Máte za sebou více než půl století nepřetržité práce ve Fyzikálním ústavu. Jak se na práci v něm podepisovaly politické změny v zemi?
V roce 1962 jsem ukončil Vysokou školu chemicko-technologickou a vzhledem k mému „kádrovému" profilu mě čekala kariéra v průmyslové sféře. Od této mnou nepreferované životní náplně mě zachránil pravověrný komunista, který se jím stal v německém koncentráku a který mě vzal pod svoji ochranu. Stal jsem se tak pracovníkem Ústavu fyziky pevných látek, jemuž jsem přes změny názvů zůstal věrný dodnes. V době komunistického režimu se stala Akademie jakousi oázou slušnosti – byla útočištěm disidentů, kterým umožnila přečkat pronásledování. K personálním čistkám na půdě Akademie nedošlo ani po roce 1990, na rozdíl od vysokých škol, kde se razantně vypořádali s bývalými komunistickými škoditeli. Zde přežili a stále přežívají bývalí komunističtí funkcionáři, milicionáři a spolupracovníci StB vyjmenovaní v Cibulkových seznamech. Nebyl jsem účastníkem žádné z těchto aktivit či organizací, ale ani jsem účast nikomu nevyčítal. Podle mého názoru je to jen otázka vlastního svědomí každého jednotlivce. Podobně jako oni jsem chtěl v klidu v ústavu nadále pracovat v dobře fungujícím kolektivu kolegů, které jsem respektoval.
Který předseda vlády sousedního státu je vám nejsympatičtější?Anketa
To se ale pro vás změnilo, když jste musel nedávno z ničeho nic skončit. Tušil jste, že se něco takového chystá?
Neprodloužení pracovní smlouvy mě zaskočilo, protože postihlo jen mě, a ne je, a tím se porušila nepsaná kontinuita slušnosti. Velmi pravděpodobně mi přitížilo také přijetí vyznamenání od prezidenta Zemana, což asi popudilo nového ředitele mladé generace, který tak upřednostnil politická hlediska před profesionalitou. Mohu to uvést do kontrastu se svoji dávnou zkušeností, kdy jako třicetiletý „začátečník" jsem získal americkou vědeckou cenu. Tehdejší komunistický ředitel komentoval tento fakt slovy: „Obdržení imperialistického ocenění není v zájmu socialistické vědy, ale z pohledu fyzika, dovolte, abych vám k ní poblahopřál". Existoval tu nepsaný kodex slušnosti, který byl předáván přes všechny osobnosti ředitelů, kteří se ve Fyzikálním ústavu vystřídali.
Nový mladý ředitel ho zřejmě nectí, aspoň se tak zdá z toho důvodu, že za vysoké vyznamenání, které bylo uděleno jeho zaměstnanci, neřekl ani obyčejné „díky". Takový přístup vlastně odráží mravy současnosti, kdy zmizelo vnímání užitečnosti pospolitosti, protože každý hledí jen na svoji kariéru a s tím spojené finance. Soudržnost společnosti chybí a ta tu, pohříchu, byla v době komunismu, kdy jsme vesměs všichni měli společného nepřítele – všemocnou KSČ. Vedle společného nepřítele jsme ale měli i společnou touhu hledat něco nového, dělali jsme vědu „pouze" z hlubokého zájmu o ni, protože neexistovala žádná kariéra, ani lepší finanční ohodnocení. Dnes se vlastně stává „nepřítelem" každý každému, musíme zvládnout konkurenční tlaky a zdá se, že už nepracujeme pro radost, ale pro zisk dostatečného počtu citací, nepíšeme granty za účelem nových odhalení, ale pro zisk financí, a tolerujeme ředitele, kteří nám přinášejí zisk, i když ztratili pojem kontinuity slušnosti.
Fotogalerie: - Osobnosti pro Drahoše
Už jste to sice trochu nakousl, ale přece jen, čím si vysvětlujete krok vedení, po němž jste musel ve Fyzikálním ústavu Akademie věd nedobrovolně skončit?
Dalo by se říci, že nové koště dobře mete. Před několika roky jsem si způsobil pracovní úraz, při němž jsem si rozbil dioptrické brýle, sluchadlo a poničil bundu. Při vědomí toho, že v ústavu se tradičně řeší vše dohodou a ve slušností, jsem přistoupil na návrh, že věci mě nebudou uhrazeny ze zákonného pojištění, ale dohodou ve formě propůjčení věcí jako služebních pomůcek. Používal jsem je až do doby, kdy nový ředitel obnovil jednání o úrazu a nařídil tyto věci neprodleně vrátit, protože nejsou správnými služebními pomůckami. Tak jsem je vrátil a musel si sám ze svých prostředků koupit nové, v hodnotě několika desítek tisíc korun. Když jsem se ohradil, začala nečekaná nedůstojná tahanice o to, jestli jsem byl v době úrazu vhodně oblečen, jestli jsem měl právo být na pracovišti, zatímco o příčině úrazu, neboli o nepořádku na pracovišti v důsledku stavebních úprav, se jaksi zapomnělo jednat. Měl jsem pocit, že ředitel jedná jako agent pojišťovny, místo aby se zastával svého zaměstnance, vycítil jsem skrytou hrozbu „nepřestaneš-li dělat potíže, poletíš"! Mezi mnou a ředitelem vznikla averze, která jen vyvrcholila aktem udělení státního vyznamenání prezidentem, který nebyl při volbě podporován řediteli blízkými pracovníky. Udělení vyznamenání „neprokádrovanému" zaměstnanci tak bylo vnímáno jako rána pod pás a jeho odstranění jakožto „nepohodlného“ samozřejmě brzy následovalo.
Fotogalerie: - Drahošovci před Rudolfinem
Copak cílem nejsou vědecké úspěchy, ale to, aby lidé zastávali ty správné názory?
Jistě je cílem dosažení kvalitních vědeckých výsledků a prosazení českých badatelů na mezinárodní scéně, což je nutnou podmínkou pro dobrou reprezentaci české vědy. To se odráží i v poctách udělovaných po pečlivém zvážení kandidáta, jako moje Bodenheimerova medaile (Izrael 1987), Patrasova medaile (Řecko 2007), Heyrovského medaile (AVČR 1998), Hanušova medaile (Česká společnost chemická 1999), čestný doktorát Pardubické university (2010), status Emeritního vědce AVČR (2011), Kurnakova medaile (Ruská AV 2015) nebo Zlatá plaketa Západočeské university v Plzni (2016) a ukazuje i potřebnost souvztažnosti vědecké a pedagogické práce, v Akademii často podceňované. Vyřizování osobních či politických antipatií je naprostým popřením vědecké role pracovníků Akademie. Nádavkem, pokud ředitel není schopný se oddělit ve svých rozhodnutích od subjektivního vlivu nevole, naskýtá se otázka, je-li schopen se zodpovědně a objektivně postavit k rozhodování při přidělování milionových dotací na vědní projekty.
Fotogalerie: - Zeman versus Drahoš poprvé
Z pohledu dosahování dobrých vědeckých výsledků cítíte, že byste měl Fyzikálnímu ústavu svou prací pořád co dát?
Současně s neprodloužením pracovní smlouvy jsem dostal od ředitele benevolentní souhlas možnosti i nadále navštěvovat ústav, což ale nezaručuje potřebnou platformu pro skutkové pokračování vědecké činnosti. To je spíše úsměvné, protože můj statut akademického emeritního vědce to umožňuje sám o sobě. Takové vybídnutí ředitele se dá interpretovat dvojím způsobem. Buď jako jízlivost „tak teď si dělej, co chceš, když je to zadarmo" nebo jako pokrytectví „my ti tady blahosklonně dovolíme bezplatně pracovat na tvé knize a pak ji budeme vykazovat jako jeden z vynikajících výsledků ústavu". Patří mezi povinnosti se chlubit výsledky svých pracovníků, od toho to je kolektivní pracoviště a navíc je věda i kolektivní snažení. Každé pracoviště má však své představitele, kteří nějakým způsobem ovlivňují vývoj, jako jsou žádoucí vědecká odhalení nebo popularizace, ale roli hraje i osobitost a třeba i přízeň mocných mít možnost v klidu pracovat.
Fotogalerie: - Drahošova Lucerna
V ústavu je například opěvován fyzik, můj osmdesátiletý vrstevník a profesor se stejně nepatrným úvazkem, kterému k jeho významnému jubileu uspořádali oslavný koncert. Já jako potížista jsem místo toho dostal vyhazov, i když náš Hirschův index, což je uznávaný ukazatel vědního ohodnocení ve scientometrii udávající kolik článků daného autora dosahuje citovanosti vyšší, než je pořadové číslo článku dle počtu citací, je obdobný – jeho 21 a můj 26. To není špatný výsledek, i když proslulí čeští chemici ho mají až trojnásobný, je to lepší průměr, který tak přispívá k dobrému renomé ústavu. Samozřejmé se přihlíží ke specializaci, kde opět záleží na přízni mocných, co považují za hodnotné a co ne. Moje specializace je termodynamika, která je v klasifikaci vědních oborů řazena pod fyziku, avšak v současnosti nepatří mezi její nejvyhledávanější obory. Před několika lety jsem patřil mezi dvacet nejcitovanějších českých fyziků, což už tehdy část ústavní veřejnosti popudilo, že jako vystudovaný chemik jsem řazen mezi fyziky. Udělení státního vyznamenání za fyziku tak asi vyvrcholilo nechuť k tomu nefyzikovi.
Fotogalerie: - Jiří Drahoš slaví postup
A jak si vedete mezi badateli na mezinárodní scéně?
Tam přízeň mocných nepomáhá, tam jde jednoznačně o výsledky bádání, které světová vědecká veřejnost ohodnotí. Dovoluji si tvrdit, že jsem prestižního postavení svými výsledky ve světě dosáhl. Spolu-editoval a napsal jsem triptych knih, které publikovalo špičkové nakladatelství Springer a které získaly desetitisíce – to je vysoce nadprůměrné číslo – placených vstupů, anglicky „downloads", a byly zařazeny nakladatelstvím mezi jeho nejlepších dvacet knih. To je jedinečný výsledek na české scéně, který by byl normálně oceněn akademickou cenou, ale v mém případě opominutý v důsledku „znehodnocení" mého postavení v ústavu přijetím státní ceny. Ani moje letošní vystoupení, coby pozvaného řečníka na významné mezinárodní konferenci o nanomateriálech, nenašlo pozitivní odezvu a spíše vedlo k nárůstu averze vůči tomu nefyzikovi, co si dovolil přijmout státní cenu od prezidenta Zemana. Byl jsem relativně respektován a moje nedávno udělené stěžejní ceny jak od významné ruské univerzity v Petrohradu tak od Ruské akademie věd byly ještě náležitě oceněny i na webových stránkách, ale od okamžiku obdržení ceny se postoj ústavu drasticky změnil a vedl až k pocitu šikanování.
Ing. Miloš Zeman
Co provázelo vaše navržení a pozdější udělení státního vyznamenání, když je známo, že Fyzikální ústav prosazoval na hlavu státu Jiřího Drahoše? Nechtěl po vás někdo, abyste vyznamenání odmítl? To jste se od vedení nedočkal ani formální gratulace?
Jak jsem už předeslal, udělení státního vyznamenání, které jsem dostal jako teprve třetí pracovník Akademie po dvou předchozích předsedech, jmenovitě profesoru Václavu Pačesovi a profesoru Jiřím Drahošovi, bylo ústavem naprosto ignorováno, a tak si nezasloužilo ani vámi zmíněnou formální gratulaci. Státní pocta přišla nenadále a nikdo o tom nevěděl. I já sám jsem se o tom dozvěděl až na poslední chvíli, nečekal jsem to ani v nejodvážnějším snu. Odmítnutí takovéhoto nejvyššího ocenění by bylo zneuctění institutu tradice státního vyznamenání, které spolu-navrhuje Parlament a spolu-schvaluje předseda vlády.
Co když někdo namítne, že v neprodloužení vaší smlouvy ve Fyzikálním ústavu mohly hrát roli věkové důvody, a nikoli to, že jste přijal vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana, jenž v přímé volbě porazil tamního favorita Jiřího Drahoše?
Řada mých kolegů – pracujících důchodců – v ústavu se žádnými vědeckými výsledky nemůže prokázat, a přesto jsou vlastně zaměstnáváni jen v rámci zpřísněného „klientelismu“ svých vedoucích. Jako osmdesátiletý důchodce nemám možnost žádných jiných opravných prostředků, než je publicita tohoto případu v médiích. Bohužel, vzhledem ke svému pokročilému věku, zdravotnímu stavu po operaci rakoviny, po extrakci ledviny a s vážnou srdeční dysfunkcí, nevím, kolik mi zbývá životního času k vyřešení této kauzy. Jen se těším na odpověď Etické komise Akademie věd, na níž jsem se obrátil. Rád bych ještě zdůraznil, že trestat pracovníka akademie za jeho dobré výsledky a úspěch dosažený ve vědě je popření smyslu práce Akademie věd a – bohužel – i jejího trvání.
Vzhledem k tomu, že nedávno byl rektorem ČVUT odvolán z funkce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky profesor Vladimír Mařík, který také převzal vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana, neposouváme se zvolna do podobné situace jako v minulém režimu, kdy byli z různých pozic odstraňováni nepohodlní lidé bez ohledu na jejich schopnosti?
Máme opravdu na co vzpomínat, na Barrandově to připomíná „most inteligence“ zbudovaný vyhozenými intelektuály a v Praze na Újezdu je výtečný pomník věnovaný obětem komunismu ukazující postupnou degradaci osobností od sochaře Olbrama Zoubka přesně tak, jak dovedli inteligenci znásilnit komunisti. Ale i komunisti si dovedli obhospodařit zákonitost svých vyhazovů stejně tak jako novodobí gladiátoři vědy. Odvolal jsem se jak k právníkovi Akademie věd ČR, tak k Odborovému svazu pracovníků vědy a výzkumu se stejnou odpovědí – po právní stránce je vaše ukončení pracovního poměru v pořádku. Co za tím vězí, nikoho nezajímalo, protože proč si v dnešní době přidělávat zbytečné starosti. To už i bolševický svaz Revolučního odborového hnutí měl větší porozumění a i za komunizmu řadě lidí dovedl pomoci. Pozadí odstranění kolegy Maříka neznám a zřejmě to ani nikoho nebude zajímat. Jak politické procesy komunistické minulosti, tak likvidační procesy současnosti dělali a dělají jen lidé a zase jen lidé. Jedině důvody se změnily, a vlastně možná zase ne tak moc…
Prezident Miloš Zeman, který „tak trochu může" za váš konec ve Fyzikálním ústavu, podle kritiků rozděluje společnost. Vnímáte ji opravdu jako rozdělenou, a pokud ano, je za jejím rozdělením právě osoba prezidenta? Nerozdělují ji přitom všichni politici, jen u Miloše Zemana je to markantní, když má těsně nadpoloviční většinu podporovatelů, takže jde o dva podobně početné tábory, kdežto u takového Miroslava Kalouska to do očí nebije tolik, když má sotva pět procent příznivců a 95 procent odpůrců?
Každý jsme naštěstí jiný s různými názory, protože stejná společnost by byla nudná. Prezident Miloš Zeman opakovaně zvítězil v přímé volbě s přehledem a zdá se mi zbytečné podsouvat názor, že ho asi volila méněcenná část národa. To zavání povyšováním určité skupiny lidí nad druhé, a to bychom se mohli vrátit k monarchii nebo komunismu. Volba je pokaždé jen volba a vždy s sebou nese různé kandidáty, různá hodnocení i výsledky. Právě ty nejtěsnější výsledky by měly přinést ty největší rozpory. Ani tatíček Masaryk to neměl lehké a v roce 1927 se dočkal zvolení o mizivých 13 hlasů, kterých by bez pomoci hlasů tehdejší německé sociální demokracie nedosáhl a druhého kola by se podle svých vlastních slov ani nezúčastnil. Václav Havel zvítězil v roce 1998 o jediný hlas poslance, kterého předtím uvěznili. Nikdo ale jejich volbu a státnickou roli nezpochybňoval a nikdo se ani nezmiňoval o možném názorovém rozdělení národa. Nesmířlivý postoj části voličů s prezidentem Zemanem je podle mě normální, prostě ho nevolili a tak ho ani tzv. „nemusí“ a je jen zbytečné kriminalizovat situaci osobními urážkami a medializací. Každý jedinec je osobitý, se svými svéráznými a charakteristickými přístupy, a právě prezident musí mít náturu silné osobnosti, protože jinak by se ani neměl stát prezidentem. Poražená část voličů má šanci si vytvořit takovou atmosféru a najít takového kandidáta, který splní nároky i jejich odpůrců a může pak zvítězit ziskem většiny hlasů v dalších demokratických volbách. Výsledkem ale nebude hledaná jednolitost, ale bude to opět rozdělený národ na ty, co volili dobře, a na ty co volili špatně. A co je dobře či špatně, se stane opět střetem názorů.
Svůj život jste zasvětil vědě. Co vám život s ní dal?
Vědce lze připodobnit k zaníceným cestovatelům a horolezcům, kteří pátrají po nových světech či vrcholech a jsou poháněni vnitřní potřebou objevovat. Mohou se pohybovat v neznámé krajině, kde jen svojí předtuchou a předvídavostí určují správný směr, mají, nebo také nemají potřebné přístroje a vybavení jako kompasy a výškoměry, cepíny a lana. Mnohdy nevědí, zdali už dosáhli kýženého místa či vrcholu a jestli vůbec vyrazili do správného území pro naplnění svého cíle. Někdy je ohrozí lavina, jindy nešťastné uklouznutí, a to platí i ve vědě. Není zřejmé, jestli vůbec existuje nějaká blíže určitelná strategie, pomocí které by mnohdy stejně „nevidoucí" badatelé mohli zvolit přímou cestu k naplnění svého vědeckého záměru, a to ještě v co nejkratším čase. Dokonce i matematická analýza potvrdila, že v množině všech myslitelných postupů žádná strategie nefunguje lépe než právě ta náhodná, entuziastická procházka. A to je právě ta radost z objevování, která ve světě tlaku finančních ohodnocování, bohužel, mizí. Jsem rád, že jsem zažil oboje, radost z poznávání i prožitek cestovatelský. Nespočet postřehů z obojího jsem vtělil do své knihy „Světem badatele", která je zároveň cestopisem, životopisem, vědopisem, ale i obrazovou publikací.
| prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc.,dr.h.c., je vědec, fyzikální chemik, vysokoškolský pedagog, autor vědeckých knih. Je držitelem mnoha významných vědeckých ocenění: Bodenheimerova medaile (Izrael 1987), Patrasova medaile (Řecko 2007), Heyrovského medaile (AVČR 1998), Hanušova medaile (Česká společnost chemická 1999), čestný doktorát Pardubické university (2010), status Emeritního vědce AVČR (2011), Kurnakova medaile (Ruská AV 2015) nebo Zlatá plaketa Západočeské university v Plzni (2016). Z rukou prezidenta Miloše Zemana převzal 28. října 2017 medaili Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství. |
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
