V Česku platí od pátku nouzový stav. Denně přicházejí do země tisíce uprchlíků z válkou decimované Ukrajiny. Dva roky byla ekonomika v Evropě i v Česku všelijak přiškrcovaná kvůli pandemii, teď jí zasadila ránu ruská invaze do sousední země. Jak se bude vzpamatovávat z dopadů těchto dvou nepředvídatelných a na sebe takřka navazujících vlivů?

Všimněte si: Pandemie nikdy nekončí z minuty na minutu, ona pomalu odeznívá. Tato pandemie ale z minuty na minutu „skončila“. V tu minutu, kdy došlo k invazi. Takže ona tu pandemie už není? Anebo je, ale vlastně je banální? A nebyla náhodou banální už posledních pár měsíců? Není to náhodou tak, že jen jedna obsese byla vyměněna jinou obsesí?

Cítím silné déjá vu březen 2020. Vidím stejnou obsesivní umanutost, stejné tunelové vidění, stejná placeba jako tehdejší celonárodní šití děravých hadrových roušek z nevyhovujících materiálů. Stejnou ochotu v rámci placeba k nouzovému stavu a vzdání se své svéprávnosti.