Již je to půl roku, co vyšla vaše kniha Unie ve víru migrační krize. Pozorujete nějaké zásadní změny, co se týče imigrace do Evropy a politiky EU?
Pokud jde o migrační tlaky a schopnost EU na ně reagovat, nemám pocit, že by za poslední půlrok došlo k jakémukoli významnějšímu posunu.
Klíčovou události uvnitř Evropské unie je ovšem červnové rozhodnutí Evropské komise o zahájení řízení o nesplnění povinnosti proti České republice, Polsku a Maďarsku kvůli jejich bojkotu přerozdělování migrantů.
O migrační krizi se nyní již v médiích tolik nehovoří. Je to tím, že se situace natolik zklidnila?
Je pravda, že toto téma poněkud ustoupilo do pozadí. Není to ovšem proto, že by migrační krize skončila. Jen přešla ze stadia akutního do chronického a lidé si na ni zvykli jako na součást každodenního života. Je to podobné jako předtím s dluhovou krizí.
Obě krizové situace ukazují, že když teče do lodi, Evropská unie a její členské státy se dokážou vzepnout, aby provizorně ucpaly největší díru, která bezprostředně ohrožuje udržení se na hladině. S tím, že na ucpávku nelze dlouhodobě spoléhat a že do lodi teče dál menšími dírami, jsou všichni víceméně srozuměni. Problémy, které lze valit před sebou a přenechat je nástupcům v dalších volebních obdobích, dnešní politiky v Bruselu a v západoevropských metropolích příliš netrápí.
Jak to vypadá s čísly? Dá se říci, že hlavní příliv jde z Afriky přes Itálii, zatímco tlak na Řecko polevil?
Ano, je to tak. Zásadní zvrat přišel s dohodou EU–Turecko z března 2016. Draze koupená pomoc Turků zastavila nezvladatelný příliv migrantů do Řecka, který se pohyboval v řádech desetitisíců měsíčně a tisíců denně, přičemž od srpna do prosince 2015 vždy přesahoval číslo 100 tisíc, v říjnu dokonce 200 tisíc. Od dubna 2016 se díky tureckému angažmá migrační toky do Řecka pohybují v řádech tisíců (obvykle kolem 2 tisíc, maximálně kolem 3,5 tisíc) osob měsíčně. Za celý první půlrok letošního roku činí počet příchozích asi 9 tisíc.
Ilegální migrace přes jižní státy, zvláště přes Itálii, po uzavření řecké (balkánské) cesty zesílila. Běžně se pohybuje kolem 10 tisíc v chladnějších měsících a 20 tisíc v teplejších. Za první letošní semestr se do Itálie dostalo asi 79 tisíc lidí.
Za celé Středomoří je letos zatím hlášeno přibližně 92 tisíc migrantů. Toto číslo se ještě trochu zvedne, až budou sečteny všechny údaje za červen. Pro srovnání, za celý loňský rok bylo zaznamenáno zruba 363 tisíc příchozích.
Vycházím ze statistik Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) podle stavu k 29. červnu.
Zastánci migrace říkají, že k nám přicházejí lidé v nouzi, kteří potřebují pomoc podobně, jako ji potřebovali například uprchlíci před komunismem. Jiní zase tvrdí, že přicházejí především ekonomičtí migranti, kteří jdou za sociálními dávkami. Jak tomu je ve skutečnosti?
Jisté je, že migrační vlna je smíšené povahy. Nepochybuji o tom, že mezi příchozími je mnoho zoufalých rodin s dětmi, které hledají útočiště před válkou. Na ně se však nabalilo velké množství osob, které přicházejí jednoduše „za lepším“. Přesný poměr mezi jedněmi a druhými budeme hledat těžko, a to i proto, že u mnohých budou tyto motivace splývat.
Jak se navíc třeba dívat na někoho, kdo dostane azyl oprávněně, ale počítá s tím, že zůstane v Unii i po skončení války? Sama Komise ve sdělení Směrem k reformě společného evropského azylového systému a posilování legálních cest do Evropy uvádí, že EU má jeden z nejvelkorysejších azylových systémů na světě, který v praxi téměř vždy vede k tomu, že azylanti se zde trvale usadí. Každopádně minimálně dvě indicie ukazují na to, že v současné migrační vlně zřetelně převažuje motiv ekonomický.
Jaké to jsou indicie?
Zaprvé jde o pohyb migrantů mezi členskými státy. Podle unijních pravidel pro určení příslušnosti k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, nemají žadatelé právo vybírat si v rámci EU členský stát, kde podají žádost. K řízení je podle okolností případu příslušný vždy jeden konkrétní stát. V případě žadatele, který překročil nedovoleným způsobem hranice některého členského státu ze třetí země, je v zásadě (s určitými výjimkami) příslušný tento členský stát.
Jestliže v roce 2015 bylo odhaleno asi 885 tisíc nelegálních překročitelů vnější hranice do Řecka (řekněme necelých 85 procent celé migrační vlny do EU) a asi 154 tisíc do Itálie (řekněme necelých 15 procent migrační vlny), měla být právě v těchto dvou státech zahájena většina azylových řízení. U běženců, kteří hledají útočiště před válkou a pronásledováním, bychom přitom mohli očekávat, že vezmou zavděk ochranou v první zemi, do níž dorazí. Realita nicméně vypadala zcela odlišně. Drtivá většina uprchlíků, kteří vstoupili do EU přes Řecko, a značná část těch, kteří přišli přes Itálii, pokračovala dále do jiných členských států, hlavně do Německa, Švédska a Rakouska. V Řecku bylo podáno jen zhruba 11 tisíc žádostí o azyl, v Itálii asi 83 tisíc.
Zadruhé, statistiky ukazují, že přicházejí hlavně mladí svobodní muži. Mezi žadateli o azyl v roce 2015 tvořili největší skupinu muži ve věku 18 až 34 let – zhruba 42 procent (žen v této věkové kategorii bylo jen 11 procent); spolu s mladíky ve věku 14 až 17 let pak představovali přibližně 50 procent žadatelů. Celkem bylo v uvedeném roce mužů mezi žadateli 72,5 procent. V roce 2016 podíl mužů o něco málo menší, přibližně kolem 68 procent, což je mimochodem dlouhodobý průměr.
Jak oficiální orgány EU zobrazují imigraci a imigranty? Považují je za hrozbu, či naopak?
Jejich přístup se nese v duchu hesla „uprchlíci vítáni“. Pozorujeme velkou vstřícnost a útlocitnost vůči migrantům, zdůrazňování potřeby poskytnout pomoc, snahu líčit je výhradně v pozitivních barvách, vyzdvihování údajných kladů migrace na pozadí demografických trendů. Vřelost k běžencům je prezentována jako občanská ctnost a součást evropských hodnot. Jakákoli kritika, obezřetnost, obavy lidí ve vztahu k migrační vlně a její smíšené povaze jsou naopak nežádoucí, a získávají nálepky jako xenofobie, populismus, nacionalismus, předsudky, stereotypy, zavádějící argumentace, stigmatizace a podobně.
Uvědomění si nutnosti zamezit masovému nezákonnému překračování vnější hranice v unijních orgánech přítomno je. Toto téma je nicméně nadnášeno velmi opatrně, v druhém sledu, téměř s ostychem, a zvláště to pak platí pro konkrétní činy. EU hledá nepřímá, jemná řešení, kde síla a odhodlání jsou přítomny v homeopatických dávkách. A tak je zdůrazňována potřeba řešit v domovských zemích primární příčiny migrace, jako jsou chudoba, konflikty, změna klimatu, volá se po rozšiřování cest legální migrace, což prý oslabí podpůrné faktory pro nelegální pobyt a vstup, organizují se informační kampaně zaměřené na odrazení ekonomických migrantů. Nejrozhodnější slova jsou směřována proti převaděčům. Zlý převaděč, pašerák, se stal přímo románovým desperátem.
Co argument, že imigranti na pozadí demografického vývoje Evropy pomáhají ekonomice a udržitelnosti systémů sociálního zabezpečení?
Domnívám se, že nynější migrační vlna k růstu evropské ekonomiky a udržitelnosti sociálních systémů nepřispěje, ale že bude naopak dlouhodobě vytvářet zátěž. Na jednu stranu je pravda, že jednotlivě přicházející migranti ochotní tvrdě pracovat a plně se začlenit do hostitelské společnosti v minulosti přínosem byli, a to nejen ti vysoce kvalifikovaní. I Česká republika má v tomto směru s přistěhovalectvím převážně pozitivní zkušenosti. Problém začíná tehdy, když migranti přicházejí masově a neřízeně, ve většině bez jakékoli využitelné kvalifikace a kdy namísto toho, aby vytvářeli hodnoty, zůstávají odkázáni na sociální dávky. První zprávy ze zemí s největší přítomností běženců potvrzují, že využití těchto osob v pracovním procesu je prozatím nesnadné.
Každopádně ekonomický aspekt migrační krize bych nestavěl na přední příčky. Mnohem závažnější problémy vidím ve sféře společenské (civilizačně-kulturní) a bezpečnostní.
Jak vážný problém představují imigranti z hlediska bezpečnosti?
Dnes je zřejmé, že negativní dopady v oblasti veřejné bezpečnosti jsou jedním ze základních rozměrů migrační krize. Evropa posledních tří let, sužovaná teroristickými útoky, sexuálním násilím, divokými davovými výtržnostmi i dalšími případy trestné činnosti a narušování veřejného pořádku ze strany migrantů, se stala bez pochyby mnohem méně klidným místem pro život, než byla dříve.
Dlouhá série teroristických útoků proti civilním cílům, při nichž už zahynuly přibližně tři stovky lidí, je bezprecedentním jevem. Vazba na současnou migrační krizi je různě silná, souvislost s migrací jako takovou je zjevná ve všech případech. Někdy byli (spolu)pachateli přímo migranti proniknuvší do Evropy v době krize, v jiných případech šlo o migranty pobývající v Evropě už déle, konečně v řadě případů šlo o občany členských států narozené v Evropě v rodinách migrantů, tj. o migranty druhé nebo další generace.
Ve své knize uvádíte, že klíčovým faktorem vzniku migrační krize byl Schengen, tedy projekt „Evropy bez hranic“. Podle vás uvrhl zúčastněné země do nepřiměřené vzájemné závislosti a do systému kolektivní neodpovědnosti – a působí jako katalyzátor centralizace a prohlubování krize. Vidíte vůbec řešení migrační krize při zachování Schengenu? Co říkáte kritice, že by pád Schengenu znamenal obnovení „železné opony“?
Dokud bude existovat Schengen, žádné smysluplné řešení azylové a přistěhovalecké politiky v Evropě skutečně nevidím. Poznámky o obnovení železné opony jsou úsměvné. Srovnávat pár minut ve frontě na hraničním přechodu k období studené války je zcela mimo realitu.
Schengen stejně jako euro přináší výdobytek, který jde vysoko nad rámec standardní mezinárodní spolupráce. Oba projekty jsou plodem nabubřelého pokrokářského myšlení, které nadřazuje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a nad přirozený běh věcí. Pro fungování velkého a vnitřně nesourodého evropského integračního celku nebyly ani nutné, ani potřebné. Cena, která se za ně platí, je nesmírně vysoká a nepoměrná k přínosům.
* * *
JUDr. PhDr. Tomáš Břicháček, Ph.D. se specializuje na právo Evropské unie. Publikoval desítky článků v odborných časopisech a sbornících. Je autorem knihy Unie blízká i vzdálená (2014) a Unie ve víru migrační krize (2016). Je spoluautorem knihy Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář (2014).
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
