Zdá se, že covid přece jen, i když pomalu, slábne. Co nám po něm v české společnosti zůstane za jizvy a dojde k její polarizaci?
Já jsem přesvědčený, že ty jizvy budeme cítit další desetiletí. Stačí, když se například podíváte, jak v některých evropských zemích vzrůstá počet nezaměstnaných mladých lidí. Například v Řecku, ve Španělsku nebo v Portugalsku jsou oficiální statistiky kolem 30 procent, ale ty neoficiální jsou mnohem vyšší, takže v některých regionech je třeba až 90procentní nezaměstnanost mladých. Musíme si uvědomit, že pokud větší část našeho HDP jsou služby a menší část průmysl, nemůže to dlouhodobě fungovat. To znamená, že po volbách musí dojít k razantním škrtům a úsporným opatřením. Protože zvyšovat daně je problematické, takže můžeme jedině snižovat výdaje. V tuto chvíli žijeme ještě z nějakých rezerv a malých příjmů, ale plíživě se dostaví ta krize. Takže tenhle první rok je podle mého názoru začátkem nějakého procesu, který bude mít sociální i ekonomický charakter a bude dlouhodobý. Někdy tomu říkám život na houpačce, je to všechno velmi nejisté a rozkolísané.
Hovořil jste o úsporných opatřeních po volbách. Vít Rakušan mluvil nedávno pro změnu o tom, že podzimní volby budou soubojem generace starého Česka s tím novým. Je podle vás třeba, aby odešel starý establishment a přišla změna?
Takhle bych to úplně neviděl, samozřejmě je to možné, ale podívejte se na Milion chvilek pro demokracii. Ještě před nějakým půlrokem spolu souzněli, zaplňovali náměstí – a najednou de facto končí svoji činnost. Jsou nezajímaví. A přitom šlo alespoň v tom vedení zejména o mladé lidi, kteří by měli být nastupující generací s podporou známých osobností.
Ale politici to evidentně využili spíše jako platformu, jak oslovit davy, ale teď už jedou zase po vlastní linii a sami na sebe před volbami.
ČSSD a KSČM bojují o přežití. Sledujeme nevratnou proměnu české politické scény a zejména krizi levice? Platí vůbec to tradiční rozdělení?
Ne, kdepak, to známé politické spektrum s rozdělením na pravici a levici už v podstatě dnes neplatí a neplatí nějakých dvacet let. Říkat, že ODS má typicky pravicovou a ČSSD typicky levicovou politiku, to opravdu není možné. Většina těch stran jsou oportunisté, kteří se chovají alespoň trochu podle své tradice nebo spíše podle mentálního založení svých předchůdců, ale hlavně podle toho, na co veřejnost právě nejvíce slyší.
Smrt finančníka Petra Kellnera nastolila řadu otázek. Byly jeho peníze, které si od devadesátých let vydělal, vždy získány legitimní cestou? Ozvalo se mnoho soukromých osob i organizací se svědectvím, jak jim Kellner za svého života pomáhal. Jaký je váš pohled na tohoto miliardáře a dá se skutečně poctivou prací přijít k takovémuto jmění?
Podívejte se, ten velký majetek je vždycky podezřelá záležitost, ale musím říct, že to bohatství vždycky nepřináší právě šťastný osud. Přiznejme si, že není pravděpodobné, že byste třeba vy nebo já zahynul při pádu vrtulníku při lyžování na Aljašce. Takže pak i ty peníze jsou obrazně řečeno příčinou toho pádu, protože světu neustále dokazujete, co všechno si ještě můžete dovolit. Ti hodně bohatí lidé mají často mylný pocit, že jsou zcela výjimeční, což v jistém smyslu – bohužel – platí v rámci lidské společnosti. Ale oni někdy mají pocit, že jim ustoupí i živly, prostě že ovládnou přírodní zákony – a v tom se ale pořádně pletou.
Takže konkrétně na Petru Kellnerovi, který podporoval třeba i boj proti rakovině, nevidíte nic dobrého?
Ne, ne, tak to nebylo myšleno. Ale je za tím vším účel. Vezměte si, že on mohl samozřejmě podporovat boj proti rakovině, ale stále ještě mu něco zůstalo. Nevím, jestli rozdal jedno procento z toho, co měl, nebo to bylo třeba půl procenta, ale není to při tomto poměru zase tak úžasné. Je to vlastně stejné, jako když vy dáte jednou za čas dvacet korun bezdomovci. Je to zhruba v tom samém poměru k vašim možnostem a té částce.
„V Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové.“ To jsou slova Petra Kellnera z roku 2019. Měl pravdu?
V tom měl určitě pravdu, v tom s ním souhlasím a v té souvislosti se mi vybavují i práce vědce Mancura Olsona, který popisuje princip domácích a cizích banditů. Řečeno polopatě a stručně – vy nějakým způsobem po vzoru toho bandity ne úplně legálním způsobem získáte jmění – ale potom okamžitě začnete volat po dostatečných zákonech, které by vám to jmění ochránily – prostě takové paradoxy života. Můžeme to brát jako určitou proměnu toho člověka, která je ale svým způsobem účelová, když nakonec ještě chce být za hodného, aby ho lidé vnímali jako lidumila.
Kanadská vědkyně Corinne Le Quéré ve své studii navrhuje, že svět by potřeboval jakýsi neustálý lockdown, abychom odvrátili klimatickou krizi. Přesněji řečeno, stačil by jednou za dva roky. Bylo by to pro planetu přínosem?
Za prvé to rozhodně nestačí, za druhé ten celkový lockdown by jenom rozvrátil společnost. Já jsem přesvědčený, že to, co nyní může každý z nás učinit pro tuto planetu, je úspora potravin. Protože kdyby lidé dokázali ušetřit jenom deset procent potravin, tak je to víc, než když se všichni hromadně vrhneme na sázení stromů. Tohle je pro mě cesta, když si spočítáte, co tu planetu výroba potravin stojí (zemědělské stroje, vytavení rudy, orba, syntetická hnojiva, ropa, dusičnany atd…). To znamená, že tím, jak vyhazujeme potraviny, zanecháváme za sebou mnohem větší environmentální stopu, než si vůbec dokážeme představit. Je to rozhodně praktičtější a průchodnější řešení než nějaký lockdown dvakrát do roka.
Například banky mají takzvaný new deal, to znamená, že přesně rozlišují projekty, které mohou financovat, tak aby nepoškodily životní prostředí. Ale český stát tohle prostě nemá. Ukazuje se, že řada organizací, byť privátních, bere tyhle ekologické mantinely velmi vážně – a respektuje je.
Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu se hovořilo o „nutných“ proměnách kapitalismu. Měl by být zodpovědnější, ekologičtější, prostě měl by projít jakýmsi restartem. Souhlasíte s tímto pohledem, je to cesta pro budoucnost?
Podívejte se, my už teď nežijeme v žádném kapitalismu – na to, v čem žijeme, zatím nemáme jméno. Teprve čas ukáže, jak tuto dobu pojmenujeme, ale kapitalismus, tak jak ho svět dříve znal, to rozhodně není, takže těžko mluvit o jeho budoucnosti.
Evanston v Chicagu se stal prvním místem, které v USA zavedlo reparace Afroameričanům. Pro jednotlivé rodiny bude z městské kasy připraveno celkem deset milionů dolarů za utrpení jejich předků. Tyto peníze mohou využít na renovaci svých obydlí či na financování hypotéky. Každá rodina může získat až 25 tisíc dolarů. Je takovýto přístup dobrým řešením etnických sporů v USA, nebo je to až příliš pozitivní diskriminace?
Podívejte se, to už je opravdu přehnané. Pokud bylo u nás otroctví zrušeno 1792 a nevolnictví 1848 a pokud víme, což je také pravda, že za časů Rakouska, respektive Rakouska-Uherska, šla větší část všech našich zisků směrem do Vídně, tak si tedy pojďme taky říct – ano, ten útlak tu byl, jako národ jsme trpěli, jako jednotlivci také, připravilo nás to o tolik a tolik peněz, stačí to spočítat – a můžeme tedy na současném Rakousku žádat reparace za naše 400leté strádání v jeho područí. To je zkrátka absurdní. A zkuste z toho udělat praktický politický návrh. To prostě nejde. To je totální nonsens. A k té Americe – já si myslím, že za minulostí se musí udělat v tomto případě tlustá čára. Protože když někomu dáte 25 tisíc dolarů, tak bude za chvíli chtít 35 tisíc, jelikož si teprve pořádně uvědomí, jak moc vlastně trpěl...
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
_635373117074695431.jpg&id=22918)
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
COVID
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
autor: .
