Český národ má v sobě z dávné historie hrdinský potenciál, říká Mnislav Zelený-Atapana

24.10.2018 4:43

STO LET REPUBLIKY Po roce 1989 jsme se demokraticky příliš naivně a rychle otevřeli světu, byli jsme velice ekonomicky naivní, když jsme si mysleli, že nám Západ přijde pomáhat, ale ten nás nedemokraticky ekonomicky schlamstl. Při zamyšlení nad sto lety od vzniku Československa to říká Mnislav Zelený, v letech 1996 až 2001 velvyslanec ČR v Kolumbii a Ekvádoru, jenž proslul častými výpravami mezi amazonské indiány. Česku doporučuje obezřetnost na obě strany. V Německu nastartovala kancléřka Merkelová pozváním migrantům rasistické podhoubí. Chytře bychom se měli bránit neustálým snahám Ruska k nám pronikat.

Český národ má v sobě z dávné historie hrdinský potenciál, říká Mnislav Zelený-Atapana
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Mnislav Zelený Atapana

Blíží se 28. říjen, letos to bude sto let od vzniku Československa. Někdo říká, že není důvod to slavit, když už republika neexistuje, nebo proto, že je rozkradená a rozprodaná. Máme co slavit?

Jde o základní stavební kámen naší státnosti a jeden ze základních pilířů našeho patriotismu. Jsem velký vlastenec jak svým naturelem, tak i svým původem. Pro mě je to důležité výročí. Musím se dmout pýchou nad tím, že v naší historii byly tak významné osobnosti, které posunuly kolo dějin, ať už k samostatnosti, tak i ke svobodě. A když je vidím v nějakých filmových dokumentech nebo se o nich vypráví, tak někdy až slzím nad tím, jací fantastičtí lidé to byli. Jenom lituji, že jim podobní mezi námi moc nejsou. Ale doufám, že není všem dnům konec. Pro mě je vznik Československa jedním z nejvýznamnějších bodů naší historie.

Fotogalerie: - „Pocta“ Špinarové

Socha Věry Špinarové v Husově sadu v Ostravě
Lidé se zastavují u nové sochy Věry Špinarové v Hu...
Fotografování u sochy Věry Špinarové
Socha Věry Špinarové v Husově sadu v Ostravě
Socha Věry Špinarové v Husově sadu v Ostravě
Fotografování u sochy Věry Špinarové

Anketa

Jste pro stažení našich vojsk z Afghánistánu?

93%
7%
hlasovalo: 15159 lidí

Můžeme být spokojeni, v jakém stavu je dnes naše země? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Je to tak, nebo se mají dobře jen někteří?

Český národ je obecně národem hudralů, kteří si pořád na něco stěžují a nikdy nejsou spokojeni. Samozřejmě nespokojenost vede i k tomu něco zdokonalovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Při srovnání se světem se máme nadmíru dobře. Je tu spousta „kosmetických chyb“, jak nazývám to, že unikají miliony a miliardy, ale pořád tu máme dobré základy. A nikdy nemůže být absolutní rovnost nikde na světě. Snaha o ni někde je, ale nikdy jí nelze dosáhnout jako absolutní mety. Hodně lidí se nemá dobře jako ti ostatní, mnohdy to je z jejich strany, že třeba ani nechtějí. Teď se objevila řada tzv. poustevníků na Šumavě, žijí tam a jsou spokojeni. Důležitá je ta spokojenost. Nemusím mít hodně peněz, hlavně hledám to štěstí a spokojenost. Řada lidí je šťastná, když má deset tisíc měsíčně, někdo není šťastný, když má sto tisíc. Nelze to brát jen statisticky podle příjmu, ale podle toho, jak je kdo spokojený. Ti lidé, kteří žijí na Šumavě vlastně bez ničeho mimo systém, mimo sociální a zdravotní systém, jsou spokojeni. Stejně jako indián v džungli taky nic nemá a z našeho pohledu je chudák. Ale on je šťastný a spokojený. Čili tohle porovnávání vždy pokulhává.

Kdy ty nejchudší v zemi sužovala největší bída? Za první republiky, jak tvrdili komunisté? Nebo za komunistů, kdy bída sužovala všechny, jak se říká dnes? A co dnes samoživitelky, důchodci, případně bezdomovci?

Komunismus s tím, že se všichni budeme mít dobře, nevybudujeme. To je idea, která je sice krásná, ale nemožná. Navíc ne všichni touží být bohatí. Proč by chtěli? Proč by se museli namáhat, aby něčeho dosáhli. Každý je jiný. Nemůžeme usilovat o rovnostářství s tím, že jsme si všichni rovni. Máme stejné možnosti, ale nikdy si rovni nebudeme. Vždy byli a vždy budou chudí. S tím se nedá nic dělat. Ale jde o to, jak budeme s těmi chudými solidární, jak jim pomoci nebo nabídnout nějakou variantu řešení, budou-li však vůbec chtít.

Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, v nichž zvítězila KSČ. Ale i po něm si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a nedošlo k výrazným čistkám ani odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních dvacet let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? A třeba i proto jim nevadí Andrej Babiš?

Vždy, když vzpomínáme, co bylo, tak vzpomínáme s jistou nostalgií už jenom proto, že jsme byli mladší. Naopak špatné věci už nevidíme, je přirozené vzpomínat na krásné věci. Já jsem bolševiky nenáviděl, ale bylo to mé mládí, zažili jsme spoustu věcí na škole, měli jsme krásné dětství, jako dítě člověk ty hrůzy nevidí. A to je přece dobře. Ne že bychom se na minulost dívali shovívavě. Jsem rád, že to padlo. Zvonili jsme klíči a ti chytřejší se už připravovali. To jsou ti užiteční idioti v historii, ale to se také nezmění. Vždy to tak bude, že se člověk požene hlavou proti zdi, ale ti rafinovanější si už rozdávají karty. Bohužel v dějinách je to tak vždy a těžko se to dá změnit. Vzpomínám si, že můj přítel Manuel Bouza, básník a spisovatel a osobní přítel španělského krále Juana Carlose, s nímž studoval na vojenské škole, mi říkal: „Poslyš: já vím, že tě to šíleně štve, že si komunisti zase rozdávají karty. Ale když ve Španělsku padl Franco, tak to bylo u nás to samé.“ Samozřejmě že mě štve, že bolševici zase zvedli hlavy a že si zase rozdávají ekonomické kontakty, o nic jiného nejde. Je to realita, ale navzdory tomu všemu, že jsme nespokojeni s něčím nebo s nějakým politikem, tak má naše republika obrovský potenciál v mase schopných lidí. To je má víra, že i když na té cestě vpřed škobrtáme, tak jdeme dál.

Volby ukazují, že ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

Pochopitelně převážná část obyvatelstva se nemůže vložit do politiky, aby to zařídila. Vždy tedy musí někomu věřit. A z toho politici žijí, že jim lidé věří, že něco zařídí. Ať už to byli tenkrát komunisti, čemuž se po druhé světové válce ani nelze divit. Zpětně když to hodnotím, tak druhá světová válka byl obrovský zásah, přišli sem osvoboditelé, tak je přirozené, že tomu spousta lidí podlehla. Stejně se nelze divit ani nynější situaci. Takhle se lidé rozhodli, takhle zvolili. Ať se nám to líbí, nebo ne, tak voliči dali nějaký mandát a uvidíme, co z toho bude.

V historii Československa docházelo zhruba po dvaceti letech ke zvratům. Skončila první republika, za stejnou dobu po únoru 1948 přišly události osmašedesátého, po něm se za zhruba dvě desítky let odehrály listopadové změny. Od těch už brzy uplyne třicet let a tento systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi?

Drží zejména proto, že se opravdu většina lidí má dobře. Staví se, buduje se, ten potenciál tu je. Lidé se mě někdy ptají, když mám tak rád amazonské indiány, proč tam nezůstanu. Na to odpovídám, že jsem Čech, patriot a že se sem vždy budu vracet, ať tu bude jakýkoli marast. To je stejné, jako když si muž bere manželku, tak si ji bere v dobrém i ve zlém. Proto tu budu vždy, ať to bude dobré, nebo špatné. Tady jsem se narodil, mám tu kořeny a přece si nemůžu sbalit svých pár švestek a odjet do džungle. Tam bych stejně úplný pocit štěstí neměl, protože bych pořád byl ne jednou, ale oběma nohama tady. Navíc jsem zdědil patriotismus. Můj otec byl velký Staročech a zasel do mě vlastenectví. Chodili jsme po českých luzích a hájích, od hradu k hradu a já jsem se dozvídal o českých panovnících, co vybudovali, a jaká je ta naše země krásná. Matka je selka, takže z její strany mám zase vztah k rodné hroudě. I mé křestní jméno něco říká ze slovanského dávnověku. Moje sestra se jmenuje Drahomíra, můj děd byl Václav a psal oslavné básně o českých králích. Takže já toto dědictví automaticky přenáším na své děti, z nichž jsou také zarytí vlastenci, i když o tom nemluví. Cestují po celém světě, ale tady jsou doma, nemůžeme to tu opustit. Tady jsme to před tisícem let začali budovat, musíme v tom dalších tisíc let pokračovat.

Ten současný systém drží nejspíš i proto, že jsme členy Evropské unie. Co říkáte debatám o možném vystoupení z ní a vyhlášení referenda v této věci? V čem je nastavení našeho vztahu k Evropské unii a její podoba jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?

Evropská unie má svůj potenciál, ale žene se špatným směrem. Byla vynikající, zvlášť když začínala jen na ekonomické spolupráci a otevřených hranicích vůči lidem a zboží. Ale poslední dobou to přerostlo do mamutího bruselského systému, který už si osobuje právo vlastně určovat všechno. Byli jsme také velice ekonomicky naivní, když jsme si mysleli, že nám sem Západ přijde pomáhat. Pak jsme zjistili, že to tu začal likvidovat, speciálně mě napadá cukrovarnický průmysl, ale i těžký průmysl, zemědělství. Vždyť jsme i napříč komunistickému marastu měli nezanedbatelný výrobní potenciál, který jsme mohli lépe „prodat“. V tom jsme byli velmoc a zahraniční firmy sem přišly, aby nám to zavřely. To vidím jako velice negativní, že jsme se demokraticky příliš, naivně a rychle otevřeli světu, a ten nás nedemokraticky ekonomicky schlamstl. Evropská unie by měla mít sílu vytvářet určitý celek k vyvážení vůči světu a Americe, ale zatím je podle mého názoru velice slabá. A to tím, že když dojde na nějaký problém, tak v tu ránu každý ten stát se začne chovat samostatně, tedy bližší košile než kabát. Ať už je to Německo nebo Francie.

A druhá věc je ten velice špatný direktivní způsob. Máme svůj vlastní historický vývoj a měli bychom se ho držet. Každá země měla tisíciletou historii, jsou tady určité reálie, ať už kulturní nebo ekonomické, a ty by se neměly ničit, jinak se začne ničit podstata národa. Likvidovat národy v Evropské unii, to je možná snaha někoho, ale zároveň to nejhorší, co může Evropská unie chtít. A v národech to vyvolá protireakci. Je vidět, jak se chová tzv. východní Evropa, která má jiné zkušenosti než ta západní. Proto si nechce nechat diktovat, protože toho diktátu už zažila příliš. Takže jsem zajedno s postupem Visegrádské čtyřky a vidím v ní platformu, ke které se mohou jiné státy – řekněme bývalého Rakouska-Uherska – připojit, což se v případě Rakouska víceméně děje. Západ by si měl uvědomit, že máme jiné historické reálie, jiné historické zkušenosti. To by bruselští úředníci měli vidět. Bohužel to nevidí.

Mají Češi za sto let od vzniku republiky dost svých hrdinů? Kdo to jsou? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná zase komunistické pohraničníky. Dá se i o nich mluvit jako o hrdinech?

Za dob komunismu jsme se stavěli tak, že nemáme hrdiny, že jsme to tu vzdali. Samozřejmě to stigma z roku 1938 v nás bude. To je nekonečné téma, jak jsme se k tomu měli postavit. A z toho zřejmě vznikla fáma, že nemáme hrdiny. Tu fámu podporovali bolševici, protože mnoho našich hrdinů nectilo komunistické ideály, a proto je cíleně vymazali z našich myslí. Myslím, že hrdinů máme spousty, jen je neznáme. To, co jste vyjmenoval, je evidentní. Třeba na legionáře z první světové války jsme velmi zapomněli. Spíš se mluvilo o druhé světové válce a královském letectvu, kde bylo hodně našich lidí. Od legionářů na východní frontě, jak obsadili Sibiřskou magistrálu, to bylo něco obdivuhodného, jak objeli svět, aby se dostali domů. To je pro mě veliký symbol patriotismu. Na muže 28. října se také díky bolševické snaze pozapomnělo. Zejména na Aloise Rašína, asi proto, že jej zavraždil komunistický pomatenec, ale i na jeho syna Ladislava. To byli hrdinové! A měli nám, i jejich celé rodiny, zůstat utajeni. Nebo ti, kteří ve druhé světové válce schovávali parašutisty nebo partyzány, židovské spoluobčany. I o těch lidech, hrdinech, nic nevíme. Nedávno jsem psal článek o tom, že když přišli Němci, tak naši židovští spoluobčané ještě měli šanci utéct do Ekvádoru, který i po nastolení norimberských zákonů dával víza. Zjistil jsem, že to nebylo jen díky ekvádorské vládě, ale především díky třem honorárním ekvádorským konzulům. Jednomu Čechovi, jednomu Němci a jednomu Židovi, kteří měli razítko konzulátu, a tak tady zachránili tisíce Židů. Ale o těch se také nic neví ani o tom, jak skončili. Asi s nimi Němci zatočili. Byli tu lidé, kteří se chovali hrdinsky, ale neměli potřebu s tím jít na veřejnost. Myslím, že český národ z té dávné historie má v sobě hrdinský potenciál.

Po vzniku republiky jsme museli bojovat s Němci o naše pohraniční území, z nichž nás později vyhnali, o pár let později zase my je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti mají Češi vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát? Dá se ještě mluvit o „nevyřízených účtech“ s Němci?

Faktem je, že řada velkých nepřátel v historii se stala dobrými sousedy nebo i přáteli. Historie je zrádná v tom, že ta tichá voda, kdy to všechno funguje, někdy vybublá. Kolikrát na základě nějaké blbosti, něčeho, co nastartuje nesváry. Zažili jsme si tu obě strany, z Východu i ze Západu, protože jsme na rozmezí. Proto je dobré s nimi být v otevřených vztazích, ale být neustále obezřetní, a to na obě strany. I kvůli tomu, jaká je teď v Německu situace. Paní Merkelová s tím svým německým stigmatem chce tzv. pomáhat, proto všechna ta pozvání migrantům. Sice se moc neintegrují, nepracují, ale Německo to nějak ekonomicky zaplácne. Vzniknou tam však zcela logicky protireakce. Je tam podhoubí těch, kteří budou bojovat proti migrantům, protože to je částečně v lidské přirozenosti. Někteří se s tím smíří, jiní nesmíří. Tuto rasistickou vlnu vlastně nastartovala kancléřka Merkelová tím, že migranty pozvala, aby jim tzv. pomáhala ekonomicky, možná i politicky, možná i humanisticky. Ale nastartovala tím i to německé rasistické podhoubí, které tam bylo a je skryto a vystrkuje už své ďábelské růžky. To je nebezpečí, které tam do budoucna může být. Takže udělala kontraproduktivní akci.

A jak pohlížet na Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. A srpen roku 1968. Máme se jich bát?

Napsal jsem nedávno článek o tom, když by si měl člověk vybírat mezi dvěma zly, jaké zlo si vybere. A to je asi tohle. Rusko ve své síle hraje určitou roli velmoci, kterou bychom měli akceptovat jako realitu a snažit se využívat jejich ekonomický potenciál. Ale po politické stránce tu obezřetnost musíme být. Pochopitelně ten „ruský medvěd“, když nás osvobozoval, tak měl cíle širší, ostatně jako všichni ti osvoboditelé, co jsou zároveň dobyvatelé. Tak to je na celém světě, to je historický fakt. Snaha Ruska sem nějakým způsobem pronikat bude pořád a my bychom se tomu měli chytře bránit. Na druhou stranu bychom měli uznávat jisté vazby. Můj otec byl tzv. Staročech, slavjanofil. Viděl Rusko jako to slovanství, kde je síla, k němuž se máme přimknout jako k tomu velkému dubisku, jak říkali naši slavní předci. Já bych se moc nepřimykal, ale faktem je, že to dubisko to je. Musíme počítat s tím, že v budoucnu budou pokračovat migrantské, potažmo dobyvatelské tlaky ze všech částí světa. Nabíledni je tu historicky tlak arabský, mohamedánský do Evropy. To je v nich prostě zakódováno, že musí Vatikán dobýt a dosáhnout světovlády Koránu. A pak je tady samozřejmě i Čína. To jsou faktory, které tady do dalších staletí jsou, a historie nám říká, že nic není navždy stabilní. Národy či jejich seskupení stoupají ve své moci, kultuře a slávě, ale pak neúprosně padají „pod kopyty vetřelců“. Potom, kdybych si měl vybrat mezi Arabem, Číňanem a Rusem, tak si samozřejmě vyberu Rusa.

Z původního Československa už jsou dva samostatné státy. Chybíme si navzájem, nebo to naopak oběma pomohlo?

Myslím, že nakonec je dobré, jak to dopadlo. Přece jen Slováci jsou národ, který potřeboval sám sebe prezentovat. To byl ten první tlak, ten národnostní, kdy Mečiar tlačil na pilu víc, než jsme tlačili my. Ale bylo dobře, že na to Klaus přistoupil. Slováci si sebe uvědomili, vytvořili si stát, s nímž jsme vynikající přátelé. Mě samozřejmě mrzí, že se u mladé generace vytrácí vztah ke slovenštině, k té řeči jako takové. Moje manželka je Slovenka, a když začne mluvit na vnuky slovensky, tak jí polovičku slov nerozumí. Naše generace si při sledování slovenských filmů ani neuvědomovala, že to je jiná řeč. Tady je velká chyba České televize, já obecně nemám televizi rád, protože je velký manipulátor, tak ať jako manipulátor udělá také něco pro dobro této věci. Měla by si vzít za cíl věnovat jeden večer slovenským filmům, slovenskému divadlu, aby to pro naši mladou generaci nebyla cizácká řeč.

Jaká je po sto letech od vzniku Československa perspektiva naší země a hrozí jí nějaká nebezpečí?

Žijeme si jak v bavlnce, a to je obrovská chyba. Měli bychom se jako indiáni bolestí připravovat na život, abychom nebyli pohodlní. Vždy může nastat nějaká dramatická situace, ať už to jsou záplavy nebo ekologické katastrofy. Pak najednou zjistíme, že jsme málo připraveni. Duchovně i fyzicky. Nejsme schopni přežít nějaké ohrožení. Strašně se spoléháme, že nějaký stát zakročí a zachrání nás. Přitom by bylo třeba, aby na sobě každý pracoval. Považuji za velkou chybu, že se zrušila povinná základní vojenská služba. Mladí jsou báječní, umějí s počítačem zázraky, ale když jim vypnou elektřinu, tak nejsou schopni se o sebe postarat. Potřebovali by alespoň půl roku té buzerace. Aby se postavili do latě, aby se uměli plazit, aby udělali padesát kliků, aby přežili o hladu, aby pocítili, co je bolest. To je nedostatek toho, co jsme zrušili. Přechodové rituály, jak je mají indiáni. Tam se každý mladík musí o to, že bude dospělý, zasloužit. A aby se zasloužil, tak musí projít tvrdými duševními i fyzickými zkouškami. A potom je ten člověk připraven. Ale jak to vypadá u nás? U nás kdokoli dosáhne osmnácti let, tak je dospělý, ať je blbý, slabý, či se neumí o sebe postarat. Podle toho společnost vypadá. Je zpohodlnělá a zvyklá, že tu všechno bude, že pořád poteče voda z kohoutku. Ale ta voda může přestat téct, může přestat fungovat elektřina. Spousta těch hrozeb ve vzduchu je. A mohou nastat kdykoli. Vidíme, jak jsme přírodu zničili za posledních sto let. To, že je sucho, je naše vina. To, že jsou bouře, je naše vina. Příroda nám dává najevo, že se k ní špatně chováme. Vidím rozdíl třeba oproti Americe. Američan je vychováván k tomu, že si musí poradit sám. To je to, co nám chybí. Tohle je moje výzva. Snažme se i poznat, co je to bolest, abychom ji vydrželi. Tohle je třeba v našem národě povzbudit, aby všichni byli schopni se sami o sebe postarat v těžké situaci, a tím se přirozeně postarat i o náš národ a jeho budoucnost.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Bývalá investigativní novinářka ztrhala postup Slonkové a Kubíka: Mně přivřeli nohy do dveří, napadli kameramana, pěstí odrazili mikrofon, ale že bych někoho natáčela tajně?!

7:45 Bývalá investigativní novinářka ztrhala postup Slonkové a Kubíka: Mně přivřeli nohy do dveří, napadli kameramana, pěstí odrazili mikrofon, ale že bych někoho natáčela tajně?!

ROZHOVOR „Způsob jejich práce (Slonkové a Kubíka) je diametrálně odlišný od toho, jak jsem pracovala…