliv jako před vznikem fondů. Navíc mu náleží veškeré plnění z obou svěřenských fondů, tedy v daném případě zejména dividendy. Převodem holdingu do svěřenských fondů tedy střet zájmů neodstranil.
Součástí českého práva je také nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Evropské unie. Podle tohoto nařízení ke střetu zájmu dochází, pokud je z důvodů hospodářského zájmu ohrožen nestranný a objektivní výkon veřejné funkce.
Andrej Babiš je nejen zakladatelem svěřenských fondů, na které převedl Agrofert, ale také beneficientem těchto fondů. Z tohoto faktu plyne skutečnost, že má na jejich fungování hospodářský zájem. Andrej Babiš je i podle předmětného nařízení ve střetu zájmů. Že to vzbuzuje pozornost v Evropské komisi, je celkem pochopitelné. Agrofert navíc pro západoevropské „agrofirmy“ žádným konkurentem není. Tato konkurence byla odstraněna již při našem vstupu do Evropské unie kvůli ne zcela ideálně vyjednaným podmínkám v této oblasti.
Obecně řečeno, je Babišova vláda úspěšná? V předtuše blížící se hospodářské krize prý rozhazuje, neinvestuje a premiér vše překrývá nákladným PR.
Poslední vládou České republiky, kterou by bylo možno označit za úspěšnou, byla vláda Miloše Zemana. Nenapadá mě nic, proč by měla být jako úspěšná označována vláda současná. Naopak se domnívám, že z této oligarchovy kořistnické výpravy se bude Česká republika, ale i česká společnost dlouho vzpamatovávat.
Pokud by došlo na vracení dotací, které od Evropské unie dostal Agrofert, kdo by to platil? Byla by to povinnost České republiky, tedy daňových poplatníků? A je možné, že by to Andrej Babiš „vzal na sebe“?
Partnerem Evropské komise není Agrofert, jakožto konečný příjemce dotací, ale Česká republika, jakožto členský stát, kam dotace směřují. Evropské strukturální a investiční fondy jsou přidělovány jednotlivým členským státům na základě smlouvy o partnerství uzavřené mezi Evropskou komisí a příslušným členským státem. Tuto podporu však rozdělují samotné členské státy a mají ji soustředit tak, aby zásadním způsobem přispěla k dosažení cílů Evropské unie v souladu s jejich celostátními a regionálními potřebami rozvoje. Členské státy také zodpovídají za přípravu a provádění programů a za plnění svých úkolů v rámci smlouvy o partnerství. Jednalo by se tedy o povinnost České republiky. Jaký by k tomu zaujal postoj Andrej Babiš lze jen spekulovat.
Kdybyste měl končící rok 2018 shrnout a zhodnotit, jaký by byl váš verdikt nad českou společností? A co byste přál Česku do roku 2019?
Rok 2018 byl ve znamení trendu posledních let, kterým je zmenšování portfolia práv a svobod občanů a zvyšování moci represivních složek státu. Česku bych přál samozřejmě vše dobré, ale pokud bych své přání měl zúžit na oblast politiky, přál bych České republice vládu, která bude mít vizi malého, ale efektivního státního aparátu, který zasahuje do života lidí málo, ale když vznikne potřeba takového zásahu, zasáhne silně a účinně. Přál bych jí vládu, která drží na uzdě apetit represivních složek po moci, a nevyužívá je v rámci politického boje. Dále by jí přál justici, která má díky kvalitě svého rozhodování všeobecný respekt ve společnosti, logicky konzistentní právní řád a existenci školského systému na špičkové úrovni.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
