Co jako právník a bývalý kriminalista soudíte o tom případu v Uherském Brodě?
Je to neštěstí. Je to hrůzná věc, která by zamávala i s mnohem větším městem, než je Uherský Brod. V tomto malém městě se všichni lidé velice dobře znají, je to tak o to všechno horší a citlivější. Ukazuje to na jednu věc, že s tímto typem kriminality se musí počítat. Opakovaně se v České republice stalo, že různí lidé svoji frustraci nebo svoji psychickou zátěž řešili takovýmto děsivým způsobem – ať už je to výbuch plynu v domě, ať je to zapíchnutý student ve Žďáře nad Sázavou, nebo ať je to tento případ. Osm mrtvých v restauraci v Uherském Brodě. Mně z toho vychází jedno. Toto nebezpečí je zde tak akutní, že se s ním veřejnost bude setkávat a je nutné se tomu nějakým způsobem snažit bránit. Já vím, že proti některým těmto činům je obrana nemožná, neboť do hlav lidí se, díkybohu, nevidí, v tomto případě bohužel. Takže se tomuto nedá předcházet. Prevence je v těchto případech neúčinná. Spíš jde o to, aby policejní sbor byl na tyto věci připraven a vycvičen. A v tom já vidím veliký problém, že tomu tak bohužel není.
Takže s výkonem policie v Uherském Brodě nejste spokojen?
Jako občan a bývalý policista ne, ale k tomu musím říct "B", řekl-li jsem "A". Samozřejmě, že bych si představoval ten zásah policistů úplně jinak, než jak probíhal. Ovšem otázka je, jestli jsou na to naši pořádkoví policisté náležitě vycvičeni. A já jsem přesvědčen, že nejsou. Nejsou na tyto typy útoků připraveni, což nakonec ukázali ti dva první nešťastníci, kteří byli na místě činu a poté, co na ně bylo pachatelem vystřeleno, tak místo, aby střelbu opětovali, tak se stáhli. Není to otázka zbabělosti, je to otázka jejich nevycvičenosti. To je prostě můj názor. Já vím, že v době, kdy jsem na té ulici sloužil já, což jsou tedy desítky let zpátky, tak mně a mým kolegům tenkrát v hospodě hrozilo maximálně to, že po nás někdo hodí popelníkem nebo půllitrem. Ta situace dnes je úplně jiná. My jsme se samozřejmě museli v té situaci umět chovat, v restauraci, kde docházelo ke rvačkám, násilným projevům, ale neměli jsme problém, že by někdo v té době na nás vytahoval pistoli. Dnes se to děje. A policie na to musí být připravená.
Když to takhle sleduji, jak jsou vycvičení třeba policisté v Americe, tak se tam i přesto tyto věci dějí. Není to tak, že některé věci zkrátka nelze ovlivnit?
Já jsem to říkal v úvodu. Do těch hlav lidí se nevidí a tyto útoky, s těmi se musí počítat. Tady nejde o to, že by ten policista byl schopen zabránit zastřelení určitého počtu lidí. Jde o to, že když na to místo přijde, tak už další lidé umírat nebudou. Pokud možno.
Když už tam policista je, tak by měl umět natolik, aby zabránil tomu dalšímu...
Přesně tak. On ničemu jinému zabránit nemůže. To vše se stalo předtím, než tam policie přijela.
Udělal chybu ten starosta, který to komentoval do médií?
Já bych neřekl, že to byla chyba, neboť samozřejmě veřejnost, a zejména ta místní veřejnost má právo na informace. Ovšem mně tam vadila spíš jiná věc, a to, že si starosta stěžoval na to, že nedostával od policie bezprostředně informace. Je potřeba si uvědomit, že když pak už na tom místě byli ti policisté, kteří mají za úkol místo činu zdokumentovat, udělat ohledání, to je nesmírně náročná práce i na místě jednotlivé vraždy, natož když tam mají osm, respektive devět mrtvých osob. Zdokumentovat veškeré stopy, které tam jsou, je nesmírně technicky, ale i psychicky náročné. V tom okamžiku nemá být policie vyrušována a zatěžována dalšími věcmi, různými funkcionáři, kteří jsou samozřejmě zvědaví, hned chtějí všechno vědět atd. Ne, tam musí mít policie na svou práci klid.
Psali jsme:
Jaký pocit máte z odvolání ministryně Válkové? Sledoval jste to?
Sledoval jsem to pouze mediálně. Já k tomu těžko zaujmu nějaké stanovisko, protože ty pravé důvody neznám, nikde jsem se je nedočetl. V počátku to bylo paní ministryní prezentováno jedním způsobem, byly to nějaké zdravotní důvody či důvod, že odchod po roce slíbila, postupem času se z toho začíná klubat, že tam byl jakýsi tlak. Jestli ten tlak byl, proč byl, já nevím. Faktem je, že ministryni Válkovou někdo hodnotí pozitivně, někdo říká, že byla slabá...
Jak její působení hodnotíte Vy?
Já jsem konkrétní výsledky neviděl, mé práce se činnost Ministerstva spravedlnosti nedotkla, nedotýká, takže k tomu nedovedu zaujmout nějaké stanovisko, které by bylo aspoň trochu objektivní. Mám k tomu vztah naprosto indiferentní. Paní ministryni znám pouze mediálně, o jejích lidských a odborných kvalitách nevím téměř nic, protože jsem se s nimi nesetkal.
Na druhou stranu, těsně před jejím odchodem padla taková ta známá dohoda o narovnání mezi soudci a státem. Máte pocit, jako člověk, který je součástí justice, že by soudci měli obchodovat?
Subjektivně cítím, že tak by to být nemělo. Ta pravidla by měla být poměrně přesně nastavená a měla by být také dodržována. Do jaké míry dodržena nebyla, do jaké míry ten tlak byl nebo nebyl oprávněný, opravdu nedokážu posoudit. Faktem je, že v dnešní době se za korunou žene každý, co si budeme povídat. Koruna hodně vládne tomuto světu, ale od soudců bych spíše očekával, že se budou zabývat profesními záležitostmi, že se budou spíše starat o to, jak bude vypadat nový trestní řád, než jak bude vypadat jejich výplata.
Vy nevidíte jako fatální problém, kdy se soudci houfně dohodnou se státem, že něco za něco vymění, tak já jako občan, až jednoho dne budu stát před soudem, tak budu mít tu pachuť, že přede mnou sedí člověk, který je schopen zobchodovat kdeco.
To je pocit, který může být odrazem takto zjevených priorit.
A proč se vy advokáti, prostřednictvím vaší komory, proti tomu neohradíte?
To mě, upřímně řečeno, nenapadlo, že by advokáti měli nějak výrazně vystupovat proti takovým snahám soudců. Víte, já osobně zastávám ten názor, že každá profese by měla být důsledná na tom poli, na němž odborně působí. Že třeba i advokátům se snaží stát sáhnout na peníze, že se ponižují ty částky tarifních odměn, to je pravda. Na jedné straně tento stát šetří, na druhé straně jsou profesní skupiny, které si snaží prosadit stůj co stůj své nároky. Znova říkám, do jaké míry byly nároky soudců oprávněné, do jaké míry tam bylo pochybení při výpočtu jejich platů, nedokážu posoudit. Mě jako obhájce to příliš nezajímá, i když to jde i z mých daní. Mě spíše zajímá, jak ti soudci soudí, než jak jsou důslední při prosazování svých nároků.
A tam je vše v pořádku?
Je to jako ve všem. Já jsem se setkal v posledních letech s celou řadou velice kvalitních soudců. Skutečně, soudců, kteří soudili s citem, kteří byli schopni do dikce zákona promítnout i něco, jako je životní zkušenost, moudrost. Že soudili citlivě, byť ne vždycky ve prospěch mých klientů, to prostě vycítíte. Jestli to rozhodnutí o vině a o trestu sedí, jestli vychází i z určité životní zkušenosti a moudrosti soudce, nebo jestli je to rozhodování jako Baťa cvičky. Samozřejmě jsem se potkal i se soudci, jejichž výkony považuji za velice nekvalitní, velice povrchní a necitlivé.
V jakém je to poměru?
Já říkám, že v poslední době jsem měl poměrně štěstí na dobré soudce. Statisticky to vyjádřit neumím.
Kdybyste se teď na chvilku vrátil do té éry, kdy jste byl elitním policistou a odpověděl podle toho na další otázku. My jsme tady svědky mnoha kauz, od Nagyové po trafikanty, kauza Rittig, vždycky na začátku je velká mela a my občané nevidíme žádný výsledek. Co za tím čtete, pane doktore?
Za tím se dá přečíst podle mého názoru to, že se něco moc chce a neumí se to zdokumentovat. Respektive, že se udělá veliká bublina a poté z toho nic není. Já bych řekl, že poměrně typické pro styl některých policejních útvarů je to, že mají nějakou informaci o podezření ze spáchání jakési trestné činnosti a že na základě této informace vlítnou do různých prostor, ať už bytových nebo jiných, tam se naberou různé materiály, písemnosti, počítače, mobilní telefony, nahází se to do pytlů a odveze se to někam na služebnu, tam se potom takto nabrané věci a písemnosti vybalují a teprve tam se potom pátrá, zda se mezi těmito zajištěnými věcmi nenajde důkaz, který by podpořil tu prvotní chiméru o páchané trestné činnosti. Totéž se děje i s odposlechy. Policie poslouchá, jestli v telefonních hovorech nezazní něco, co by mohlo sloužit jako důkaz. A ono to v tom životě tak jednoduché není. Správně by ten postup měl být jiný. Správně by mělo být zjištěno, že ty a ty konkrétní dokumenty vznikly v souvislosti s páchanou trestnou činností a pro ty dokumenty si zajít. V první fázi zpravidla formou výzvy k vydání takových dokumentů a předmětů a teprve při odmítnutí vyzvané osoby formou domovní prohlídky nebo formou prohlídky jiných prostor. Ne nabrat všechno jako buldozerem a pak hledat, jestli se tam něco usvědčujícího najde. Mělo by být zřejmé, že tyto dvě osoby nebo tato skupina osob se mezi sebou mohou domlouvat na páchání nebo zakrývání závažné trestné činnosti, pak by tam měly prostě být odposlechy nasazeny a pak je samozřejmě veliká šance z těch odposlechů nějaký důkaz získat. Ten způsob, který je velice široce praktikován v současné době, ten plodí takovéto kauzy. Že se něco takového rozkřikne do světa, že existuje obrovská činnost těch a těch vysoce postavených lidí, známých lidí, a pak se nenajde to, co se hledá. Potom důkazní situace začne selhávat, natahuje se přípravné řízení, hledá se, hledá a žádný konec. Státní zástupce, pokud ochotně podá obžalobu, tak pak má veliké problémy před soudem.
Psali jsme:
A je to ještě potom o to horší, když kvůli tomu padá vláda?
Je to určitě případ jako případ. Já jsem žádným velikým fandou této vlády nebyl. Takže mě to až tak nemrzí. I když si myslím, že takto vyvolaný pád vlády je dost nešťastný, a to nejen z vnitrostátního hlediska. Pády vlád by se měly odehrávat na parlamentní půdě a ne v kancelářích služby kriminální policie a vyšetřování.
Jak tipujete výsledek kauzy Rath?
Já si myslím, že tam padnou tresty. To mluvím naprosto intuitivně. Já tu kauzu znám, jenom mediálně, a to je na to, abych prognózoval nějaký výsledek, hrozně málo. Protože já neznám důkazní situaci. Kromě toho, že tam jsou nějaké prostorové odposlechy, kromě toho, že David Rath byl přistižen, jak si odnáší krabici "vína" – to vše bylo bombastické a nafouknuté, protože se jednalo o Ratha. Sdělovací prostředky tím nějakou dobu žily, což je nebezpečné. Neboť jakmile si jakákoliv kauza začne žít mediálním způsobem, tak co si budeme povídat, určitý vliv na rozhodování soudu to určitě má. Kdyby ne na profesionálního soudce, tak přísedící ty kauzy většinou posuzují víc pocitově než ryze právně. Takže z toho hlediska se podle mě očekává, aby tam padly nepodmíněné tresty.
Půjde David Rath ještě do vězení, nebo ne? Fyzicky.
Já odhaduji, že ne. Myslím si, že se tomu bude snažit nějakým způsobem vyhnout. Pokud bude pravomocně odsouzen...
Umíte si to jako obhájce představit?
Velice obtížně. O to se pokoušelo hodně lidí v této republice, vyšlo to málokomu. Ale doktor Rath se pohybuje v oblasti medicíny, takže by mohl mít třeba větší šanci.
Teď Vám nerozumím...
No, protože to zpravidla bývají zdravotní důvody, pro které odsouzený trest odnětí svobody nevykoná.
A kdyby dostal nepodmíněný trest, tak to tipujete na kolik?
To si skutečně netroufnu tipnout.
A to odškodné, co mu teď přiřklo Ministerstvo spravedlnosti? Mimochodem, četl jsem na internetu, že kdyby mělo ministerstvo smysl pro humor, tak mu ty peníze dá v krabici od vína. Nevypovídá to o lecčems v té kauze?
Vypovídá to především o tom, že Ústavní soud zkonstatoval, že ta vazba nebyla oprávněná. To je velice závažné zjištění Ústavního soudu, protože v jiných případech projde vazba naprosto hladce. Ale pokud takto bylo konstatováno, že doktor Rath byl držen ve vazbě protiprávně, tak je naprosto v pořádku, že požadoval odškodnění a že mu bylo vyplaceno. Bylo by dobře, kdyby z toho vznikl určitý precedens. Protože já si myslím, že u nás se vazba skutečně nadužívá ve výrazném rozporu se smyslem, pro který má být uvalena. Existují tři vazební důvody, jednoznačně formulované – útěková vazba, koluzní vazba, tzn. ovlivňování a předstižná vazba – pokračování či dokončení trestné činnosti. Nejvíce se samozřejmě používá ten první důvod, ta útěková vazba. U všech věcí, u kterých hrozí vysoký trest podle trestní sazby, pro kterou je ten člověk stíhán, tzn. od zahájení trestního stíhání, už tyto důvody podle soudců platí a už nikdo se nedívá na to, jestli je skutečně reálné, aby se obviněný stíhání vyhýbal, skrýval. V dnešním světě, který je globalizovaný a tudíž malý, je strašně obtížné utéct a vyhýbat se trestům. Je to hrozně drahé, náročné na psychiku a hlavně, z dlouhodobého hlediska neúčinné. Dřív nebo později bude takovýto člověk dostižen, předveden a tentokrát zcela v souladu se zákonem vazebně uvězněn. Jenom si ty problémy prohloubí, prodraží a prodlouží. Nehledě na to, že někdo má tak pevné vazby ekonomické, rodinné, citové k tomuto území, takže je téměř vyloučené, aby někam utíkal. Já to vidím na některých svých klientech. A i přesto tyto argumenty soudy pomíjejí. Nepřekonatelným zaklínadlem je jiný nález Ústavního soudu, který říká, že když hrozí trest odnětí svobody osm a více let, tak je naplněn důvod útěkové vazby. Jsem však přesvědčen o tom, že kromě tohoto jednoduchého, matematicky dovozeného vazebního důvodu je nutné zabývat se osobou konkrétního obviněného, jeho předchozím a současným životem, existencí vazeb k České republice apod.
Psali jsme:
Co je pravdy na tom, že 90% práce policie tady u nás v republice spočívá v tom, že poslouchají cizí telefony?
Jestli to je 90%, tak je to hrůza. Ale dokazovalo by to to, na co jsem tady před chvílí poukazoval. Že ta práce na případu jaksi rezignuje mnohdy na klasické kriminalistické postupy a "číhá se". Číhá se na těch telefonech, až někdo něco... Ti skuteční zločinci se zpravidla nebaví otevřenou řečí, je to v náznacích. Profesionální zločinci se do telefonu nebaví vůbec. Řeknou jen, sejdeme se v obvyklou dobu na obvyklém místě a baví se spolu mimo telefony. Potom jde o to, jestli policie ví, co je obvyklá doba a obvyklé místo. Toto číhání, jestli se objeví nebo neobjeví nějaký důkaz, svědčí o jisté míře rezignace na klasiku, na tu policejní práci, která tady vždy byla na vysoké úrovni.
A ještě k těm odposlechům. Umí s nimi policie pracovat? Nezdá se Vám, že těch odposlechů je tady trošku hodně?
Jestli je to skutečně těch 90%, tak je to víc než hodně.
On prý existuje nějaký zákon, že prý pokud nám odposlouchávají telefon, tak nám to musejí pak dát na vědomost. Jakou máte s touto úpravou zákona zkušenosti?
Upřímně řečeno, u mých kauz jsme to věděli vždycky v okamžiku, kdy bylo končeno vyšetřování. Pak jsme seznámeni s celým spisem, s veškerými důkazy, v rámci toho jsme samozřejmě seznámeni i s odposlechy. Mí klienti se to dozvídají nejpozději v těchto okamžicích.
Slyšel jste alespoň o jednom případu, že by tato litera byla naplněna?
Nemám s tím zkušenost. To asi jsou myšleny ty případy, kdy ty odposlechy jsou neúčinné, nepoužijí se v rámci trestního řízení, protože tam není nic, co by sloužilo za důkaz. Potom by se to ti odposlouchávaní měli dozvědět takto. Já takový případ neznám.
Umíte si, pane doktore, představit, že byste v dnešní době pracoval u policie?
Ne. Ze dvou důvodů: Jeden důvod je můj věk, ten můj zenit dávno přešel. A řekl bych, že to je ten závažnější důvod. A ten druhý důvod je, že bych se asi nebyl schopen pohybovat v poměrech, které v současné době u policie existují, myslím tím hlavně na vedení policie. Vadil by mi způsob, jakým je policie organizovaná a vedená. Takže z těchto dvou důvodů vím, že bych u dnešní policie neobstál. Jediné, co si dokážu představit, že bych znovu dělal práci, která mě bavila, to znamená práci na úseku násilné trestné činnosti, na vraždách. To ano, to mě vždycky lákalo. Kvůli tomu jsem vlastně k policii i šel. A podařilo se mi na tom úseku pracovat a byla to krásná práce, kde jsem se potkával s nesmírně šikovnými kolegy z různých krajů, neboť jsem pracoval na území celé republiky. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pracovat na velikých případech spolu se skutečnými, špičkovými kriminalisty. Moje práce byla tehdy i můj koníček.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Luboš Xaver Veselý
