Dostal sodu za Gretu, teď vystoupí k viru. Psychiatr Matýs mnohé zase dost naštve

19.05.2020 8:44

ROZHOVOR Česká společnost nebyla kvůli přijatým opatřením proti epidemii koronaviru tak silně konfrontována s bezprostřední smrtí v rodině, v blízkém okolí. Tím, že si na nás takzvaně nesáhla smrt, to vypadá, že nemáme psychologicky dostatečně emočně silnou vlastní korektivní zkušenost, která by zásadně změnila obecnou úroveň pokory k životu, k životním prioritám a ke vztahům. Jinak si uznávaný psychiatr Jaroslav Matýs nedokáže vysvětlit velký tlak na uvolnění protiepidemických opatření, bagatelizaci, a dokonce znevažování odborných medicínských názorů a doporučení, a to z ekonomických důvodů.

Dostal sodu za Gretu, teď vystoupí k viru. Psychiatr Matýs mnohé zase dost naštve
Foto: Petra Vavrečková
Popisek: MUDr. Jaroslav Matýs, psychiatr pro děti a dorost
reklama

Máme za sebou více než dva měsíce nouzového stavu, na které nikdo z nás kvůli jejich výjimečnosti určitě nezapomene. S čím si jako lékař budete toto období spojovat?

Anketa

Líbí se vám zatím kanál CNN Prima News?

3%
91%
hlasovalo: 17136 lidí

Nouzový stav je nová situace, se kterou nemá nikdo u nás zkušenosti. Mám na mysli nejen, že nemá zkušenosti stát jako takový, jeho instituce, ale taky, a to hlavně, obyvatelstvo. Několik desítek let si žijeme klidně, velice dobře, celkově v blahobytu a v bezpečí. Minimálně poslední dvě generace nezažily takzvaně existenciální ohrožení zdraví nebo života. Omlouvám se lidem a jejich rodinám, které tuto situaci prožily. Mám teď na mysli pohled globální. A najednou, bez zjevného ekonomického lapsu nebo válečného konfliktu mezi lidmi, tedy bez zjevného podnětu nás samotných, se nám ozvala samotná příroda. Ukazuje, jak jsme zranitelní, jak nám nepomůže, jak jsme technicky vyspělí, jaké máme technologie, kdo co vše vlastní. Najednou jsme si všichni rovni před přírodou. Ponechávám teď stranou konspirační teorie, možnou lidskou nedbalost, cíleně nepolemizuji o původu COVID-19.

Anketa

Vadí vám, že ministryně Schillerová možná neumí dobře anglicky?

6%
94%
hlasovalo: 11635 lidí

Hned od začátku této pandemie bylo zřejmé, že nerespektovat znalosti současné medicíny o infekcích a o principech epidemie znamená v podstatě podepsat se na masivní mortalitě. Byli jsme v situaci, kdy o tomto typu viru jsme neměli žádné informace ani zkušenosti. Tato obecná nejistota, podtržená nejistotou odbornou, měla a má vliv na celé obyvatelstvo. Tedy nejenom na naše dětské pacienty. Vzpomínám si, jak podobný „globální“ strach ovládl svět po roce 1981 při prvních zmínkách o smrtelném a nevyléčitelném AIDS způsobeném jiným retrovirem. Takže dnes to zase není až tak nová situace, jak bychom si mohli myslet. Poučili jsme se a dnes čerpáme zkušenosti nejenom z této pandemie a alespoň částečně víme, jak na to. Asi právě proto, že si dlouho žijeme dobře a v bezpečí, vypadají dnešní protiepidemická opatření tak dramaticky a pro někoho jsou i nadměrně svazující. Tehdy i dnes se utvořila atmosféra strachu a obav o sebe a o naše blízké.

Anketa

Byl by šéf ODS Petr Fiala dobrým premiérem?

3%
97%
hlasovalo: 33227 lidí

Pozoroval jste v uplynulých dvou měsících, kdy v Česku platil nouzový stav, nějaké dopady na psychiku vašich pacientů?

U mě v ordinaci se primárně zvýšil počet akutních vyšetření z důvodu zhoršení stavu již léčených dětí. Jednalo se hlavně o stavy zvýšené úzkostnosti. Byl to strach ze samotného onemocnění. Děti měly přitom hlavně obavy z onemocnění svých rodičů. Na děti se přenášely i úzkosti rodičů. Tedy časem to nebyl ani tak přímý strach dětí o sebe sama, ale více to byly obavy o osud a ze ztráty rodičů. Rodiče sami měli zpočátku obavy hlavně z možnosti svého onemocnění, nebo svých blízkých. Postupem času začaly převažovat obavy rodičů ze ztráty zaměstnání, z ekonomických dopadů na rodinu.

Bylo tedy důležité dětem srozumitelně, rozumně a pravdivě vše vysvětlit. Jistý návod jsem sdělil ve svém videu věnovaném rodičům dětí v období protiepidemických opatření. Proto u těchto stavů byla mou prioritou v ordinaci právě edukace jak dětí, tak rodičů.

Ve druhé skupině byla akutní vyšetření, kde jsem hned první dva týdny nouzového stavu musel řešit těžké duševní poruchy – schizofrenie – u 12- a 14letých dětí. Bylo nesmírně náročné, s rodiči i s kolegy lékaři v nemocnicích, překonávat obrovské bariéry způsobené pochopitelnými protiepidemickými opatřeními. Díky nadstandardní osobní spolupráci s kolegy se podařilo zajistit nutná vyšetření a ty děti hospitalizovat na oddělení dětské psychiatrie. Tady se ukázalo, jak je klíčové mít specializované – zdůrazňuji specializované – psychiatrické oddělení pro děti a dorost v regionu. Stejně tak se ukázalo, jak je klíčové a důležité mít dostatečnou ambulantní síť dětských a dorostových psychiatrů. Právě rodiče dětí s nejtěžší duševní poruchou (schizofrenií), ale také všichni s náhle vzniklou duševní poruchou potřebují rychlou a dostupnou pomoc dětského psychiatra bez ohledu na to, jestli je, nebo není stav nouze. V dnešní době jsem si uvědomil více než kdy jindy, že dětští a dorostoví psychiatři včetně psychiatrů pro dospělé pracují také v první linii. Jenže jsme, řekl bych, „v první linii, pod pokličkou“, bez ohledu na stav nouze nebo mimo něj. I proto bylo velice důležité neomezovat provoz našich ordinací v období restriktivních opatření. Osobně si myslím, že v podstatě na to ani nebyl důvod. Psychiatrie je ve své podstatě oborem diskrétním, tak se o našich službách v médiích moc nemluví. Přitom lze očekávat možný nárůst nově nemocných nebo zhoršených pacientů, a to jak dětí a dorostu, tak u dospělých, po odeznění protiepidemických opatření. Předpokládám „doběh“ a sanaci psychických následků pandemie v ambulancích dětských a dorostových psychiatrů, ale i psychiatrů pro dospělé. Ty naše pacienty a těžké psychiatrické stavy prostě jiná lékařská odbornost neošetří a vůbec nemá šanci zvládnout sociální sféra.

V souvislosti s epidemií koronaviru u nás se vyzdvihovala vlna solidarity a péče o potřebné, ale mluvilo se i o hrozbě agresivity spojené s nejrůznějšími omezeními. Odezní zmíněné projevy lidského chování s koncem této mimořádné situace, nebo se mohou tyto a případně jiné důsledky projevovat i v budoucnu?

Člověku jsou obecně vlastní obě tyto stránky chování. Solidarita i altruismus jsou nám dané jako lidstvu. Bez agrese zase by nebylo možné uhájit rodinu, ochránit dítě, ale ani rodinu a sebe samého uživit. Oba tyto póly chování v principu vedou k zachování rodu, druhu nebo jedince. Dnes se solidarita u nás projevila až v nečekaném rozměru. To je dobrá zpráva pro dnešní dobu, o které si už mnozí nedělají žádné iluze. Právě v krizi se ukazuje, že to máme prostě v sobě, jakoby si „vzpomeneme“ na to, že jsme „lidé“. Je jenom škoda, že se to někam ztrácí mimo krize. Jako dětský psychiatr denně pracuji s projevy agrese a vím, že jsou různé důvody agresivního chování. Jistě se v době protiepidemických opatření může více projevovat agrese z úzkosti, z přetížení, agrese z nostalgie a odloučení, agrese z frustrace pro různá omezení. Tato skupina agresivního jednání odezní, nebo se „ošetří“ sama uvolněním restrikcí.

Druhá skupina agresivního jednání, tedy agresoři a sociopaté, to je taková ta predátorská agrese. Ta se v této situaci velice zvýrazňuje. I proto jsou signály ze stoupajícího domácího násilí v čase stavu nouze. Tento typ agrese bude přetrvávat. Je důležité si uvědomit, že agrese prostě patří k naší výbavě a je jenom otázkou morálních hodnot a pravidel, jak se k neúměrné a nespravedlivé agresi budeme stavět. Jestli a jak ji budeme regulovat. Tady si neodpustím malý dodatek. Stačí se podívat do současné, nedávné i hodně historické minulosti na sociálních sítích. Kolik agrese a nenávisti tam je? A nemusel být vyhlášen ani stav nouze. Stane se něco těm konkrétním slovním agresorům? Zvyšující se projevy agresivity ve společnosti podle mého nejsou přímým důsledkem stavu nouze. Je to jenom následek toho, že jednotliví aktéři nejsou hnáni k odpovědnosti za své agresivní jednání, je to následek beztrestnosti těchto „pachatelů“. Přitom šikana – psychická, slovní, fyzická nebo kyberšikana se alespoň občas postihuje na školách, resp. i u soudu. A co dospělí? Ano, ti už nejsou ve škole... podle mého takové jednání nelze schovat pod právo na „svobodu slova“. Do budoucna proto nejsem v tomto směru optimista.

Může hrozba nákazy, která byla nejintenzivněji vnímána v prvních týdnech nouzového stavu, změnit dlouhodobě vzorec chování v tom, že se lidé budou bát bližšího kontaktu, že budou úzkostlivější a opatrnější v obavách z onemocnění? Přetrvává v tomto směru rozdělení společnosti na ty, kteří materiálně měli co ztratit, a proto byli proti restrikcím, a těmi, kteří se báli především o své zdraví a přijatá omezení podporovali?

U nás se událo při zvládání pandemie něco, co má dvojí efekt. První biologický – včasnými a velice silnými restrikcemi se zabránilo rozvoji epidemie v plné síle. Nedošlo k přetížení a překročení kapacit našeho zdravotnictví, tak aby museli lékaři přemýšlet, koho vlastně napojí na umělou plicní ventilaci. Zabránilo se hromadným úmrtím, nedošlo k situaci, kde by byly mrtvoly naskládané na sebe jako v USA nebo v Itálii. To je ta dobrá zpráva.

Naše společnost v důsledku první dobré zprávy nebyla kvůli přijatým opatřením tak silně konfrontována s bezprostřední smrtí v rodině, v blízkém okolí. Paradoxně tedy tím, že si na nás takzvaně nesáhla smrt, to vypadá, že nemáme psychologicky dostatečně emočně silnou vlastní korektivní zkušenost, která by zásadně změnila obecnou úroveň pokory k životu, k životním prioritám a ke vztahům. Jinak si nedovedu vysvětlit tu velikou vlnu tlaku na uvolnění protiepidemických opatření, bagatelizace, a dokonce znevažování odborných medicínských názorů a doporučení z ekonomických důvodů. Přitom jsem si plně vědom, jak je nesmírně obtížné vydávat optimální rozhodnutí spojující ryze medicínské hledisko, a zohlednit přitom negativní dopady ekonomické a sociální. A tady je namístě říct, že toto je odpovědnost politiků.

Ačkoli patříte k uznávaným psychiatrům, asi se vám málokdy dostalo takové mediální pozornosti, jako když jste loni v září okomentoval vystoupení švédské aktivistky Grety Thunbergové na summitu OSN, kde vynadala světovým lídrům, že jí ukradli dětství, že nedělají dost v boji proti klimatické změně. Vzal byste s odstupem času zpět tu část vašeho komentáře k uctívané Gretě, že autisté nejsou schopni rozpoznat, co je dobro a co je zlo, a že stejně tak nechápou, co je spravedlnost?

Nechci se vyjadřovat k redaktorce, která porušila všechna základní pravidla soukromého rozhovoru, ale i základní novinářská pravidla. Obrovská spontánní podpora a reakce veřejnosti v můj prospěch přesto byla a je dodnes hodně výmluvná. Podle reakcí bylo všem již tehdy jasné, že veřejnost, ale i drtivá část lékařů velice rychle pochopila, že to bylo jenom zástupné téma. Takže nemám co na svém postoji měnit.

Následně se objevily názory, že polovina psychiatrů si myslí, že se kolem autistických dětí dělá zbytečně velký cirkus a že za ním stojí velký byznys, jen si to nikdo netroufne říct nahlas, protože je to profesní sebevražda. Vy jste se jí nebál?

Mé postoje jsou dlouhodobě známé. Vycházejí z mých dlouholetých profesních i lidských zkušeností. Chápu všechny rodiče, kteří mají nemocné děti. Mám v tom celkem jasno, co prožívají a jak to je těžké. Mám v péči velice široké spektrum pacientů včetně dětí se schizofrenií. Do mé ordinace ale chodí rodiče i s jinak těžce nemocnými dětmi, kde psychiatrická problematika není hlavní. Mám tím na mysli děti se závažnými vývojovými poškozeními mozku, s těžkými poruchami hybnosti – děti na vozíčku, s berlemi, děti slepé nebo hluché, děti a adolescenty po těžkých úrazech mozku, ale taky po operacích mozku, například pro nádor nebo s těžkou epilepsií. Mám v péči také onkologicky nemocné děti, u kterých rodiče i já víme, že není reálné, že jejich děti tuto nemoc přežijí, v blízké nebo vzdálenější době zemřou. Pečuji o dětské pacienty s vrozenými vadami srdce, se srdečními arytmiemi, s nevyléčitelnými nemocemi ledvin, jater. Pečuji o děti po těžkých operacích srdce, žaludku, střev, s vývody močového měchýře, střev, ale taky o děti nemluvící nebo málo mluvící, protože dýchají kanylou v průdušnici. Mám v péči děti s těžkými genetickými vadami, s postižením tělesným i psychickým. A kromě výše jmenovaných jsou v mé ordinaci i děti s autismem a dalšími poruchami. Ano, i o tak těžce nemocné děti pečuji jako dětský psychiatr. Je nesmírně těžké vybrat a nasadit citlivě psychofarmaka vzhledem k různým omezením ze stran tělesných nemocí.

V té době zveřejnily ParlamentníListy.cz rozhořčenou reakci novináře Respektu Petra Třešňáka, že svým pacientům nerozumíte, dotýkáte se jejich důstojnosti a nectíte etická pravidla. Nepřevzali jsme ji proto, že bychom se s ní ztotožnili, ale jen jako jedno z vyjádření v tehdy rozvířené diskusi. Vzhledem k tomu, že pečujete o pacienty s tak složitými a krutými osudy, co s vámi takové novinářovo vyjádření udělalo?

S těmito dětmi a jejich rodinami doslova žiji jejich životy deset i patnáct let. Jinak tuto práci nemůžete dělat. Provázím je situacemi, kdy velice často řešíme otázky vůbec ne medicínské nebo psychiatrické. Velice často se věnuji problémům partnerským a rodičovským. Co dělat s dítětem v situaci, kdy onemocněl nebo se zhoršil stav rodiče se schizofrenií, s bipolární poruchou a je v nemocnici, nebo když náhle zemře jeden z rodičů. Pravidelně mám na stole problémy sociální, otázky nespravedlnosti světa pro těžce nemocné. Bohužel i v těch nejtěžších případech nemocných dětí řeším otázky školního zařazení, rozpadu rodiny, existenční problémy matek samoživitelek, ale i otců samoživitelů. Musím vstupovat do otázek domácího násilí, kde je povinností zasahovat z moci úřední. A to věřte, není vůbec příjemné. Proč o tom mluvím? Z výčtu je vidět, jak široké spektrum těžce nemocných dětí mám v péči. Z pohledu pedopsychiatra – z mého pohledu, je autismus skutečně jednou z mnoha skupin z celého spektra dětí, které mám v péči. Proto se nebudu vyjadřovat k člověku, kterého neznám, nikdy jsme se neviděli a nikdy mne ani neoslovil. Nemůžu se vyjadřovat k novináři, který mě nikdy neoslovil, s objasněním otázky fungování pedopsychiatrické ambulantní péče.

Lidem s poruchami autistického spektra byla během restriktivních opatření udělena výjimka, že na rozdíl od ostatních nemusejí na veřejnosti nosit roušky, protože to pro ně představovalo nepřekonatelnou překážku pro pobyt venku. Děti s touto poruchou se ale kvůli nenošení roušek, a tedy možnému ohrožení spolužáků i zaměstnanců škol nebudou moci od 25. května vrátit do škol jako jiní žáci prvního stupně ZŠ. Rodiče a organizace, které těmto dětem pomáhají, proti tomu protestují. Dá se vůbec najít správné řešení, když jedno působí jako diskriminace takto nemocných dětí a druhé zase jako ohrožení okolí a především starších pedagogů?

Nejsem epidemiolog ani infektolog. Jako lékař s dlouholetou praxí také ze zdravotnické záchranné služby vím, že k pacientovi potenciálně infekčnímu se vždy přistupuje, jako kdyby byl nemocný, a to do doby, než je prokázané, že nemocný ani přenašečem infekce není. Je to podobné, jako je standardem při zásahu lékařské záchranné služby při podezření na zranění krční páteře vždy nasadit krční límec. Transport musí být na lůžku. Límec se musí nechat do doby, než se rentgenologicky prokáže, že nedošlo ke zlomenině páteře hlavně v horní krční oblasti. Když krční límec lékař nenasadí a dojde k přerušení míchy v horní části krku pro zlomeninu obratle, pacient umře, nebo doživotně ochrne. A to je prostě pochybení. A vidíte? Nikdo tento úkon neposuzuje jako omezování osobní svobody.

Mám tedy plné pochopení pro takové rozhodnutí vlády, protože z epidemiologického hlediska platí pravidlo ochrany většiny před rizikovou skupinou. To není nic diskriminačního. Je to prostá ochrana jak učitelů, ale hlavně i těch dětí samotných.

Faktem ale je, že za celou dobu karanténních opatření jsem měl v ordinaci jenom tři – ano, tři – děti s mentální retardací s autismem, které neměly roušku, protože to nezvládly. Ani jeden autista bez retardace s rouškou neměl problémy. Maminky samy říkaly, že je to prostě naučily, protože chtěly své děti chránit.

Vy osobně byste se přidal spíše ke kritikům Babišovy vlády za to, jak si počínala v reakci na ohrožení obyvatelstva koronavirem, nebo k těm, co si myslí, že zcela mimořádnou událost zvládla se ctí?

Tady mám jako lékař jediné kritérium, a to je výsledek: Česká republika zvládla tuto vlnu epidemie velice dobře. Dál nebudu nic posuzovat a komentovat, na to mám málo informací.

Předseda odborné komise pro právo a spravedlnost hnutí Trikolóra a obhájce ředitelky Ivanky Kohoutové z kauzy „muslimských šátků na českých školách“ Radek Suchý na svém facebookovém profilu ohlásil, že jste přijal kandidaturu za hnutí Trikolóra do Senátu pro obvod Frýdek-Místek. Co vás vedlo k pokusu o vstup do vysoké politiky?

Více než 15 let jsem mimo svou profesi, dobrovolně, bez jakékoliv finanční odměny pracoval ve svém volném čase ve prospěch dětské a dorostové psychiatrie. Podařilo se mi zaktivizovat dětské psychiatry, znovu vzkřísit Asociaci dětské a dorostové psychiatrie. Podařilo se mi dosáhnout spolupráce mezi asociací a Sekcí dětské a dorostové psychiatrie psychiatrické společnosti ve prospěch oboru. Podařilo se mi, v období ekonomické krize, na mnohočetných jednáních na Ministerstvu zdravotnictví a na zdravotních pojišťovnách dosáhnout podstatného zlepšení financování našeho oboru. Prosadil jsem udržení samostatnosti oboru, když proti našemu oboru jako základnímu byla dokonce i Česká lékařská komora. Za mého předsedování v asociaci i sekci se uskutečnila v České republice, jako v prvním státě z bývalého „východního bloku“, prestižní celosvětová konference Dětské a dorostové psychiatrie. Po celou dobu jsem jednal s ministry, poslanci i senátory. Přednášel jsem o problémech našeho oboru ve Sněmovně i v Senátu, pracoval jsem v pracovní skupině Ministerstva zdravotnictví na zákonu o návykových látkách. Podílel jsem se na novele školského zákona o inkluzivním vzdělávání a snažil se lékařskými i klinickými argumenty tento zákon dostat do smysluplné podoby. Přiznám se, že tady se – z mého pohledu – ne vše povedlo tak, jak jsme chtěli. Celkově si myslím, že jsem prosadil spoustu dobrých věcí.

Koncem loňského roku jsem sám odstoupil z obou předsednických funkcí v atmosféře, kterou vyvolala konkrétní skupina lidí. Po tom, co jsem vše udělal ve prospěch svých pacientů a oboru, nemám zapotřebí tyto ataky podstupovat. Bylo toho hodně. Hlavně se nechci podílet na demontáži dětské psychiatrie, kde jsou rozhodující jiné než odborné cíle.

To jste přiblížil motivaci pro vstup do politiky. Ale proč zrovna v barvách Trikolóry?

Ke spolupráci mě oslovila Trikolóra sama. Hlavním podnětem byla právě ta reakce úzké skupiny lidí na neautorizovaný rozhovor, který redaktorka zneužila a vydala jako rozhovor s předsedou. Na mou obhajobu se tehdy veřejně v médiích postavil poslanec pan Václav Klaus mladší jako jediný z poslanců a pak europoslanec pan Ivan David i z odborného hlediska jako psychiatr. Oba se nebáli a přesně vyjádřili, že celá kampaň byla jenom zástupný problém. Pojmenovali vše pravým jménem. No a později jsem byl kontaktován zástupci Trikolóry. Na jednáních mi nabídli místo na kandidátce do voleb do Senátu. Důkladně jsem zvažoval, jestli má smysl se opět vrátit do politických vod, když přesně vím, jak to tam chodí. Jsem si vědom, co to obnáší. Zvažoval jsem hodně faktorů. Hlavním důvodem nakonec byla ta obrovská spontánní celorepubliková i zahraniční podpora, kterou jsem dostal od lidí, které ani neznám, ale zejména od rodičů mých pacientů v době těžkých útoků na mě. Tak jsem si řekl, že tito lidé mi za to stojí, zkusit věci posunout dál, ale tentokrát z jiné pozice.

Pro Trikolóru jsem se rozhodl, protože plně konvenuji s těmi třemi pilíři hnutí. Proč do Senátu? Protože senátor je skutečně nezávislý. Volí se osobnosti, a ne strany. A proč jako nezávislý? Celý svůj život jsem nikdy nebyl v žádné politické straně. Své jméno jsem vždy stavěl na tom, že dělám dobře svou práci, a k tomu jsem nikdy nepotřeboval stranickou knížku.

Na české politické scéně, kam se jako senátor můžete dostat, se objevuje čím dál více provokací, urážek a sprostoty, v čemž už nezůstal zdaleka osamocený jen Miroslav Kalousek. V tomto směru ho suverénně překonal starosta v barvách ODS Pavel Novotný. Co říkáte této politické kultuře? Je nevyhnutelné pro úspěch, aby politik ze sebe dělal pouťového vyvolávače nejrůznějších urážek a vulgarit? Nebo je řeporyjský starosta tak trochu případ pro vás, psychiatry?

Tady bych vás jenom drobně, ale v principu podstatně doplnil. Provokace, urážky a sprostota se bohužel staly běžnou strategií v současné společnosti, jak se prosadit. Politici jsou jenom výkladní skříň toho, co se děje mezi námi. A ti slušní? Bohužel jsou ticho, neumějí se bránit, nebo co je horší, ani se nechtějí naučit se bránit. Jako psychoterapeut bych tady nejdříve parafrázoval pana doktora Plzáka: „V psychoterapii učíme slušné lidi se bránit.“ A tady bych pokračoval parafrází pana Kňažka: „Každý slušný člověk by si měl chránit svoje práva a důstojnost, jinak ti neslušní zaberou jeho prostor, a ještě mají pocit, že je správně to, co dělají.“ No a to je vlastně ten druhý důvod, proč jsem se rozhodl přijmout kandidaturu do Senátu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Hroník
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Profesor: Bez těch opatření? Totální kolaps. Pamatuji si, jak mluvila paní Němcová... Proč, když tomu nerozumí?

9:09 Profesor: Bez těch opatření? Totální kolaps. Pamatuji si, jak mluvila paní Němcová... Proč, když tomu nerozumí?

ROZHOVOR Jan Blatný jde do ministerského křesla spáchat sebevraždu, premiér měl ve funkci nechat Rom…