Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize… I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Je tento půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost? Co nám schází a co nás trápí?
Neřekl bych, že uplynulý půlrok byl nějak kromobyčejný. Nic zásadně nového jsme se o naší společnosti nedozvěděli. Nervozita v její části byla způsobena spíše nevhodným načasováním dvou demisí ministrů – spravedlnosti a kultury. Měly společného jmenovatele v politickém amatérismu.
Větší problém pro vládu paradoxně způsobila nepřijatá demise Antonína Staňka po protestech několika stovek představitelů umělecké fronty kvůli odvolání ředitele Národní galerie Fajta. Ze strany ČSSD byla tato demise nedemise naprosto nezvládnutá a jen dále odhalila obrovské rozpory uvnitř této strany. Korunu amatérskému počínání nasadila sociální demokracie nominací Michala Šmardy, člověka regionální politiky, od problémů kultury vzdáleného podstatně více než odstupující Staněk. Jak se celá situace nakonec vyvine, uvidíme koncem měsíce. Prezidentovi se do jmenování spíše komicky než politicky vystupujícího Šmardy evidentně moc nechce. Ale má ze strany ČSSD nůž na krku, takže se dá předpokládat, že se urodí nějaký kompromis.
ČSSD v eurovolbách poprvé od roku 1992 nepřekonala pětiprocentní limit pro získání poslaneckého křesla. Namísto střízlivé reflexe však zvolila hysterii a vydírání. Taková chyba se ovšem těžko napravuje a strmý pád nejstarší politické strany bude pokračovat. To je z hlediska budoucího vývoje významnější hrozba než obvinění premiéra či tlak antibabišovských demonstrantů.
Další významné turbulence přijdou spíše zvnějšku, z rozporů uvnitř stále více rozkolísané Evropské unie (blíží se navíc stanovený termín brexitu), z nevypočitatelné politiky Trumpovy administrativy a jejích pokračujících obchodních válek.
Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: co nám vlastně akce Milionu chvilek pro demokracii ukazují? Co tohle hnutí znamená?
Demonstranti si tak krásně protiřečí – na jedné straně volají po nezávislosti justice, a na druhé straně na ni vytvářejí nepřípustný nátlak. Státnímu zástupci, který nyní zkoumá policejní návrh na obžalobu, vůbec nezávidím. Jsem také zvědavý, jak se na příští demonstraci postaví účastníci vůči Marii Benešové, která v podstatě plní to, co si přejí.
Milion chvilek není žádné hnutí – kdyby se jím chtělo stát, okamžitě se rozpadne. Je to ad hoc vytvořené společenství politicky aktivních protivníků současné vlády – voličů Pirátů, TOP 09, STAN, lidovců, dále části ODS a antizemanovského křídla v ČSSD (Sobotka, Štěch, Bernard atd.). Nemají žádný společný pozitivní program, protestují proti systému, který tady vytvářely po desetiletí strany, se kterými sympatizují, a který se nyní personalizuje v jedné osobě.
Uspořádají ještě pár velkých demonstrací a skončí nejpozději do příštích voleb. Jediným výsledkem je a bude mediální prezentace současné opozice jako takřka monopolních strážců demokracie a ústavnosti. Je to samozřejmě lež, ale jak říkal už šéf nacistické propagandy Goebbels, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Mgr. Marie Benešová
Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu", jak naznačuje liberální část společnosti? Co přinášejí Česku oba dva, a hlavně jejich partnerství? Mimochodem, lze mluvit o partnerství? Co přinášejí tyto dvě osobnosti politické scény svým voličům?
Je nesprávné označovat kritiky premiéra a prezidenta za „liberální část společnosti“. Už tím se dostává do podvědomí médii rozšiřovaný mýtus o opozici, který jsem zmínil v odpovědi na přechozí otázku. Není to tak, že opozice jsou liberálové a příznivci prezidenta či vlády jacísi antiliberálové. Je to složitější. V žádném případě však nelze liberálům implicitně přisuzovat kladné a ostatním záporné znaménko. Kromě toho mají různé skupiny o liberalismu odlišné představy, někdy až naprosto se vylučující. Je třeba ctít politický pluralismus a snažit se o toleranci k odlišným názorům. Bohužel situace ve světě se vyostřila, a to nahrává černobíle uvažujícím fanatikům.
Zeman a Babiš nahradili idealisticky zabarvený havlovský liberalismus jeho pragmatickou verzí. V tom si rozumějí. „Vrahové“ odkazu 17. listopadu ale nejsou v žádném případě. Tak mohou uvažovat pouze jakobíni sametové revoluce, kterým vadí zákonitý ústup z politické scény. Tito radikálové mohou považovat počínání obou vrcholných politiků, kteří je odstřihli od moci, jako novodobý „thermidor“.
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní," opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Mádl, Geislerová a spol. by si především měli uvědomit, že v demokratickém systému má každý hlas ve volbách stejnou hodnotu. Měli by si také přečíst něco z minulosti, kdo třeba volil v Rakousku-Uhersku konzervativní a aristokratické strany. Byly tyto hlasy vzdělanějších voličů v českém národním zájmu? A kdo tehdy volil Masaryka a Beneše? Schwarzenbergové a Czerninové určitě ne.
Naskýtá se i otázka, kdo vlastně ty starší a méně vzdělané voliče vlastně manipuluje, když drtivá většina médií dělá propagandu právě směru reprezentovanému jmenovanými umělci? Není to třeba obráceně, že starší lidé mají i přes nižší vzdělání více životních zkušeností, které nedostatek akademického vzdělání mohou úspěšně nahradit? A ohledně toho statisticky vykazovaného vzdělání vím jako vysokoškolský pedagog své. Úroveň všeobecných znalostí (nehodnotím znalosti jednotlivých specializovaných předmětů) mezi současnými vysokoškolskými studenty je často i pod úrovní starších, ale čtenářsky gramotných občanů.
Mladá generace je vždy naladěna nekonformně. V první polovině 20. století to byla jednoznačně levicová orientace. U nás to byli svazáci 50. let, kteří nebyli nijak „zmanipulovaní“, ale mysleli to upřímně a chtěli vybudovat nový, lepší svět. Nepovedlo se to a mladí se obrátili jinam. Dnešní čeští Piráti jsou součástí této nové orientace, nahrazují jinde ve světě dominující Zelené, kteří u nás propadají. Osobně se mladým vůbec nevidím, že po krachu „reálného socialismu“ a v situaci krize neoliberálního kapitalismu hledají nějakou novou „třetí cestu“.
Nahrávají jim současné reálné problémy s udržitelností životních podmínek lidské populace, které tradiční levice ani pravice neumějí politicky uchopit a přetvořit ve vizi budoucnosti. Jejich přístup je ale často naivní, když se dostanou k moci (jako například v Praze), narážejí na realitu stávajícího uspořádání a často zapomínají, že už nejsou protestními aktivisty. Mají také iluze o možnostech humanizace kapitalismu, kde deklarace jsou jedna věc, ale praxe jiná.
Odhadovat budoucnost je dost obtížné. V Evropě sílí zelená hnutí, jestli se naši Piráti svezou na této vlně, si netroufám předpovědět. Uvidíme v příštích volbách.
Psali jsme:
Letos pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře kvůli vysokým cenám za bydlení či jídlo, či kvůli hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?
Společnost že je rozhádaná? Opravdu? Není to jen iluze šířená médii, kterým konfrontace byznysově vyhovuje? Rozhádaní jsou ve skutečnosti především politici a s nimi spojení aktivisté. Je udivující, jak jsme si ještě po třiceti letech od listopadové změny nezvykli na demokratické pluralitní poměry. V lidech je ještě hodně totalitního myšlení. Politické protivníky by nejraději likvidovali za užití mírných (cenzura) i tvrdších forem násilí. Nicméně toto vše se týká pouze úzké části politicky aktivní veřejnosti. Ostatní normálně žijí a pracují, těší se z úspěchů, řeší problémy. „Rozhněvaným“ aktivistům se jen smějí. Právě dnes jsem si přečetl průzkum popularity politiků a Andrej Babiš je i přes mediální štvanici a demonstrace stále nejpopulárnějším politikem.
Co se týče hospodářského růstu a nízké nezaměstnanosti, je to složitější. Ne každý z toho těží. Mzdy a platy rostou, ale zvyšují se také (často ještě rychleji) ceny základních životních potřeb, především potravin a bydlení. To trápí především mladé lidi, kteří zakládají rodinu. Také počet exekucí stále neklesá. A v této situaci z opozičních řad lidé slyší neustále o blížící se krizi, zpochybňování možností státu financovat rostoucí sociální výdaje a další černé scénáře. A když už není doma co kritizovat, nastupuje Rusko, Čína a jimi způsobené údajné ohrožení bezpečnosti.
30. výročí sametové revoluce připadá letos shodou okolností na víkend, takže to zcela realisticky vzato bude pro velkou část společnosti normální volný den, ve kterém budou jezdit na výlety, nakupovat, navštěvovat kulturní a sportovní podniky. Oslav se aktivně zúčastní zase především politicky aktivní část společnosti, včetně účastníků demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. A ani tam nebude velká část oslavovat 17. listopad 1989, ale brojit proti vládě a jejím premiérovi, podobně jako v červnu. Polistopadový vývoj byl rozporuplný, byli vítězové i poražení, někdo výrazně zbohatl, někdo ztratil i to málo, co do té doby měl. Čili někteří lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji budou vzpomínat rádi, jiní jejich spoluobčané se zaťatými zuby.
Já jsem pro střízlivé, objektivní hodnocení uplynulých událostí, bez „předsudečné nenávisti“, ne jako boj dobra se zlem. Dnešní ekonomické úspěchy by nebyly tak velké, kdyby předlistopadový režim nevybudoval v podmínkách politické nesvobody mohutnou průmyslovou základnu, která byla sice neefektivně strukturovaná a spravovaná, nicméně po zániku „reálného socialismu“ bylo na čem stavět. Vzpomínat v dobrém by tedy měly všechny politické proudy, bez výjimky.
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Co naši společnost tíží více – zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace? A pak, vyrovnali jsme se s minulostí? Snažíme se o to? A je to vůbec důležité?
Usnesení přišlo už pozdě. Konstatovalo jen, co všichni víme. Vyšetřovat se může, ale pokud se v otázce zmíněné excesy neprohlásí za nepromlčitelné, narazí se na bariéru promlčení.
S minulostí se nikdy nejde úplně vyrovnat. Vždy budou spory o jednotlivé významné události. Jen si připomeňme, kolik sporů je i dnes ohledně Husa a husitství, a to už od té doby uplynulo šest století. V každé době navíc vyvstane něco odlišného z minulosti, co má význam i pro současnost a z čeho lze čerpat pro budoucnost. Jednou to budou husité, jindy československé legie nebo odbojáři z druhé světové války. S minulostí se zkrátka nedá „vyrovnat“ nějakým zákonem či deklarací. Smiřme se s pluralitou názorů i v této oblasti.
Postupuje diskuse o tzv. dezinformacích a fake news. Komisařka EU Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů? Kam se celkově dostáváme při řešení dezinformací, fake news a tzv. předsudečné nenávisti na internetu, hlavně na sociálních sítích?
Jak ví eurokomisařka Jourová, že senioři sedí u počítačů a hltají „řetězové maily“? Myslí tím své rodiče nebo starší příbuzné? Pravdou je, že většinu společnosti tyto šířené maily vůbec nezajímají. Já sám jsem senior, který u počítače prosedí dost času a občas od svých známých takový mail dostane. Jedná se o materiály, které si lze přečíst na sociálních sítích, a z nich se také kopírují do mailů pro ty, co na sítích nejsou. Dezinformace ani fake news to v drtivé většině případů nejsou, jen vyjádření alternativních politických názorů – levicových i pravicových. A to není nijak trestné ani zavrženíhodné. Že by tam někdo adoroval Hitlera nebo popíral holocaust, to jsem nezaznamenal.
Buď máme svobodu projevu se vším všudy, anebo se vracíme někam, kde bychom být po třiceti letech od listopadové revoluce neměli. Někteří politici a státní úředníci se ovšem chovají, jako bychom byli ve válce, a volají po cenzuře. To ovšem není projev síly, ale slabosti, rozkladu společnosti, strachu ze ztráty vlastních pozic. A bohužel je to i projevem toho, jak někteří politici tak dlouho vědomě lhali, až vlastní lži začali považovat za pravdu.
Ohlédneme-li se zpět: Po ukrajinské krizi v letech 2013 a 2014 zaznívaly názory, že jsme se stali obětí útoků ruské propagandy, nebo se spíše jen ukázalo, že výrazná část veřejnosti nestojí o prozápadní politiku? A v rámci migrační krize v roce 2015 se naše společnost svým odmítavým postojem bránila legitimnímu nebezpečí, nebo se propadla do nenávisti podpořené dezinformacemi? Kde v obou případech najít správné proporce?
Jakákoli světová událost je rozporná, a tudíž i různě interpretovatelná. To by měl každý odborný názor respektovat. Není možné pouze doslova reprodukovat názor jedné ze stran sporu. Bohužel i odborníci, kteří se střídají v rozhodujících médiích, právě takto vystupují. Tím provokují veřejnost, která si hledá i alternativní zdroje, často podobně jednostranné.
To se týká nejen ukrajinské krize, ale i zmíněného tématu migrace. Různě se dají vykládat i mezinárodní právní či politické dokumenty. Nešťastné je, když se jedny nepohodlné informace či přímo dezinformace snaží komentátoři v médiích nahradit něčím podobným jen s opačným znaménkem, když si pletou nesouhlas s nenávistí apod.
Základním předpokladem pro nalezení správných proporcí je respektování odlišných názorů. Pokud jsou vyslovovány společensky akceptovatelným způsobem, není problém. Pokud ovšem budeme hodnotit veškeré postoje pouze prizmatem rozporů mezi Ruskem a Západem, Čínou a Západem apod., nikam se nedostaneme, jen potlačíme svobodu projevu a tím zlikvidujeme jeden z úhelných kamenů současné demokratické společnosti.
V letošních evropských volbách uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Do jaké míry je to chyba V4? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme?
Nevím, zda prezident Macron považuje porážku od Marine Le Penové za úspěch. Ale Zelení uspěli zejména v početných zemích, takže si zvýšili zastoupení v europarlamentu.
Obsazování vrcholných orgánů EU je vždy výsledkem kompromisů, se kterými souhlasili i představitelé V4. Musíte mít také vhodné kandidáty. Nevýrazná úřednice Věra Jourová je toho zářným příkladem. Ta byla nominována jen proto, že byla ženou a hodila se do genderové vyváženosti Evropské komise. Z politiků V4 přicházel v úvahu jen Slovák Maroš Šefčovič, Poláci jsou příliš protiruští, Maďaři zase nepopulární u některých západních zemí a Češi nikoho nemají. Neviděl bych to proto tak tragicky, všechna důležitá rozhodnutí jsou kolektivní.
Vztah k západním členským zemím je partnerský. Osobně nevidím, proč bychom jim měli být vděční. EU by neměla být založena na nějakém vděku, ale na rovnoprávném partnerství.
V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní?
Prezident Zeman se snaží v rámci svých kontaktů s čínskými představili napomáhat všem zainteresovaným podnikatelům, tedy i Petru Kellnerovi. Dělá to naprosto korektně, pokud ovšem za korektnost nepovažujeme vyvěšování tibetských vlajek a okázalé přijímání dalajlámy.
S tím souvisí i téma vztahů s Ruskou federací. Zeman přijal na příští rok pozvání Vladimira Putina na oslavy konce války. O čem jeho rozhodnutí svědčí? Co říkáte na názory, že Putin podporuje evropskou ultrapravici a rozvrat EU?
Začnu odzadu. Růst síly nacionalistů v EU není v žádném případě výsledkem rozvratné aktivity ruského prezidenta, ale je to důsledek její nadměrné centralizace a byrokratizace, odtržení od potřeb a zájmů občanů. EU je prostě v krizi a bojí se ji vyřešit úpravou základních smluv. Podrobnější rozbor je ale nad rámec tohoto rozhovoru.
Nyní k pozvání na oslavy konce války. Proč by se neměl Miloš Zeman těchto oslav zúčastnit? Bude tam nejen on, ale přijedou i další státníci. Koneckonců spory mezi EU a Ruskem se nyní uklidňují, začíná převládat realismus a ve zbývajících 10 měsících se toho ještě může ve směru zlepšení vztahů uskutečnit hodně.
Část veřejnosti vyjadřuje starost o zachování svobodných veřejnoprávních médií, čili České televize a Českého rozhlasu. Příznivci Zemana a Babiše naopak upozorňují na jejich údajnou nevyváženost a tendenčnost. V Poslanecké sněmovně dosud nebyly schváleny výroční zprávy ČT, členem RRTV se stal Ladislav Jakl. Co k situaci veřejnoprávních médií říci? Měla by se nějak změnit?
V situaci, kterou jsem popsal v jiné části rozhovoru, je změna orientace zpravodajství a publicistiky, kde jsou největší kontroverze, také věcí osobní odvahy. Přikyvovat jednostranné propagandě je jednodušší a z hlediska personální jistoty skýtá větší perspektivu.
Nicméně v oblasti publicistiky by zejména Česká televize potřebovala větší vyváženost a širší spektrum zvaných odborníků. Právě v tom má redakce zpravodajství největší problém. Zve odborníky převážně hlavního proudu, často spojené s pravicovými politickými stranami. Zda se v tomto směru prosadí změna, nezávisí jen na Ladislavu Jaklovi.
V ostatních sférách veřejnoprávního vysílání mnoho prohřešků neshledávám.
Ing. Miloš Zeman
Jak je v současné době vnímána osobnost Václava Havla? Jak ho zhodnotit?
Na opravdu objektivní a komplexní zhodnocení osobnosti Václava Havla ještě není zralá doba. Pokud o něm řekneme něco negativního, hned se ozvou zastánci jeho svatořečení. Bude třeba jej hodnotit jako spisovatele i jako politika. Musím se přiznat, že jeho literární dílo nepatří k mým oblíbeným a považuji je za přeceňované. Politicky bude i v budoucnu patřit k významným osobnostem naší historie. Byl ve správnou dobu na správném místě.
Tím, že se nechal ihned zvolit prezidentem, fakticky se ale vyřadil z možnosti zúčastnit se praktické politiky, a stal se spíše morálním glosátorem, fíkovým listem, který zakrýval tehdejší nepravosti. Možná, že právě po takovém fíkovém listu touží někteří účastníci akcí Milionu chvilek pro demokracii.
Na závěr, co české společnosti chybí k tomu, aby důstojně oslavila výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
Česká společnost by především neměla zapomínat, že 17. listopad není jen výročím sametové revoluce, ale také smrti Jana Opletala v roce 1939 a následných poprav českých studentů. Byl to první krok ke genocidě české inteligence.
Premiéra a prezidenta nebudu úkolovat, jejich role v těchto oslavách je protokolárně předem dána. Sněmovní opozice by měla zklidnit rétoriku a nezneužívat vzpomínky k útokům na vládu. Milion chvilek by si pro demonstraci měl zvolit jiný, z hlediska důstojnosti oslav vhodnější termín.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Daniela Černá
