Chartista Otto Černý: Kdo brání jinému při pietním aktu, je lůza. Zase chtějí, abychom se báli a věřili nevyzrálým dětem

19. 11. 2019 17:22

30 LET OD LISTOPADU 89 „Člověk musí myslet i na drobnosti, všeho může protivník využít. Neustále musí sledovat změny ve svém okolí, udržovat si odstup od lidí, hodnotit s kým o čem mluvit, dávat si pozor na alkohol, nechodit na kraji chodníků, blízko vstupních dveří, obcházet rohy, umět skočit třeba do tramvaje těsně před zavřením dveří, když bylo třeba setřást sledovačku,“ vzpomíná na nejostřejší momenty socialistického režimu Otto Černý. Politický vězeň minulého režimu, oceněný účastník třetího odboje, signatář Charty 77 a později nucený emigrant hodnotí po třiceti letech politiku i proměnu společnosti v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Za výkřiky, nadávky na veřejném prostranství a bránění pietnímu aktu může podle jeho slov jen lůza. Otto Černý zároveň zdůraznil, že křikem z pódia na Letné se nic nepostaví.

Chartista Otto Černý: Kdo brání jinému při pietním aktu, je lůza. Zase chtějí, abychom se báli a věřili nevyzrálým dětem
Foto: archiv
Popisek: Otto Černý

Jak vnímáte výzvu, kterou premiérovi Andreji Babišovi dal spolek Milion chvilek pro demokracii spolu s demonstranty na Letné – tedy buď se zbavit Agrofertu a odvolat Benešovou, nebo odstoupit?

Jistě má každý právo na svůj názor, ale požadovat po někom, aby se vzdal funkce, kterou získal prostřednictvím svobodných voleb, je jednoduše anarchistický požadavek. Požadavek se netýká zásadního politického pochybení, které by způsobilo újmu státním zájmům. I to je diskutabilní, jsou tu jiné orgány, které takové skutky řeší, nikoliv ulice, ale je za ním špatně skrývaný politický tlak té části, dodejme pár procentní části, politického spektra, která volby prohrála. A jak se zdá, mizí do ztracena. Nic víc. Navíc, když se toho představení aktivně účastní veřejnoprávní televize placená z peněz nás všech, a nikdo nekoná, tak se bohužel vtírá myšlenka, kdo jim takový prostor propagace umožnil. Kdo je ten mocný, na kterého se bojíme sáhnout, nebo ho alespoň pojmenovat?

A co výzva k občanům, aby aktivně vstupovali do politiky? Tedy i vzkaz, že v péči o republiku je nutné být aktivní?

To je jedině v pořádku. Občan, pokud chce mít vliv na věci veřejné, musí svoji vůli projevit ve volbách, kdy si zvolí toho, komu důvěřuje a kdo je v jeho očích schopný zájmy voliče hájit a prosazovat. Tady bych směrem k hnědožlutým organizátorům na pláni jen dodal, že hnutí Trikolóra za výzvu děkuje, potencionální voliči se jen hrnou.

Lidé premiéra u pokládání věnců opět vypískali. Nadávkám a výkřikům čelil i vicepremiér Jan Hamáček a další. Stane se takové chování v tento svátek jakousi negativní tradicí? Jak vnímáte podobné reakce?

Takové chování není vůbec akceptovatelné. Jedná se o stejné lidi, profesionální křiklouny a provokatéry. Dost se o tom napsalo a namluvilo. Bránit někomu v pohybu na veřejném prostranství při pietním aktu, pokřikovat a tak podobně může jen lůza. Nemá cenu se jí veřejně zabývat – což si přejí, být viděni. Ostatně magistrát by měl vydat vyhlášku, jaké chování je akceptovatelné při pietních akcích, aby se případní provokatéři mohli právně postihovat. O tom, že by se podobné chování mělo stát tradicí, se nechci ani zmiňovat.

O demonstracích už jsme spolu mluvili i dříve. K 21. srpnu jste mi řekl, že si nikdo nemůže výročí usurpovat, a už vůbec ne pro své politické cíle. Vnímáte stejně i tuhle demonstraci? Tedy jako zneužití významného svátku k politickým cílům?

Budu trochu provokovat. Události v roce 1989 probíhaly v režii represivních složek tehdejší nejmocnější politické síly ve státě, komunisté strany. Přičiněním komunistických aparátčíků došlo k dohodě, jejímž výsledkem bylo, že se KSČ vzdala vedoucí síly ve státě, a tudíž i moci ve státě, a komunističtí poslanci zvolili Václava Havla prezidentem. Demonstrace, studentské demonstrace zvláště, byly organizované funkcionáři SSM, tedy budoucí oporou dosud vládnoucí strany. Takže dle neúprosné logiky by mělo na té Letné zaznít: Díky soudruzi – někteří, díky Gorbačove, díky Reagane. A sebekriticky si přiznat: Bez vás bychom tu hnili dalších X let!

Dlužno však říci, že bez vlny demonstrací, kdy občané veřejně dali najevo, že si změnu přejí tady a hned, by se agónie systému protáhla. Možná by měli trochu poděkovat také těm, kteří navzdory represím projevili odpor vůči autoritativnímu režimu. Sice dle zásluh v poslední řadě, podle výsledků, moc toho nezmohli, přesto obětovali nepoměrně víc než ostatní oslavovaní. Tedy těm, kteří nesli ten prapor vzdoru a nesouhlasu za ty ostatní, co celá léta svými hlasy dodávali režimu legitimitu.

Ale nešť! Kryje to golfík Václava Havla a v něm Zdeněk Svěrák a sednou si další, aby do sebe vtáhli cizí zásluhy. Možná si sedne i syn pana Svěráka, podporučík Pohraniční stráže, kterého nechal režim v roce 1988 během výkonu základní vojenské služby vycestovat do Spojených států převzít cenu za film Ropák.

Morální arbitři z povolání z Milionu chvilek budou soudit, požadovat a odsuzovat prohřešky jiných, paradoxně ze stejných míst na Letné, kde kdysi stejně netolerantně hřímala strana a vláda. Onen 17. listopad by neměl být vykládán jako osamělá výjimečná událost, ale připomenutím ukončení dlouhého vývoje, stoleté řady událostí, kterými naše společnost procházela. A bohužel, v podstatě proher. A znovu bohužel, ani ta výhra v roce 1989 nebyla vyhraná námi. Přesto nám otevřela bránu možností dokořán a bylo a stále je na nás, jak se s tím popasujeme. Jestli si tu výhru vezmeme, jestli si ji zasloužíme. Ale pouhým křikem z tribun to nebude. Pouhým křikem se nic nepostaví.

„Zazní plamenné projevy, kdy se dozvíme, kdo nás kam táhne, samozřejmě na východ, oni jinou světovou stranu neznají. A krmí se našimi daněmi a nabývají na síle s cílem nekompromisně si zabrat prostor. Jediná obrana je: nekrmit je. Onu mediální a uměleckou frontu, která nežije za své, nedotovat politické neziskovky, nátlakové think-tanky, nelegitimovat je poradními vazbami na státní orgány,“ řekl jste minule. Vidíte tuhle situaci jako jednu z chyb polistopadového dění v devadesátých letech?

Bylo by jednoduché říci, že jsme neměli zkušenosti, ale poučit jsme se mohli, pokud by byla politická vůle. Podobné nátlakové organizace vznikaly v sedmdesátých letech na Západě jako houby po dešti. Byly využívané ve studené válce všemi stranami. Schovávaly se za vznešená hesla jako mír nebo odzbrojení, proti válce, NE jádru a tak dále. Stejný vzor, stejní lidé, jen o kus dál na časové ose. Vše se trapně opakuje. Snad s tím rozdílem, že vojenský konflikt obou mocností se zdál být tehdy reálný. Zneužíval se strach z válečných hrůz.

A nyní opět vyskakují připravená zákulisní pimprlata, aby podobným manipulantům proklestila cestu k médiím, k penězům, k ovlivňování. Starý osvědčený model se rozšířil o nová témata vzatá z jak Matrixu. Máme se bát, nevíme čeho, respektovat něco, co se příčí zdravému rozumu, máme věřit vizím nevyzrálých dětí, máme rezignovat na tisíciletí tradice, rozpustit se v moři nedefinovatelného marastu, máme respektovat pronikání cizích kulturních vzorců na úkor vlastních. A být zticha. Dovoluje se jen jásat. Takže, to už tady v principu bylo, jen se někdo nechtěl poučit.

S jakými pocity sledujete různé dohady o tom, jak a proč skončil socialismus v Československu? A kde vy vidíte pravé důvody?

Skutečný důvod bylo ukončení studené války, dohody mezi velmocemi, uvolnění sovětského sevření. Jistě, že tomu sekundovaly, a to dost podstatně, i hospodářské problémy. Byl to zákonitý vývoj. Bez radikálních reforem, otevření trhu, společenského uvolnění by zřejmě nastal samovolný špatně kontrolovatelný úpadek, který by nemusel v případě pokračující studené války skončit nijak dobře. To, že se zároveň otevřely možnosti pro předlistopadovou šedou zónu spjatou s částí tehdejšího represivního aparátu, byl jen logický důsledek hospodářského marastu posledních let před zvratem. Byla to i technická zaostalost, i když ne ve všech směrech, která se prohlubovala. Je však otázkou, jak by se hospodářství vyvíjelo, kdybychom se bezvýhradně neotevřeli pro západní trhy. Jestli by ty trhy nakonec nepřišly s prosíkem o kousek tržního prostoru k nám, jestli bychom nakonec nestáli v pozici ne prosebníka, ale diktujícího, viz Čína. Západní ekonomika totiž stojí a padá na odbytu, na konzumaci, ne na milodarech.

U svatého Václava jste v roce 1968 zapálil sovětský tank. Jak k tomu došlo? Co vás k tomu vedlo a jaký je k tomu příběh?

Tou invazí cizích nepozvaných vojsk jsem se cítil jako občan, jako člověk silně ponížený. To nemělo s žádnou politickou orientací co dělat. Také stojí za povšimnutí, že převážná část velitelů posádek byla ochotna se bránit bez ohledu na vojensky beznadějnou situaci. Byli to často lidé, z nichž mnozí byli komunisté, jejichž politické přesvědčení bylo po nadějném jaru 1968 ještě silnější než předtím. A nerozhodovalo by to. Bránili by svoji zem. Dokonce i ministr obrany Dzúr váhal. A s tím ideologie nemá co dělat. To je o patriotismu. Za svůj postoj jich na devět tisíc bylo z armády vyhozeno.

Čekal jsem, že někdo dá povel k odporu proti invazi, že je to jen otázkou času. Přesunul jsem tedy do epicentra dění k Rozhlasu. Po proražení barikády a výbuchu munice ve Vinohradské se potyčky přenesly i na Václavské náměstí. Využil jsem toho, že jeden z tanků s proraženým barelem pomalu sjížděl v prostoru takzvaně u koně. Bleskově jsem smotal noviny, kamarád je zapálil, vyběhl jsem k zadní části a hodil papír na rozpálený motorový prostor, který byl pocákaný vyšplouchnutou naftou z barelu. Poprvé papír zhasl, tak jsem vyběhl ještě jednou a podařilo se. Tank pak dojel ke spodní části náměstí, kde z něj začal stoupat dým. Podle informací ze sovětské strany, která na dotaz vyšetřujícího šalamounsky sdělila, že neeviduje žádnou ztrátu techniky, se stroj toho čísla nachází v GO v Kyjevě.

Také jste byl součástí odporu proti invazi u Českého rozhlasu. Připravoval jste vznik protistátní ozbrojené skupiny Sdružení třetího odboje v rámci masového odporu proti komunistickému režimu a v roce 1971 vám prokurátor navrhoval dvanáct let za trestný čin přípravy rozvracení republiky. Nakonec jste byl vězněn na místech: Ruzyně, Mírov a Bory, celkem pět let. Později jste podepsal Chartu 77 a podílel se na pokusu přepravit materiály, které měly financovat vysílání pro Československo ze zahraničí… Kvůli vykonstruovanému obvinění souvisejícímu s tímto činem jste byl nucen emigrovat do Švédska. Byl jste sledován a pronásledován. Je toho opravdu hodně. Kdy jste se skutečně bál? Jistě jde svým způsobem o strach trvalý a neustávající… I tak má své vlny, kdy dosahuje vrcholu. Proti režimu jste bojoval i v dobách jeho nejtvrdších podob v Československu. Jak člověk překonává strach z StB, výslechů, ohrožení rodiny i přátel s pocitem, že musí pokračovat stůj co stůj? Co bylo vaší hlavní motivací?

Chartu 77 jsem podepsal v prosinci 1976, v témže roce, kdy mne propustili z vězení. Pro mne neexistovala jiná alternativa než v tom odporu pokračovat. Vládnoucí režim jsem nepokládal po zradě v roce 1968 za legitimní, byl dosazený vůlí cizí moci. Společnost byla událostmi paralyzovaná, neměla možnost volby, byla demoralizovaná. Kolikátý případ v naší historii?

Nevím, jestli jsem se bál. Myslím, že jsem se nebál, protože jsem počítal se vším. Nejhorší jsou lidé, kteří jdou do všeho po hlavě, a pak se složí při prvním tlaku. Rozhodující bylo moje přesvědčení, že moje aktivita je legitimní, třebaže z pohledu tehdejšího režimu nelegální. Jistě tu hrála roli i podpora ze zahraničí, vědomí, že nejsme sami. Paradoxně podpora od stejného pána, jehož dnešní aktivity jdou proti mému přesvědčení.
Při takových aktivitách musí člověk myslet i na drobnosti. Všeho může protivník využít. Člověk neustále musí sledovat změny ve svém okolí, udržovat si odstup od lidí, hodnotit s kým o čem mluvit, dávat si pozor na alkohol, nechodit na kraji chodníků, blízko vstupních dveří, obcházet rohy, umět skočit do třeba do tramvaje těsně před zavřením dveří, když bylo třeba setřást sledovačku a tak dále. Často jsem kolportoval zahraniční tiskoviny, udržoval kontakty s lidmi mimo Prahu, za to všechno, pokud by dostali dostatečný důkaz, mě mohli na nějaký rok zase zavřít.

Pravdou je, že časem se může stát, při určitém psychickém přepětí, že člověk začne vidět nebezpečí všude. I tam, kde není. Na druhou stranu, opačný případ je, že člověk povolí, nechá se ukolébat tím, že se dlouho nic neděje, a začne situaci podceňovat. Vše bylo součástí nějaké hry, kdy se vyplatí to, jindy zase ono. Tak tajné služby pracují, to není o tom, že bych byl tak dobrý. Byla to otázka času. U mne jednoho roku, jak se ukázalo.

Řekněte, prosím, čtenářům některý z opravdu silných momentů této doby. Na co nikdy nezapomenete a proč?

Nebylo to ani, když mne zatýkali, žádné drama se nekonalo. Bylo to v hotelu a nikdo nic nepoznal. StB pracovala v tichosti, žádné kukly, samopaly, komanda. To bych chtěl jen poznamenat, když dnes aby se zabavil počítač, musí vyrukovat celé komando.

Někdy rozhodují náhody. Jako každý rok jsem musel udat adresu, kde budu trávit 21. srpen. Dal jsem adresu u kamaráda na chalupě u Rakovníka, kam jsem chtěl jet. Na Smíchovském nádraží jsem se snažil uniknout sledovačce a omylem skočil do vlaku, který jel do Příbrami. Protože v blízkosti bydlela babička, zůstal jsem tam a doufal jsem, že sledovačka nebude nic hlásit a kontrolovat. 23. srpna 1978 byla v Příbrami vyhozena do vzduchu socha Klementa Gottwalda. Zpráva se rychle v okolí rozšířila a já po zkušenostech očekával, že si pro mne přijdou. Tentokrát nepřišli, sledovačka nenahlásila, že mne ztratili. Tehdy probíhalo vyšetřování nepodařeného přeletu vírníkem Vojtěcha Valy, kvůli kterému jsem rovněž byl vazbě, a byl stíhaný na svobodě, takže další vazební vyšetřování mohlo mít za konečný následek nepodmínečné odsouzení, aby mne eliminovali.

A co Charta 77? Jak významná podle vás byla s odstupem času?

Význam Charty 77 podle mého spočíval v tom, že se navenek projevil veřejný nesouhlas s tehdejší normalizační politikou, že vrátil naše národy do povědomí světové politické scény. V tom, že tu stále existuje vůle ke změně. To byl ten hlavní význam.

Po uveřejnění Prohlášení Charty 77 měl režim připravené seznamy osob, které měly být obžalované z takzvaného podvracení republiky. Podle pozdější svodky MV Prohlášení Charty 77 nemělo ve společnosti žádný významný odraz, a tak k žádným hromadným žalobám nedošlo. Soudě podle pozdějších aktivit, postupovala StB selektivně s cílem zpravodajsky činnost podchytit a zároveň akčně podvazovat. Navíc, normalizace musela ukazovat výsledky, a ne svoje nepřátele, kteří by úspěchy normalizace popírali.

Podle vás nemáme být od pádu socialismu za co vděční, protože si všechno draho platíme a doplácíme – jak jste mi jednou řekl. Kde jsme tedy nadělali další chyby, které nás uvedly to této vámi popisované situace?

Jak jsem řekl, po roce 1989 se otevřely možnosti, v podstatě k bezbřehé jak osobní, tak hospodářské a politické realizaci pro celou společnost. V takovém živelném přerodu se určitě dějí věci, které se nedají podchytit, které se nemohou vždy předvídat. Je to určitá daň za roky v neznalosti, jak v otevřené společnosti věci fungují. Nemá cenu se zpětně vracet k jednotlivostem, ale chybělo pevné vizionářské vedení, tandem prezident plus vláda táhnoucí stejným směrem. Naivní představy Václava Havla bezpodmínečně orientovaného směrem k západu, podmazávané významnými státníky té doby, ostře kontrastovaly s daleko realističtějšími názory Václava Klause. Tato dvojkolejnost koncem devadesátých let vyústila v postupný rozpad klasické společnosti politických stran. Oproti aureole Václava Havla v jeho neotřesitelném mezinárodním postavení se Václavovi Klausovi velmi těžko vymezovalo. Tak došlo ke vstupu do Evropské unie, Severoatlantické aliance a podobně. Tím si zahraniční společnosti formálně ukotvily svoji ekonomickou nadvládu bez možnosti zásadních korekcí. O té politické ani nemluvě.

A komu vděčíme za to, že jsme se stali „evropskou montovnou“, kde platy zdaleka nedosahují úrovně tolik předhazovaného Německa? 

Tak je třeba se podívat desetiletí nazpět a uvidíme, která vláda a na čí popud nastavila pro západní korporace podmínky s bonusy. Tolik naivnosti by člověk pohledal.

Rovněž jste uvedl, že bychom si měli vzít naši zemi zpět – primárně nedovolit konkrétním lidem, aby měli moc. Jako příklad jste dal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře. Kdo další?

Je jich plejáda. Nedovolit jim mít moc znamená nevolit je. Neznamená to křičet pod okny, že mají odstoupit, a jestli neodstoupí, že se bude dít to nebo ono. Provést změny může zase jen politické hnutí prostřednictvím voleb.
Jediné politické hnutí, které je schopno vrátit myšlení lidí k tradicím, k rodině, k místu, kde se narodili, které je schopné odstavit od politické moci podobné politické Mičuriny, je Trikolóra – hnutí občanů. Programové pilíře Trikolóry vyjadřují přesně to, co je přirozené pro každého z nás: braňme normální svět, žijeme v České republice a bohatství vzniká z práce.

Otto Černý
Otto Černý se narodil 20. ledna 1949 v Praze.
V patnácti letech nastoupil do Vojenské školy Jana Žižky, z níž byl vyloučen za podrývání sociální morálky v armádě.
V srpnu roku 1968 se zúčastnil odporu proti invazi u Československého rozhlasu a zapálil sovětský tank v prostoru u svatého Václava.
Připravoval vznik protistátní ozbrojené skupiny Sdružení třetího odboje v rámci masového odporu proti komunistickému režimu.
V roce 1971 byl odsouzen na dvanáct let za trestný čin přípravy rozvracení republiky. Nakonec byl ve vězení Ruzyně, Mírov a Bory pět let.
V roce 1977 podepsal Chartu 77, zajišťoval tiskoviny ze zahraničí, byl sledován i pronásledován.
Podílel se na přeletu mjr. Vojtěcha Valy do Rakouska, který přepravoval materiály, z nichž se mělo financovat vysílání pro Československo ze zahraniční lodě. Přelet nebyl úspěšný, kvůli špatnému počasí a husté mlze se Vala neodvážil v Rakousku přistát, a tak se vrátil do Československa, kde byl zadržen a odsouzen k třinácti letům vězení.
Kvůli tomu byl Otto Černý vystaven nebezpečí vysokého trestu ve vykonstruovaném obvinění přípravy teroru, dle kterého měl připravovat výbuchy v metru, dokud nepropustí Vojtěcha Valu. Byl proto v roce 1979 donucen opustit republiku, vzdát se občanství a za aktivní pomoci švédských diplomatů emigroval do Švédska.
Ve Švédsku vystudoval a pracoval pro hraběcí rodinu von Rosen, takže byl v kontaktu s vlivnými švédskými politiky. Působil v celosvětových protikomunistických emigrantských organizacích, vydával Severské Listy pro emigranty.
V roce 1989 uspořádal sbírku a poslal do Československa 20 kopírovacích strojů pro Občanské fórum.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Zuzana Koulová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Pavel Novotný: Rusové krváceli většinou kvůli Rusům. ODS otevře náruč Pirátům. Budu ministr školství, pokakáte se, kokoti!

10:20 Pavel Novotný: Rusové krváceli většinou kvůli Rusům. ODS otevře náruč Pirátům. Budu ministr školství, pokakáte se, kokoti!

Že Rusové krváceli za druhé světové války? „Rusové krváceli většinou kvůli Rusům,“ má jasno starosta…