Než se začnu ptát konkrétně, je nějaký moment z třicátého výročí od sametové revoluce, který vás něčím zaujal?
Co mě zaujalo, byl rozhodně Babišův (premiér Andrej, pozn. red.) projev, který pronesl k výročí v Národním muzeu, kde byli i zástupci a další premiéři z Visegrádské čtyřky a šéf německého Bundestagu Wolfgang Schäuble. Myslím, že z jeho úst je takový projev falešný a není pravdivý. Neodpovídá jeho dosavadnímu fungování jak v životě osobním, podnikatelském, tak i v životě politickém.
Domníváte se tedy, že premiérův projev byla určitá politická vypočítavost?
Projev vyloženě udělaný na efekt, aby se snažil trochu mírnit napětí ve společnosti. Ale rozhodně byl směřován jen k jeho osobnímu zájmu, a nikoliv zájmu české země a České republiky.
Myslíte, že to, co řekl, například o lítosti ke svému členství v KSČ, pronesl proto, že tohle lidé chtějí slyšet? A slyší na to?
Tato zmínka byla podle mne zbytečná, protože každý ví, že byl komunista. Dost lidí se domnívá, že byl spolupracovníkem StB, protože zatím to nevyvrátil a soudy prohrává. On sice tvrdí, že vyhrává, ale pak se divím, proč dává proti rozhodnutí soudu odvolání.
Každopádně premiérovo pokládání květin na Národní třídě se neobešlo bez výkřiků nadávek a pískání. Čelil jim i šéf ČSSD Jan Hamáček. S bouřlivou reakcí se na Albertově setkal i rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima a předseda hnutí Trikolóra Václav Klaus mladší. O čem ve společnosti vypovídá podobné chování?
Vypovídá o tom, že jistá část společnosti je ještě v menšině. Asi se domnívají, že lidé, kteří žili ve skutečnosti jiným životem, než se dnes snaží prezentovat, jsou nedůvěryhodní a že by jisté věci neměli dělat, neprohlašovat se dnes za demokraty a podobně. Je to srovnatelné s tím, když komunisté vykládají o svobodě. Pak se ptám, proč se před rokem 1989 chovali přesně obráceně? Stejně jako když zloděj vypráví o poctivosti. Pokud někdo tak či onak selže, a z tohoto pohledu tito lidé morálně selhali – teď nemluvím o Hamáčkovi, ale o Babišovi a Zimovi – neměli by se prezentovat způsobem, jakým se prezentují.
Překvapil vás velký počet demonstrujících na Letné?
Přiznám se, že mě to docela příjemně překvapilo, protože první velké setkání na Letné bylo předmětem jisté kritiky, jistého rozčarování, že nenabízejí konkrétní tah, nějaké řešení. Ale tohle je jen důkazem, že i přes jisté rozpaky části účastníků minule naštvanost v jisté části společnosti spíše narůstá, než by se umírňovala. Lidé přestože nemusí s některými projevy souhlasit nebo jim přijde málo jasný tah na bránu, přesto považují za nutné jít někam dát najevo svoji nespokojenost, a to se odehrává nyní. Jde o signál, že nervozita společnosti a nesouhlas se současným vládním establishmentem narůstá, nebo minimálně neklesá.
Psali jsme:
Spolek Milion chvilek vyzval ke spojení sil v řadách opozičních stran a vyjasnění jejich vizí. Má to pomoci s výsledkem ve volbách. Mají podobné výzvy smysl?
Jistá část politologů, politických komentátorů a dalších, a tedy i zástupci Milionu chvilek si myslí, že řešení je ve sjednocení fragmentované opozice. Nicméně, kdo prodělal politickou praxi jako já, zná vnitřní poměry jednotlivých stran, jak se řada členů aktivizuje pouze v období před sestavováním kandidátních listin, docela bych se divil, kdyby k bezproblémovému a alespoň účelovému spojení pro rozhodující sněmovní volby do Parlamentu České republiky došlo.
Nicméně, kdyby k tomu došlo a získali dobrý výsledek – protože současný systém, pokud se nezmění, skutečně nahrává silným individuálním stranám a je vyloženě proti malým stranám a velmi nepřátelský k vytváření koalic – tak i kdyby k tomu došlo, tak řada věcí je u některých stran tak rozdílná, včetně lidských povah, že by to s sebou neslo problémy. Navíc by mohlo dojít ke zklamání z výkonu takové vlády. To už se stalo několikrát, pokusy kdysi třeba lidovců, Unie svobody a podobně. Víme, jak to skončilo.
Nicméně nejsem proti, demokratické strany by se vždy měly přibližovat, jestliže jsou svoboda a demokracie v ohrožení. To je důvod pro překonání nějakých antagonismů a pro pokusy o sjednocování, nebo alespoň přibližování se těchto stran. Což by samozřejmě mělo luxovat strany a hnutí, která nemají těsně před volbami preference, a přesto jdou do voleb a zbytečně odebírají možná tolik potřebné a chybějící hlasy k většímu efektu stran s větší šancí.
Tam nastupuje velké riziko manipulace přes různé průzkumy veřejného mínění, podpásovky s vylhanými argumenty. Zažili jsme si to při poslední volební prezidentské kampani, a funguje to i kolem voleb do Sněmovny i do Senátu. Podporuji to, ale vzhledem k tomu, že jsem dnes předsedou velmi malé strany (Klub angažovaných nestraníků, pozn. red.), jasně jsem dopředu řekl, že jakmile v nějakých formách nebudeme mít šanci a ukážou to seriózní průzkumy, vyzveme své příznivce, aby dali hlasy demokratickým stranám, které se budou nejvíce přibližovat našemu programu a našim hodnotám, tedy aby naše hlasy nepropadly.
Je podle vás výzva z demonstrace – tedy aby se premiér Babiš zbavil Agrofertu i ministryně Marie Benešové – realizovatelná v rámci toho, že se demonstrace podle kritiků vymykají respektu k výsledku voleb?
Samozřejmě na 99,9 procenta na tohle Babiš nepřistoupí. Má rád bohatství, má rád majetek. Celou éru po listopadu 1989 tomu zasvětil a teď mu ještě zachutnala moc politická. On se toho nevzdá a velmi pochybuji, pokud nebudou účinné demonstrace nebo jiný tlak občanské společnosti, lidí, kteří chodí na Letnou a dalších aktivních, kteří by se přidali, tak Babiš neodvolá ani Marii Benešovou. Babiš si měl vše rozmyslet předem – jednak se svojí minulostí neměl vůbec kandidovat do politiky, a když už tedy kandidovat, tak pak měl samozřejmě skončit podnikatelské aktivity. A paní Benešová za situace, za jaké byla jmenována, být jmenována neměla – ale znovu, Babiš ji neodvolá.
A co reakce Andreje Babiše? Ten s ironií směrem k šéfovi spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláši Minářovi prohlásil, že „opozice na tom musí být fakt bídně, když jim dává instrukce šestadvacetiletý nedostudovaný student a říká jim, co mají dělat“.
Když vám dojdou argumenty, tak začnete útočit. Já jsem to na sobě vyzkoušel mnohokrát. Když lidé něčemu nerozuměli, tak začali – speciálně v politice Babiš nebo Pavel Bělobrádek – útočit. Pokud nerozuměli tomu, co říkám, neorientovali se v nějaké problematice, začali urážet. Já tohle a řadu vyjádření prezidenta Miloše Zemana chápu tak, že jim došly argumenty, a proto se snižují k urážkám. Stačí, a na to nemusí mít ani vysoké školy, když někteří lidé a zejména mladí lidé čtou. Orientují se v dění ve světě, mají strukturované myšlení a pak mohou být leckdy výrazně chytřejší a více orientovaní v různých problematikách než rádoby velmi schopní politici pokročilého věku.
Dnešní situace je jiná. Když se podíváte na exprezidenta Václava Klause, kterého si vážím za velmi mnoho věcí v minulosti, ale jak už jsem řekl, tak současnému světu, dění, digitální revoluci, přeměně společnosti v postmoderní době nerozumí. On žije v šedesátých letech. A je to logické, podle řady psychologických výzkumů člověk omezuje příjem a zpracování informací a chce se učit nové věci postupně. To se zesiluje už po padesátém roku věku. Je to velmi individuální, ale statisticky to na velkém vzorku společnosti funguje.
Ing. František Laudát
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
